Pik Pobědy a Broad Peak – ty hory jsou si přeci jen něčím podobné. Obě mají napínavý vrcholový hřebínek, ze kterého se dá spadnout do Číny. A nejenom to. Obě jsou v mých očích rozložité matróny. Představují pro mě ženský prvek. Přičemž každá má v blízkosti svůj mužský element. Pik Pobědy kouká na Pána nebes – Chana Tengriho. A Broad Peak zase stojí po boku K2 – Krále Karákóramu. Navrhovala bych jen drobnou češtinářskou úpravu a napříště bych radila používat TA Broad Peak a TEN Ká dvojka. Přijde mi to trefnější. Možná se v noci přitahují – podobně jako jiná krásná ženská hora Gurla Mandatha a posvátná hora Kailash. Tibeťané tomu věří a já taky. 

Zpráva, že Karolína Grohová hledá parťáka se ke mě ale dostala na poslední chvíli. Jet, či nejet? Rozhoduji se pod vlivem aktuálních událostí – ve stylu urvi, co urvi, než se definitivně zhroutí svět. Doba je neúprosná. Co odložíš, to možná už nikdy neuskutečníš. A kdo ví, jak bude za rok vypadat Pákistán? Vlastně není co řešit. Karolína se jeví jako skvělý parťák – i když se neznáme.

Přemýšlím ale, jestli se dá na osmitisícovku vyskákat o jedné noze? Natržený lýtkový sval z nepovedeného přepadu na Starostu v Ádru na začátku sezóny se rozhodně nedá považovat za doléčený. Den před odjezdem pořád kulhám. Pana doktora se zoufale ptám, co s tím mám jako dělat. A on na to: „Zachovejte klid! Chodit se s tím jakž takž dá. Jenom běh tomu nesvědčí.“

Karolína mi naštěstí slibuje, že nahoru nepoběžíme. 

Broad Peak. Nebo Brouk Pytlík?

Kupujeme letenky do Islámábádu, přesedáme v Istanbulu, ve Skardu přepřaháme na jeep a vyrážíme na holčičí expedici do nitra Karákóramu. „Bešt of luck,“ přejí nám srdeční Pákistánci. A modlí se za nás Aluáááh Akbar. Do base campu po ledovci Baltoro jdeme po svých. Musíme si to pěkně odšlapat. Budeme v horách strádat a věnovat se askezi. Na to se těším. Jako Buddha z Madyanu budeme mít hladovou díru do břicha.

Polezeme bez kyslíku, bez výškových nosičů a Šerpů. Bez toho, aby nám do toho někdo kecal. Stylové duo Kateřina & Karolína – 2K. Škoda, že nelezeme na K2. To všichni znají. Zato osmitisícový Brouk Pík nebo co, to nezná nikdo. 

Zvláštní reakce vyvolává, když se chlapi dozvídají, že jedeme jen samy dvě holky. „Jéé, ty jedeš do Himaláje! No to je super! A s kým tam jedeš?“ – S Karolínou. – „A jé, no tak to tam bídně zahynete.“

Batoh do hor

Lowe Alpine Cholatse
Napětí je součástí tvé cesty za hranice všednosti. Tyhle pocity jsou ti příjemné. Cítíš se dobře. Snad také díky batohu Lowe Alpine Cholatse, který je pro tvé útěky do divočiny vybavený prodyšným zádovým panelem Air Contour+, jehož velikost si doladíš přesně na svá záda. Díky tomu splyne s tvým tělem jako věrný souputník.
4 090 Kč
Prohlédnout zblízka

Jenže svět se změnil a v Karákoramu je to letos samá princezna. Pravá princezna teda jen jedna – katarská princezna Sheikha Asma Al Thani. Ale má s sebou kamarádky. Vznešenou Karmu z Bangladéše, kterou zdobí krásná zlatá náušnice v nose, a to i ve druhém výškovém táboře. A taky Stefi Troguet z Andorry, která má zas výraznou růž na rtech a vypadá bombasticky bez ohledu na nadmořskou výšku. A pak tu máme i taková esa jako Norku Kristin Harila toužící vylézt – podobně jako Nirmal Purja – všechny osmitisícovky za sezónu. Nebo „small girl“ – teprve šestnáctiletou Pákistánku Išu, která se mi představuje jako Future star of Pakistan a upozorňuje mě, že dobrodružství nemá věkový limit.

