Cestu si zpříjemňuji zastávkou v oldřichovské pekárně a měním drobné z peněženky za pár výborných koláčů a ranní kávu. Je to takové nastartování – pro mé tělo i smysly. Vnímám tu čerstvou chuť a vůni a tuším, že dnešní den bude jedním z těch, kdy se ztratím v krajině a v duchu s ní porozprávím. Dojíždíme na to správné místo, parkuji auto a začínáme stoupat do kopců. Pes kolem dokola šťastně pobíhá, válí se ve sněhu – a snad se i směje. Jeho psí duše se nachází v sedmém nebi. Vím, že je šťastný, a to je dobře, moc dobře.

Už zdálky zdravím známou skalní věž, kterou tentokrát zdobí sněhová čepice. Přicházíme k ní a já vzpomínám na loňský rok, kdy jsme s kamarádem stáli na jejím vrcholu. Byl říjen a den byl tehdy chladný a větrný. Stáli jsme v té výšce a výhledy byly úžasné! Naplňovaly mysl radostí a v tu chvíli jsem si přál mít křídla a vznést se nad to barevné údolí. Oranžové jeřabiny svítily do kraje, modříny svou přítomnost v lesním moři signalizovaly žlutou barvou, bukové listy v několika odstínech zlaté a rudé se nedaly přehlédnout a krásné javory – ty skvosty mezi stromy – vynikaly obzvlášť. A mezi těmito barvami se nacházely ještě další a další odstíny, celá paleta ostatních stromů. A pak jednoho dne přijde ten čas, kdy spadané listí nafouká ostrý jizerskohorský vítr do skalních puklin, mezi skály a pod skalní převisy a z nebe začne padat sníh. Sněhová peřina milosrdně zakryje krajinu a dodá všemu zvláštní nostalgii. Některé roky sníh vše dokonce a doslova zavalí.

Potichu, polohlasně, poděkuji té věži ještě za loňský zážitek – však ona to i tak slyší – a pokračujeme dál. Přicházíme k potoku, který je už téměř zamrzlý, ale na několika místech se ještě převaluje voda po kamenech a padá do tajemně působících tůní, které jako by představovaly oči onoho drobného, ale nespoutaného toku. Některé jsou čiré, prosvícené světlem, jiné hluboké, tak trochu zádumčivé a lákají svým pohledem, abych přišel blíž a podíval se, jak voda a led vytvářejí obdivuhodné abstraktní tvary. Z břehů visí zmrzlé traviny a stébla, která se vodní hladiny dotýkají, jsou obalená ledem a vypadají, jako by je cukrář zalil bílou cukrovou polevou.

Na další cestu nám svítí slunce. Odráží se v krystalkách sněhu, a ty tak vypadají jako drobné diamanty poházené po cestě a okolí. I já si v Jizerkách kdysi ukryl svůj diamant. Když jsem jako malý kluk, bylo mi tehdy asi šest, viděl Poklad na Stříbrném jezeře, moc jsem si přál mít v horách také ukrytý poklad. Našel jsem vybroušené barevné sklíčko, které jsme se s babičkou a dědou vydali ukrýt jako poklad k jednomu vodopádu. Oba mi dali slib, že nikdy nikomu neprozradí, kde se můj diamant ukrývá, a já dobře vím, že to velké tajemství dodnes uchovávají v bezpečí. Na našich společných výletech a toulkách – a že jich bylo! – mě odmalička právě oni dva učili naslouchat přírodě, rozumět jí a souznít s jejím počínáním. A také mi babička říkala, abych si detailů všímal víc než detailně, a to nejen v přírodě. Můj poklad už určitě odnesl zub času nebo minimálně velká voda při letních bouřkách či jarním tání, ale můj diamant v podobě vzpomínek a všeho, co mě babička s dědou naučili, žádný čas ani voda neodplaví. Mám ho na celý život uložený hluboko ve své duši, ve svém srdci – to je ten pravý poklad.

