Ahoj Tenzingu, jak se máš?
Můj život se vrátil do normálu v mém klidném Švýcarsku, daleko od Everestu, kde jsme prožili ty intenzivní chvíle. Neuplyne den, abych si nevzpomněl na ten okamžik, kdy jsme se otočili, právě když jsme se chystali dosáhnout vrcholu. Ale alespoň tu pořád jsme, abychom vyprávěli ten příběh.
Slečna Hendersonová mi vyprávěla o tvém váhání s návratem na Everest s Angličany. Jsi prý příliš unavený a nechceš se vrátit bez nás.
Ty, Tenzingu, unavený? Tomu se těžko věří. Jen pro případ, tady je kelímek Ovomaltiny, abych tě povzbudil. A co se týče nás ostatních… Po Angličanech mají povolení Francouzi, ať se děje cokoli. Pro mě tak střecha světa navždy zůstane snem. Ale pro tebe je stále cokoli možné: tvá cesta nekončí. Čeká na tebe hora, nad kterou žádný pták nemůže vylétnout. A pokud se dostaneš na vrchol, příteli, část mě bude na vrcholu také.
Přikládám ti svůj šátek. Doprovázel mě na všech mých vrcholech. Nikdy si ho nevezmu na střechu světa. Ale ty to pro mě udělat můžeš. Prosím! Budu dychtivě čekat na okamžik, kdy mi přineseš zpět tento vrcholový šátek.
Ah-CHA, můj horský bratře.
Tvůj upřímný přítel,
Raymond Lambert
Slunce je v tom mrazivém únorovém čase doprovázelo po celičký den. Stejně jako včera a předevčírem. Ale teď už je večer, oranžový obzor za velikým Mauditem brzy požere tma. Je čas najít místo k bivaku.
Raymond Lambert stojí na Pointe Médiane, dalším z řady čtyřtisícových žulových ostrohů Ďáblových jehel, který zdolali. Tři čtvrtiny pekelného traverzu, který v zimním období doposud nikdo neuskutečnil, mají za sebou. On, čtyřiadvacetiletý, čerstvě nejlepší absolvent vyhlášené švýcarské školy horských vůdců. Jeho o šest let starší kolega Marcel Gallay. A mladá Erica, bohatá dívka ze Ženevy, která jen za loňský rok absolvovala s Lambertem dvanáct vážných alpských výstupů.
Většina technických obtíží je už tedy za nimi. A deset metrů pod vrcholem nacházejí místo, kde mohou přečkat třetí noc.
Ještě kolem desáté pozorují měsíc. Pro tyhle chvíle se škrábou až tam nahoru. Jenže kolem půlnoci – jako by někdo začal bušit kladivem do plechového plátu. Takový hluk dokáže způsobit rozdivočelý vítr. Gallay se marně natahuje po vařiči, který letí vzduchem. Už to není vítr. Je to vichřice. A hustě sněží.
Podobných bivaků už Lambert s Galleyem zažili několik. Jen mladá Erica je z půlmetrové nadílky vylekaná. Skála, která byla po tři dny suchá a dalo se jí při lezení dotýkat bez rukavic, teď leží pod sněhem. Všechno je bílé, studené, děsivé. Svět jako by se najednou zmenšil. Jako by je svíral ze všech stran.
Mají tři varianty, jak tam odtud pryč. A ani jedna není dobrá. Ústup přes Pointe Chaubert zavrhují okamžitě. Chvíli váhají nad kuloárem mezi dvěma vrcholy, ale s takovým množstvím nového sněhu? Riziko, že uvolní lavinu, je příliš vysoké. Zbývá jim jen pokračovat. Musí dokončit traverz až na Mont Blanc du Tacul.
Raymond Lambert leze první. Křehké sněhové převěje pod jeho váhou vydávají děsivé zvuky, které ale přes burácení větru stejně neslyší. Lana jsou zmrzlá tak, že připomínají spíš železné dráty. Ještě aby se tak zlomila. „Hlavně opatrně!“ Posílají po nich batohy, jako po lanovce. Tyrolský traverz se tomu říká. A stejně – jeden z batohů se trhá o skálu a plechovky s jídlem, veškeré jejich zásoby, mizí v hlubinách. Odrážejí se od kamenného brnění Pointe Carmen a po posledním odrazu si na nich zgustne šedivá mlha. Chramst!
Na otevřených pláních pod Mont Blanc du Tacul jsou pro vichřici snadným cílem. Bičuje je do tváří. Štípe a kouše. Podráží jim už tak slabé nohy a nutí je ohnout před svou mocí bedra. Na závěrečném hřebeni má až takovou sílu, že Eriku, která jde uprostřed mezi Lambertem a Gallayem, doslova nadzvedne a odhodí ji přes hřeben na druhou stranu. „Uf, ještěže jsme se navázali!“
Další mrazivá noc, kdy se zadky tísní na malé skalní polici. Vítr míří přímo proti nim, spacáky mají plné sněhu. Eriku raději opět přivázali, aby ji další z poryvů neodnesl stejně jako ten vařič. Je noc a měli by spát. Nabrat síly na další den. A přesto se s vypětím všech sil snaží o pravý opak. „Hlavně neusnout,“ mumlá si Lambert pro sebe. V minus čtyřiceti stupních by to znamenalo se už neprobudit.
