Batoh Lowe Alpine Altus o objemu 52 až 57 litrů mě letos provedl celou sezónou. Během ní mi měkce seděl na zádech a pevně se mě držel při všech mých horských eskapádách. A ta poslední byla obzvláště podařená.

Kdy jsme naši společnou jízdu začali? Už v dubnu.

V Čechách se na nás ještě sypaly sněhové vločky, ale velikonoční Garda – to byla jiná liga! Azurová obloha a hřejivé slunce. V tomhle ferratistickém Eldorádu jsme jaro hltali každým pórem. A komu snad na ferratě Sentiero Contrabbandieri byla ještě zima, toho zahřála slušná expozice. Fixní lana aby tam člověk pohledal. Není to totiž ferrata v pravém slova smyslu. Spíše stará pašerácká stezka vysekaná do skály. Lemuje jezero a pohyb na úzké římse vyžaduje klid – ani krok stranou.

Na ferratě Monte Albano bychom se bez ocelových lan už ale neobešli – je to silově náročný majsrtštyk nad vesnici Mori. Člověk tam lezením nějaký čas stráví, a tak mi slunce, které se do nás celou dobu opíralo, na kůži vymalovalo první letošní pihy. A pak nás zlákaly hory na severu. Ikonická ferrata Rino Pisetta vede v kolmé exponované stěně a jaro tam zatím nakukovalo jen opatrně. A na ferratě Signora delle Acque jsem už z batohu postupně vytáhla tričko s dlouhým rukávem, potom mikinu a nakonec i bundu. Jak název ferraty tak trochu napovídá, cesta vede kaňonem s vodopádem a slunce se tam jen ztěží prokouše.

„Jak ty to děláš, že máš s sebou na ferratě celou skříň?“ divili se kluci.

„Chce to prostě dobrý batoh. Velký, ale taky lehký. Aby seděl na těle a měl spoustu kapes,“ mrkla jsem na ně své tajemství.

Tulácké zacházení

V létě jsme se vydali na pěší túry okolo rakouského jezera Altausee. Výhledy vykoupené několikahodinovým stoupáním. Kochačka na Dachstein a Totes Gebirge. Rozhodně ale nejsem žádný velbloud, takže musím pít hodně a pravidelně. A můj „Altík“, jak jsem batoh pojmenovala, s velkými zásobami vody naštěstí počítá. Má vzdušný zádový systém, který pořád hezky větrá, takže i když jsem s sebou táhla dvě dvoulitrové láhve s vodou – tedy pořádnou zátěž na tak parné dny, ne že bych měla záda vyloženě suchá, ale splavená potem jsem je rozhodně neměla. To bylo fajn.

A fajn to bylo i při mých několikadenních vandrech brdskými lesy, kde se mi navíc hodila oddělená spodní komora na spacák. Taky stačilo vyrolovat límec z hlavní komory a hned jsem měla k dispozici dalších pět litrů na svůj šatník navíc.

Vrněla jsem blahem.

Vždycky to tak mám, když spím pod širákem. Co si nenesu, to nemám – perfektní! A počasí jak mi přálo! Jen jednou mě potkal drobný deštík – a ten odolný materiál s vodoodpudivou úpravou HydroShield hravě zvládl. Dokonce i popel, kterým jsem si batoh umazala u ohně, šel z povrchu snadno dolů. Stačilo ho krátce ošplouchnout v potoce.

S tvrdším zacházením se u Lowe Alpine asi počítá.

Zadek na maděru

Největší dobrodružství mě ale čekalo na samém konci sezóny. Königsjodler – nekonečné lezení po rozeklaném hřebeni nahoru, dolů, nahoru a tak pořád dokola. A v celé škále podmínek. Ze slunce jsme se zanořili do mlhy, z mlhy přišel déšť a pod vrškem, skoro ve 3000 metrech, jsme se dočkali i prvních letošních vloček. Deset hodin v plném nasazení.

Cesta dolů pak potvrdila tvrzení, že sestup bývá těžší než výstup. Zvolili jsme stezku Mooshammersteig. A ne, nebylo to zadarmo. Ledovec, slézání a scházení patnácti set výškových metrů exponovaným skalním terénem s nejištěnými lezeckými pasážemi. Díky šedivé padající mlze byla skála místy i dost kluzká. Až tak, že jsem se v jednu chvíli vydala po zadku dolů. Při pádu jsem zalehla batoh a zaklínila se jím v úzkém komínku.