Po cestě se ještě zastavuji u mohutných buků. V létě si pod ně lehávám, jen tak se dívám do jejich korun a poslouchám, jak šumí. Jindy přikládám ruce na mohutný kmen, zavírám oči a nechávám myšlenky plynout. Vím, že stromy jsou velcí estéti, protože každý z nich touží růst rovně, a že i staré stromy mají svá práva. A když se v létě dostaví krutá žízeň, začnou stromy křičet, ale my je neslyšíme, protože se to odehrává v pásmu ultrazvuku. A ještě něco vím – že i stromy mají svá tajemství.

Právě zavčas docházíme ke skalní vyhlídce. Výtvarník jménem Mráz tady stvořil svá nejúžasnější umělecká díla. Do žulového velikána se ještě neopřely sluneční paprsky, a tak můžu pozorovat všechny ty ornamenty, křivky a dekorace, které vytvořil. Okolní krajinu už zaplavují sluneční paprsky a na mě to působí jako živá voda. Dostavuje se obrovský příval energie a já ji nasávám plnými doušky. Je to jako exploze. Chce se mi běhat, skákat, křičet, tleskat. Je to velkolepá podívaná! Je to radost z tohoto krásného okamžiku. Je to nádherný pohled a jedinečný zážitek. 

Ještě se chvíli dívám do kraje, psa držím v náručí a vše ve mně pomalu doznívá. Beze spěchu pokračujeme dál bílou stopou až na zalesněné vrcholky kopců, daleko od shonu světa... Všude je klid. Zvláštní ticho. A kolem nás jen zasněžené lesy a bílá krajina. Cestou si odpočineme u jizerskohorského křížku, u kterého v létě často leží smrková větvička a který teď už kdosi před námi zbavil námrazy. O několik hodin později se vracíme stejnou cestou kolem skalní vyhlídky, ale není to už to samé místo, nejsou to už ty samé pocity a prožitky. Slunce pomalu zachází za obzor a sytí krajinu mnoha barvami – od žluté, přes oranžovou, do vínové. Ta hra barev a různých stínů ve mně probouzí úplně jiné dojmy. Žádná exploze, žádná energie, naopak – přichází zamyšlení. V duchu promlouvám s milovanými horami a svěřuji se jim.

A ony naslouchají a nesoudí.

Náš tip

Zimní pohorky Asolo Arctic GV
Ten pocit dobře znáš – když nohy mrznou. Jakápak celodenní túra, jestliže teploměr ukazuje mínus patnáct. Ani třemi páry ponožek teplo do bot nenaženeš. Zimní pohorky Asolo Arctic GV mají na chlad a mráz lepší zbraně. Pod odolným svrškem z kůže a nylonu ukrývají zateplenou membránu Gore-Tex® a ve stélce si nesou hliníkovou vložku, která odráží vyprodukované teplo.
5 590 Kč
Prohlédnout zblízka

První náznak, či spíše tušení, nějakého lezení, dává vesnice s příhodným názvem – Skály. To mě trochu uklidňuje. Začínají se mi potit ruce a v hlavě mi lítá milion myšlenek. Když projíždíme okolo cedule, která značí začátek obce, kamarád na mé abstinenční projevy rychle reaguje a s ledovým klidem mě vyvádí z omylu: „Tady ale žádné skály nejsou.“ To mě znervózňuje a začínám být nejistý, do jaké oblasti jsem se nechal zlákat. Ale pokračujeme v cestě, silnice se zužuje. Přijíždíme ke kostelíku, parkujeme. Místo na mě působí příjemně. Kostelík na vyvýšeném místě – klid – jakoby vesmír nastavil tu správnou rovnováhu v tu pravou chvíli. Slunce se snaží propasírovat paprsky skrze barevné koruny stromů a já jako houba nasávám těch pár výjimečně teplých dnů, které nám milostivé léto nabízí teď, na podzim, jako přídavek. Těším se – nová lezecká oblast!

