Teď se v sedě na zkřížených nohou krčí v mělké sněhové jeskyni, kterou si vyčerpanýma rukama vyhloubil tři sta metrů pod vrcholem bezmála dva kilometry vysoké hradby tvořené temnou skálou a nevyzpytatelným ledovým příkrovem. Varovně ji nazývají Mordwand. Vražedná stěna. Osmý den výstupu ho mrazivá prosincová bouře uvěznila ve vnitřnostech tohoto děsivého obra, jehož první porážka si vyžádala tolik lidských životů. Karl Mehringer, Max Sedlmayr, Willy Angerer, Edi Rainer, Anderl Hinterstoißer, Toni Kurz. Jako memento nerovného souboje člověka s přírodou se plíží duchové smutných hrdinů ve zběsilém vichru omílajícím stěny Eigeru. Stane se Jeff Lowe další obětí smělých horolezeckých ambicí?

Dost odvážný, aby uspěl

Lezení pro něj vždy představovalo tak přirozený pohyb, až si člověk, pozorující ho při jeho výstupech, musel říkat, že to není nic těžkého. Na fotografii pořízené v roce 1979, kdy předvedl své ohromující sólo na téměř sedmitisícový Ama Dablam, stojí Jeff Lowe na skalnatém hřebeni, jeho blonďaté kadeře vykukují zpod háčkované čepice do řídkého himálajského vzduchu, hustá mlha opřádá hlubiny pod ním bezedným tajemstvím a on - opřený kolenem pravé nohy o stěnu a s levou podrážkou na vratkém sněhem pokrytém kameni - zatlouká do skály skobu. Měl by to být mimořádně nejistý postoj, ale on se zdá absolutně v pohodě. Zcela oprávněně byl uznáván jako nejlepší americký alpinista své generace.

V pouhých sedmi letech vystoupil Jeff Lowe se svým otcem a bratrem Gregem na vrchol majestátní pyramidy Grand Teton. Jako teenager zlezl spoustu nových cest v okolí jejich domova v Ogdenu ve státě Utah. A když oslavil jednadvacáté narozeniny, odhodlal se, ve dvojici se svým bratrancem Georgem, k pokusu o první zimní výstup impozantní západní stěnou jemu už dobře známé hory Grand Teton. Po třech dnech lezení stanuli v prudkém větru na vrcholu, ale největší obtíže měli teprve před sebou. Jeff později prozradil, že to byl nejhorší sestup, jaký kdy zažil. V mizérii - sužovaní šíleným počasím, minimální viditelností a věčně zamotanými lany - je držela nad vodou vidina lyží ukrytých pod stěnou a čerstvého prašanu v Garnet kaňonu. Miloval lyžování.

"Prvovýstupy jsem vždycky považoval za umělecká díla. Nikoliv za soutěžení o triumfy."

Mnoho lidí v té době chtělo opakovat slavné výstupy, ale Jeffa vždy přitahovalo objevování nového. Tak společně s Mikem Weissem v zimě 1974 vybalili své vybavení ve sněhu pod zamrzlým vodopádem Bridalveil Falls v Coloradu. Ledová stěna nad nimi pro horolezce tehdy představovala naprostou neznámou. Ani oni dva netušili, jestli technický obtížný výstup zapadne do repertoáru jejich schopností. Ale když po deseti a půl hodinách tvrdého boje zarazili cepíny nad vrcholem ledopádu, začali se smát a válet ve sněhu jako štěňata. Měli radost, jakoby se jim právě podařil zločin století. A jejich výkon nebyl možná o nic menší, jen legální, protože si uzmuli primát nejtěžší ledové cesty světa. Po čtyřech letech se ale tento počin proměnil v pouhou vzpomínku a tak se Jeff Lowe vrátil. Tentokrát sám. A sólo výstupem 120 metrů vysokého ledopádu opět posunul limity možného.

V nejčistším možném stylu

Jako ostří nože prořezává oblohu nad Karákóramem 2500 metrů vysoký severní hřeben hory Latok I (7145 m), který tvoří nepřístupná žulová masa ledabyle potřísněná sněhovou polevou. Záměr vystoupit po tomto vyzývavém břitu na vrchol v dokonale alpském stylu zdál se být v roce 1978, kdy na úpatí hory stanuli Jeff Lowe, Jim Donini a Michael Kennedy, přinejmenším vysoce ambiciózní. Expediční styl s postupným budováním výškových táborů, fixováním obtížných úseků a opakovanými vynáškami materiálu ovšem představoval pro tuhle trojici těžkopádný přežitek. A společnými silami opravdu rychle a takřka bezproblémově dosáhli druhého bivaku v šesti tisících metrech.

Jenže šest dní trvající bouře neměla pro jejich úmysly pochopení. S polovičními příděly jídla a pouhou hrstí naděje se krčili v malém stanu a čekali na zlepšení počasí. Když se obloha sedmý den vyjasnila, rychle překonali klíčové místo stěny, a to navzdory viru, který od počátku expedice oslaboval tělo Jeffa Lowa. Původně pomýšleli na maximálně dvoutýdenní výstup, ale po dvaceti dnech ve stěně jim stále zbývalo 250 metrů těžkého lezení na vrchol. Přičemž Jeff přišel o veškerou energii. Přesto se následujícího rána pokusili o vrchol, ale několik desítek metrů od cíle se stav Jeffa Lowa katastroficky zhoršil. Nikdo už ani nepomyslel na cestu vzhůru. Museli bezvládného kamaráda dostat dolů. Rozběhl se souboj o život, při kterém se před nimi rýsovaly čtyři dny sestupu s těžko představitelnými osmdesáti pěti délkami slanění. Jim Donini se později svěřil, že si tehdy pod vrcholem myslel, že Jeff Lowe nepřežije noc. Přežil. A dodnes se nikdo další nepokusil jejich nedokončené dílo završit.

"Latok mi ukázal, jak daleko můžu jít v týmu opravdových přátel."

