Nepřípustné ticho

autor: Honza Navrátil
Doba čtení: 5 minut
Slyšíš? Co? Přece to nic. A přesto každé vrznutí v šedivém padesátiletém bukovém kmeni. Slyšíš podzimní vítr rozechvívající listy, které ochutnávají každičký odstín z pestré palety barev. Slabý proud vody s úsilím překonávající první překážky na počátku jeho dlouhé cesty, při které přes všechny soutoky a přítoky nakonec doputuje do slaných vod moří na severu. Slyšíš vytrvalé klepání, jak se úporný datel snaží vstoupit, aby léčil. A pohneš-li se příliš prudce, uslyšíš praskání suchých smrkových větví pod nohama vyplašené srny. Slyšíš ty tóny ticha, příteli?

Jako vždy, i dnes jsi pouhým návštěvníkem v říši, kterou si tví druhové nestačili podmanit. Zatím. Všechno se může rychle změnit. Jen si vzpomeň, jak se tvé kroky zastavily u cedule ohlašující zákaz vstupu mimo značené cesty. Dnes už ji tam nenajdeš. Ani tu stezku, která tě tehdy k onomu místu dovedla. Motorové pily zbouraly všechny zelené kulisy a bagry vyrvaly z půdy jejich zakořeněné pozůstatky. Jeden zakazující sloup nahradilo dvanáct povolujících - propojených ocelovým lanem s navěšenými kotvami. Už nemáš důvod se tam vracet. Tvůj kus divočiny zmizel. Ale kdyby ses tam přece jen ještě ocitnul a pohlédl od některého z těch nablýskaných sloupů zpět, přemůže tě dvojnásobné zklamání, kam až nenasytnost zašla. Bradavice! Nestačila jim tradiční dřevěná rozhledna na protějším hřebeni. Byla příliš malá. Málo velikášská. Malošská. A člověk se cestou vzhůru zapotil. Neodpustitelné! Tak vyrostla nová. Ohromná. Placená. S lanovkou a skluzavkou. Už se nerozhlédneš po kraji, aniž by ladnost horských hřbetů nepřetnul výrustek lidské hamižnosti.

Tví druhové postupují rychle. Kam se pro ticho uchýlíš příště?

Své hory znáš dokonale. Prolezl jsi každou pěšinu, kterou staletí předkové vyšlapali a z kamenů vyskládali ve strmých úbočích, aby tudy s posledním flíčkem sněhu vyhnali dobytek vstříc zelenajícím se pastvinám a s nadcházejícím půlročním bílým příkrovem zase z holých hřebenů svezli průzračným vzduchem nadýchané seno. Víš, ve kterých místech zub času nahlodává poslední pozůstatky starých salaší a kde z lesního podrostu vyrůstají žulové hraniční kameny. Máš načtenou historii a chováš ta místa v posvátné úctě. Tvůj domov, příteli.

Ale nesmíš tam. Zakazující cedule dokáže uhnout z cesty nažehlenému manšestru, ale před tvými kroky stojí neoblomně vzpřímená. Jsi silný ve vlastních morálních zásadách, ale vyvrátit dřevěný hranol opatřený zelenou tabulkou se symbolem české státnosti nedokážeš. Uvědomuješ si, že má svůj význam. Byť i tak se můžeš na chvíli zastavit s myšlenkou, že vlastní země, reprezentovaná tady a teď dvěma českými dvouocasými lvy a dvěma moravskoslezskými orlicemi, vkládá prachbídnou důvěru ve tvou vlastní odpovědnost. Ty přece máš pro přírodu pochopení. Cítíš se být její součástí. Ale vnímají to stejně také tví druhové?

