Nejprve byl vítr. Potom led. A až na konci – hora. Nikdo neví, kdy přesně ji poprvé spatřil člověk. Možná to byl pastevec. Možná poutník. Možná někdo, kdo se ztratil – a už se nikdy nevrátil. Hora, která se málokdy ukáže celá – jen útržky, záblesky, zubaté stíny mezi mraky.
Tehuelcheové jí říkali Chaltén – Kouřící hora. A byla jim posvátná.
Jednou vypadala jako věž, jindy jako zvíře. Jednou jako sen, jindy jako hrozba. Nikdy nebyla stejná. Vždycky se skrývala. A kdo přišel blíž, ten seznal, že s ní nelze bojovat.
V první polovině dvacátého století ji zakreslili na mapy a nazvali ji Fitz Roy – podle anglického kapitána, který do Patagonie připlul spolu s Charlesem Darwinem. Ale samo jméno nestačí, aby člověk horu pochopil. Tím spíš tuhle. Stála o samotě, chráněná ledovci, obklopená větry, co vyvrací stromy. Věž z granitu. A zároveň něco víc.
A pak – v roce 1951 – přišli Francouzi. Ne jako kolonizátoři. Ne jako dobyvatelé. Ale jako poutníci, co chtěli vzhůru.
Získali podporu samotného argentinského prezidenta Peróna – bývalého andského horolezce. Veškerá logistika byla v rukou jeho vojenské vlády. Řekl jen: „My zařídíme cestu k hoře. Vy se postarejte o cestu nahoru.“
Samí elitní alpinisté. Guido Magnone, Lionel Terray, René Ferlet, Jacques Poincenot. Přinesli si s sebou cepíny, lana, plechovky sardinek – a v hlavách sny, které do té krajiny ještě nikdo nepronesl. Ale právě proto tam přišli.
Smrt v proudu
Pár dní před koncem roku. Déšť bubnoval do celty stanů, voda stékala po napnutých šňůrách. Řeka Fitz Roy byla rozvodněná – zpěněná, kalná, divoká. Čekání už nešlo prodlužovat. Zásoby musely blíž k hoře. Čas se zkracoval. A počasí se mohlo kdykoli ještě zhoršit.
Jacques Poincenot – mladý lezec s duší poety a tělem pružným jako struna – přišel k vodě mezi prvními. Lano omotané kolem hrudi. Kroky proti proudu. Voda sahala až k pasu, svaly v napětí. A pak – trhnutí! Smeknutí, pád.
Poincenot zmizel.
Náhlé ticho. A proud se valil dál – jakoby nic.
Ztratili kamaráda. Mladý hlas večerních debat. Lezce, který mohl stát na vrcholu – a místo toho si s ním voda hrála někde pod hladinou. Odešel beze stopy, bez rozloučení.
O několik dní později pojmenovali nový tábor u Río Blanco: Campamento Poincenot. A pak sbalili lana. Skoby. I své sny. A vydali se k hoře, která právě přijala svou první oběť.
Vítr, co láme duši
Vítr v Patagonii není jen zvuk. Je to stav. Neutichá. Jen sílí a trhá. Co není přivázané, to odletí. Co není skála, to se ohýbá a kroutí.
Francouzská expedice se usadila v zátoce ticha u Río Blanco. Stanový tábor s výhledem na ledovec. Nad ním stála hora. V mlze – stejně jako předtím. Jako vždycky.
Bylo třeba ji nejdřív obejít. Prohlédnout si její srázy. Osahat terén.
Dostali se až pod stěnu. K základům žulové věže. Sedlo zvané La Silla, kterého už jednou dosáhla italská výprava před čtrnácti lety. Tam začal jejich plán. První výškový tábor vybudovali v jeskyni. Vyhrabali ji ve sněhu. Na stany se nedalo spolehnout. Jednu noc je roztrhala bouře – a od té chvíle spali jen v dírách. Ledové doupě. Dva spacáky, vlhko, chlad, termoska s čajem.
Na zádech táhli lana, skoby, karabiny, vysílačky. Cestu ke stěně zajistili fixními lany, vysekali stupy v ledu, překonali sněhové mosty. Práce v mlčení. Každý den deset hodin v terénu. A pak zpátky – do jeskyně.
Pokusy o výstup přicházely postupně. 6. ledna. 11. ledna. 22. ledna. Každý den o trochu výš. Každý den o trochu dál. Ale hora měla pořád navrch. Prsty omrzaly. Cepín zmizel v prázdnotě. Došly jim skoby. Vítr cloumal lanem do stran jako prádlem ve větru. Ztracené mačky, přimrzlé karabiny, mlha, co proniká až do plic.