V base campu přebývá také polská Marta, španělská Lina, estonská Marie a spousta dalších krásných a svobodných horolezkyň s ambicí dobývat vrcholy. Připomíná to tady klub odložených žen.

2K pod K2

Trend je lézt rychle. Dokonce co nejrychleji! Mladý Francouz Benjamin Védrines vyběhl z base campu na vrchol Broad Peaku za sedm a půl hodiny a překonal tak světový rekord. Laťku nasadil velmi vysoko. Nahoře měl navíc nachystaný padák. Skočil přímo z vrcholu, roztáhl křídlo, zamával Karolíně a za dvacet minut byl zpátky v základním táboře. I slavný vysokohorský pardál Denis Urubko se pochlapil – dojít za patnáct hodin na vrchol je velmi obdivuhodný výkon. Karolína se tohoto trendu chytla a držela se skvěle. Utrhla se z C3 na vrchol v podstatě bez aklimatizace. Já jsem mírně protestovala. Přespat dvě noci v C1 podle mě nestačí k tomu, aby mohl člověk mířit na vrchol osmitisícovky, ale rozhodnutí padlo.

Káje se povedl Rocky Summit v 8000 metrech. Já jsem z opatrnosti vyšla jen do sedla v 7800. A tam jsme pověsily pytel – teda pytlík. Sáhly jsme si, za daných okolností, na hranici svých možností. Ale krásně jsme si zalezly. A tak jsme to prohlásily za úspěch, i když nikoli fenomenální. Prostě Brouk Pytlík.

Boty do hor

Asolo Eiger XT EVO GV
Každý krok musí být dvakrát promyšlený. Tvrdý led nic nepromíjí a mačky drží jen na několika milimetrech předních hrotů. Ani dlouhý pobyt ve stěně ti nepřidává. Mrzneš. Než před nástupem do další délky rozproudíš krev v těle, trvá to. Ale nohy – ty zůstávají v teple. Membrána Gore-Tex Insulated Comfort hřeje už od svítání pořád stejně. A svrchní materiál Schoeller Soft Shell spolehlivě udržuje veškerou vlhkost venku.
11 990 Kč
Prohlédnout zblízka

Mlha, sněžení, vichr. Neplánovaně jsem museli zabivakovat. Náš stan okamžitě rozerval vítr. Nicméně na ostrém hřebeni bychom stejně ani nenašli dostatek místa pro jeho postavení. Byl to jen marný pokus. Pocuchané tropiko jsme tak použili alespoň jako improvizovaný žďárák, který nás měl chránit před vlhkostí. Poprvé v životě jsem si vlezla do spacáku v mačkách – sundávat je v takovém místě z nohou by bylo příliš riskantní. Přikurtovaní k poslednímu kameni na malém šikmém placáku jsme se tiskli k sobě a neopovažovali se ani pohnout. Vpíjeli jsme se do skály a modlili se, aby do nás nepraštil blesk. Nakonec jsme i tuhle noc přežili. Ale bylo to o fous, řekla bych. 

Kolik těch nocí probdělých kdesi venku už bylo? Tisíce a jedna! Mohla bych vyprávět jak Šeherezáda. Nestane se z toho pokaždé takové drama, ale zážitky si odnesu vždycky. Obzvláště dlouho se táhla noc v neplánovaném bivaku během zimního slunovratu v horách Bucegi. Zatměli jsme tehdy v předposlední délce cesty Costila Galbinele těsně pod náhorní plošinou. Nenašli jsme poslední výšvih, chybělo nám padesát metrů. Uvízli jsme tam tehdy ve třech. Ve spacácích, jsme viseli přivázaní ke skále nad prudkým svahem jak nevylíhnuté kokony. Nesněžilo, ale dul ostrý vítr a rozfoukával čerstvý sníh z okolních strání – přímo nám do obličejů. Co bych za to dala, kdybych místo toho mohla péct vánoční cukroví.

