Lezecký feťák

autor: Ondra Šnopl
Doba čtení: 3 minuty
Co je tím, co nás stále žene do skal? Je to vášeň, pro kterou se dýchá. Je to vášeň, která nás pohlcuje. Je to vášeň viset na špagátě - jak říká moje babička. Vylézt svůj projekt, dát první desítku na písku, pořádně se fyzicky i psychicky vyždímat nebo si jen užít den s přáteli. Proč existují „lezečtí feťáci“? Lidé, co si po práci musí šlehnout alespoň dvě cesty? Jsem jeden z nich. A tak si často kladu otázku, proč jsem tím tak posedlý? A jsem opravdu sobec? Přiznej si to, kamaráde: Jsi závislý, jsi lezecký feťák!

Možná to k tvým uším taky kdysi dolehlo: „Lezení tě živit nebude. Raději se pořádně uč!“ Těm uvědomělejším z nás to všechno docházelo. Ale i tak se učení a budování kariérního postupu v práci vždy odsouvalo na druhou, možná třetí kolej. Člověk raději naházel do batohu čtrnáct dní staré propocené oblečení, jablko, sušenku, lahváče a zmizel do skal. Jóó, to je život, být „crag rat“. Budu mít práci? Budu mít na splátku hypotéky? Musím doma už konečně přivrtat tu poličku! Nic z toho tě ale netrápí. Ty jen přemýšlíš, jestli pod kruhem půjde smyčka nebo to zase bude boj o holej. Měl jsem stavy, že jsem do skal musel běžet, jak moc jsem se těšil. 

Taky se ti podařilo prošvihnout rodinnou oslavu, zapomenout na výročí a naplánovat dovolenou, která bavila jenom tebe, protože úplně náhodou tam byly skály? Jsou i tací, kteří nestihli příchod svého dítěte na tento svět - byli ve skalách.

V dobách, kdy jsem ještě chodil na střední, si mi podařilo vyhrát regionální a okresní kolo ve šplhu na laně. Pořadatelé z toho byli nadšení a hned na víkend mě pozvali na republikové mistrovství. Moje odpověď? „Nezlobte se. O víkendu jedeme do Ostrova lézt.“ Kdo ví, mohl jsem udělat kariéru ve šplhu. Ale já byl ve skalách.

Jasně, dalo by se namítnout: Takový pocit přece zažívá každý, kdo dělá nějaký sport, který má rád. Lezení je ale jiné. Ten mix endorfinu, adrenalinu, strachu a euforie ti tolik chutná! A chceš ještě jednu dávku, i přestože tvá tepovka pod kruhem poskakovala v rytmu techna a svěrače ti málem povolily strachem. Tričko propocený, písek v uších, sedřená kolena, ale duše maximálně spokojená!

Jenže co s tím? Co s tou závislostí? Štveš s tím lidi kolem sebe. Neumíš se prý už bavit o ničem jiném. U večeře nevnímáš hezky upravený stůl, ani co jíš. Jen listuješ umaštěnýma rukama v průvodci a hledáš, kterou cestu si vylezeš zítra. Lezeckým kumpánům voláš častěji, než svému partnerovi a při čištění zubů zaujatě svíráš kartáček nejdřív zavřeným a pak hned polootevřeným úchopem, aby ve skalách brala lajsna. 

Rodina, práce, povinnosti - jak to všechno rozdělit a nic nezanedbat? A jak do toho zakomponovat lezení?

Vždyť ten týden má jen sedm dní!

Máte někdo recept jak na to? 

Autor

Ondra Šnopl

Sdílet článek

Další příběhy

Vyber si jazyk
envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down