Terray a Magnone byli nejvýš – ale i ti se museli vrátit. Za den zvládli pětadvacet metrů. Z celkových sedmi set. A na konci ledna byli všichni zpět v základním táboře. Unavení. Mokří. Vyčerpaní.
Barometr klesal jako jejich naděje. Magnone mlčel. Terray psal do deníku: „Naděje, že zdoláme Fitz Roy, je stejně slabá jako dech umírajícího.“
Batoh na velkou cestu
Když se hora nadechne
30. ledna. Nebe se otevřelo. Poprvé po dvaceti dnech přestalo pršet. Mraky ustoupily. Vítr utichl. A ve vzduchu zavládlo něco jako klid. Ne skutečný – ale takový, jaký zná jen ten, kdo přežil patagonskou bouři.
Francouzi se zvedli jako jeden muž. Na zádech těžké batohy. V nich lana, skoby, jídlo na tři dny. V očích plné soustředění – a v nohou únavu, co se už dávno proměnila ve zvyk.
Terray, Magnone a Lliboutry vyrazili vzhůru. Do Campu III, který do té doby zůstával spíš tužbou než realitou. Ještě jednou, naposledy, vytahali vše nahoru: lana, plynové vařiče, vysílačku, náhradní mačky. Věděli, že to je poslední okno. Poslední šance.
Další den ráno vyrážejí Lionel Terray a Guido Magnone do stěny.
První úseky znají – připravili si je v předchozích dnech. Ale teď půjdou ještě dál.
První pasáž: šikmá spára, pětačtyřicet metrů. Špatná skála, kouty pokryté ledem. Terray zatlouká skoby, Magnone je vklíněný v komíně. Postupují pomalu – oťukávají skálu jako antičtí sochaři. Skoba. Karabina. Další skoba. A další. Není čas mluvit. Není čas pochybovat.
Celý den zápasí s převisy, rampouchy, ostrou žulou. Sunou se pomalu. Za světla zvládnou sto dvacet metrů. Nic víc. Ale dost na to, aby to ráno mohlo pokračovat.
Vrací se do Campu III. Jsou vyčerpaní. Dýchají zhluboka. Ve vousech zbytky ledu. V žaludku prázdno. Ve spacáku ticho. A ráno začne všechno znovu – naostro. Už žádné fixní lano. Žádný ústup. Zítra – půjdou až nahoru. A Fitz Roy jim nedá nic zadarmo.
Srdcové eso
1. února 1952. 7:15 ráno. Lionel Terray a Guido Magnone opouštějí ledovou jeskyni v Campu III. Venku je ticho. To nejisté, napjaté ticho před změnou. Mraky se drží nízko. Barometr mlčí – a oni stoupají.
První čtyři hodiny lezou přes úsek, který si včera připravili. Zvládnou ho rychle, se zatnutými zuby. Na konci známé cesty si vymění pohled. Zbytek už je panenský. A těžký.
Stěna je hladká, skála drobivá. Ve spárách visí rampouchy, kouty pokrývá ledová glazura. Stoupají metr za metrem. Traverzy. Spáry. Šikmé police. Pět hodin na dvacet pět metrů. Mix obav a soustředění. Skoby docházejí. Magnone vytahuje poslední tenký hák. Chce ho zatlouct – ale v tu chvíli mu dojde, že jde o špatný typ. Stěna vyžaduje něco jiného. As de cœur. Srdcové eso. Bez něj to nejde. Dál to nejde.
Zoufale hledá – a nenachází. Pohlédne na Terraye. Ticho.
A pak si Lionel vzpomene.
Před dvěma dny. Dole v bivaku. Ta konzerva sardinek. Potřeboval ji otevřít – a místo nože použil právě tuhle skobu – As de cœur. Možná ji nevrátil zpět. Možná je – úplně dole. Na dně batohu. Ruka klouže dovnitř. Sahá níž a níž. Až na samé dno. Nahmatá kov. Vytáhne ho. Zub je ohnutý. Ale bude držet.
Magnone sevře skobu mezi prsty – přiloží ji ke skále – a úder kladiva. Břink, břink, břink! A naděje se opět posune výš. Nejtěžší je za nimi. Dál už stěna ztrácí sklon. Přichází hřeben. Ještě jedna laťka. Ještě jedna spára. Ještě jedna vrstva ledu. A pak – náhle – se otevře závětrná strana.
Blíží se večer. A Lionel Terray a Guido Magnone stojí na vrcholu Fitz Roye.