O rok později se Jeff Lowe stal součástí velké expedice na Ama Dablam (6812 m) a jakožto její člen také vystoupil na vrchol hory, jejíž název se překládá jako „Matka s perlovým náhrdelníkem“. Ale zatímco všichni v základním táboře oslavovali úspěch, on seděl rozmrzelý stranou. Výstup vedený stylem, jež bychom mohli nazvat obléháním, ho zhola neuspokojoval. Ve tři hodiny následujícího rána vyrazil na vrchol znovu. Jen on sám. A neznámou jižní stěnou. Po 1300 metrech lezení v terénu tvořeném skálou, sněhem i ledem opět stanul na vrcholu Ama Dablam a ještě odpoledne téhož dne se vrátil do základního tábora. Nyní bylo - podle jeho pravidel - vše v pořádku.

Tři bratři s batohem

Jeff Lowe dokázal vylézt sólo linie, o kterých si mnozí mysleli, že jsou nelezitelné. K tomu ovšem potřeboval vybavení, které odpovídalo jeho vysokým nárokům. Vybavení, které neexistovalo, dokud ho Jeff Lowe a jeho bratři nenavrhli. "Měl schopnost najít skvělé linie. Měl schopnost je vylézt a dokázal si vyrobit nástroje, které mu to umožnily," řekl lezecký spisovatel Doug Robinson.

V roce 1967 vytvořil Jeffův starší bratr Greg Lowe první batoh s vnitřním rámem na světě - základ všech moderních batohů - a společně s dalším ze sourozenců Mikem založili v roce 1972 značku Lowe Alpine, pod kterou uváděli na trh další inovace, které přicházely společně s jejich novými ambiciózními cíli v horách. Zatímco Mike a Greg se starali o obchodní stránku, Jeff lezl po horách, navrhoval a testoval. A díky svým výkonům, které už přesahovaly hranice horolezecké komunity, se samozřejmě stal tváří značky Lowe Alpine.

Pokusy o vlastní podnikání ovšem Jeffovi nevycházely. Inovativní úspěchy jeho firem Latok Mountain Gear a Cloudwalker zastínila jedna velká finanční katastrofa. V roce 1988 - tomtéž, kdy se mu narodila dcera Sonja - uspořádal v americkém Snowbaru v Utahu vůbec první závody ve sportovním lezení. Samotní horolezci byli organizací akce nadšeni, ale Jeff Lowe prodělal spoustu peněz a v roce 1991 skončil v bankrotu a rozvedený. Nezbývalo mu už nic jiného, než lezení.

"Když se věci v mém životě zhoršovaly, zjistil jsem, že dlouhé a tvrdé lezení mi pomůže dostat se zpět."

Osamocen v diretissimě

Pod ledovou maskou pokrývající jeho tváře a za poškrábanými skly lyžařských brýlí Swans s bílým rámem lze jen ztěží rozpoznat toho věčně vysmátého člověka, jakým Jeff Lowe bezpochyby byl. Celou noc a den se třásl zimou. Neprůhledná vánice, vytrvale obrušující svahy Eigeru, nepolevuje ani na okamžik a jemný prachový sníh se vtírá pod tropiko, které má chránit vstup do chladné bivakovací jeskyně. Přichází další trpká noc. Hodiny se vlečou a on upírá zrak na obrázek své dvouleté dcery - jediný světlý bod, který uprostřed temné nicoty rozjasňuje žlutá záře vycházející z čelovky. A najednou jakoby se jeho vědomí oddělilo. Cítí nízké, hluboké vibrace. Zvuk, který od toho neuvěřitelného sólo výstupu na Ama Dablam neslyšel. Napřed tomu nedokáže porozumět. Ale pak...

"Konečně jsem potkal sám sebe a vibroval uprostřed svého vesmíru.“

Následujícího rána už nemůže déle čekat. Slábnoucí sněhová bouře mu nabízí časově omezený prostor k dokončení výstupu. Jenže únava z předchozích dní, kdy osaměle, metr po metru, zdolával dosud neprostoupené partie této k opovážlivcům natolik nepřátelské alpské stěny, otupuje jeho smysly. Hrot levého cepínu se odráží od tvrdého výstupku a Jeff padá. Rotuje ve vzduchoprázdnu, dokud v záblesku prozření nespatří město Grindelwald o dva kilometry níže. Po asi dvacetimetrovém bezvládném kutálení se po větrem ubitém sněhovém svahu zapruží jistící lano a kyvadlovým pohybem jej vrhá přímo do ledové stěny. Téměř v bezvědomí lapá po dechu. Bolest ale opět aktivizuje jeho pozornost. Přesnými a svižnými pohyby teď ukrajuje poslední výškové metry k rameni západního hřebene Eigeru. Už nezbývá mnoho.

Na dohled vrcholu ho ale jistící lano nepouští dále. Jeho druhý konec upevnil k batohu, který zahrabal do sněhu o padesát metrů níže. Musí tedy svůj konec lana ukotvit tam, kde nyní skončil, slanit zpět pro batoh a celou délku vylézt znova - jištěný shora. Tímto způsobem sebejištění zdolával většinu stěny. Jako při všech svých výstupech trval Jeff Lowe na nejčistším možném stylu - nepřipouštěl vrtané nýty ani jiné technické pomůcky. Jenže právě teď bouře znovu nabírá na síle. Proklatých dvacet metrů, které mu chybí na vrchol! Tým jeho přátel na úpatí hory k němu rádiem vysílá radikální návrh: "Odvaž se od lana a vylez bez jištění na hřeben. Pošleme pro tebe vrtulník." "Ani náhodou," zní jeho první myšlenka. Ale kosmické prozření v ledové jeskyni a obrázek andělského obličeje jeho dcery převažují nad jakoukoliv jinou úvahou. Jeff Lowe odhazuje lano, batoh, který už nebude potřebovat, nechává napospas věčnému sněhu Eigeru a na rameni hory nastupuje do vrtulníku.

Mise je u konce. Devět osamocených dní v nejtěžší alpské stěně vrací Jeffa zpátky na trať. Tento výstup představuje jeho mistrovské dílo. A také duchovní transformaci.

"Byl to začátek změněné perspektivy, která osvítila zbytek mého života."