Procházíme cestou mezi loukami, kde zelená barva trávy už dávno přepustila místo žlutým tónům. Povídáme si o lezení, teplota vzduchu je prostě ideálně lezecká a já se cítím dobře. Chybí už jen ty skály! Odbočujeme z cesty, procházíme okolo malého březového hájku a najednou stojí před námi – skalní stěna. Není příliš vysoká, asi patnáct metrů, zato se zdá být kompaktní a pevná – uvážíme-li, že v tomto koutě světa se leze na docela zvláštním materiálu, totiž břidlici. Chvíli překvapeně koukám, ale vzápětí přichází radost. Jdeme lézt! Pomalu začínám zkoumat jednotlivé chyty, pomalu si do hlavy nahrávám možné sekvence kroků. Ale co ta břidlice? A co já, zvyklý na severočeský písek a hrubozrnnou žulu? Očekávám uklouzanou hmotu bez jakéhokoliv tření. A to je pro mě výzva.

Horolezectví má dnes neuvěřitelně mnoho podob. Postupem času se vyvíjelo a rozškatulkovalo do jednotlivých disciplín – bouldering, sportovní lezení, tradiční lezení, ledové lezení, drytool a dalo by se pokračovat. Někteří lezci se specializují na písek, jiní se našli ve spárách, pak jsou tu bigwalloví lezci, závodníci na umělých stěnách, bouldristi a několik dalších specialistů. A právě to množství možností a variací dělá z horolezectví tak unikátní a krásný sport. Mohl bych ho dokonce rozdělit na soutěžní i nesoutěžní. Soutěžní lezení, to se odehrává na umělých stěnách a platí zde jasně daná pravidla, kdežto na přírodních skalách si lezec pravidla stanovuje sám a může si vybrat cestu, která mu zrovna v tu chvíli padne do oka.

Existuje ale jen málo lezců, kteří se nebojí lézt klasickou, špatně zajištěnou cestu na písku a zároveň dokáží vylézt i těžkou, sportovně zajištěnou lajnu. Neznám ani mnoho bouldristů, kteří lezou obtížnost okolo 8A (klasifikace v boulderingu aktuálně končí stupněm 9A – pozn. red.) a zároveň se umí pohybovat v horách nebo v ledových stěnách. Těch, kteří by uměli dobře lézt na každém materiálu, za každých podmínek a nebáli se výzev – jak na malých kamenech, tak třeba v horách –, je opravdu málo. A právě to pro mě představuje krásu horolezectví. A největší výzvu. Být všestranný a poradit si se vším, co horolezectví nabízí. Je dobré uvědomit si naplnění, které to člověku přinese, a obavy přijímat jako výzvu. Strach z nejistoty a rizika člověka brzdí a nikam neposouvá.

Tak stojíme pod tou břidlicovou stěnou. S trochou nejistoty, ale srovnaný ve svých myšlenkách, nastupuji do první cesty. Začínáme zlehka – linie za mírných 5 UIAA by měla ukázat, s čím se to hodlám potýkat. Udělám prvních pár kroků a zjišťuji, že jsem se naprosto zmýlil. Materiál je boží! Kompaktní, neklouže a tvoří krásné chyty, dost často lišty, které já mám prostě rád. Některé jsou oblejší, jiné ostré jako žiletka. Sportovně laděné jištění s borháky navrtanými blízko u sebe je pro mě příjemnou změnou oproti tradičnímu lezení v Jizerkách a na písku severních Čech. Nad každou stěnou trůní dobírák, což už představuje, podle mého názoru, až přehnaný komfort, ale pohodlné to je, to ano. V pravé části stěny vedou cesty spíše položené – takové rajbasy, které dobře prověří techniku nohou. V levém sektoru zase vynikají linie více převislé a těžší, takže si tu vybere každý dle svého gusta.

Do levé části jsme se z pětky později přemístili i my a lezli cesty v obtížnosti 9+ a 10- UIAA. A musím říct, že tenhle typ krátkých intenzivních cest bez zbytečné omáčky mám opravdu rád. Takže ano – nechal jsem se zlákat do krásné oblasti. Jmenuje se Dobřečov, a to jméno si zapamatuju.

