Příběhy Archivy - ∆* horolidi

Nejlépe to uvidíš v legendárním horolezeckém filmu Ivana Bukovčana Medená věža. Dobře sleduj, aké že topánky tehdy tatranští horalové obouvali. Zaměř pozornost na těžké kožené pohory, ve kterých od električky až na chatu ve Ztracené dolině smýkali harmónium. A všimni si, že v nich dokonce zdolávali strmé stěny. Přitom jedna bota vážila klidně kilo a…

Do mysli jeho blízkých se vtírala myšlenka, kterou ale nikdo nedokázal pronést nahlas: hodlá spáchat sebevraždu. Byl zlomený. Aby mohl odcestovat do Švýcarska, prodal většinu horolezeckého vybavení, které se mu za ty dlouhé roky, během nichž uskutečnil více než tisíc prvovýstupů od malých stěn za domem po himálajské obry, nahromadilo v jeho domě v Utahu.…

Co je tím, co nás stále žene do skal? Je to vášeň, pro kterou se dýchá. Je to vášeň, která nás pohlcuje. Je to vášeň viset na špagátě – jak říká moje babička. Vylézt svůj projekt, dát první desítku na písku, pořádně se fyzicky i psychicky vyždímat nebo si jen užít den s přáteli. Proč…

V horolezeckém průvodci Lario Rock je rasově nevyvážený piktogram pěti bílých postaviček u sektoru Falesie del Lariosauro ocejchovaný čtyřmi tečkami. Tohle hodnocení podle legendy znamená “overcrowding”. Přelidněno. Ovšem za celý den pod několika set metrovými stěnami, v časně ranních hodinách promítajícími své obrysy na hladinu jezera Como, nepotkáváme ani nohu. Jen několik ještěrek, které se…

Dokážeš si představit jet na kole 10 dní a 19 hodin prakticky v kuse? Denně urazit v průměru 460 kilometrů? A spát ani ne dvě hodiny ze dvaceti čtyř? Přední český ultramaratonec Daniel Polman si to představovat nemusí. On to zažil. Nebo snad zní příhodněji přežil? Letos v červnu uplynul rok od okamžiku, kdy Dan dokončil…

“A proč si nezaplatíte nějaký penzion? To nemáte peníze?” Peníze? To asi není důvod. Rozhodně ne ten hlavní, pro který nafukujume v kufru auta matraci zakoupenou za 439 Kč v Decathlonu, pod zadními dveřmi rozkládáme dvě kempingová křesílka a na bedně s lezeckým matrošem krájíme Salame Campagnolo Corto Maestri na pořádné silné plátky, které z…

V cíli Jizerské padesátky za 7 hodin 45 minut. To je čas, kterým by se jiný účastník slavného závodu na běžkách příliš nechlubil. Ale my ano. Jeli jsme totiž na dřevěných lyžích model z roku 1970 jako patnáctičlenné družstvo horolezců z Huascaránu. Letos si totiž připomínáme padesátileté výročí tragické Expedice Peru 1970. Pod Huacaránem tehdy…

Možná by to bylo pohodlnější. Nebojovat sedm hodin o pozici pro svůj levý loket s pravým loktem mladého Izraelce sedícího vedle. Mířit do mísy, která se mezi nohama nepohybuje, což podle množství kapek po obvodu netrápí pouze mě. A neodpočítávat nekonečně se táhnoucí minuty na popradském vlakovém nádraží, které v pozdně večerních hodinách nelze považovat…

Dvě osoby se uprostřed bouře krčí v mokrém spacáku ve výšce 6700 metrů nad mořem. Kus pod hlavním hřebenem sedmitisícové Pik Pobědy. Tam nahoře zůstali úplně sami. Nejbližšími lidmi je skupina Rusů v basecampu o 2000 metrů níže. Vichřice lomcuje stanem, rachot větru nahání strach. Jeden z nich musí každou chvíli vylézt ze stanu a…

Tati, koukej, skály! A támhle je skála! A támhle taky! Ježkovi voči, vždyť vono je to tady samá skála! … Tati, tatínku, počkej. Jenom si na skálu sáhneme a hned zase pojedeme. Přesně! Na skály jsme jako dělaní. Síla, rozum, mrštnost. Jak na Dračí zub jsme po dvacátém šestém zhlédnutí filmu Jak dostat tatínka do…

Teď běžím. Miluju ten prostý pohyb, ke kterému nic nepotřebuju a který mě dostane kamkoliv. Z údolí až na hřebeny hor, třeba. Dýchám. Do kopce funím. Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky – a někdy opravdu převratné. Nekoukám na hodinky. Žádné nemám. Svůj výkon nikde nezvěčním. Neběžím, abych něco překonal. Běžím, protože mě to baví…

Ať už cestujeme do země na druhém konci světa nebo jen vesnice za humny, jedeme tam na návštěvu. Takže tak bychom se taky měli chovat – jako návštěva. Být slušní k tamním lidem i zvířatům. Respektovat místní zvyklosti. A nevykořisťovat své hostitele. Třebaže nevědomky. Neznalost přece neomlouvá. Napadlo vás třeba někdy, že pohladit thajské dítě…

Tam venku se vše připravuje na válku. I tady – ve stínu věže Scrabo Tower postavené jako pomník lorda Londonderryho – se smráká na horší časy. V továrně na výběžku Strangford Lough nedaleko severoirského Belfastu zatím všechno funguje v zajetých kolejích, ale ve vzduchu je cítit napětí. List nástěnného kalendáře ukazuje srpen 1914. Německá vojska…

Třídíte odpad? Tak to máte malé bezvýznamné plus. Proč malé? Bezvýznamné? Protože ekologické není odpad třídit, ale nevytvářet ho. Nebo alespoň snížit jeho produkci. Když se totiž podíváte na svět bez růžových brýlí, zjistíte, že z vytříděného odpadu stejně víc jak polovina skončí někde na skládce. A to můžeme říct o Evropě. Byli jste už…

Sluníčku už to po ránu trvá, než se vyškrábe nad obzor. A první nádech na zápraží je tady na horách pěkně mrazivý. No jo, podzim. Holt ještě chvíli počkáme, než se vzduch prohřeje. Stejně není kam spěchat. Naše očekávání směřují až ke konci dne. Vyrážíme za jedním z posledních “suchých” západů slunce v Jeseníkách.…