Bivak ale nemusí nastat jen omylem nebo z nouze. V severní stěně Piz Badile v Engadinu, v půlce slavné Cassinovy cesty, jsme nocovali zcela záměrně. Třicet lezeckých délek jsme si rozumně rozdělili na dva dny. Na konci toho prvního jsme se uvelebili na jediné polici, na které se dalo jakž takž posadit. Zahákli jsme se do štandu hned vedle sněhového pole. Pro oba jsme vzali do stěny jen jeden spacák – kvůli úspoře váhy, která je při lezení podstatná. Každého nás zakryl tak napůl a skoro ve třech tisících metrech jsme klepali kosu a čekali, až temný horizont zase chytne růžový nádech. Naštěstí jsou letní noci krátké a člověk si může bdění zkrátit povídáním. 

Oproti nocování uprostřed skalní stěny pak představuje noc na smetišti někde v Chile nebo v Bolívii – už si přesně nevzpomínám, kde to bylo – docela komfortní bejvák. Nebo nocleh uprostřed rumunských hor v kušce – dřevěné bedně obité igelitem a opatřené poklopem – schoulená pod jednou kožešinou se starým pastevcem. Ale pořád lepší než by se ke mně přitulil medvěd. A bivakovací boudičky zašité na odlehlých místech Alp mi už taky kolikrát posloužily. Když se poštěstí, najde se v nich dokonce i trochu jídla.

Mrznout v bivaku už považuji za normální. Ale mohu říct, že ucházející ventilek samonafukovací karimatky při nocování na ledovci je zbytečné zostření již tak ostré situace. Taky se vyplatí mít spacák, ve kterém zbývá alespoň trocha peří, protože ten šusťák sám o sobě příliš nehřeje. Ve vypelichaném spacáku pak pomáhá snad už jen obtočit se kolem PET láhve s teplou vodou, která hřeje zhruba do čtyř do rána. Pak už začne spíš studit, ale ty zbylé dvě hodiny už nějak přežiješ – pozoruje hvězdy a se svítáním přichází „budíček“.

Diskomfort může být i životní styl. Něco na způsob Diogéna trávícího noci v sudu nebo hry „vadí, nevadí“. Ne každého to však osloví. Takový plukovník Pickering a slečna Chalmersová si v devatenáctém století při svých cestách po Himálaji nechávali nosit postel. Ano, pohodlí je velká věc a není nad to se dobře vyspat. Ale ty zážitky z bivaku! – to ti nikdo nevezme.

Náš tip

Nepromokavé ponožky Bridgedale Stormsock
Proběhni vlhkou trávou. Překonej rozvodněné prameny. Uháněj po bahnitých stezkách. Nezastavuj se ani před čerstvou sněhovou nadílkou. Možná, že pro tvé boty je vlhkosti až příliš, ale tyto 100% nepromokavé ponožky vydrží vodu minimálně po kotníky. Membrána Hydrotech má vodní sloupec >10,000 mm a svou prodyšností obstojí i při intenzivním pohybu.
od 999 Kč
Prohlédnout zblízka

Kdyby hrabě Harrach kdysi nevyměnil svoje lesy se slezským hrabětem Schaffgotsche, mohli jsme tam možná jezdit častěji. Cesta česko-polského přátelství na hlavním hřebeni Krkonoš pro mě však dlouho znamenala dělící čáru, kterou nelze překročit. Pohraničníci dávno zmizeli v propadlišti dějin, ale hranice mi nechtěně v hlavě zůstala. Zatímco jižní svahy Krkonoš znám jako své boty, severní svahy pro mě představují Půlnoční království – Hic sunt leones, konec světa. Dlouho jsem si nedovolila vstoupit. 

Doba ale přeje micro-adventures a blízkým cílům, kde může číhat nějaké dobrodružství, proto mě konečně napadlo odvrácenou stranu Krkonoš trochu prozkoumat. A k velkému překvapení jsem za humny našla pravou a nefalšovanou Skandinávii. Zelené svahy prvohor, porostlé hustým pichlavým lesem a změkčené mechovým polstrováním, se nápadně podobají tomu, co znám z dalekého severu. Ošlehané zakrslé stromky a jejich pahýly větviček obrůstají lišejníkem. Chladný čerstvý vzduch štípe do nosu. Studené žulové balvany a rozsypaná suťoviště dělají dojem zvláště nehostinný. Jako by se tudy procházel Dante s Vergiliem, když putovali Peklem. 

Chtěl bys také nahlédnout? Vyber si dobře, odkud začneš – ať ti stačí síly.

