Možná v horách jen kývneš nebo mlčíš. Jasně, zdravit není povinnost. Ale představ si: fičí vítr, vidíš sotva na krok – a z mlhy se vynoří člověk. Zazní jedno obyčejné „Ahoj!“ a všechno je jinak. Nahoře to není formalita. Je to gesto, které říká: „Vidím tě. Jsme v tom spolu.“
I když se vidíme poprvé v životě. I když jeden vypadá, jako by ho týden žvýkala stěna Eigeru, a druhý právě vyskočil z katalogu. I když ty jsi ředitel a já zametám chodníky. Tady na horách jsme si rovni. Tykáme si a říkáme si: „Ahoj!“
A jestli se tím nedotkneš někoho staršího? Ne. Tady nahoře ne. Neformální obyčejný lidský pozdrav je součást horské kultury. Je to most, který spojuje úplně všechny.
„Ahoy!“ na sebe v 18. století křičeli angličtí námořníci, když se jejich lodě míjely. Později to převzali němečtí vodáci a trampové, kteří to donesli k našim trampům a vodákům. A od nich už to byl jen krok do hor – kde „Ahoj!“ dokonale zapadlo. Je krátké, hravé, přátelské. A hlavně – dá se vykřiknout i proti větru.
Potkat člověka uprostřed hor bývalo ještě nedávno skoro svátkem. Dnes se hory lidmi hemží, ale myšlenka zůstává – díky pozdravu držíme při sobě.
Jsme totiž jen hosté ve světě, co se umí tvářit jako pohádka, ale i jako soudný den – podle počasí a dalších horozkoušek. A pozdrav? Taková tichá dohoda: „Koukám na tebe. Jsi v pohodě? Já taky. A kdyby něco, jsme tady jeden pro druhého.“
Tam, kde se lidi valí v kolonách, nech zdravení na pocitu. Stokrát „Ahoj!“ ubije i zarytého horala. Ale na cesty užší, odlehlejší a techničtější – ferraty, skialpové túry, horské hřebeny – pozdrav patří. A když lapáš po dechu? Stačí kývnout. Pokynout holí. Mrknout. V horách se i mikrogesta počítají.
Každý kout hor má své vlastní zvyky, tradice. A taky svoje pozdravy. Je fajn zdravit v jazyce země, po jejichž horách šlapeš – i kdyby jen pro radost z toho, že se dotkneš místní kultury i srdcí tamních horalů.
Ale když ze sebe nic nevymáčkneš, hory se nezboří. Stačí jen úsměv, gesto. Tam nahoře nepotřebuješ slovník. Jde o to dát najevo přítomnost a respekt.
Polsko: „Cześć!“, „Dzień dobry!“
Rakousko: „Servus!“, „Griaß di!“, „Grüß Gott!“
Německo: „Hallo!“, „Grüß Gott!“
Itálie: „Ciao!“, „Salve!“, „Buongiorno!“
Francie: „Salut!“, „Bonjour!“, „Bonne journée!“
Švýcarsko: „Grüezi!“, „Griaß di!“, „Hoi!“, „Salü!“
Slovinsko: „Živjo!“, „Zdravo!“, „Dober dan!“
Když se naši lyžařští průkopníci v čele s Josefem Rössler-Ořovským družili s Nory, slyšeli při každém přípitku jejich hlasité „Skål!“. Znamená to „na zdraví“. Ale naši si mysleli, že jde o nějaký tradiční lyžařský pozdrav. A tak si domů přivezli počeštěné „Skol!“ – kterým se někteří lyžaři dodnes zdraví tak trochu omylem.
Někoho naučili zdravit se v horách rodiče, jiného oddílový vedoucí nebo starší parťák. A ti, co nezdraví? Možná jen neměli štěstí na takového mentora.
Jedno tvé „Ahoj!“ tak může být právě tím momentem, kdy někomu ukážeš, jak se to v horách dělá. Pozdravem předáváš samu horskou kulturu. Pozdrav jako první. Usměj se. Zvedni ruku. Buď tím, kdo inspiruje ostatní, aby to dělali taky.
Úcta. Pozdravem říkáš: „Jsme tady oba z podobného důvodu a já to respektuju.“
Komunita. Drobné gesto, které z naprostých cizinců udělá parťáky na cestě.
Bezpečnost. Rychlá kontrola stavu druhého. Neodpovídá, vypadá zle? Možná potřebuje pomoc.
Tradice. Po generace patří pozdrav k horám stejně jako chaty a lidské stezky. A je jenom na nás, jestli tu tradici poneseme dál.