Náš tip

Lehké trekovky Asolo Nucleon GV
Každý den může vypadat jinak. Jednou budeš pospíchat z práce s touhou už už být v přírodě. V tichu skrytém pod korunami stromů, na měkké lesní pěšině, která končí u osvěžujících vod řeky. Jindy si zase pospíšíš z postele, protože východ slunce nepočká. A tyhle boty Asolo? Ty pasují k džínám i lezeckým elasťákům, k turistickým kraťasům i outdoorové sukni.
3 999 Kč
Prohlédnout zblízka

Už jako malý kluk jsem často lezl po stromech. Ať už pro třešně, kaštany nebo jsme si s ostatními jen tak hráli. Měl jsem strach z výšek, ale tolik mě zajímalo, jak vypadá svět z ptačí perspektivy. Nevěděl jsem, jestli mi budou síly stačit, abych se dostal až do koruny nebo jestli pode mnou nepraskne až příliš křehká větev. Přesto byla touha po dobrodružství a překonání vlastních – zatím jenom tušených – limitů mnohem silnější než strach a nejistota. 

Z dnešního horolezeckého pohledu se to samé dobrodružství a nejistota stále více a více vytrácí. Přináší to, zdá se, především technický rozvoj. Technika a vynálezy nás provázejí na každém kroku. Všechny ty chytré telefony, sociální sítě, sdílená videa, virtuální prostor – to všechno změnilo opravdový život i tam venku, v přírodě. Čím dál méně je míst a věcí, které by tě mohly překvapit a zaskočit. Když něco nevíme nebo neznáme, donutí nás to hledat, zkoumat, zkoušet a pokoušet se najít vlastní řešení a dosáhnout svého maxima. Vždyť z nevědomosti vychází poznání. Mám ale pochyby, co dnes představuje ideál našeho jednání.

Argumentačně to vidím na straně rozumu, který sleduje užitečnost, racionální jednání, myslí v kontextu a dokáže vše analyzovat. Umíme vypnout chytrý telefon, počítač či tablet. Umíme se odpojit se od sociální sítě. Ale umíme od nich odpojit také naši mysl? Dokážeme se soustředit čistě na daný okamžik a být sami sebou? Třeba vylézt určitou cestu na skále v režimu tady a teď a přitom v nitru cítit, že jsem právě udělal tu nejvíc pasující věc v celém vesmíru, jaké jsem byl schopen? Zážitek z tohoto dobrodružství je zařazen do vědomí a zkušenosti jsou uplatnitelné i v jiných situacích a v jiných souvislostech. Nemusíš říct vůbec nic, aby ses zapsal do dějin. Stačí skutek, který vydá za spousty slov, dokonce i nad spousty činů slavných borců. Je důležité mít svůj vlastní názor a nepřemýšlet o tom, jaký budeš mít ohlas u ostatních. Nikdo nejde dál, když neví kam. A proto je potřeba naslouchat své mysli a zvyšovat sebedůvěru. Jenže výsledky vyžadují úsilí.

Vytvořili jsme si zvyk hledat souhlas. Ovšem toto chování nám komplikuje život. Hlavní je, aby měl každý ve svém životě alespoň trochu jasno a nad důležitostí vlastních pocitů přemýšlel. Já si chodím pro krásné pocity do skal – prostě si tam chodím pro radost.

Notebook ve vodotěsné přihrádce

Lowe Alpine Depot
Počasí je jenom jedno – proměnlivé a ne vždy takové, jaké si přeješ. Batoh Lowe Alpine Depot má odolný svršek a vodotěsnou přihrádku pro notebook.
2 790 Kč
Prohlédnout zblízka

Dnes se prosazuje reálný pohled na svět a pocity jsou zatlačeny do pozadí a prostoru se jim nedostává. Je to dobře? Horolezectví je převážně nesoutěžní sportovní odvětví, spočívající v překonávání sama sebe, v kamarádství, lásce k přírodě a volnosti. A vždy pro mě znamenalo volnomyšlenkářskou svobodu. Myslím, že by se do něj nemělo vkrádat konkurenční prostředí. Není třeba porovnávat svoje úspěchy s ostatními. Dostaneš se tak do začarovaného kruhu a cítíš se bezcenný – všechny šťastné chvíle už nejsou tak skvělé a vše, čeho se ti podařilo dosáhnout, je minimalizováno. Představuje to past, v níž začneš ztrácet sebe sama.

