V cíli Jizerské padesátky za 7 hodin 45 minut. To je čas, kterým by se jiný účastník slavného závodu na běžkách příliš nechlubil. Ale my ano. Jeli jsme totiž na dřevěných lyžích model z roku 1970 jako patnáctičlenné družstvo horolezců z Huascaránu. Letos si totiž připomínáme padesátileté výročí tragické Expedice Peru 1970. Pod Huacaránem tehdy…

Číst dále

Možná by to bylo pohodlnější. Nebojovat sedm hodin o pozici pro svůj levý loket s pravým loktem mladého Izraelce sedícího vedle. Mířit do mísy, která se mezi nohama nepohybuje, což podle množství kapek po obvodu netrápí pouze mě. A neodpočítávat nekonečně se táhnoucí minuty na popradském vlakovém nádraží, které v pozdně večerních hodinách nelze považovat…

Číst dále

Dvě osoby se uprostřed bouře krčí v mokrém spacáku ve výšce 6700 metrů nad mořem. Kus pod hlavním hřebenem sedmitisícové Pik Pobědy. Tam nahoře zůstali úplně sami. Nejbližšími lidmi je skupina Rusů v basecampu o 2000 metrů níže. Vichřice lomcuje stanem, rachot větru nahání strach. Jeden z nich musí každou chvíli vylézt ze stanu a…

Číst dále

Tati, koukej, skály! A támhle je skála! A támhle taky! Ježkovi voči, vždyť vono je to tady samá skála! … Tati, tatínku, počkej. Jenom si na skálu sáhneme a hned zase pojedeme. Přesně! Na skály jsme jako dělaní. Síla, rozum, mrštnost. Jak na Dračí zub jsme po dvacátém šestém zhlédnutí filmu Jak dostat tatínka do…

Číst dále

Teď běžím. Miluju ten prostý pohyb, ke kterému nic nepotřebuju a který mě dostane kamkoliv. Z údolí až na hřebeny hor, třeba. Dýchám. Do kopce funím. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky – a někdy opravdu převratné. Nekoukám na hodinky. Žádné nemám. Svůj výkon nikde nezvěčním. Neběžím, abych něco překonal. Běžím, protože mě to baví…

Číst dále

Ať už cestujeme do země na druhém konci světa nebo jen vesnice za humny, jedeme tam na návštěvu. Takže tak bychom se taky měli chovat – jako návštěva. Být slušní k tamním lidem i zvířatům. Respektovat místní zvyklosti. A nevykořisťovat své hostitele. Třebaže nevědomky. Neznalost přece neomlouvá. Napadlo vás třeba někdy, že pohladit thajské dítě…

Číst dále

Tam venku se vše připravuje na válku. I tady – ve stínu věže Scrabo Tower postavené jako pomník lorda Londonderryho – se smráká na horší časy. V továrně na výběžku Strangford Lough nedaleko severoirského Belfastu zatím všechno funguje v zajetých kolejích, ale ve vzduchu je cítit napětí. List nástěnného kalendáře ukazuje srpen 1914. Německá vojska…

Číst dále

Třídíte odpad? Tak to máte malé bezvýznamné plus. Proč malé? Bezvýznamné? Protože ekologické není odpad třídit, ale nevytvářet ho. Nebo alespoň snížit jeho produkci. Když se totiž podíváte na svět bez růžových brýlí, zjistíte, že z vytříděného odpadu stejně víc jak polovina skončí někde na skládce. A to můžeme říct o Evropě. Byli jste už…

Číst dále

Sluníčku už to po ránu trvá, než se vyškrábe nad obzor. A první nádech na zápraží je tady na horách pěkně mrazivý. No jo, podzim. Holt ještě chvíli počkáme, než se vzduch prohřeje. Stejně není kam spěchat. Naše očekávání směřují až ke konci dne.   Vyrážíme za jedním z posledních “suchých” západů slunce v Jeseníkách.…

Číst dále

Tohle jsou snad jediné hory, kde vám azuro dokáže pokazit zážitek. S oblohou bez mráčku je tady vše takové fádní a bezvýznamné. Ale jakmile se do brentských věží namotá mlha, ponoříte se do opravdu mystické atmosféry, která nemá obdobu. A štěstí je, že ta mlha se tady motá skoro pořád.   Dolomiti di Brenta. Takový mikrosvět nad…

Číst dále

“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!”   Ale aby bylo jasno, jestli mi budou mrznout nohy, tak to otáčím a jdu dolů. Žádný hrdinský skutky na tom kopci předvádět nehodlám. Dost…

Číst dále

  Cože to? Plesnivec alpský? Proboha, co to je? Nějaký zbytek jídla, co pohodil přecpaný turista a co tam už pár týdnů plesniví? Ale kdeže! Plesnivec alpský, neboli alpská protěž. Ta malinká kytička, která je tak škaredá, až je krásná. A za jejíž utržení mimochodem hrozí pokuta 100 €.   Alpská protěž je navíc všeobecně uznávaná…

Číst dále

Je to tak. Jeden osmahlý Ital dokázal změnit celý svět outdoorové obuvi. Možná se svou revolucí nedosáhl takového věhlasu, jako jeho vrstevník Steve Jobs. Ale než se v 70. letech objevil na scéně, nosily se jen klasické kožené pohory. A nějaká membrána v botech? Ale prosím vás… Až díky Asolu máte nohy v suchu.  …

Číst dále

Vzpomínám si, jak se mě před lety v obchodě jedna zákaznice ptala, jestli mají její pohorky tu vibrační podrážku. A jéje. Že by se Vibram jmenoval Vibram, protože při chůzi vibruje? To byste si možná užili zajímavé věci, ale ne. Tak to není.   Vibram získal své jméno podle italského horolezce Vitale Bramaniho.   Tenhle…

Číst dále