Metanoia vyjadřuje v pojetí starověkých řeckých klasiků změnu smýšlení. A právě takovým jménem obdařil Jeff Lowe svou extrémně obtížnou diretissimu v severní stěně Eigeru. Cestu na hranici možného, která se dočkala jediného opakování, a to až po dlouhých pětadvaceti letech na třetí pokus trojice světových alpinistů Thomas Huber, Roger Schaeli a Stephan Siegrist.

Poslední slovo

Kolem roku 2000 Jeff poprvé nečekaně upadl. Na rovné zemi. Tělo mu poslalo své varování. Od té doby se jeho motorika a rovnováha začaly rychle zhoršovat. Lékaři v počátcích usuzovali na roztroušenou sklerózu, ale se stále zhoršujícím se stavem rozpoznali příznaky amyotrofické laterální sklerózy - známé též jako Lou Gehrigova choroba. Jeff Lowe, který se kdysi v těch nejobtížnějších stěnách světa pohyboval s pozoruhodnou lehkostí, zůstal upoután na vozíku a jeho myšlenky reprodukoval do světa počítačový hlas nazývaný Ryan. Ještě mnohem více než jeho výkony v horách ale zůstala pro jeho okolí nepochopitelná odvaha s jakou se své nemoci postavil. Humor ho nikdy neopustil.

Michael Levy v Loweově nekrologu pro magazín Rock and Ice vzpomíná, jak se Jeffa při jejich posledním setkání na veletrhu Outdoor Retailer v Denveru v roce 2018 zeptal, jaké měl léto. A on po minutě ticha s drzým úsměvem odpověděl: "Letos jsem moc nelezl."

Jinak lezl, dokud mohl. Naprosto obdivuhodně.

Vzorná anglická slečna, dalo by se říct. Jak se od mladé viktoriánské dámy očekávalo, pečovala o rodinné sídlo a pomáhala s přípravou večírků určených pro obchodní partnery svého otce. Věnovala se vyšívání, učila se jazykům – francouzštině, němčině a italštině. Jen občas si zahrála kroket, to bylo u dámy ještě společensky přijatelné, ale jinak věděla, kde je její místo. Že sport je výsadou gentlemanů a ženy, že patří do domácnosti. Něco ale přece jen bylo na Lucy Walker zvláštního. A v Anglii devatenáctého století dočista neobvyklého: nikdy se neprovdala.

Možná i proto, že nápadníci nejpozději na začátku léta zjistili, že Lucy až tak spořádanou dámou, za jakou byla doma v Liverpoolu považována, přece jen nebyla.

Když ji v roce 1858 otec Frank a bratr Horace, oba v té době už známí angličtí horolezci, vzali při každoročním letním pobytu ve švýcarských Alpách na túru do horských průsmyků Theodul a Monte Moro, zapomněla dvaadvacetiletá Lucy na správné viktoriánské mravy. A rovnou požádala otce, aby s ním příští rok směla vystoupit na 3629 metrů vysokou žulovou pyramidu Altels, jejíž horní třetina vypadala, jako by ji někdo posypal moučkovým cukrem. Při pohledu z pastvin nad Kanderstegem měla ta hora dozajista svůj půvab. A snad si tady ve Švýcarsku, mimo dohled přísné anglické společnosti, mohli i takový výstřelek dovolit. Nicméně pro výstup potřeboval otec najít schopného průvodce.

Jak pobuřující

Lov kamzíků občas zažene muže do terénů, kde se pevná půda ztrácí pod nohama. Kde musí člověk našponovat všechny smysly, neboť sebemenší zaváhání může být zaváháním posledním. Tak Melchoir Anderegg, rodák z Grimselu, přičichl k lezení po horách. A podle Franka Walkera se měl tento odchovanec přírody stát ideálním průvodcem na Altels.

V létě roku 1859 pak Melchoir rodině Walkerových skutečně ukázal, že umí nejen hbitě pronásledovat kamzíky, ale také jistojistě vést ty, kteří na jeho schopnosti spoléhají. Lucy Walker tedy v jeho stopách poprvé vystoupila na skutečnou alpskou horu. A v dalších letech se spolu s Melchoirem a otcem rozhlíželi z vrcholů Dufourspitze, Rimpfischornu, Eigeru i velkého bílého klenotu Mont Blancu. Jako vůbec první lidé dokonce stanuli na 3698 metrů vysoké hoře Balmhorn v Bernských Alpách. A s nabitými zkušenostmi se pak Lucy Walker odvážila i do strmých srázů Jungfrau, Domu, Mönchu a Aiguille Verte.

Bylo to bláznivé. Lézt po horách. A lézt po horách jako žena? Doslova pobuřující. Žena by se měla chovat jako žena. Měla by znát své místo. A to rozhodně nebylo v horské boudě, mezi jejichž chatrnými dřevěnými stěnami se na pryčnách tísnila s docela cizími muži a na šňůrách sušila své promočené oblečení.

I proto Lucy Walker o svém lezení po horách raději mlčela.

A aby tam nahoře zachovala alespoň část své ženskosti, absolvovala všechny ty obtížné výstupy, při nichž na chatrných konopných lanech překonávala zrádné ledovcové trhliny a hledala balanc na ostrých hřebenech a ve strmých srázech alpské žuly, v těžké objemné sukni, zpod jejichž okrajů vykukovaly okované kožené boty.

Rivalky pod horou

Do východu slunce zbývalo ještě několik hodin, když se Lucy Walker v pátek 21. července 1871 probudila v chatě na severovýchodním úbočí Matterhornu. Opět obklopená muži, mezi kterými se připravoval k výstupu také její otec a věrný průvodce Melchoir Anderegg. Svíčka plápolala v kovové klícce svítilny a v jejím mihotavém světle vstoupila Lucy Walker na svahy, na kterých se před šesti lety odehrálo to velké neštěstí. Čtyři muži se při návratu po prvním úspěšném výstupu na horu hor utrhli z lana. Zřítili se do hlubin a jejich těla dosud spočívala někde ve srázech Matterhornu.

