Bylo to ráno, kdy monzun zaspal. Vzduch visel nad Meerutem jako mokré prostěradlo. V zahradě voněly citronové listy a u stěny ležel pes. Jeanne stála na verandě – v lehkých šatech a s rukou položenou na zábradlí. Pod látkou už břicho nebylo snadné schovat.
„Odcházíš?“ ozval se za ní mužský hlas.
Zůstala otočená zády. Poznala ten tón. Navenek klidný, ale vespod skřípaly ostré hrany. Henry Percy Douglas-Willan, důstojník Jejího Veličenstva, muž vyleštěných bot a pečlivě zapřených citů. Přesně takový, jaký měl být.
„Nezůstanu někde, kde pro mě není místo,“ odpověděla prostě.
„Ale tady máš všechno.“
„Mám dvanáct sluhů a jedno dítě, které nesmí existovat.“ Nadechla se. „A k tomu muže, který mi nikdy neřekl, co bude dál.“
Henry se opřel o sloupek a zadíval se do zahrady. „Budeš sama. A těhotná.“
Její ruce sevřely madlo zábradlí. „Ano,“ řekla. „Ale budu sama podle svého.“
Ticho mezi nimi bylo těžké jako vzduch. Z dálky se neslo troubení. Závěs se pohnul jen tolik, aby naznačil, že vítr si to ještě rozmýšlí.
„Kam chceš jít?“
Pokrčila rameny.
„Můžeš zůstat. Můžeme to nějak zařídit.“
„Ty možná. Já ne. Já nemůžu žít jako tvé opomenutí.“
Henry chtěl něco říct, ale polkl to. V uniformě Jejího Veličenstva bylo málo místa pro milenky a žádné pro děti. Zvlášť ne takové, které přišly moc brzy.
Jeanne se otočila zpět do domu. Přešla přes práh, kolem kufru, který už čekal. V hlavě měla jméno, které už nevyslovovala. Její prvorozený syn, kterého opustila v Africe. Tohle byla jiná bolest. Ne menší – ale soukromá. A nevratná. Když odcházela, neměla jistotu. Jen rozhodnutí. A v hlavě hory, kde jména teprve čekají na toho, kdo je vysloví jako první.
Žena v kalhotách
Ve Švýcarsku bylo jiné ticho. Nesedělo na ramenou jako v Indii. Bylo vzdušné. Prostorné. Nevyčítavé.
Jeanne se usadila v údolí nad Lucernem – v penzionu se zahradou a výhledem na lesknoucí se jezero. Měla pokoj v patře, dvoje dveře – jedny ke schodišti a druhé na balkon. A v šuplíku pod psacím stolem složený dopis s londýnskou adresou a bankovní směnkou. Peníze chodily včas. Každý měsíc.
Louis se narodil v podkrovním pokoji s dřevěnými stropy. Za ranního světla, kdy bylo město ještě ponořené v mlze. Přišel tiše, bez komplikací. A Jeanne ho držela v náručí dlouho, než někomu řekla, že se narodil.
Na několik týdnů se svět smrskl na teplou deku, dětský dech a tiché čtení. Ale venku – za okny, na obzoru – se rýsovalo něco jiného. Temně modré linie. Hřebeny. Vzdálené bílé čáry. Hory.
Když poprvé vyšla s Louisem v šátku do svahu nad městem, nešla daleko. Jen k hranici lesa. Ale s každým dalším dnem se cesta prodlužovala. Nejdřív polní pěšiny. Pak pastviny. Potom kamenité stezky.
Začala si zapisovat trasy. Měřila časy. Vedla si deník.
Peníze jí dávaly svobodu, ale nebyla to rozmařilost. Jeanne si sama navrhla praktické oblečení. Nechala si ušít kalhoty s vysokým pasem – pevné, s koženým sedem. Byla první ženou, která je nosila hned od začátku túry. A s tím přišly i ty opovržlivé pohledy. Jedni ji litovali, druzí pomlouvali – a někteří, ti co lezli, se začali ptát.
V pět u kostela
„Madam Immink?“ oslovil ji muž s hrubou dlaní a zamračeným čelem. „Říkali mi, že hledáte vůdce.“
„Ano. Jste Hans Pösche?“
„To jsem. Ale nejsem si jistý, jestli víte, do čeho jdete.“
„To říkají všichni,“ odpověděla klidně.
„Na tu trasu, co jste si vybrala, obvykle neberu nováčky.“
„Nejsem nováček. Vylezla jsem loni na Antelao. A předtím na Ortler.“
Pösche přimhouřil oči. Chvíli si ji měřil. Kalhoty, přímý postoj, žádná manýra. Ani hrdost, ani bázeň.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Zítra v pět u kostela. A vemte si pořádné boty. Tam nahoře není kam couvnout.“
„To mi vyhovuje,“ přikývla.
Poctivé boty do hor
Hradba beze jména
Ráno bylo bledé a bez slunce. Takové, kdy se tělo probouzí dřív než den. Jeanne stála u kostela. Vlasy zapletené do uzlu, na sobě kalhoty, které už zažily štěrk, sníh i pohledy, co štípou víc než ledový vítr. Na zádech batoh, v ruce ledovcový cepín. Okolo jen ticho.
Hans přišel přesně. Pokývl hlavou, přejel ji pohledem, bez zbytečných slov. Oba věděli, že první hodiny se mluví jen málo. Důležité věci se řeší nohama.
Šli nejdřív lesem, pak po šikmém svahu mezi kosodřevinou. Mlčeli. Jeanne šla pravidelně, jistě. Ne moc rychle, ale bez zakolísání. Když přešli první hřebínek, Hans zpomalil a krátce se ohlédl.