Nelze vyřešit jakýkoli problém za použití týž myšlenek, které ho vytvořily, a každý potřebuje jiné množství času, aby se připravil změnit své myšlení. Někdy se jedná o pouhé vyladění, jindy je tomu nezbytné věnovat spoustu energie.

Neporovnávej se s ostatními. Být sám sebou přináší spokojenost a lepší pocit ze života.

Tvým jediným soupeřem jsi jenom ty sám.

Možná to k tvým uším taky kdysi dolehlo: „Lezení tě živit nebude. Raději se pořádně uč!“ Těm uvědomělejším z nás to všechno docházelo. Ale i tak se učení a budování kariérního postupu v práci vždy odsouvalo na druhou, možná třetí kolej. Člověk raději naházel do batohu čtrnáct dní staré propocené oblečení, jablko, sušenku, lahváče a zmizel do skal. Jóó, to je život, být „crag rat“. Budu mít práci? Budu mít na splátku hypotéky? Musím doma už konečně přivrtat tu poličku! Nic z toho tě ale netrápí. Ty jen přemýšlíš, jestli pod kruhem půjde smyčka nebo to zase bude boj o holej. Měl jsem stavy, že jsem do skal musel běžet, jak moc jsem se těšil. 

Taky se ti podařilo prošvihnout rodinnou oslavu, zapomenout na výročí a naplánovat dovolenou, která bavila jenom tebe, protože úplně náhodou tam byly skály? Jsou i tací, kteří nestihli příchod svého dítěte na tento svět - byli ve skalách.

V dobách, kdy jsem ještě chodil na střední, si mi podařilo vyhrát regionální a okresní kolo ve šplhu na laně. Pořadatelé z toho byli nadšení a hned na víkend mě pozvali na republikové mistrovství. Moje odpověď? „Nezlobte se. O víkendu jedeme do Ostrova lézt.“ Kdo ví, mohl jsem udělat kariéru ve šplhu. Ale já byl ve skalách.

Jasně, dalo by se namítnout: Takový pocit přece zažívá každý, kdo dělá nějaký sport, který má rád. Lezení je ale jiné. Ten mix endorfinu, adrenalinu, strachu a euforie ti tolik chutná! A chceš ještě jednu dávku, i přestože tvá tepovka pod kruhem poskakovala v rytmu techna a svěrače ti málem povolily strachem. Tričko propocený, písek v uších, sedřená kolena, ale duše maximálně spokojená!

Jenže co s tím? Co s tou závislostí? Štveš s tím lidi kolem sebe. Neumíš se prý už bavit o ničem jiném. U večeře nevnímáš hezky upravený stůl, ani co jíš. Jen listuješ umaštěnýma rukama v průvodci a hledáš, kterou cestu si vylezeš zítra. Lezeckým kumpánům voláš častěji, než svému partnerovi a při čištění zubů zaujatě svíráš kartáček nejdřív zavřeným a pak hned polootevřeným úchopem, aby ve skalách brala lajsna. 

Rodina, práce, povinnosti - jak to všechno rozdělit a nic nezanedbat? A jak do toho zakomponovat lezení?

Vždyť ten týden má jen sedm dní!

Máte někdo recept jak na to? 

Lezení se stalo nedílnou součástí mého života. I plánování volných dní a dovolených se točí kolem něj. Nejinak tomu bylo mezi Vánocemi a Silvestrem. Neustále jsme přemýšleli, kam vyrazit na skály a trochu se tam ohřát. Z rodinných důvodů nakonec naše plány nedopadly a tak jsme zůstali přes svátky v Čechách. Mám ale úžasnou ženu a ta ví, že by se mnou nebylo k vydržení. A tak mi jako dárek koupila letenku do Katalánska na 10 dní. Není úžasná?