Dokonce, stejně jako Edward Whymper v roce 1865 soupeřil s Antoinem Carrelem o první výstup na vrchol, i Lucy Walker měla pod horou svou sokyni. Američanka Meta Brevoort byla odhodlaná stát se první ženou, která obtiskne podrážky svých bot do sněhu na vrcholu Matterhornu. Jenže Melchior Anderegg se o jejích úmyslech včas dozvěděl, s Lucy Walker potají pozměnili plány a uspíšili odchod z Zermattu.

Když se pak v onen červencový pátek začalo rozednívat a hluboko v údolích se svět teprve probouzel k životu, Lucy Walker už bušilo srdce na plné obrátky. Každý neuvážený krok mohl ji a také další členy výpravy, všechny navázané na jednom společném laně, odkázat do bezedné nicoty. Nicméně její hlava i tělo, obojí se po letech v horách umělo s takovým vypětím vypořádat. A slunce z modré oblohy ozařovalo cestu k výšinám.

První nahoře, druhá v údolí

Ještě toho večera dorazil do redakce novin Journal de Genève telegram: „Angličanka Lucy Walker se stala první ženou, která dosáhla vrcholu Matterhornu.“ Poražená Meta Brevoort zatím čekala v Zermattu, aby své rivalce po sestupu z hory osobně pogratulovala.

A snad i proto, že Lucy Walker bezostyšně nezpochybňovala společenské normy té doby – že vždy lezla v krinolínových šatech a pouze v přítomnosti svého otce či bratra – dostalo se jejímu výstupu kromě jistého množství kritiky, které ale dokázala s nadhledem přejít, také patřičné pozornosti a uznání. O prvním ženském výstupu na Matterhorn psaly mezinárodní noviny a anglický časopis Punch na počest Lucy Walker dokonce zveřejnil oslavnou báseň. Pro tentokrát žena nepatřila pouze do domácnosti. Ale také na hory nejvyšší.

Žádný ledovec ji nemůže zmást, žádný sráz ji nezastaví.
Žádný vrchol nad ní nevyčnívá, jakkoli je vznešený.
Třikrát hurá pro neohroženou slečnu Walker.
Říkám, chlapci moji, ona ví, jak se má lézt!

A Melchoir Anderegg? Přátelství, které upředly hory samotné, přetrvalo dlouho poté, co lékaři Lucy Walker ve čtyřiceti letech doporučili, aby s alpskými výstupy nadobro přestala. Vždy, když trávila léto v Mürrenu nebo v Zermattu, vídávali je místní, jak společně hovoří na dlouhých procházkách. A když se ji později vyptávali, proč se nikdy nevdala, odpověděla napřímo, jak to měla ve zvyku: „Miluji hory a Melchoira. Jen Melchoir už ženu má.“

Takové dětství na člověku zanechá šrámy. Ale pro tyhle ranné šrámy pak takový člověk později mnohé jiné necítí. Kde by jiní trpěli, tam on přijímal dění s kamennou tváří. Mladý chlapec z vesničky Savorgnano už v šesti letech znal bolest docela zblízka. Napřed otec – to mu byly čtyři – snad špatně načasovaný výbuch dynamitu, nečekaný sesuv nebo jeden zbloudilý kámen. Jak a co se to sehrálo, to se s matkou a sestrou nedozvěděli. V dopisu od kanadské důlní společnosti stálo jen: „S politováním Vám oznamujeme, že... a na následky pracovního úrazu.“ A potom, dva roky nato, do jejich domova, na břehy řeky Tagliamento, která se modře klikatí mezi naplaveninami až ze samotných Dolomit, vstoupila válka. Velká a světová.

Mladý Riccardo Cassin byl zvyklý přijímat rány. V ringu života a když se v sedmnácti dostal do Lecca, tak i v ringu vymezeném plůtkem z provazů.

Odolnost své duše také důkladně a pravidelně prověřoval na skalnatých vrcholcích masivu Grigne nad jezerem Como, odkud vedla přímá cesta do těch největších dolomitských stěn. Severozápadní stěna Civetty, severní stěna Cima Ovest di Lavaredo, jihovýchodní hrana Torre Trieste. Když ty stěny posbíral skoro všechny, a to už míval klouby prstů odřené jen ze samého lezení po ostré skále a nikoliv z úderů pěstí do soupeřových kostí, vyhlédl si jednu z posledních překážek Alp. Jednu ze šesti velkých severních stěn. Dosud nezdolanou, osm set metrů vysokou stěnu Piz Badile.

Bude to závod? A o co?

Blížila se polovina července. Osmadvacetiletý Cassin seděl na tvrdé dubové lavici na chatě Sciora a přes okno sledoval, jak bouře naráží do skleněné tabulky. Jeho společníci z Lecca – Gino Esposito a Vittorio Ratti – se zatím skláněli nad balíčkem karet, který ovšem už nebyl zdaleka tak zábavný jako před několika dny. Čekání bylo dlouhé. A spíše už je zajímalo, jaké karty má pro ně připravené hora, která se ale zatím pořád jen skrývala v mracích.

V úterý 13. července se na noční obloze nad Piz Badile konečně objevily hvězdy. A tak hned časně ráno, ještě za tmy, vyrazili. Tři odhodlaní horolezci stoupali sutí k úpatí temné žulové stěny. Pod nástupem se ale mihotala ještě další dvě světélka. Když se pohledy pěti mužů jen o nepatrnou chvíli později střetly, od prvního do posledního už věděli, že začíná závod. Mario Molteni a Giuseppe Valsecchi, dva neméně odhodlaní, jen o něco chudší horolezci z Coma, bivakovali ve vlhké chýši nedaleko stěny a stejně jako tři muži z Lecca čekali na svou příležitost zdolat jako první dosud nezlezeného obra.

Napřed nastoupila Cassinova trojice. Molteni a Valsecchi za nimi.

Během prvního dne překonali v neznámém terénu i opravdu těžké délky, ve kterých se metry přičítaly na jejich konto jen velmi, velmi ztuha. Postupovali dobře. Jenže hora začala rozdávat špatné karty. Celou nekonečnou noc proseděli na skalní polici a přes ramena se jim řinuly proudy vody, které chvístaly po stěně jako kdyby kdosi otevřel stavidla hráze. A Molteniho s Valsecchim v tu noc dostihlo vyčerpání, které se kousek po kousku střádalo v jejich tělech už během deseti nekomfortních dnů na úpatí Badile.