Co teď? Chvilku jsem popadala dech a pak jsem začala sčítat škody. Kalhoty na maděru a zadek začal hrát všemi barvami. Záda mi naštěstí kryl batoh. A jak po takové jízdě po holé skále dopadl? Bez úhony! Ale opravdu bez jediné. Ani škrábnutí. Do stejného stavu jsem se pak snažila uvést svou psychiku a krok sun krok jsme pokračovali pomaloučku polehoučku dolů. A když jsem po dvou dnech balila ten svůj nezničitelný Lowe Alpine do auta, obrátila jsem se ještě s pokorným „díky“ naposledy k hoře.

Byl to řádný zátěžový test – pro nás oba. A obstáli jsme – my oba.

*

Nástupcem testovaného batohu Altus je Lowe Alpine Cholatse. Liší se jen nepatrně v zádovém panelu.

Otestováno

Batoh Lowe Alpine Altus / Cholatse
Napětí je součástí tvé cesty za hranice všednosti. Tyhle pocity jsou ti příjemné. Cítíš se dobře. Snad také díky batohu Lowe Alpine Cholatse, který je pro tvé útěky do divočiny vybavený prodyšným zádovým panelem Air Contour+, jehož velikost si doladíš přesně na svá záda. Díky tomu splyne s tvým tělem jako věrný souputník.
od 4 090 Kč
Prozkoumat zblízka

S východem slunce vyrážíme z údolí. Máme v plánu vystoupat do výšky kolem 1700 metrů k samoobslužné chatě Wildenseehütte. Docela mi ale trvá, než si na sněžnice, přišněrované k nohám, zvyknu. Stojím na nich poprvé (a poprvé mám na alpské túře i nové zimní pohorky Asolo Arctic, ale k nim později), a tak pobíhám sem a tam, zkouším chůzi do kopce i z kopce a teprve, když jsem si trochu jistá, že si nerozbiju čumák, se vydáváme vzhůru.

Totes Gebirge znám z léta. Ale v zimě – to se i dobře známé hory změní v docela jiný svět. A je to krása! Všechno je tak čisté a neposkvrněné a sníh se jenom třpytí v paprscích slunce. Každopádně výstup nahoru mi dává zabrat. Mohutně funím a co chvíli odpočívám. Omámeně ale pokračuji sněhovou nádherou vzhůru a uff! – konečně už není kam stoupat. Teď nás čeká jen pár kilometrů horizontální chůze k chatě. Po celých horách se rozprostírá dokonalé ticho, které protíná jen vrzání našich sněžnic bořících se do sněhové pokrývky. Jestli tady nahoře existuje nějaký život, pak ho zima dobře schovala pod naditou duchnu. Příroda teď tvrdě spí a čistotu přítomného okamžiku dokresluje zářivě bílý horizont.

Chatu nacházíme jen díky GPS souřadnicím. Dočista totiž zanikla v obrazu krajiny zarovnané sněhem. Bereme do rukou lopaty a prokopáváme se ke dveřím. Evidentně si musíme pohodlí chaty zasloužit.

Moje zimní láska

Pohorky Asolo Arctic GV
Na sněžnice jsou potřeba také dobré boty. A tuhle zimu jsem našla lásku na první pohled: Asolo Arctic GV! Zimní botky lehké a přitom teplé. Můj partner na ně zpočátku žárlil. Zatímco on se trápil s promáčenými ponožkami, já měla během všech zimních výprav nožky hezky v teple a suchu. Časem však uznal, že moje boty přináší jisté výhody také jemu – podrážka výborně drží v namrzlém terénu a já mu už nikam neuklouznu. A pak tkaničky – na mých posledních botkách se pořád rozvazovaly, což nejednoho chlapa může přivést k šílenství. Letos mě ale tyhle trable minuly, protože Asolo Arctic zavážu jednou a ony drží až do konce. Na sněžnice jsou navíc vybavené pevnou gumovou obsázkou, díky které vázání boty nepoškodí. A protože mají integrovaný lavinový Recco Systém, získávám od nich nejen teplo, ale i dohled nad mým bezpečím.
5 590 Kč
Prohlédnout zblízka