Ráno není vidět o moc víc než uprostřed noci. Všechno splývá v jedné jediné barvě, jen černou nahradila bílá. Ale pokračovat musejí. Třeba i poslepu.
Brodí se sněhem ke Col du Maudit. Oblečení mají tuhé jako kus plechu. Všechno na nich zvlhlo a zmrzlo. Pořád se jim nepodařilo klesnout pod čtyři tisíce metrů. Jsou uvěznění v podmínkách, pro něž není lidská schránka stvořená. A pak – už ani neví, kudy pokračovat. „Kde, zatraceně, končí sníh a začíná nebe?“
Lambert objeví malou ledovcovou trhlinu. Kratičkou dutinu, kterou si pomocí cepínů na konci rozšíří do jeskyně a vstup uzavřou bloky tvrdého sněhu. Uvnitř je výrazně tepleji. Tři plamínky lidského života ještě pořád sálají. Svým teplem rozehřívají okolní sníh a led – ale to není dobře. Vše taje, vše je vlhké. Spacáky připomínají spíš mokrý hadr na vytírání podlahy než hřejivé útočiště před běsněním hor.
Pár kousků čokolády, hrst sušeného ovoce, balíček polévky Maggi a aspirin. Tohle je vše, co zbylo. Zoufale málo, aby to ukojilo hlad a dodalo sílu. Rozdělat oheň z násady cepínu se ale nedaří. I ta je příliš vlhká. A tak polívku jen rozmíchají ve sněhu a cpou si tu ledovou kaši do úst. Hrdla je pálí, žízeň je tak silná, že začnou pít vlastní moč.
Lambert tomu místu dá jméno: Hotel pomalé smrti. Nohy přes omrzliny necítí vůbec, stejně tak nedokáže pohnout několika prsty na rukou. Gallay ztrácí cit v levém chodidle. Jen Eričina krev ještě pořád proudí i do těch nejzazších periferií těla – i proto, že se oba vůdci střídají v masírování jejích nohou. Starají se o ni.
Po třech dnech Gallay prorazí v jeskyni otvor – a dovnitř proniknou sluneční paprsky. Bouře skončila. Ale naděje na návrat do světa živých tím nijak nevzrostla. Gallay ani nebohá Erika už se na vlastních nohách neunesou. Navíc zase přitéká to proklaté a neprůhledné mlíko!
„Pokusím se o to sám,“ zasípe Lambert.
Bloudí mezi séraky a trhlinami. Brodí se sněhem. Na každém kroku se propadá a pokaždé jinak hluboko. „Proklatě!“ Připomíná opilce vracejícího se nad ránem po nočním tahu. Zatímco ten se ale vyspí a svět se zase srovná, Lambert se zastavit nesmí. Zastavit se znamená už se nezvednout. Bojuje a nepovolí – dokud ho na ledovci pod horou Gros Rognon nezahlédne skupina genevských záchranářů na lyžích.
O čtrnáct let později se Raymond Lambert cítí podobně jako tenkrát – v trhlině na Col du Maudit. Nemají spacáky, funkční vařič – a tím pádem ani co pít. Po celou noc se snaží rozpouštět sníh na svíčce, jediném malém plamínku, který se jim v 8400 metrech podařilo vykřesat. Ale je to zoufale málo. Tak málo na ukojení žízně, kterou dokáže vyvolat osmitisícovka.
Kyslíkové přístroje leží připravené u vchodu do malého stanu, ve kterém jsou na jihovýchodním hřebeni Mount Everestu vystaveni ukrutnému větru. Je zřejmé, že v takovém mrazu nebudou ventily, kterými má životodárný plyn proudit do jejich sevřených plic, fungovat spolehlivě. Pokud vůbec.
Lambert vytáhne poslední kousek sýra – a rozdělí se o něj se svým přítelem.
Pořádně si nerozumí. Lambert mluví jen francouzsky a Tenzing Norgay zase jen lámanou angličtinou. Ale někdy není třeba slov, aby dva lidé našli společnou řeč.
Když Tenzing před několika týdny přišel pěšky z Darjeelingu, aby se spolu s dalšími třinácti šerpy připojil ke švýcarské expedici na Mount Everest, okamžitě si všiml Lambertových maličkých nohou. Jako by měl dětské botičky. Jako by tahle část těla k tomu horalovi vůbec nepatřila. Po návratu z Ďáblových jehel už se totiž v Lambertových nohách nepodařilo znovu rozproudit mízu života – přišel o všechny prsty a učil se znovu chodit.
Byla to taky první expedice, na které Tenzinga přijali za plnohodnotného člena. Ne jen za pouhého nosiče. Pro Švýcary byl rovnocenným partnerem – a nejvíc času strávili společně s Lambertem. Jeden druhému prošlápavali stopu, rozpouštěli sníh na čaj a spolu stavěli na svazích Bohyně matky země jeden stan za druhým. Tenhle byl sedmý. Poslední.