Chladem se chvějící rty Molteniho pak v mrazivém ránu vypustily ke Cassinovi jedinou, ale velkou prosbu: „Můžeme lézt s vámi? Společně?“

Cassin s odpovědí chvíli váhal. Pět lidí na jednom laně – to znamená samozřejmě daleko pomalejší postup, než když lezou tři muži v nejlepší formě. A pomalý postup přináší riziko. Věděl ale, že jiná odpověď není možná. Kývl hlavou a vzhlédl do vodou zmáčené stěny.

Naposledy pokleknout

Lezení bylo čím dál obtížnější. Vlhká skála a zmrzlé ruce – to se jen těžko přátelilo. A na noc si hora přichystala další bouřlivou kartu. Tentokrát se ale déšť měnil v sníh a stěna nad jejich hlavami se obalovala lesklou glazurou. Molteni a Valsecchi se v tom děsivém tyátru dočista vzdali. Opustily je síly a co hůř – také odhodlání nějaké síly ještě ze svých těl dolovat. Jenže jediná cesta do bezpečí vedla vzhůru. Vyledněným skalním komínem tak najednou museli Cassin, Esposito a Ratti kromě svých vlastních těl vysmýkat ještě dvě těla umdlévající.

To se nakonec podařilo. Severní stěna Badile povolila touze člověka něco dokázat. Ale tam nahoře na pět mužů nečekala žádná sláva. Jen pokračující sněhová bouře a zoufalé hledání cesty do údolí. Tak zoufalé, až rozdováděné živly postupně srážely na kolena ty nejslabší.

Jako první pokleknul před silou hory Molteni. Beze slova – beze vzdechu. Z jeho těla najednou zmizela tenze, která ho doposud udržovala ve vzpřímené poloze. Nezmohl nic ani koňak, který se Cassin snažil procedit do Molteniho úst a rozproudit alkoholem mrznoucí a houstnoucí krev. Nic nepomohlo. Zůstal tam prostě ležet. A emoce na chvíli porazily rozum. Cassin se pokoušel nést mrtvého kamaráda na zádech, snést ho z hory, ale bouře mu dala rychle najevo, že chce-li takto pokračovat, zemře také. Ukryli tedy s Espositem Molteniho pod balvan, kde zůstal alespoň částečně chráněný před bouří – snad se pro něj ještě vrátí.

Valsecchimu nic neřekli. V jeho stavu – takové rozrušení by mu nepomohlo. Ale když další z překážek zablokovala cestu a muži se sešli na jednom místě, Valsecchi se dopočítal pravdy. Chvíli tiše plakal a pak i jeho tělo přitáhla gravitace zemská – stejně jako přítele Molteniho.

Tři zbylé muže nedlouho poté dostihla temnota noci. Už potřetí museli vlhce a tak příšerně bivakovat. Nikdo ale nespal. Jejich zmrzlá těla se pod zráchaným oblečením třásla zimou a myšlenky na kamarády, kteří věčně odpočívali jen kousek od jejich hnízda, se stále vracely a třásly jejich vadnoucími hlavami.

Po půlnoci bouře utichla. Zase přišla řada na lepší karty a nad ránem zkřehlá těla vylovily z hibernace životodárné sluneční paprsky. Cassin těžce vstal z tvrdého kamenného lože a když se rozhlédl, poznal sněhové pole na úpatí Piz Badile. Stačilo sestoupit jen sto metrů.

Ta rána! – Když se o hlavu přelomí dřevěné koště. Přitom sedmadvacetiletý Perry Clayton Gatewood vypadal jako sympatický pracovitý mladík. Vystudoval vysokou školu a než se pustil do farmaření a pěstování tabáku, chvíli učil na základní škole. V době, kdy se poznali, bylo Emmě devatenáct. Jejího otce – pijana – připravila občanská válka o nohu, alkohol o rozum a hazard o peníze. Už v osmé třídě tak musela násadku pera vyměnit za dřevěnou násadu motyky, protože rodinná farma potřebovala zalít lidským potem.

Se třinácti sourozenci se doma museli poskládat na čtyři postele a manželství s Claytonem ji mělo přinést do života trochu více pohodlí. Ale už po třech měsících společného soužití si Emma místo mozolů na rukou ošetřovala první krvavé šrámy v obličeji.

Za dalších třiatřicet let ji Clayton – mimo jiné také tím proklatým dřevěným koštětem – připravil o několik zubů, zlámal jí žebra a nakonec ji málem umlátil k smrti. Když po něm v sebeobraně hodila pytel mouky, vrazili k nim domů strážci zákona a nasadili ji na zápěstí sice blyštivou, ale studenou ozdobu. Byla zatčena. Ale zároveň také osvobozena.

Krvavé šrámy, jizvy a modřiny po celém těle prozradily, kdo je tady oběť. Starosta města vzal Emmu Gatewoodovou pod svou ochranu a v roce 1941 se jí podařilo něco na tu dobu neslýchaného – s Claytonem se rozvedla. A tři z jedenácti dětí vychovala jako svobodná matka.

Běžte domů, babičko

O pár let později otřásl jejím životem další muž. Jmenoval se Earl Shaffer. Veterán z druhé světové války v roce 1948 jako první prošel na jeden zátah celou Apalačskou stezku. 3500 kilometrů dlouhý trail, který už ve dvacátých letech uzrál v hlavě Bentona Mackaye. Tehdy utopie! Dojít z Georgie do Maine a přejít při tom čtrnáct amerických států! Nesmysl! Ale Earl Shaffer to přece jen zvládl. A když si Emma Gatewoodová o jeho výpravě přečetla o rok později v National Geographic, blesklo jí hlavou:

„Když to zvládnou muži, zvládnu to taky.“

Ostatně, před rozzuřeným Claytonem vždycky prchala do lesů Západní Virginie. Apalačská stezka mohla být jen trochu delší útěk. Před čím tentokrát?