Připrav se, že poběžíš hodně do kopce. Taky hodně z kopce. A pak zas do kopce a z kopce. Na otočku ze Špindlerova Mlýna do Karpacze to dělá 42 kilometrů, tedy přesně maratón. Vyhoupneš se na hřeben, kde už leží první sníh. Propleteš se mezi kosodřevinou, přeběhneš Stříbrný hřbet. Pod tebou jako na dlani dvě ledovcová jezera – Mały a Wielki Staw. Potud to ještě znáš.

Běžíš dál ke kamennému masivu Słonecznik, který je na dohled, a ocitneš se na území známém – neznámém. Odtud vede stará lovecká stezka k žulovým kamenům Pielgrzymy. Zkamenělí poutníci se ti postaví do cesty. Ale dlouho u nich nestůj, ať neprochladneš. Jinak taky zkameníš! Zakrslé smrčiny s borůvčím, brusinkami a vřesem nápadně připomínají severskou tundru. Houpavé rašeliniště zbarvené do červena přeběhneš po dřevěné lávce. Projev za ni vděčnost, jinak by tvé nohy čvachtaly ledovou vodou. Vysoká tráva ti mává na cestu a ze severu fouká kdo jiný než studený severák.

Našlapuj tiše. Ať nevyplašíš tetřevy, chystají se ke spánku.

Seběhneš po kamenném dláždění až ke kostelíku Wang. Kdo by zrovna tady čekal tisíciletý dřevěný kostel, jako vystřižený z pohlednice z Kristiánie? Bláznivý nápad přestěhovat kus Norska pod Sněžku realizovali za císaře pána v roce 1848. Do Slezska jej přivezl pruský král Bedřich Vilém. Kostel se špičatou střechou a dračími hlavami na konci okapových říms postával ještě před sto padesáti lety v horách Valdres někde mezi Oslem a Bergenem. A teď, jako podivný suvenýr z dalekých a cizích krajů, krášlí Krkonoše. Strmé severní svahy Sněžky dodávají místu zvláštní magii. Jsi sice za chalupou, ale přitom téměř v Norsku – na mě to působí docela přesvědčivě. 

Nemáš zlotůvky, dovnitř tě tedy nepustí, ale to zase tak nevadí. Máš za sebou teprve polovinu trasy. Zimní dny se navíc krátí a než tě zastihne tma, musíš se vrátit. Spěchej vzhůru přes Kocioł Łomniczki po kamenných schodech nahoru na Sněžku a přes hřeben domů. A pozor, jak odpovíš na záludné otázky zbloudilých pocestných: „Čí je Sněžka – je polská či česká?“

Ze všeho nejvíc bych věřila, že asi norská. Ale není to náhodou jedno?

Náš tip

Městské boty Asolo Field GV a Active GV
Možná nepotřebuješ zažívat dobrodružství z bezprostřední blízkosti. Ono kolikrát stačí, můžeš-li naplnit plíce čerstvým vzduchem a pozorovat kresbu hor na hladině jezera. V urban botách Asolo lze pohodlně a jistým krokem kráčet po mokré městské dlažbě a stejně tak po turistické stezce, na níž se blátu nelze vyhnout.
od 4 390 Kč
Prohlédnout zblízka

Nad hloučkem horolezců na startu se vznáší mrak alkoholových výparů z včerejšího večírku. Kdo nekalil včera večer při kapele na hřišti, není dostatečně připraven. Dobře vím, že u Ledního medvěda budu mít sucho v krku, ale to je ještě daleko. 

Šest, pět, čtyři. Banda anarchistů, horolezci, co přijeli na slavný Horolezecký filmový festival do Teplic nad Metují, společně zpytuje svědomí a kolektivně slibuje, že už nikdy nebude pít. Ranní kocovina nápadně připomíná horskou nemoc. Jenže teď se musíš hecnout a běžet, žádné vymlouvání – to se může někdy v horách hodit. 

Tři, dva, jedna, start! Hlouček běžců se dává do pohybu, vybíhá z parku, nabírá tempo a zběsile letí teplickým náměstím. Hlavně nepřepálit začátek. Do cíle je to jedenáct kilometrů. To není zas tak moc, ale nechceš přece blinkat už u vstupu do skal, jako posledně. Opatrně holčičko, bude to do kopce. 