„Není vám zle?“
„Ne. Jen dýchám naplno.“
Usmál se. To bylo poprvé.
Kolem poledne došli pod stěnu.
Byla to šedá hradba, ostře řezaná, ještě beze jména. V mapě jen výškový bod. Někteří říkali „ta věc napravo od Campanile Basso“, jiní ji dočista přehlíželi. Ale Jeanne ne. Jeanne se vždycky dívala po věcech, které si zatím nikdo nevybral.
„Tady začíná úsek, odkud se nedá vrátit,“ řekl Hans.
„A kde to začíná být zajímavé,“ přitakala.
Přivázali se na lano. Jeanne si zkontrolovala pás, který si na Hansovo doporučení nechala ušít v Cortině. Kožený, s kovovými oky. Už žádné bolestivé odřeniny mezi nohama. Praktické řešení, které se možná jednou bude používat častěji – ale zatím ho měla jen ona.
Ticho tam nahoře
Hans vyrazil první. Jeanne ho následovala – klidně, plynule, bez nejistoty. Stěna byla lámavá, výstup pomalý. Pár metrů pod výškovou hranicí ji zasáhl volný kámen do ramene. Sykla. Zavřela oči. Ale šla dál.
Na malém výčnělku, kam se sotva vešli, zastavili. Hans ji pozoroval. Hrudník se jí zvedal, předloktí měla odřená. Ale v očích jí žhnulo něco, co v jiných nevídal.
„Proč vlastně lezete?“ zeptal se. Tentokrát vážně.
Chvíli nic neříkala. Pak si sáhla pro vodu, napila se – a podívala se vzhůru ke stěně.
„Kvůli tichu tam nahoře.“
Hans neodpověděl. Jen přikývl. A v duchu si pomyslel, že kdyby každý, kdo mluví o „jen ženských“, dneska lezl s ní, mlčel by taky.
Když stanuli na vrcholu, foukal vítr. Slabý, ale stálý. Obzor byl zatažený, ale dolomitské štíty rozeznatelné jako řada ztichlých svědků. Jeanne si sedla, oddychovala. Z kapsy vytáhla kus pergamenu a napsala na něj dvě slova: CIMA IMMINK.
A vložila ho pod kámen.
Křížek v koutě
Sestup byl tichý. Ani Hans nemluvil. Vítr byl studený jenom tam nahoře, dole v údolí ještě panovalo léto. Když došli zpátky ke stezce, Jeanne se na okamžik zastavila a vytřepala z nohavic kamínek. Zůstal jí tam odněkud ze stěny – obyčejný, ale ostrý.
Večer seděla sama u dřevěného stolu v penzionu. Ruce měla poškrábané, kůži popraskanou od slunce, a vítr se jí ještě držel ve vlasech. Před sebou měla otevřenou mapu. Ne tu z dneška – jinou. Složenou na jiném místě.
Nad jedním z vrcholů se s tužkou zastavila. Na chvíli. Pak pokračovala dál, po hřebeni, k sedlu, které zatím nikdo nepojmenoval. V rohu stránky si udělala křížek. Malý. Nenápadný.
Trámy nad hlavou zavrzaly. Za okny se převalil těžký mrak. Hory o sobě ještě naposledy ten den daly vědět.
Jeanne sfoukla lampu. A zítra se zvedne dřív než den.
Jeanne Immink (1853–1929) byla nizozemská horolezkyně, která jako jedna z prvních žen ve druhé polovině 19. století pravidelně podnikala náročné alpské výstupy. Po odchodu z koloniální Indie žila ve Švýcarsku, kde se věnovala nejen výstupům, ale i inovaci horolezeckého vybavení. Přestože často lezla s horskými vůdci, podnikla řadu přelezů ve vlastním stylu a otevřela cestu budoucím generacím žen v horách.
Henry Percy Douglas-Willan (1856–1936) byl britský armádní důstojník, který sloužil v britské Indii. Jeanne s ním měla syna Louise, ale jejich vztah byl neoficiální. Henry své dítě veřejně nepřiznal – stejně jako mnoho důstojníků, kteří tehdy vedli paralelní životy s místními či evropskými ženami mimo oficiální manželské svazky.
Hans Pösche (příjmení podle některých zdrojů, jinde neuvedeno) byl jedním z horských vůdců, kteří s Jeanne spolupracovali. Jeanne si pečlivě vybírala spolehlivé a otevřené vůdce – ti ostatní s ní odmítali lézt kvůli jejím kalhotám, pohlaví nebo samostatnosti.
Cima Immink (2 879 m) je skalní věž v oblasti Dolomiti di Brenta. Je pojmenována právě po Jeanne Immink, která na ni podnikla prvovýstup v roce 1891 s vůdcem H. Pöschem. Jeanne tak zanechala v krajině nesmazatelnou stopu – horu, která nese její jméno.
Dolomiti di Brenta je oblast v severní Itálii. Na konci 19. století zde bylo jen pár průchozích tras. Jeanne Immink zde během několika let podnikla desítky výstupů – často novátorských a fyzicky náročných.
Kalhoty pro ženy-horolezkyně byly ve své době radikální novinkou. Jeanne si je nechala ušít podle vlastního návrhu s důrazem na praktičnost – včetně koženého sedu a vysokého pasu. V konzervativní společnosti to vyvolalo vlnu nevole, ale zároveň inspirovalo další ženy k pohybu v přírodě.
Horolezecký pás se stehenními popruhy nebyl v té době běžnou výbavou. Jeanne si ho nechala vyrobit, aby rozložil váhu a zabránil bolestivému zařezávání lana do těla. Byl to předchůdce moderních úvazků.
Batoh na každý den