Tentokrát spíše za čím.

Když v červnu 1954 vyrazila z Mount Katahdin v Maine, bylo Emmě šestašedesát let. A záhy se ztratila. Po koupeli v jezírku si rozšlápla brýle, zamotala se v hustém křoví a liánách, neustále ji okusovaly protivné, téměř neviditelné mušky, došlo ji jídlo a nakonec po třech dnech a dvou nocích bloudění narazila na čtyři rangery, kteří už po ní pátrali. Sebrali ji těžký pytel z ramen a řekli jí:

„Běžte domů, babičko.“

Šla. Ale o rok později se na Apalačskou stezku vrátila. Lépe připravená a tentokrát vyrazila z jihu – aby se vyhnula rangerům, kteří jí ze stezky posledně vykázali.

Ještě jednu ránu

Jedenáct jejích dětí si myslelo, že se vydala na další svou obvyklou procházku do přírody. To dělala běžně. Dokud se z novin nedočetli, že máma právě překročila hranice Virginie. Zprávy o sedmašedesátileté babičce, co si to štráduje Amerikou v teniskách Keds, jen s dekou, sprchovým závěsem, hrnkem, polní lahví, ešusem, lžičkou, švýcarským armádním nožem, lékárničkou, špendlíky, baterkou, kusem provazu, pláštěnkou a teplým kabátem v pytli přes rameno, se rychle šířily. Byla to přece jen senzace.

146 dní na cestě. 145 nocí venku.

Mnohé z nich přečkala Emma zabalená do deky a umělohmotného sprchového závěsu na piknikových lavičkách, opuštěných terasách nebo jen tak v listí podél stezky. Občas si ale i připomněla, jak příjemné je svalit tělo do měkké matrace a čistého povlečení – to když ji lidé, žijící podél stezky, otevřeli dveře svých domovů.

Na cestě jedla rozinky, ořechy, kostky kuřecího bujónu – prostě především to, co se dalo pozřít za studena. A také se naučila, kterými rostlinami rostoucími podél stezky může svůj jídelníček obohatit.

Jakmile dorazila do Maine – posledního ze čtrnácti států na trase – psala už o výpravě stařenky Gatewoodové z Ohia snad všechna média. Velká celostátní i ta malá lokální. A staří známí rangeři jí dokonce pomohli překonat rozvodněnou řeku. Už ji neposílali domů.

Jenže předposlední den! – To jí chybělo akorát se vyškrábat na Mount Katahdin. A Emma upadla.

Znovu si rozbila brýle, pomlátila se v obličeji a vyvrtla si kotník. Nohy měla tak oteklé, že se jí skoro nevlezly do tenisek, ze kterých už skoro zmizela podrážka a na chodidlech tak cítila každý kamínek. Konec září byl navíc mimořádně chladný a větrný. Přijímat rány ale byla od Claytona zvyklá. Vycvičil ji dobře. A ona chtěla dojít. Dokonce už musela dojít:

„Řekla jsem, že to zvládnu. A zvládla jsem to.“

Když ale o den později tam nahoře – na holém, větrem vyfoukaném vršku Mount Katahdin – zapsala své jméno do seznamu těch, co Apalačskou stezku dokončili, cítila se najednou osamělá. Tak strašně osamělá. Jako nikdy dřív. Bylo to pryč. Všechno bylo pryč. Pět měsíců každodenní dřiny a přemáhání. Bolavých nohou, krvavých puchýřů, otlačených ramenou, kručení žaludku, probdělých nocí, promočeného oblečení i sluncem spálené kůže.

Těch pět měsíců života, opravdového života, bylo minulostí.

Možná proto se babička Gatewoodová o dva roky později na Apalačskou stezku vrátila. A pak ještě jednou – to už jí bylo sedmdesát šest let.

Byla to hra. Dobrodružná hra ve skalách a na strmých horských srázech porostlých jen klečí a nejhouževnatějšími rostlinami, které se uchytily v kamenných skulinách. Ještě jako mladý náctiletý chlapec takto ulovil svého prvního tetřeva a začal přispívat na rodinný stůl, který býval v horami sevřeném Sextenu přes léto vždy plnější než během tuhých a dlouhých zim. Později snášel z hor na ramenou zastřelené kamzíky a nakonec dokázal vystopovat a skolit k zemi i majestátné kozorohy.

To strýc Hans udělal z mladého Seppa Innerkoflera lovce.

Ale ovlivnil ho také druhý strýc. Horský vůdce Michael Innerkofler. Muž, který se proslavil jednou z nejvýznamnějších horolezeckých túr své doby, prvním výstupem na nejmenší z věží Drei Zinnen – Kleine Zinne – v roce 1881. Muž, který stál jako první také na západní věži Westliche Zinne a v Dolomitech doprovázel další velké současníky, jakými byli Julius Kugyho nebo bratři Emil a Otto Zsigmondy. Muž, který pak nešťastně zahynul v trhlině na ledovci Cristallo, když se pod ním prolomil sněhový most.

V roce 1890, dva roky po smrti strýce Michaela, se i Sepp Innerkofler stal horským vůdcem. A v tom samém roce také jako první vylezl obtížnou severní stěnou na vrchol Kleine Zinne. Vizionářský výkon! Tehdy se totiž ještě nehledaly obtížnější cesty na již zlezené hory. Šlo o nové vrcholy – ne o nové cesty.

Jméno Sepp Innerkofler získávalo v Dolomitech zvuk. Pohyboval se po ostrých hřebenech a v temných skalních komínech stejně obratně jako kamzíci, které jako stín pronásledoval. Ti, co si ho najímali pro výstup na některý ze štítů – třeba na jeho oblíbený Paternkofel, na jehož vrcholu stál snad stokrát a možná i víckrát –, měli jistotu, že své životy i měšce florinů svěřují do správný rukou.