Pod nimi – mlha. Nad nimi – nic. A všude okolo – vítr, co se pomalu zvedá.
Nevlají vlajky. Nevyhrávají hymny. Jen vyskládají kamennou mohylu – a do ní ukryjí lístek. Jejich jména. A datum. To stačí. Vrchol není exploze. Je to výdech. A dolů to mají ještě daleko.
Co nahoře zůstává
Čtrnáct slanění. Každé dlouhé, nekonečné. Každé zahalené v mlze. Před půlnocí jsou zpět v Campu III. Dva dny byli téměř bez jídla. Ale jsou zpátky.
6. února opouštějí základnu. Sbalí všechno – lana, stany, spací pytle, prázdné plechovky od sardinek. Sestoupí k Río Blanco. Překročí řeku, která si před týdny vzala jejich přítele. A když nasednou na korbu náklaďáku, ohlédnou se naposledy. Fitz Roy je opět zahalený. Jako by se tam nic nestalo.
Ale něco se tam přece změnilo. Něco tam zůstalo.
Stěnou se vine linie. Ve sněhu leží otisk stanu. V žule visí ocelový hák – ohnutý, ale pevný. As de cœur. Srdcové eso. A v mapách přibylo jméno, které předtím neexistovalo: Campamento Poincenot. Na památku.
Fitz Roy stál. Stojí. A bude stát.
Bez ohledu na to, kdo přijde další. Nepotřebuje lidi. Nepotřebuje být pokořen. Jen občas, na chvíli, otevře bránu. A tehdy – jen tehdy – nechává někoho vejít.
Jednoho únorového odpoledne v roce 1952 se to stalo. Nahoře stáli dva muži. Unavení. Vyčerpaní. Šťastní.
Fitz Roy (3 405 m) je dominantní vrchol pohoří Cerro Torre Massif na jihu Patagonie, v argentinské provincii Santa Cruz. Tehuelcheové mu říkali Chaltén, což v jejich jazyce znamená „Kouřící hora“ – kvůli časté oblačnosti, která jeho vrchol halí. Anglický název získal po kapitánu Robertu FitzRoyovi, který oblast mapoval během výpravy s Charlesem Darwinem v roce 1834.
Italská expedice z roku 1937 vedená Renatem Chabodem a Giustem Gervasuttim jako první dosáhla sedla La Silla pod Fitz Royem. Jejich výstup skončil na místě, které pozdější generace nazvaly Brecha de los Italianos. Francouzi v roce 1952 navázali právě tam.
Prvovýstup na Fitz Roy uskutečnili Guido Magnone a Lionel Terray 2. února 1952 jako členové francouzské expedice. Stoupali po jihovýchodním hřebeni a do vrcholové části se prokousávali několik dní. Výstup se tehdy považoval za jeden z nejnáročnějších vůbec – kvůli kombinaci technické obtížnosti a extrémního počasí.
Jacques Poincenot (1925–1951) byl mladý francouzský horolezec, který zemřel při pokusu o překročení rozvodněné řeky Fitz Roy 27. prosince 1951 při transportu zásob. Jeho jméno dnes nese oblíbený základní tábor u Río Blanco – Campamento Poincenot.
Lionel Terray (1921–1965) byl jedním z největších alpinistů své doby. Spolu s Louisem Lachenalem uskutečnil druhý výstup severní stěnou Eigeru a v roce 1950 byl u vůbec prvního výstupu na osmitisícovku – Annapurnu (8078 m). V roce 1954 pak s Jeanem Couzym vystoupil na Makalu (8485 m). Jeho kniha Les Conquérants de l'inutile (Dobývat zbytečné) je dodnes základní literaturou horolezeckého světa.
Guido Magnone (1917–2012) byl francouzský horolezec, který propojil špičkové lezení s výtvarným uměním – vystudoval akademii výtvarných umění a věnoval se sochařství. Na Fitz Royi vedl klíčové pasáže a byl hnací silou expedice ve chvílích, kdy už ostatní propadali skepsi.
Patagonské počasí je známé svou nepředvídatelností a extrémní silou větru. Výprava čelila mnoha dnům vytrvalého deště, bouřek a silného nárazového větru. Lionel Terray popisuje vítr jako „nekončící přírodní sílu, která se nedá přeprat, jen přečkat“.
As de cœur (srdcové eso) je výraz z francouzštiny pro typ velmi tenké skoby. Právě jedna taková, zapomenutá v batohu po otevírání konzervy sardinek, umožnila Magnonemu a Terrayovi dokončit poslední klíčovou délku k vrcholu Fitz Roye.
Boty na pořádný terén
