Chybí mi totiž ještě jedna věc – a tou je SMYSL. S jeho přítomností se pak ona pomíjivost okamžitě mění na příležitost. Šanci, jak se může zrodit něco nekonečného. Smysl je totiž podobný poselství, které se předává a nemělo by zaniknout. Pokud pouhý výkon vylepším o funkci „nosiče informace“, dám mu zároveň smysl okořeněný dávkou zodpovědnosti.
Když nad tím přemýšlím, tak na startu spousty velkých výkonů nezazněl žádný startovní výstřel. A přesto se jednalo o počiny, které si vysloužily velkou pozornost. Jejich cílem bylo poselství, a to onomu výkonu dodalo smysl. Třeba takoví Konstantin s Metodějem. Ti podali ohromný výkon a jejich poselství se díky učení, které přinesli, stalo nesmrtelným. Výsledek je jasný – mělo to smysl.
Často se mě lidé ptají, proč to nebo ono dělám.
„Protože to má smysl,“ odpovídám. A když se zeptají jaký, dávám už odpověď dle konkrétní akce, kterou jsem podnikl.
Vždy říkám, že člověk musí mít pro svůj výkon důvod nebo příběh. A ideálně, když má obojí.
Ať jsou mé podniky jakkoliv dlouhé a přesto, že na nich většinu času trávím sám, zároveň je vždy někdo virtuálně se mnou. Jednou jsou to lidé z ústavů se zdravotním postižením, jindy děti z dětských domovů. Většinou tedy ti, co potřebují motivaci, pomoc, vzor nebo pouhý důkaz, že všechno, pro co se člověk rozhodne, se dá zvládnout – jenom když si za tím jde.
Nyní, stejně jako už tolikrát v uplynulých deseti letech, sedím a přemýšlím. Ale ne o tom, co udělám, ale jak to udělám. Protože cíl už znám. A přitom vše začalo tak nevinně.
Organizoval jsem tehdy chodeckou výzvu na 24 hodin. V jejím průběhu mě oslovil pan Václav Lys a seznámil mě s projektem výstavby Domu pro Julii. Vašek se mě zeptal, jestli bych jim nechtěl pomoci se šířením informace o projektu, popřípadě rovnou se sbírkami. Výstavba dětského hospice je technický pojem – ale osudy dětí a jejich nejbližších už pro mě představují citlivé téma. V celém projektu a možnosti pomoci jsem tak našel SMYSL.
Rozhodl jsem se zapojit tím, že budu šířit informace a zřizovat takzvané pokladničkovny. Tedy místa, kde budou dočasně, a někdy i na stálo, instalovány pokladničky, do kterých mohou lidé na projekt Domu pro Julii přispívat. A k šíření informací si pomohu výkonem. Ten poslouží jako nosič sdělení – rozšíří možnost pomoci.
Rozhodl jsem se vydat z tepla svého jihomoravského domova na koloběžce nejprve na Sněžku, poté na Králický Sněžník a nakonec na Lysou horu. Dojedu pod horu, tam odložím koloběžku a symbolicky vystoupím na vrchol. Během cesty mám v plánu na již předem dohodnutých místech zřizovat pokladničkovny. Ohledně jejich umístění mě může oslovit kdokoliv, kdo má zájem pomoci. Pokud máš tedy ty, nebo někdo z tvého okolí, zájem ve svém podniku či provozovně pokladničkovnu zřídit, rád na dané místo přijedu. A vzhledem k tomu, že budu vyrážet od Brna, může se cestou objevit nespočet mít pro jejich umístění.
Nyní mi jen zbývá zvolit tu správnou trasu.
Jak správně uchopit poselství, které dává celé mé cestě smysl? Plánování představuje prvopočátek série nejen myšlenkových pochodů, ale také počinů směřujících k jejich uskutečnění.
Volám, píšu, zkoumám, trávím spoustu času nad úvahami, jak vše optimalizovat – jak efektivně využít naplánovanou trasu, kde zřídit sbírková místa, kde se potkat s lidmi, jak dát o celé této cestě vědět co největšímu množství lidí? Musím zabezpečit sledování, reporty – zkrátka naplnit čas, který má sloužit dobré věci. Stejně tak se ale setkávám i s obavami, zrazováním a nepochopením. To mě ale nesmí a nemůže odradit. Vždyť jsme se rozhodli pro dobrou věc, která má smysl, a to je můj cíl: Dát výkonu smysl!
To, co jsem popsal, ale pořád představuje jen jednu stranu mince. Druhou se stává touha vyrazit a ucítit tu blaženost svobody, kterou mi propůjčí město za zády a svobodný nádech, který vžene vzduch do plic. Výstroj spíše jen kontroluju, než ladím. Zkušenosti mi samy říkají, co bude potřeba, a proto už moc chyb nedělám.