Právě na úpatí Paternkofelu, s výhledem do kilometrových stěn Drei Zinnen, vybudovali Sepp Innerkofler a jeho žena Marie kamennou útulnu. Horskou chatu Dreizinnenhütte. Bezpečné místo, kde se únava po náročném dni v horách vždy rozpustila ve víně, hladové žaludky zaplnila polenta s trochou pečeného masa a turisté z Vídně i Benátek pak usínali na kavalcích namačkaní vedle sebe. Italské i rakousko-uherské oddychování se prolínalo do jednoho souvislého pokojného tónu.

Ten ale na jaře roku 1915 vystřídaly krvavé zvuky kulometů a děl.

Velitelem pytláků a pašeráků

Jako by ten bílý prapor s červeným křížem vlající nad Dreizinnenhütte nic neznamenal. Italské kanóny pálily v to úterý 25. května jednu salvu za druhou – přímo na Innerkoflerovu chatu. Tu zkázu pozoroval právě z vrcholu „svého“ Paternkolefu, kde se choulil za kameny a snažil se tak chránit zkřehlé tělo před ledovým větrem. Fasovaný vojenský mundúr ho příliš zahřát nedokázal. A přestože plameny z hořící chaty rostly do výšky – vysoko nad sněhová pole –, až tam nahoru, na Paternkofel, žádný závan tepla nedolehl. Jen závan zkázy.

Když se italské jednotky rozhodly v květnu 1915 překvapit Rakousko, které tou dobou posílalo většinu svých vojáků na ruskou frontu, rafinovanou ofenzívou přímo v horách, měl Sepp Innerkofler už padesát let. Do války proto nenarukoval, na to byl příliš starý. Přesto se stal členem třetí roty rakouského Standschützenu – alpské milice v rodném Sextenu. Jeho zkušenosti a znalost tamních hor byly pro obranu vlasti nezbytné. Nikdo se neuměl tam nahoře pohybovat jako on. I proto ho vyhlásili seržantem – zugsführerem Létající hlídky. Dvanácti mužů – horských vůdců a nosičů, lesníků, pytláků a pašeráků –, kteří se nejlépe pohybovali ve strmých stěnách.

Sotva pár dní po zkáze Dreizinnenhütte ale padl také Paternkofel. V děsivém počasí, kdy se přívaly těžkých ledových kapek vířily ve větrné spoušti, se nikdo z rakouských vojáků nebyl schopný vyškrábat na vrchol hory a obsadit tam klíčové obranné pozice. Nedokázal to ani Sepp Innerkofler. A Italové tuhle příležitost využili. Z jejich strany byla hora totiž mnohem přístupnější než přes strmé severní srázy otočené k Rakušanům.

Kanónem, který vysmýkali do štěrbiny Gamsscharte těsně pod vrcholem, italské jednotky záhy rozmetaly rakouské velitelství u jezera Bodensee i pozice pod Toblinger Knotenem.

Paternkofel byl zkrátka klíčový.

Získat ho zpět ale znamenalo nasadit ty nejlepší muže – horolezce. S nejistým výsledkem.

Kdyby vybouchly, jak měly

Sepp Innerkofler se ztečí plánovanou stěnami Paternkofelu nesouhlasil. Zdála se mu příliš riskantní. Proto od kapitána von Wellenfrieda dostal možnost se útoku nezúčastnit. To ale odmítl. A v neděli 4. července ve čtyři hodiny ráno se začal s dalšími pěti muži proplétat skrz skalní komíny a rozsedliny k vrcholu. V šeru začínajícího dne stoupali cestou, kterou v roce 1896 objevil jako první právě Sepp Innerkofler. A od té doby tudy lezl nesčetněkrát.

Ticho najednou rozčísla střelba. Řinčení kulometů, svištění dělových koulí, tříštění kamenů. Instinktivně mrštil svým tělem ke skalní stěně. Střelba ale přicházela z druhé strany hory. To pálili jeho druhové z Rautkofelu. Jaké štěstí – už se bál, že jsou prozrazeni.

A po chvíli – jako na povel – všechno umlklo.

Začalo svítat. Obzor se zbarvil rudě. Muži Létající hlídky se blížili k vrcholu, když tentokrát roztočili své kulomety Italové usazení na věžích Drei Zinnen. Možná zahlédli jejich stín vykreslený v ranním slunci. Rakouská děla na Rautkofelu ani minomet na Sasso di Sesto nemohli před takovou výzvou mlčet. Ten řev – děsivý řev. Šestice přebíhala mezi skalami, které se tříštily pod zásahy kulometů. Kamenný úlomek zasáhl Seppa do hlavy. A on za chvíli pocítil na víčkách zvláštní teplo. Krev mu stékala po čele – přímo do očí. Rukávem kabátu odklonil čůrek lepkavé tekutiny a spěchal vzhůru – dokud mohl doufat, že ta hrstka italských vojáků na vrcholu ještě nemá o jeho přítomnosti ponětí.

Najednou – jako by zase někdo otočil knoflíkem. Hromobití vystřídalo ticho.

Sepp Innerkofler zůstal schovaný za kamenem – vzdálený sotva deset kroků od italských pozic. Pokřižoval se. A širokým obloukem vrhnul granát do vrcholového opevnění.

Nic.

Měl přijít ohlušující výbuch. Ale místo něj se ozvalo jen tupé odražení nevybuchlého granátu od skály. Mohli ti nahoře spatřit, odkud přiletěl? Za chvíli jeho úkryt určitě objeví. Neměl moc času. Rychle hodil druhý granát. A hned ještě třetí. A zase nic. Nic, nic. nic!

Najednou se nad ním zjevil italský voják Pietro de Luca s tváří zalitou krví – to byl jediný úspěch třech vržených granátů. V pažích natažených nad hlavou držel ohromný kámen, když zakřičel: „Dostanu tě!“ A to byla poslední slova, která Sepp Innerkofler na tomto světě slyšel. Vymrštěnýma rukama se ještě snažil odvrátit kámen vržený proti svému obličeji, ale jeho reflexy, vycvičené lovem kamzíků a kozorohů, nenašly odpověď včas. Zavrávoral a s očima doširoka otevřenými na rudé dolomitské nebe zmizel hluboko v komínu Oppel.