Beru za kliku, dveře se otevírají a jsme zachráněni – máme kde spát. Nadšeně se cpu dovnitř. Kuchyň, lágr na spaní, malý dřevník – je tady vše, co potřebujeme. Zatápíme v kamnech, rozpouštíme sníh a chystáme jídlo. Mezitím přichází dva místní skialpinisté a chvíli po nich slyšíme dobře známý jazyk. Před chatou vyzouvá sněžnice parta kluků z Brna a záhy doráží ještě dva čeští lyžaři. Chvíli po jejich příchodu pak hory definitivně zalévá tma.

Vycházím ještě naposledy pro tento den na čerstvý vzduch. Je jasno a mrzne, až praští. Nad hlavou se mi třpytí tisíce – desetitisíce – možná statisíce zlatých teček. Rozhovory doléhající až sem před chatu tu a tam rozčísne svérázný smích. Toto odlehlé místo tepe životem uprostřed jinak docela opuštěných hor. Pro dnešní noc spojilo osm neznámých lidí dohromady. „Kdo má hory v srdci, společnou řeč vždycky najde.“, napadá mě, když stojím ve dveřích a vracím se dovnitř. V kuchyni totiž běží zábava, jako když se sejdou staří známí.

Druhý den se už jen vracíme dolů. Zjišťuji ale, že se mi tam nahoře do duše vtisklo zase něco nového. Ta čistá tichá zimní krása – je docela prostá a cokoliv navíc by ji nejspíš jen uškodilo. Není třeba ničeho šokujícího, co tu ještě nebylo. I jednoduchost může být úžasná. Občerstvující. A inspirující. Jako tahle horská zimní krajina.

„Padáááááám!“ končím romanci mohutným výkřikem. Kus namrzlého sněhu se mi v tom snění nečekaně utrhl pod nohou. Řítím se svahem dolů.

Cepín! – naskakuje mi v hlavě. Tolikrát jsem byla teoreticky instruována, jak se na něj zalehává. Teď to zkouším prakticky a vší silou, celou vahou svého trupu, se snažím zarazit hrot cepínu do přemrzlého sněhu. A daří se! Svůj nekontrolovaný pohyb svahem záhy zastavuji. Nebezpečí zažehnáno. Ještě si ale trochu v šoku sedám na zadek a pozoruji, že na sníh kolem mě dopadají červené kapky. Krev? Odkud teče? Co se mi stalo? Zledovatělá krusta mě naštěstí jen trochu řízla do dlaně, a už mávám nahoru, že jsem v pořádku. Zatímco si šrám obaluji kapesníkem, přichází si pro mě zbytek výpravy.

Teď už bez trablů, všichni společně a vcelku, přicházíme do údolí. A než se z tiché zimní sonáty přemístíme zpátky do bujarého jara, ještě se naposledy obracím k zasněženým vrcholků za námi. Kéž si tu tichou krásu v sobě uchovám co nejdéle. 

Náš tip

Zimní pohorky Asolo Arctic GV
Ten pocit dobře znáš – když nohy mrznou. Jakápak celodenní túra, jestliže teploměr ukazuje mínus patnáct. Ani třemi páry ponožek teplo do bot nenaženeš. Zimní pohorky Asolo Arctic GV mají na chlad a mráz lepší zbraně. Pod odolným svrškem z kůže a nylonu ukrývají zateplenou membránu Gore-Tex® a ve stélce si nesou hliníkovou vložku, která odráží vyprodukované teplo.
5 590 Kč
Prohlédnout zblízka

Mžourajícíma očima se pokouším zaostřit siluetu, která se přibližuje tmou. Srdce mi tepe jako o závod. Zběsile šmátrám ve spacáku a hledám mobil. Třesoucí se rukou nahmatám alespoň baterku. Kuželem jasného světla mířím na funící objekt, který už stojí sotva pár metrů ode mě. „UÁÁÁÁÁÁÁ!“, dere se mi nekontrolovatelně z hrdla, když si vzájemně pohlédneme do očí. Já a divočák! Reflexivně vyskakuji ze spacáku. On jen podrážděně zachrochtá a mizí pryč. Ještě chvíli za ním rozrušeně zírám do tmy. Nikdo další ale, zdá se, nepřichází a je docela chladno. Kouknu na hodinky. Ty ukazují něco málo po půlnoci, a tak se vracím do tepla svého spacáku. 