Pomoci těm, kterým pomoct nemůžu – to není překlep, ale uvědomění si potřeby šíření informace o možnosti pomoci. Dětský hospic je totiž zařízení, které může jen ulevit těm, jimž nejde pomoci. Stejně jako těm, kteří s nimi a s touto myšlenkou žijí 24 hodin denně.
Výstroj a výzbroj čekají na svůj čas. Čas, který je tím nejcennějším co máme. Ale kolik ho kdo vlastně máme?
Dům pro Julii
Takové sněžení nepamatuji dlouhá léta. Rozhodně ne tak brzy. Zvláštní na tom bylo, že jsem den před tím bílým nadělením projížděl okolní krajinou na koloběžce. Nostalgicky, při pohledu na zmrazky z vůbec prvního sněžení, jsem vzpomínal na hřejivou krásu letní krajiny. A stejně tak i na podzimní plískanice – to když jsem projel blátem, které se tvářilo jako zmrzlá země. Já i můj pes jsme pak vzali zavděk hromadou žhnoucího popela, který dýmal nedaleko trati jakožto důkaz výskytu člověka. Chlapi, věnující se kultivaci okolí železnice, tu zpopelnili podťaté náletové křoviny.
Teplo, pomyslí si jen člověk, který najednou, po mnoha hodinách jízdy a tlačení koloběžky, ucítí úsměv žhavých uhlíků na svém těle. Pořídí tam pár fotografií, jako vzpomínku na chvíle, které ho naplňovaly pocitem uspokojení. Poslední pohled na Starou horu a její strmý svah pak v mysli zničehonic připevní k nohám skialpy a najednou – už už vybírám stopu. Snílek! Doma si vše v hlavě přehrávám jako pořad od National Geographic a spokojeně zavírám oči.
A když je ráno otevřu – zjistím, že venku nastala Ladovská zima! V tom okamžiku se stávám dítětem, co se nemůže dočkat konce vyučování.
Odpoledne jdu s dětmi bobovat a dokonce i stavíme iglů!
Ale jako by mě také obklopila nervozita natěšené skialpové výbavy vyčkávající více než půl roku v koutě. Chová se jako pes, který je připraven okamžitě vyrazit. Ona je, jistě ano. Ale co já? Co my? Nejbližší hory jsou z Brna vzdáleny – a to když na silnicích všechno dobře půjde – dvě hodiny cesty. A navíc, kam vůbec vyrazit? Kolik tam leží sněhu? Kam až půjde dojít? Takové otázky se seřazují do zástupu za prvotní myšlenku o skialpovém setu.
Nevadí, mávnu nad tím rukou při odhrabování té neskutečné nadílky z příjezdové cesty k domu. Zima ještě bude, pomyslím si, když se hrablo prokouše až k brance, která sousedí s cestou, za níž – se do široka do dáli táhnou zasněžené lány.
Potom to všechno zapadne dohromady! Vedle „ski-alp“ kategorie existuje také „ski-touring“. A to je ono! Půjdu prostě na túru. Na túru – na lyžích.
Ty tam najednou zmizely myšlenky o trapnosti rádoby skialpinisty na poli za domem. Já jsem přece skiturista!
Výstroj mě objímá a výzbroj hlásí plnou připravenost. Pásy lepím v kuchyni. Za plotem, který obepíná naši zahradu, obouvám lyže a první předsunutí pravé nohy před levou mě ujišťuje, že jsem nemohl vymyslet nic lepšího.
Ztracen v oceánu zasněžených polí, v mém nitru se rozpíná klid. Slunce a čisté bílé pláně mi dovolují stát se doslova polárníkem. Znalost domácí zvlněné krajiny mi dává možnost vybrat si ty nejlepší trasy. Kopce se svými různorodými stupni strmosti dovolují udělat z túry pestrý podnik. Stoupám cik-cak kopcem. Nikdy se mi nezdál tak vysoký, tak zábavný a tak rozmanitý jako nyní. Je to přesně ten kopec, který jsem v úvodu nazval Starou horou.
„Proč?“ mohl bych se ptát, když stojím na vrcholu bez stromů a rozhlížím se po krajině, která se pomalu ale jistě halí do tmy. Rozsvěcující se vesnice pode mnou přináší až sem nahoru atmosféru vánočních stromečků. Pomyslím na své nejbližší a malinko mě zamrzí, že tu nejsou se mnou. To, co vidím a cítím, jim později doma těžko slovy vysvětlím, mohu se o to jen marně pokusit.
„Je čas jít domů,“ velí mi člověk uvnitř. Ale ten venku ví, že se mu ani za mák nechce. Ve stopě, kterou za sebou zanechávám, si vykukující měsíc brzy přečte můj vzkaz. Přečte si ho i slunce nového dne. A vůbec všichni si budou moct ve sněhu přečíst, že jsem zde byl.
