Intro

Radim: Dlouho jsem nebyl v zimních horách, a tak hledám kopec, co by stál za to. V hlavě mi najednou vyskakuje vzpomínka na jméno Watzmann – asi ho přede mnou někdo někdy zmínil. Koukám, kde přesně se ta hora nachází a co by se v jejich stěnách dalo lézt. Kopec je to, zdá se, pěkný, dojezdová vzdálenost suprová a o zimním průstupu „malou“ východní stěnou nic nenacházím, což ještě zvyšuje přitažlivost této výzvy.

Ondra: Radima uznávám jako jednoho z mála dobrých, opravdu všestranných lezců. A když přichází s takto zajímavým nápadem, nemůžu odmítnout. V mezičase před odjezdem ještě hledám informace o cestě, kterou chceme lézt. Jenže jakoukoliv zmínku o zimním průstupu hledám marně. Nacházím akorát článek Ines Papert a Luky Lindiče o tom, jak udělali první zimní traverz Malého a Velkého Watzmanna, který pojmenovali Family Traverse. A v něm jednu perličku – při rozhodování, kudy polezou na Velkého Watzmanna, vyhodnotili Ines a Luka „naši“ cestu z pohledu lavinového rizika jako více nebezpečnou a pro výstup tak raději zvolili jinou část stěny.

Volíme tedy cestu Wiederroute ve východní stěně Watzmann Mittelspitze. Čeká nás půl kilometru vysoká stěna s dlouhým traverzem po výrazné polici a dalšími kratšími traverzy. Pod stěnu dojdeme na lyžích, vylezeme s nimi na zádech na vrchol, přespíme v bivaku a na druhý den sjedeme zpátky do údolí. Rychloakce – takový je plán.

Nástup

Kolem jedenácté večer přijíždíme na parkplatz Hammerstiel. Rozdělujeme a balíme cajky, kterých máme ale o trochu méně, než jsme původně plánovali – holt rychloakce. Původní dvoudenní plán s bivakem v boudě na vrcholu Hocheck přehodnocujeme. Na základě letních časů uvedených v topu cesty – 4 hodiny nástup, 4 hodiny lezení, 4 hodiny sestup – se rozhodujeme pro jednodenní akci. Nahoru na pásech budeme určitě rychlejší a sestup na lyžích prosvištíme. A v neděli se nám pak tímto ještě otevře prostor vylézt cestou domů nějaké ledy. Dáváme pivko a dobrou noc.

Budík zvoní v pět. Vaříme kafe, soukáme do sebe něco málo k jídlu a než nahodíme batohy na záda, zlákají nás právě otevřené záchody – přece se s tím nepotáhneme nahoru. Okolo šesté vyrážíme po reliktech, nebo snad záchvěvech sněhu – tato zima je zvláštní.

Čtyři a půl hodiny. To za sebou máme 1300 výškových metrů a stojíme pod nástupem do stěny. Zdá se, že na lyžích nejsme zase o tolik rychlejší, jak jsme si mysleli. Spíš nám nějak drhly pásy. Sekyru musíme dohnat ve stěně.

Optimismus

Místo lyžařských hůlek bereme do rukou cepíny. Konečně zbraně, se kterými se umíme ohánět – a snad i uhánět. Lyže upevňujeme na batoh, věšíme na sebe matroš a vzhůru do prvních délek! V rámci urychlení ve snadném terénu se rozhodujeme pro simultánní lezení. Takže postupujeme oba zároveň, propojení lanem, které, když to jen jde, průběžně zakládáme do jištění. První délka je ta jedna jediná, ve které nás ještě ozařuje slunce. I teď v lednu má sílu, takže sníh teče jak zmrzlina v horkém létě. To nás navnazuje na pohodové jarní lezení. Brzy se však přesvědčujeme, že se opět mýlíme.

Trochu jsme doufali, že zorientovat se ve stěně nebude problém. Vždyť v létě je tahle cesta dost oblíbená a často lezená. V popisku se píše dokonce o kamenných mužicích, značkách a řetězech. A taky jsme čekali nějaký ten nýt nebo tu a tam alespoň starou rezavou skobku. Nic z toho se ale nekoná – krom dvou nýtů na nástupu, které se nás v původním příznivém výhledu jen snažily utvrdit.

Jenže traverz po zasněžených policích, téměř bez možnosti zajištění, není dvakrát příjemný. Obzvlášť, když se sníh najednou boří, sype a moc opory nohám neposkytuje – krok nahoru, dva dolů.