Paternkofel zůstal v rukou Italů. A když pak později toho dne zbraně utichly a zase chvíli nebylo o co bojovat, spustili se muži z vrcholu Paternkofelu, aby vyzvedli zaklíněné tělo Seppa Innerkoflera a se vší úctou ho pohřbili na jeho milované hoře. Nad kamenný hrob umístili jednoduchý kříž s nápisem: „Sepp Innerkofler – guida“.

Campanile Basso není hora, kterou by mohl spatřit každý. Poprvé ji v bludišti Brenty zahlédl John Ball v roce 1864 a její stěny mu nepřišly dvakrát přívětivé. Ostatně mlha, která se plazí po šedivých srázech, požere všechen sluneční svit a člověk si mezi štíty občas připadá jako ve svěráku. Pokud chceš Campanile Basso vidět, musíš na suti, skále a sněhu propotit minimálně jedno tričko. Při výstupu z Molvena možná i dvě. Dva tisíce výškových metrů dá zabrat. A chceš-li vystoupit až na vrchol, čeká tě lezení.

Nicméně – alespoň na tebe nikdo nebude mířit pistolí. Jako na chudáka Nina Pooliho. Na druhou stranu – neměl si hrát na něco, čím nebyl.

Politický prvovýstup

Kdo bude první nahoře? Italové, nebo německy šprechtící horolezci? Od roku 1848 to vřelo v celé Rakousko-Uherské monarchii – severní Itálii nevyjímaje. Takže i horolezci ze Societá degli Alpinisti Tridentini a německého alpského spolku si raději stavěli v horách své vlastní, národnostně oddělené chaty. Často jen pár set metrů od sebe. Dokonce i dosud nedobytou štíhlou jehlu nazývali každý jinak.

Campanile Basso, nebo Guglia di Brenta?

Rozhodně Campanile Basso! Sice to neznělo kdovíjak honosně – Nízká zvonice –, ale ten výmysl jakéhosi lipského profesůrka Schulze – pche, Guglia! – si mohli Germáni strčit za ty své pod kolena vykasané fusekle.

Osmadvacetiletý Carlo Garbari byl první, kdo se rozhodl získat vrchol jehly pro svůj národ. Ten italský. Jenom si měl možná lépe prověřit, koho si najímá jako společníky. S o sedm let starším Nino Poolim už sice na nějaké ty brentské vrcholy vystoupili, ale Pooli nebyl žádný zkušený průvodce. Spíše nosič. Tehdy ještě lépe zacházel s otvírákem na víno nežli s lanem a skobami. A třetí do party, Antonio Tavernaro, také nepřekypoval zkušenostmi. Přesto se v tom čtvrtečním dopoledni, 12. srpna 1897, prokousali přes nejtěžší místo výstupu – žlutou, lehce převislou stěnu, do které hleděli s obavami už od nástupu. Čtyřkové lezení, to bylo tehdy na hraně. Ale Poolimu se ještě podařilo udržet Garbariho v domnění, jaký ho vede protřelý průvodce.

Na prostorné skalní římse Stradone Provinciale, která krouží okolo jehly, vypili dvě láhve vína a jak se říká – ve víně je pravda. Komínem v západní stěně se ještě Pooli prosmýkl, ale když mu ve vrcholové stěně zbývalo k italskému vítězství sotva pár desítek metrů, rozklepal se jak celá habsburská monarchie. Dál to prostě nešlo. Brentská mlha všechno pohřbila. Skála byla nad Pooliho síly. Ani se v ní nedokázal zajistit a kdyby spadl, hrozilo, že strhne do hlubin všechny. Tak zoufalý Garbari, schoulený pod tíhou temných mraků na kazatelně, sáhl do batohu pro revolver:

„Dokončíš výstup, nebo zemřeš!“

Nedokončil nic. Vyděšený Pooli sotva zvládl sestoupit zpátky na plošinu, na které Garbari vyskládal mužíka a pod jeden z kamenů ukryl na kus papíru napsaný vzkaz: „Těm, kdo se dostanou až sem, přejeme více štěstí!“

Jediné Garbariho vítězství tak bylo, že po epizodě s revolverem si ho už žádný falešný průvodce neopovážil vodit za nos.

Hrdinství není bez krve

Ke smůle Carlo Garbariho a všech tridentských alpinistů se navíc o dva roky později ke vzkazu pod vrcholem dostala dvojice tyrolských studentů z Innsbrucku – Carl Berger a Otto Ampferer. Dokonce si byli naprosto jistí, že vrcholu své Guglie dosáhnou, a tak na zádech vlekli dlouhou dřevěnou tyč, kterou hodlali vztyčit na vrcholu. Snad aby s ještě více popíchli poražené Tridenťany. Ale hlavně, aby na ní pověsili svou germánskou vlajku.

I ctižádostivé Tyroláky ale nakonec zastavilo stejné místo jako vyplašeného Pooliho. Nicméně Ampferera napadlo vytraverzovat za roh do severní stěny, kde se mu sice pod nohama rozevřely nekonečné hlubiny Val Brenta Alta, ale vhloubení nad hlavou slibovalo snazší cestu k vrcholu. Jenže tísnivá mlha už zase přinesla do brentských věží pocit tonutí. A oba měli hrdla vyprahlá žízní. Tak sestoupili. Aby nabrali síly na novou zteč.

Po dni odpočinku pak zase stáli pod Guglií. A kdyby se hned na začátku Berger kvůli vylomenému stupu nesesypal na Ampferera, kterému následně vytryskla z nosu krev, mohl jít druhý pokus docela hladce. Na druhou stranu, co by to bylo za hrdinství bez trochy krve? Z kazatelny, na které zatím všechny dosavadní pokusy skončily, pak Ampferer přelezl po úzké římse do severní stěny, zatloukl jednu dobrou skobu a následně vytáhl své tělo přes převislou stříšku do snadného terénu.

Byl pátek 18. srpna 1899 a na vrcholu Campanile Basso zněl německý zpěv. Ach!

Tridenťany to ale nezlomilo. O pár dní později zopakovali Bergerův a Ampfererův výstup a tu jejich malou germánskou vlajku nahradili pořádným žluto-modrým tridenstkým praporem. Deset metrů širokým.