Vše do sebe skvěle zapadá. Okolo Tarragony se už nějakou dobu pohybuje kamarád Jirka, který mě vyzvedává na letišti v Barceloně a míříme směr Siurana a Margalef. Už jsem lezl v El Chorru, prolezl Baskicko, ale tady jsem nikdy nebyl. A tak jsou očekávání velká. Před odletem jsem se párkrát dostal ven na bouldry, kde jsem vylezl pár 7C, 7C+, a tak si troufám říct, že sílu mám. S vytrvalostí jsem na tom byl vždycky podstatně hůř, ale spoléhám na to, že se i v Katalánsku najdou kratší úderné cesty, které mám rád.

První rozlezový den – ráno je opravdu zima, ale s prvními paprsky člověk začne pookřávat a slunce dobíjí ty člověčí baterie. Pár prvních cest, seznámení se s materiálem a leze se mi celkem příjemně. Trávíme v Siuraně další dva dny a já začínám pomalu cítit, že to lezecky nebude ono. Plácám se v cestách, které jsou hluboko pod mým maximem a pytlím to, co bych lezl normálně v pohodě. Navrhuji Jirkovi změnu prostředí a přejezd do Margalefu - tam trávíme zbytek lezeckých dní. Zkouším cesty v obtížnosti, které by měly být mé maximum a charakterem by mi měly sedět. Nejsem ale schopný se v nich pohnout. Co se děje? Co je to se mnou? Okolo vidím borce z celého světa, kteří lezou právě TY obtížnosti a nedělá jim to sebemenší problémy. Nechápu to! Moje nálada klesá jako akcie na Černý pátek a frustrace raketově stoupá. Už párkrát jsem si říkal a vím, že to není jen o číslech, ale užít si krásný den ve skalách s kamarádem. Na druhou stranu mě baví posouvat své fyzické i psychické možnosti a hledat výzvy.

Pomyslím si, že bych si mohl na chvíli dopřát tu rozkoš mít nedostatky a po čase se zase dostat do rovnováhy, aby mohl být můj porušený řád opět nastolen. Ale za osm lezeckých dní ve Španělsku jsem vylezl méně cest než za víkend v Juře. O obtížnostech ani nemluvím. Najednou to nejde. Někde se to zaseklo, někde se něco zlomilo. Vnitřní hlas mě zve k pasivitě a nabádá k porážce. Cítím se vyčerpaný, zklamaný, neschopný a unavený. Potřebuju pauzu? Mezičas? Každý má k životu svůj přístup, své tempo, své cíle. 

Během tohoto španělského výjezdu už se mi nepodařilo motivaci najít a nedaří se mi i nadále. Jak si znovu začít věřit? Jak zase získat to palivo, pohon pro hlavu i mysl? Je to snad o tom zbavit se tlaku v hlavě? Toho: "Dělej! Bojuj! Musíš!" Někdy to nejspíš chce pominout své ego a nechat věci plynout, ať přijdou samy. Člověk může trénovat tělo i mysl, avšak tlačit na ni může být často kontraproduktivní. Někdy nás tlačí i okolí, výkony jiných, kterým se chceme vyrovnat, a právě to nás svazuje. Prohra je vždycky nepříjemná. Ale jaké by to bylo, kdyby neexistovala? Bylo by to lepší?

A proč to vlastně píšu? Vím, že to, co stojí v cestě, je zároveň i její součástí a samotný výsledek by měl být na stejné emoční vlně jako cesta k němu. Vylézt cestu je chvilková radost. Trvá týden, měsíc… a po určité době je člověk zase nespokojený a hledá výzvu. Samozřejmě bychom chtěli VÍC, VÍC, VIIC, VIIIC, IXC... Nedívat se na úspěch nebo neúspěch pouze podle výkonu, ale brát to jako proces sebepoznávání a zlepšování sebe sama. Nejdůležitější je tvůj vlastní pocit. Kdo tě hodnotí, jsi jedině ty. Někdy je třeba přijmout sebe i okolnosti takové, jaké jsou. Prohry budou přicházet a vždycky to bude emociální sekec. Rozladění, únava, chaos - a z toho má plynout poučení. Poučení z prohry. Všechno, co prožíváme je součástí nás samých, všechno je jen na nás. Pokud chce člověk něčeho moc dosáhnout, spíš ho to svazuje. Ale pokud miluje tu samotnou věc, ten samotný pohyb – LEZENÍ, které je moji celoživotní vášní, mým životním stylem, pak snáze promění krizi v novou příležitost.