Ondra: Těsně před koncem traverzu, kdy už na Radima nevidím a netuším, zda je vůbec mezi námi založené nějaké jištění, se mnou ujíždí kus sněhu. S lyžemi na zádech jsem tak neohrabaný, že se několik metrů jen propadám a kloužu sypkým sněhem, než se mi daří pořádně zarazit cepín a zastavit se.

Radim: Od konce traverzu stoupám asi dvě délky na začátek hlavní rampy. Dobírám Ondru, kterého po většinu času moc nevidím, zato jeho pestrá slovní zásobu mě přesvědčuje, že je tu stále se mnou.

Trápení

Hlavní traverzová rampa je nakonec dost široká, ale co víc – nekonečná! Není tu firn, po kterém bychom doslova utíkali nahoru. Jen sypký a nestabilní přemrzlý prašan. Možná bychom měli spíše sundat lyže z batohů a stoupat na pásech, protože takto si cestu vzhůru razíme zaboření do půli stehen ve sněhu.

A podmínky se bohužel s těžce vybojovanými výškovými metry nijak nemění. Navíc také naše tempo má snižující se frekvenci – první rampa nám sebrala až příliš sil. Náš postup ve stěně se chvílemi neliší od přístupu na lyžích k jejímu úpatí – šněrujeme to cik-cak. Takže moc nestoupáme, zato dupeme první ligu. Kdejaký králík by nám záviděl.

Se soumrakem se dostáváme na konec druhé, možná třetí rampy – už se nám to plete. S nadějí nahlížíme za hranu, že snad už uvidíme lepší terén. Jenže leda kulový! Tohle je další rána na solar. Pod námi se otevírá skalnatá šluchta, nad kterou nás v ne zrovna kvalitní skále vyzývá boulder vedoucí na další rampu. Zajistit se tu samozřejmě kloudně nedá. Přestáváme doufat, že rampa někdy skončí a už si ani nejsme jistí, zda se vůbec pohybujeme tam, kde máme. Zavoláme si vrtuli?

Těžko. Nemáme signál. A navíc ten trapas! Takže sestupujeme po nestabilním sněhu s jištěním přes hřebenovou převěj – na detaily se, čtenáři, raději neptej – následně traverzujeme do stěny a doufáme, že nás to pustí dál. Pod nohama nám zeje díra. Otevírá se jako tlama šelmy, která nás chce spolknout i s botama.

Náš tip

Horolezecký batoh Lowe Alpine Halcyon
Skialpinistický a freeridový batoh Revolt svou přítomnost nedává v obloucích vůbec najevo. Na zádový systém Tri-Flex™ se nelepí sníh a veškeré přezky a zipy obsloužíš v rukavicích. Ale nejvíc stejně oceníš prostorný zádový vstup, díky kterému i ve sněhové vánici rychle najdeš suchou čepici a bez sundávání rukavic vylovíš termosku. Více informací >>
3 690 Kč
Prohlédnout zblízka

Radim: První pokus končí na holé skále, kterou se prostě dál stoupat nedá. Při druhém pokusu sestupuju níž po nestabilním sněhu a konečně se dostávám na sněhové pole, kde – už potmě – dobírám Ondru.

Ondra: Zhruba ve třetině traverzu mám pocit, že mě Radim nedobírá. Hulákám, ať dobere, ale prý to nejde. Traverzuju tedy dál a lano už se pohupuje hluboko pode mnou – šelmě přímo do tlamy. Přehoupnu se přes hranu a vidím, že na laně je uzel, který se zasekl v karabině postupového jištění. Nezbývá, než k němu dolézt ještě těch dalších deset metrů s lanem hluboko pod nohama. Podle GPS jsme ještě tři sta výškových metrů pod vrcholem – to nám moc morálu nepřidává.

Radim: Nohy se mi motají. Když se zastavím, je mi na blití. Voda nám došla, poslední hlt šetříme na vrchol.

Ondra: Neustále se propadající sníh mě psychicky i fyzicky naprosto ničí. Zásobu sprostých slov jsem vyčerpal už zhruba před dvěma hodinama. Víc už jich opravdu neznám. Pak si vzpomenu na svého malého syna – vždy, když provede nějakou lumpárnu, začne se tomu děsně smát. Ten jeho šibalský úsměv vžene náznak úsměvu i do mé tváře. Zase to na chvíli jde.