Oči se mi rychle klíží. Není divu. V nohách mám přes třicet kiláků v kopcovitém terénu, takzvaně „na těžko“. Pravidelný zvuk listí, vlajícího v jemném větříku zářijové noci, na mě funguje jako ukolébavka. Už skoro spím, když znovu slyším funění a kroky. „Divočák,“ pomyslím si v polospánku. „Kdo jiný by sem teď asi chodil.“ Přes hlavu přetahuji kapuci a spím dál. Probírám se až za zvuků ptačího zpěvu. Pozoruji ranní paprsky slunce prodírající se skrz větve stromů. Les se probouzí do slunečného dne a vzduch voní babí létem. Do vločkové kaše ke snídani přimíchávám čerstvě utržené sladké ostružiny a užívám si prostou přítomnost všemi smysly: jen já a les

Po snídani balím vše do krosny a vydávám se na další etapu mého osamělého putování. Stal se z toho takový můj každoroční rituál. Dojít tam, kam mě nohy donesou, přespat a pokračovat dál. Aspoň na pár dní. Jít sama se sebou – přes hory, přes doly. 

Letos mi ovšem na putování moc času nezbývalo. Vydala jsem se tak přejít alespoň naše místní Brdy, od Prahy po Jince. Zatímco zdolávám dnešní úsek hřebenovky z vrcholu Babka na Studený vrch, honí se mi hlavou vzpomínky na putování minulá: Jizerky, Krkonoše, Alpy. Přemýšlím, co mě k této pravidelné osobní tradici vede. Jde o přirozený prožitek svobody. Žádné „dedlajny“pracovních úkolů ani otázky typu: „Mami, mě bolí nohy, kdy už tam budeme?“ Odpoutání se od běžných problému mi automaticky navyšuje prostor pro vnímání přírody a světa okolo. Bez konkrétního očekávání samovolně přichází řešení a různé nápady, co se svým životem dál. 

Teď už s úsměvem vzpomínám na noční setkání s divočákem a za světla se to zdá jako vtipná story. V noci to ovšem byla výzva.

Jindy jsem si zase užila bloudění bez GPS signálu, běsnění živlů, žízeň bez kapky vody a nějaké té studánky v nedohlednu. Při osamělém putování si s tím vším člověk musí umět poradit. Když to zvládne, odnese si z lesa větší sílu a sebedůvěru. 

Adventure therapy, mindfulness, lesní terapie a další nové seberozvojové směry mají jeden společný atribut: návrat člověka ke svým kořenům. Do přírody. K sobě a ke svým schopnostem. 

Blížím se na „Studeňák“ – můj dnešní cíl. Chvíli se kochám krásným výhledem, zatímco od severu přichází šedé mraky. Zdá se, že dnes v noci bude pršet a já tomu musím přizpůsobit výběr spacího místa. Přes trekové hůlky později vypínám plachtu, aby mě déšť nepřekvapil. Jen co se pak po večeři schoulím do spacáku, začíná se ozývat dobře známé kap, kap, kap. Do plachty vyťukává svůj rytmus přicházející déšť a já přitom spokojeně usínám – uprostřed lesa a přece jako doma. Na osamělém putování k sobě a svým kořenům.

Utečte spolu za horizont

Turistický batoh Lowe Alpine Cholatse
Napětí je součástí tvé cesty za hranice všednosti. Tyhle pocity jsou ti příjemné. Cítíš se dobře. Snad také díky batohu Lowe Alpine Cholatse, který je pro tvé útěky do divočiny vybavený prodyšným zádovým panelem Air Contour+, jehož velikost si doladíš přesně na svá záda. Díky tomu splyne s tvým tělem jako věrný souputník.
4 090 Kč
Prohlédnout zblízka

Není úplně nutné jít zbytečnému riziku naproti. Jakousi rukovětí může být Desatero zásad bezpečného chování při pohybu v horském terénu vydané Horskou službou. Přepisovat ho zde není třeba, je snadno dohledatelné na webu (najdeš ho například na oficiálních stránkách Horské služby ČR – pozn. red.). Horští matadoři si mohou zkusit, kolik bodů z těch deseti dají na „první dobrou“ a obecně není od věci si desatero čas od času připomenout. 