Ráno se ukazuje to, co tušili. Z přístrojů dokáží vdechnout trochu kyslíku, když stojí v klidu. Ale jakmile se potřebují zprudka nadechnout, aparáty jako by se zašpuntovaly. Prakticky tak stoupají v zóně smrti bez kyslíku – jen s mrtvou váhou na zádech.
Na konci sněhového hřebene se před nimi vykreslí Jižní vrchol Mount Everestu. Je tak blízko. A přitom neskonale daleko. Chtěli by. Moc by chtěli. „První lidé na nejvyšší hoře světa,“ jak krásně by to znělo. Ale jazyky se jim lepí na patra, oči se klíží a když už to nejde – a ono to nejde po většinu času –, lezou Bohyni matce zemi po hřbetě po čtyřech. Sílí vítr, přichází monzun, to horolezec pozná. Nad horou se valí první mraky a teplota opět klesá.
Raymond Lambert a Tenzing Norgay stojí nejvýš, co kdy člověk stál. Ale nejsou na vrcholu.
Navzájem si pohlednou do očí a beze slov pochopí, že pokračovat znamená zřítit se do smrtelného stavu, ze kterého není návratu. Sestupují a vědí, že cesta k vrcholu Everestu je možná. S fungujícími kyslíkovými přístroji, s lepší hydratací, snad i s lepším plánem.
Ano, je to možné vystoupit na nejvyšší horu světa. Jen už ne pro ty dva společně. Pro dva nejvyšší přátele světa. Oba totiž taky vědí i to, že příští rok se pod horu zase vrátí Britové.
Tenzing Norgay (1914-1986) se po dvou švýcarských pokusech vystoupit na Mount Everest v roce 1952 vrátil do Indie ve velmi oslabeném stavu. Kombinace extrémního výškového vyčerpání a tropické malárie způsobila, že několik následujících měsíců strávil v nemocnici. Když pak přišla nabídka, aby se zúčastnil britské expedice na jaře 1953, Tenzing účast odmítal a říkal, že by raději počkal na návrat Švýcarů.
Raymond Lambert (1914-1997) na žádost britské spojky v Darjeelingu, Miss Henderson, poslal Tenzingovi dopis, ve kterém se ho pokusil přesvědčit, aby nabídku na účast v britské expedici přijal. Zároveň ho požádal, aby mu z vrcholu přinesl šálu, kterou si Lambert bral na všechny horské výpravy. Sehrál tak klíčovou roli v tom, že Tenzing do britské expedice vůbec nastoupil.
Po úspěšné britské expedici v roce 1953 (na vrchol vystoupili 29. 5. 1953 Edmund Hillary a právě Tenzing Norgay) se Lambert a Tenzing znovu setkali v Curychu. Tenzing mu symbolicky vrátil červenou šálu, kterou na žádost přítele vynesl až na vrchol Mount Everestu. V následujících letech Tenzing ještě několikrát přijel do Švýcarska a bydlel u Lambertovy rodiny. Lambert mu pomáhal s jeho novou rolí – stal se ředitelem školy horských vůdců pro šerpy v Darjeelingu. A Tenzing opakovaně označoval Lamberta za svého nejlepšího přítele mezi západními horolezci.
V únoru 1938 se Raymond Lambert, Marcel Gallay a Erica Stagni pokusili o první zimní traverz hřebene Aiguilles Diables (Ďáblovy jehly) nad Chamonix. Výstup zahájili 7. února ráno. Večer 9. února se výrazně zhoršilo počasí.
13. února Raymond Lambert narazil na skupinu záchranářů, kteří už uvažovali o ukončení pátrání. Odvedli ho do bezpečí chaty Requin, kde ztratil vědomí.
14. února ráno záchranáři objevili v trhlině Marcela Gallaye a Ericu Stagni. Mráz dosahoval až minus 40 °C. Jako první trasportovali do údolí Ericu Stagni. Gallay zůstal v trhlině s pár sušenými plody a rumem, záchranáři mu slíbili návrat během několika hodin. Kvůli lavinám zůstaly ale stopy první záchranné skupiny částečně zasypané a druhý záchraný tým měl problémy Gallaye najít. Nakonec zaslechli jeho volání. Bez něj by trhlinu nejspíš nenašli.
Lambert, Gallay i Stagni skončili na klinice v Ženevě spolu s několika zachránci, kteří si sami odnesli těžké omrzliny. Lambertovi amputovali všechny prsty na nohou a několika článků na rukou. Rok poté si nechal udělat speciální „dětské“ boty a vrátil se k horolezectví a práci horského vůdce. Marcel Gallay přišel o všechny prsty levé nohy a k alpinismu už se nikdy nevrátil. Erica Stagni odešla z kliniky po třech týdnech bez trvalých následků a dál intenzivně lezla (mj. uskutečnila první ženský výstup cestou Brandler–Hasse v Dolomitech v roce 1964).