Autor: Ondra Šnopl

V dnešní době často žijeme na hraně svých možností. Obklopují nás starosti, tlačí nás nedokončené úkoly, musíme toho stíhat stále více a více. Tělo nás informuje, že něco není v pořádku, ale my jeho signály ignorujeme. Někdy mám pocit, že svět jde jinam, než si naplánoval.

Už dlouho létáme do vesmíru, ale zapomněli jsme na náš vnitřní vesmír. Proto je třeba zastavit se a nenechat se uštvat bláznivou dobou. Pokud se nezastavíš, nemůže tě nic krásného dohnat.

Když všechno voní podzimem

Sám nebo se svým psem chodím do Jizerských hor. Když je nádherný podzimní den, ani psa doma neudržíš. Vzduch je čistý, slunce ještě hřeje a on utíká. Listí mu šustí pod packami a jeho psí duše se raduje. Já natahuji nos stejně jako on, když větří zajíce, a s přivřenýma očima vnímám vůni čerstvě pokácených stromů u cesty. Nejraději mám rána, kdy hory halí mlha, a díky včerejšímu dešti se mechy předhánějí, který má sytější zeleň. Odkvétající bodláky opouští jejich bílé chmýří, které si ve vzduchu ještě chvíli zatančí.

(Ne)bude krize

Také vnímám, že bude drahá nafta, přijde krize, slevové prodejní akce jsou tam a tam. Valí se to na nás ze všech stran, ale já toho nechci být součástí. Tak si hledám svoje místo, kde na ničem takovém nezáleží. A našel jsem ho. Je v horách. V lesích. Mezi žulovými balvany a věžičkami, které nechci pokořit ani zdolat. Chci s nimi splynout, porozumět jim a díky jednotlivým výstupům poznat kus lezecké historie a doby, kdy jednotlivé cesty vznikaly.

Hlavně si tady užívám samoty, když potřebuji záplatu na duši. Užívám si lesních cest, všemožných tvarů vrcholů kopců a vůně suché trávy a listí. Když potřebuji, nacházím zde svůj úkryt i jenom v myšlenkách.

Další 9b+?

Internet na nás taky denně chrlí mnoho informací a zpráv, kde kdo co vylezl. Nejtěžší tradiční cesta na světě, v deseti letech vylezl 8B boulder, nová XIII na písku. Na jednu stranu je to silná motivace, ale na druhou je člověk už tak zahlcený, že si chce sednout s kamarády ve skalách do listí a jen tak s nimi klábosit - ať obyčejné myšlenky a obyčejná slova přátelství taky letí vesmírem.

Nejlepší lidské okamžiky bývají malých rozměrů, ale v duši jsou schované po celý život. Každý vidíme užitečnost svého bytí v něčem jiném. Povídej stromům o lásce a porostou až do nebe. Povídej jim o nenávisti a zacpou si uši smolou. Jak je krásné lehnout si do trávy, jen tak ležet a koukat se na oblaka nebo do korun stromů. Duše má prázdniny a tělu se nabízí pohoda a odpočinek. 

Jdi lesem

V lese člověk naváže nové známosti. Les člověka uklidní, potěší ho, povzbudí. Jdi lesem v pokoře, protože ani strom, ani tráva, ani mech nejsou méně než ty. Jediná koruna, která si zaslouží úctu, je koruna stromu. 

Přeji všem hezký podzim. Užívejte si života podle vlastních představ a mějte se jen tak lidsky fajn.

Ondra Šnopl
envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down