I při nejlepší vůli však nad vším kontrolu zkrátka nemáš. Určitě to znáš – láká tě vydávat se do neznáma a dotýkat se hranic svých možností. Ale občas se tak dostaneš do situace, která tě ochromí. Do místa, jež leží za hranou tvých schopností nebo sil. 

Co přesně tím myslím? Třeba se přižene bouřka, zatímco ty visíš na ocelovém laně ferraty. Nebo se zasekneš uprostřed skalní stěny, kde jedinou možnost postupu představuje příliš náročný krok, na nějž ti už, zdá se, nezbývají síly. Ale stávají se i takové „hlouposti“, kdy ti na úzké stezce vinoucí se nad srázem ustřelí kámen pod nohou a ty se najednou suneš dolů. Při troše štěstí to dopadne bez podstatných následků a získáš jen novou mezní zkušenost. 

Někdy to ale dobře nedopadá. Ocitáš se v životu nebezpečné a mimořádné situaci. Ať už se to dotýká nás samotných nebo těch druhých, naše tělo reaguje automaticky. V první fázi dochází k mobilizaci energie. Nervový systém zvýší tep, zrychlí se ti dech, začneš se potit a svaly končetin se mohutně zásobí krví, čímž se tělo připraví na dvě prazákladní strategie – boj, nebo útěk. Každý reagujeme jinak, ale většinou se snažíme situaci nějak zvládnout a dostat se rychle do bezpečí. I v takovém případě štěstí přeje připraveným. Nosit s sebou lékárničku, ovládat první pomoc a vědět, kam o další záchranu volat – zautomatizované reakce eliminují následky chyb způsobených panikou a vedou k efektivnějšímu řešení situace. Není tak od věci jednou za čas absolvovat kurz první pomoci. Už dokonce existují i takové, které se specializují přímo na první pomoc v horském prostředí. 

Já mám poměrně nedávnou zkušenost s pádem ve skalnatém terénu. Přivodila jsem si tržnou ránu na noze, pohmoždění ruky a slabý otřes. Žádný extrém – spravilo to deset stehů, punkce hematomu a klidový režim. Pohoda, dalo by se říct. Jenže ne tak docela. Hlavou se mi ještě pěkných pár dní honilo tisíc a jedna myšlenek. Co jsem mohla a měla v té chvíli udělat jinak, lépe? Co všechno se ještě mohlo stát? Byla jsem lapená v bludném kruhu opakujících se úvah. Špatně jsem se soustředila a hůř se mi usínalo. Mé hovory se neustále stáčely k úrazu. Trvalo to sice jen týden, ale dost mě to děsilo. Až mi kamarádka psycholožka musela připomenout, že se jedná o normální reakci na nenormální situaci, která mě potkala. I když se člověk nezraní nijak vážně nebo se jen stane svědkem nehody, duši to na chvíli ochromí. Nejen tělo potřebuje čas a péči, aby se zase dalo dokupy.  

Na rozdíl od první pomoci, o tomhle se ovšem moc nemluví. Přitom prospět může několik jednoduchých kroků: 

Když se stav nelepší a trvá delší dobu, je rozumné kontaktovat odborníka – psychologa či psychoterapeuta. Po vážných nehodách nebo blízkém setkání se smrtí se totiž může objevit posttraumatický syndrom, který vyžaduje ještě o dost větší péči. A věz, že navštěvovat svého psychologa není žádné stigma, naopak.

Zkušenost mezní nebo i ta „za hranou“, kterou prožiješ a zpracuješ, je pro tvůj další život velkým obohacením. Jen když se pouštíš do odvážných věcí, žiješ autentický a naplněný život.

Pod vrcholem suchá záda

Batoh Lowe Alpine AirZone Active
Možná tě pálí slunce na zátylku a možná si co chvíli musíš stírat pot z těla. Každopádně batoh Lowe Alpine AirZone Active na zádech téměř necítíš. Je příjemně lehký. A zádový systém AirZone Lite tvořený napnutou, anatomicky tvarovanou síťkou nechává vzduch mezi batohem a tvým tělem volně proudit.
2 190 Kč
Prohlédnout zblízka
envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down