Hned první stoupání prověří. Běžíme kolem Poustevny svatého Ivana. Mám se jít rovnou schovat? Závod je vážná věc: Nebuď srab a přidej! Panenko Maria Pomocná, pomož mi doběhnout do cíle. Je poslední srpnová neděle a to je příležitost pojmout běh trochu meditativně. Dostávám se do tempa a poklusem se blížím ke skalnímu městu. 

„Mandulko přidej!“ povzbuzuje mě traťová rozhodčí, sestra Míry Šmída, který kdysi festival horolezeckých filmů vymyslel. Začínám chápat, že tenhle běh je prestižní záležitost. Buď ráda, že ti to běží. Míjím odbočku do Vlčí rokle a přichází stoupání. Pomalu střízlivím.

Autorka článku v akci, foto: Miloš Kleiner

Skalní bránou vybíhá první závodník v protisměru. Tady někdo vážně závodí: „Mistře, do toho!“ Borec letí jako šíp zpátky do cíle, zatímco já mám celý okruh skalním městem ještě před sebou. Nemám se posadit na Krakonošovo sedátko nebo jít rovnou na borůvky? I Želva je rychlejší než já. 

Zapluji do temné skalní rokle, kam slunce nezasvítí a počítám schody. Beru je po dvou. Nedá se předbíhat, chodba je úzká. Přece nezpomalíš! Brzdila bys ostatní. Štrůdl závodníků se plazí mezi skalami jako had. Pod Chrámovými stěnami se trochu rozjasní a začne profukovat. Ještě nejsme na konci, vadnu a pod Herynkem dochází dech.  

Ovšem u Kance se to láme, znovu mi narůstají křídla a řítím se z kopce dolů po schodech. Kolena to odpruží. Hlavně se nepřeraz. Popohání nás Prásknutí bičem *. Nejdřív dlouhé skoky po písčité pěšince, pak zdrobním krok a chytám se zábradlí. Přebírám jeden schod za druhým. V úzké Sibiřské rokli čvachtá potok, dřevěná podlaha je kluzká: Pozor ať nesmekneš! Stěny jsou porostlé slizkým mechem: Raději se nedotýkej, kličkuj a běž!

Svoboda běhu, pohodlí běhu

Běžecké ponožky Bridgedale Trail Run
Nehledáš optimální počasí, ani optimální terén. Oceňuješ právě tu rozmanitost, kterou na horském trailu nacházíš. Pokaždé se navíc můžeš spolehnout na podporu běžeckých ponožek Bridgedale.
od 399 Kč
Prohlédnout zblízka

Propletla jsem se bludištěm. Skály mě pustily ze svých spárů. Vyběhnu z lesa a běžím lehkým terénem po cestě zpátky do města. Nějaké děti z roubenky mi nabízejí vodu: „Díky, díky!“ Natahují ruce k závodníkům, chtějí si tlesknout do dlaní. To mě nezdrží. Běžím jako o dušu. Ať nejsem poslední! Před cílem čeká legenda pískového lezení Petr Prachtel a fandí mi. A konečně bouřlivý kordon diváků v cílové rovince a cíl!

Překvapivě jsem uhájila třetí místo na bedně v lehce zvýhodněné kategorii Horolezkyně. Závod však získal nový traťový rekord, jehož držitelem je Dominik Sádlo s časem 35 minut.  A ženskou kategorii opět vyhrála neporazitelná Táňa Metelková. Některé životní jistoty zůstávají. Tak zase příští rok?

*
Nová poznámka pod čarou
V cíli Jizerské padesátky za 7 hodin 45 minut. To je čas, kterým by se jiný účastník slavného závodu na běžkách příliš nechlubil. Ale my ano. Jeli jsme totiž na dřevěných lyžích model z roku 1970 jako patnáctičlenné družstvo horolezců z Huascaránu.

Letos si totiž připomínáme padesátileté výročí tragické Expedice Peru 1970. Pod Huacaránem tehdy při zemětřesení zahynulo všech 15 členů výpravy a také dalších sedmdesát tisíc lidí. Pro nás tedy příležitost vzdát těmto špičkovým československým horolezcům hold a poděkovat za jejich odkaz, který nám přenechali. Vždyť někteří z nich závod Jizerské 50 vymysleli a rozběhli první průkopnické ročníky. 