Vzpomínáš na to pozdně letní odpoledne, kdy už tě nic nemohlo udržet uvězněného za plotem obíhajícím okolo domu? Do batohu jsi zabalil jen to nejnutnější a vyrazil po čerstvě pokosené louce vzhůru. Na hřebeny. Také tehdy tvé uši naslouchaly tichu, které zní pokaždé jinak. A právě, když se slunce na západní straně hřebene chystalo zakončit svou celodenní pouť, vydalo se jej z východu pronásledovat celé stádo kamzíků. Patnáct, dvacet, kolik jich jen mohlo být? Pohled pro bohy. Dnes vyhrazený jen tobě, příteli. Pak do jednoho zmizeli v kleči a ty jsi provedl to samé. Tvým ložem se staly měkké polštáře horské trávy, mezi které sis rozložil modrý spací pytel. Tolik nocí už s tebou prožil. Ještě před koncem dne se ti pod první hvězdou podařilo zažehnout lihovou tabletu a nad oranžovým plamenem se pak po několik následujících romantických minut ohřívala voda na polévku. Dojedl jsi. Přimhouřil oči. Usnul. A nad ránem tě probudil chladivě vlhký dotek rosou pokryté svrchní látky spacáku, která se nevybíravě otřela o tvůj obličej. Ale no tak! Slunce přece ještě nedokončilo svůj noční maratón na druhé polovině zeměkoule. Ještě nenastal čas opustit ložnici. Zvenčí sice vlhkou, ale uvnitř vlastním tělem vyhřátou. Když jsi později - už s modrou oblohou nad hlavou - odcházel, zůstal po tobě jen kousek poválené trávy. Jako po těch kamzících.

A teď, příteli, když jsi zpět ze své nedávné vzpomínky, se rozhlédni okolo. Parkoviště přesycené. Další auta zoufale zapíchnutá ve svažité krajnici. Jedno za druhým. A tahle plechová fronta se táhne několik set metrů vzhůru po silnici, z níž podél řeky uhýbá nejpopulárnější stezka tvých hor. Nechtěl by ses prodírat procesím. Ano, to údolí je nádherné. Ty víš, co sem lidi táhne. Ale zároveň tušíš, že pod nohama davů se děje něco nedobrého. Hluk a lomoz tady neprospívá. Přírodního ubývá, umělého přibývá. Jistě bys nechtěl, aby (po)hromadné návštěvy zachvátily také místa, kde dosud vládne pestrobarevné ticho. Pestroticho. Snad má tedy zákaz svůj smysl.

Ale všechno nezakážeš. Internet. Cerca trova! Hledej a nalezneš! Třeba onen bivak s hřejivými kamny a dřevěnými postelemi, který léta nabízel přístřeší v tiché toleranci všech zúčastněných stran. Ti staršími a zkušenějšími zasvěcení věděli, jak se mají chovat. WWWyzrazení jeho polohy se ovšem zasadilo o blížící se konec. Rozházené střepy, začouzené stěny, nepořádek. Vidíš? Zákaz není všemocný. Kdo chce, cestu, jak rozvrátit pradávné horské pořádky, si najde. Třeba v malém políčku označeném ikonou lupy. Nebo ve své bezedné peněžence. Tvých druhů je moc, příteli. A mají moc. Moc mocných. Ubývá naopak pokory a vědomí, že také ty, já, oni tvoříme přírodu. Rádi se domnívají, že se člověk stal pánem. Ale to je mýlka. Hluboký omyl. Stačí maličkost a... vždyť víš.

Žádný zákaz tě nedokáže oddělit od tvých hor, prastarých stezek, mechem obrůstajících pomníčků, bublajících rašelinišť a pralesních vrchů. Ve tvých očích není embargo ta správná cesta. Chápeš svobodu a zodpovědnost jako dvě strany téže mince. Odpadky se sbírají, ohniště uklízí, domovy zvířat respektují. Stále jsi pokorným žákem přírody. A to je dobře, příteli. Buď na to hrdý.

Autor

Honza Navrátil
Kluk z Jeseníků, který v myšlenkách utíká do světa Jacka Londona a v teniskách do míst, co zavání právě takovou divočinou.

Sdílet článek

Další příběhy

Vyber si jazyk
envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down