Je zvláštní, když pomyslím, kolik informací, možností a vybavení máme, ale využíváme vše tak napůl a často ani to ne. Snažíme se řídit šablonami, jako bychom si neuvědomovali, že příroda je různorodější než nejbujnější fantazie. Má to ale jeden háček: Příroda nepřijde za námi, je připravena nás pouze přivítat ve svém domově. Nachází se totiž často blíž, než bychom čekali, a má pro nás připravené příběhy, které naopak vůbec nečekáme. A takových příběhů je na světě tolik jako jisker, co vyletí z ohně, když zakvedláš hořícím dřevem. Bohužel, stejně tak i pohasnou, když je nevyužiješ.
Proměň jiskry v oheň, a ten tě pohltí plameny zážitků.
Náš tip
Charakteristické zapraskání ohně zažehlo nový den. Přiložil jsem silnější kusy dřeva, na improvizovaném sušáku upravil vlhké věci, aby doschly, a posadil jsem se k ohni. Užíval jsem si tepla, které rozdával na všechny strany. Oheň dodává atmosféru večeru, ránu i chladnému nebo deštivému dni. A čas u něj strávený je vhodný k zamyšlení.
„Místo koupelny rybník, pitnou vodu najdeš v barelu, ohřeješ se jedině u ohniště, jídlo se připravuje v provizorní kuchyni, ustlat si můžeš ve stanu, popřípadě pod plachtou. Jo a není tu elektřina, tak určitě přijeď!“ zněla pozvánka mého kamaráda.
Takže komfort a svoboda, pomyslel jsem si naprosto vážně – bez ironie a povzdechu.
Co mě ovšem lákalo nejvíc, tak skutečnost, že se této prazvláštní akce účastní rodiče společně s dětmi. Všichni se stávají součástí nejen programu, ale i provozu tábora. Považ sám, čtenáři: děti tráví většinu dne aktivně – podtrhuji aktivně – se svými rodiči. Což pro ně představuje, alespoň v mých očích, to nejlepší, co je navzájem může potkat. Pracují, plánují, hrají si i soutěží – a všechno společně. Nutno podotknout, že se nejedná o tábor sdružující nějakou skupinu, která je tímto směrem vyloženě nasměrovaná, jako například skauti. Tady se scházejí lidé z měst a vesnic, více, ale i méně zruční a zvyklí na život v nekomfortní zóně.
Týden se mi naskytla možnost pozorovat celé to dění. A jako bych se vrátil zpátky v čase. Chystání dřeva, práce v kuchyni, včetně umývání nádobí, úklid obývaného prostoru, k němuž patřily provizorní umývárny, latríny a okolí jámy na bio odpad. Všechny tyto činnosti měly jedno společné: spolupráci. Přidanou hodnotou toho všeho se stala společná práce rodičů a dětí.
To, co dnešní rádoby moderní společnosti chybí, jsou základy soužití a nutnost spolupráce. Naše společné světy se často dělí na pokoje v našich příbytcích, uzavíráme se do místností a skupin na sociálních sítích a zážitky si sdělujeme prostřednictvím datových sítí. Máme desítky, stovky a někdy i tisíce virtuálních přátel, kteří se ovšem rozplynou zhasnutím obrazovky zařízení. V táboře se však pohybují lidé z masa a kostí. Stojí na druhé straně klády, kterou společnými silami vláčíte z lesa, stejně jako tahají za opačný konec pily. Štípou dřevo, připravované, aby všem bylo teplo a aby i ostatní mohli jíst jídlo, jež se bez ohně, hořícího právě díky tomu, že je do něj co přikládat, neuvaří.
Napadá mě myšlenka, či spíše otázka: „Vrátili jsme se v čase, nebo pouze na místo, na němž budeme muset znovu začít?“
Soutěže, závody, hry, výuka zálesáckých dovedností, nacvičování divadelních scének, kytary, zpěv. Ještě teď vidím hejno jisker, které vzlétly po přiložení dřeva na oheň a přidaly se tak ke hvězdám na noční obloze, jež byly toho všeho svědky. Kolik z nás by to chtělo a kolik z nás by to mělo zažít?
Že to není možné? Že bys tam nebyl ani den, čtenáři? Věřím ti. Ale ty zase věř, že odolnost se nevypěstuje sledováním filmů, zkušenosti nenasbíráš z příruček a zážitky nezhmotní cizí vyprávění. To vše se musí zažít a prožít, až nakonec zjistíš, jakou životní výhru představují třeba dobré boty, které tě ochrání od vody a bláta, protože není problém bláto na botách, ale bláto v botách.
Přeji ti pěkný podzim nejen v dobrých botách a oblečení, ale s pozitivním přijetím všeho, co ti nabídne, a se vším, co jsi schopen přijmout.
Ohromná výdrž