“Katko – to je něco pro tebe – Jizerská 50 na dřevěných lyžích! Přihlas se!” Tak nějak ke mně doputovala výzva Českého horolezeckého svazu, který stál za nápadem připomenout horolezeckou spojku na Jizerskou 50 široké veřejnosti. Patnáct čísel pro horolezce, kteří se odváží na start v dobovém oblečení a na dřevěných prkýnkách ze sedmdesátých let mi připadalo jako neodolatelná nabídka. Okamžitě jsem žhavila drát a prosila jsem, zda by pro mě ještě v družstvu měli místo. Někdy se nestačím divit, jaké příležitosti se na mě nalepí díky čtenářům mých Jasanových básní.

Poskládali jsme silné družstvo, nechyběla ani dcera jednoho z horolezců z Huascaránu, paní Jana Jírová, a několik elitních lezců české scény. Bratr Ondřej Mandula, který má ocenění ČHS za výstupy na hory nad 6000 metrů, historik Libor Dušek, který o expedici Huascarán natáčí film, nebo Martin Leskovjan - odvážný skaláčník, šampiónka českého skialpového lyžování Marie Zelená a také dvě vnučky horolezců z Huascaránu - biatlonistka Bára Jírová a lezkyně Svaťka Spěváčková. Každý lyžník nesl na hrudi číslo jednoho horolezce z Huascaránu, tedy prvních patnáct čísel závodu, které se tradičně nerozdávají. Oficiální číslování Jizerky totiž začíná až šestnáctkou. Na mě vyšlo číslo 4, které patří Vilému Heckelovi, slavnému fotografovi. Jeho knížka Hory a lidé patřila od malička mezi mé oblíbené. 

Měli jsme speciální podmínky – startovali jsme hned po ženské elitě, těsně před startem hlavní mužské kategorie. To aby si nás všimli, i když jsme byli mezi běžkaři nepřehlédnutelní. Do stopy jsme se řadili za zpěvu hymny a hned na startu jsme si cvakli rum. To na kuráž! Kdo nemaže, ten nejede. Hned za stadionem jsme se však schovali do lesa a u památníku Huascaránu jsme povzbuzovali elitu mužů. První dvě vlny závodu jsme pro jistotu nechali odjet, než jsme se opět vydali na trať. Přeci nebudeme riskovat zlomenou bambusovou hůlku. A nechceme nikoho brzdit. Pěkně v klidu se šineme vpřed, ti rychlejší čekají na ty pomalejší, kteří mají zrovna technickou závadu, lepí rozšklebenou botu, přimazávají stoupací zlatý Rex nebo rum. Ejhle, už na desátém kilometru bratr hlásí prázdnou láhev. Naštěstí majitel horské stanice Knajpa Honzík Špecián nám velkoryse doplnil do plné - prý sponzorský dar, abychom mohli pokračovat v jízdě.

Propadli jsme se časem na chvost závodu, mezi kmety závodníky. Někteří mají stejnou výbavu jako my, stejné štulpny a retro šusťákové bundy, ale také prestižní startovní čísla účastníků, kteří mají za sebou 30 startů a víc. Mohli bychom je přibrat do družstva. Tempo máme stabilní, neflákáme se. Od jisté chvíle předbíháme stále stejné závodníky. Do kopce jsme rychlejší, ale z kopce nás zase zaříznou, ačkoli pícháme ze všech sil. Po stopadesáté na trati potkáváme a zdravíme pana Šťastného a ptáme se ho, jestli je šťastný. Až do 45. kilometru závodu nám vždy potvrdil, že ano. 

Na poslední občerstvovačce jsme si vysloužili párky, tolik jsme se na ně těšili už od Jizerky. Obsluhuje nás slavná horolezkyně Alena Čepelková a obětavě nám nalévá čaj. Žene se orkán, ale my budeme v cíli dřív. Stihli jsme to za světla. S minimálními ztrátami, několika puchýři a bolavými hnáty, ale šťastní, že se něco tak krásného a symbolického povedlo dotáhnout do konce. Navíc jsme vybrali v charitě solidní částku na podporu horolezce Tomáše, který spadl v Tatrách a potřebuje pomoct. Jsem ráda, že to klaplo, dík všem a hore zdar!

Autor: Kateřina Mandulová

envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down