Naděje

Alespoň počasí stojí při nás. Je jasno, bezvětří a měsíc skoro v úplňku svítí do stěny jako obří lampa. Po několika délkách se konečně dohrabáváme na vrcholový hřebínek a následně pod závěrečnou stěnku k vrcholovému kříži. Nikde ani stopa – ani zmínka po lidské přítomnosti. S těžce vylouděným úsměvem si vítězně podáváme ruce.

Jenže vrcholem náš super výlet zdaleka nekončí. Hodinky ukazují 23:00. Máme za sebou krásných dvanáct hodin ve stěně a šestnáct, když připočteme i nástup. Takže jen dvakrát tolik, kolik uváděli v topu pro letní výstup. No krása! Po tom posledním doušku vody vyrážíme hřebenem směr Hocheck, kde se můžeme – respektive bychom se mohli – parádně vyspat. Kdybychom ovšem z dvoudenní akce neudělali jednodenní bez spacáku a vařiče.

Pod sněhem naštěstí nacházíme řetězy, takže se alespoň máme čeho držet. Ondrova čelovka vypovídá službu, ale měsíc je dnes v plné ráži, a tak nahrazuje veškeré umělé světlo. Hřebínek je nicméně opět delší, než jsme čekali. Zabírá nám další dvě hodiny.

V jednu ráno světlem a cinkáním matroše budíme tři Němce v bivakovací boudě na Hochecku.

Radim: Němec se moc netváří, že by si mě vzal do spacáku. A tak jsem pro variantu sejít dalších osm set výškových metrů na Watzmannhaus, kde by měl být winterraum s kamny, postelemi a dekami. Navíc ani tři Němci mi nevysuší ten bazén, co mám v botách a asi mi ani nebudou žužlat kvapem omrzající prsty. Zkouším vyhecovat Ondru k pokračování „pochodu smrti“.

Ondra: Místní nocležníci mě rozmlsávají dvěma mini párečky, které nám dávájí jako bonus k půl litru vody. A ta vidina, že si můžu konečně lehnout! Nevěřím už řečem, že dál je terén lehčí – nevěřím už ničemu. Ale nebudu přece trhat partu. Takže jdeme dál.

Hibernace

S díky se loučíme a omlouváme se za probuzení. Na ceduli píšou dvě hodiny k Watzmannhausu. Tentokrát mají pravdu. Jenže winterraum je plný. Aby ne – ve tři ráno. Sedáme na lavice u vyhaslých kamen, sundaváme vercajk a přeskáče a dalších pohybů už nejsme schopni.

Radim: Špičku vnitřní botičky lyžáků mám zalitou v ledu, prsty jsou naštěstí v pohodě. Musíme rozdělat oheň v kamnech a ze sněhu rozpustit alespoň litr vody. Jsme úplně dehydrovaní.

Ondra: Celou horní třetinu stěny mi na štandech v lyžákách děsně brněly malíčky. Chvílemi až ukrutně bolely. A cítil jsem každý puchýř. Malíčky u nohou mi brní doteď.

Nakonec do půlky vody z hrnce stojícího na kamnech sypeme magnézko, co nacházíme na stole. Právě se probouzí partička, která je dost hlučná a zřejmě příliš nepochopila náš stav. Kašleme na ně, jen hibernujeme na lavicích a prožíváme si svou svalovou horečku.

Kolem sedmé ráno se v boudě probouzíme úplně sami. Všichni zmizeli na kopec. Roztápíme zbytkem dřeva kamna, rozpouštíme sníh na vodu, dosoušíme pár věcí a vyrážíme – posledních tisíc výškových metrů dolů k autu.

Radim: Kousek pod chatou nasazuju lyže. Přeci když jsem je táhnul přes celý kopec, musím se aspoň kousek svézt. I když nohy mě už moc neposlouchají. 

Ondra: Tolik mě bolí nohy a mám je tak zničené z lyžáků, že udělat oblouk by znamenalo jednu velkou křeč. Je to z kopce, a tak zapínám volnoběh a jdu až k autu po svých.

Náš tip

Horolezecké boty Asolo Eiger XT EVO GV
Každý krok musí být dvakrát promyšlený. Tvrdý led nic nepromíjí a mačky drží jen na několika milimetrech předních hrotů. Ani dlouhý pobyt ve stěně ti nepřidává. Mrzneš. Než před nástupem do další délky rozproudíš krev v těle, trvá to. Ale nohy – ty zůstávají v teple. Membrána Gore-Tex Insulated Comfort hřeje už od svítání pořád stejně. A svrchní materiál Schoeller Soft Shell spolehlivě udržuje veškerou vlhkost venku.
11 990 Kč
Prohlédnout zblízka

envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down