Sníh byl tvrdý jako kost. Každý krok zněl jako by se lámaly klouby – křup, křup, a pak ticho. Marie šla první, děti měla svázané pod pláštěm z jelenice. Záda ztuhlá, dech krátký. Starší držel mladšího, který spal. Hlava se mu kolébala do rytmu chůze.
Obloha visela nízko a nehnutě – těžká a šedá, jako by se chystala zřítit. Stromy kolem – zkroucené a černé, s větvemi pokrytými námrazou – připomínaly unavené postavy v plášti ledu. Krajina byla němá. Všechno, co mohlo zpívat, dávno zmrzlo. A co dýchalo, drželo jazyk za zuby.
„Maminko, kolik ještě?“ ozvalo se zezadu. Chlapec šeptal. Jako by se bál, že vyplaší to něco, co jim našeptávalo, kudy jít.
Marie se nezastavila. Do očí jí stékala voda, nebo snad jen tající sníh ze šátku. „Ještě kus,“ řekla. Ne proto, že by věděla. Ale proto, že kdyby přiznala, že neví, mohlo by je to zabít.
Za nimi se táhly jen stopy – pár ušlapaných děr v bílé mase. Bílá tma. Ticho. Hlad.
Ještě nebyla sama
Na jaře odcházeli ze St. Louis. Byla to výprava, co měla změnit obchod na západě. Astorova expedice Pacific Fur Company. Cílem byl nezměrný oceán na druhé straně kontinentu – příslib změny, nové Ameriky. Patnáct mužů, náklad kožešin, barely s prachem, solí, tabákem. Mezi nimi Marie Dorion. Těhotná, s dvěma malými dětmi.
Její muž – Pierre Dorion – byl přímý, tvrdý a popudlivý. V jeho žilách se smísila krev Iowy i Evropanů. Schopný překladatel, ale taky rváč, který pil příliš a miloval prudce. Marie s ním žila už roky. Někdy ji chránil, jindy jí ohrožoval. Ale patřila k němu – na základě mlčenlivé dohody mezi jejich osudy.
Muži ve výpravě ji nevítali – ale ani její přítomnost neodmítli. Nakonec všichni věděli, že umí víc než mnozí z nich – poznat stopu, přečíst noční nebe, rozdělat oheň ve větru. Dělala, co bylo třeba. Bez otázek. Bez vděku.
V horách, daleko od domovů, za okraji všech map, začaly bolesti. Zastavili na noc u říčky, vítr vál ze severu, stromy stály ztuhle a černě. Muži kolem mlčeli. Věděli. Možná jen čekali, kdy budou moci jít dál. Porodila pod větví staré jedle. Sama. Pierre se držel stranou. Chlapec se narodil tiše, bez křiku. Dýchal mělce, ale pravidelně. Oči měl zavřené, ruce sevřené v pěst. Zabalila ho do pruhu jelenice, držela ho u těla. Jméno mu nedala. Možná ho nosila v hlavě – ale nevyslovila jej.
Po týdnu dorazili do údolí Grande Ronde. Nížina s měkčí půdou, řeka bez ledu. Tábořiště přátelského kmene Umatillů. Ženy se jí ujaly bez otázek. Zahřívaly ji, nosily jídlo, omývaly dítě. Věděly, co je třeba. Ale bylo pozdě. Dítě zemřelo třetí noc po příchodu. Marie seděla tiše. Neplakala. Pak vstala. A šla dál.
Padlí u řeky
Řeka Snake byla tichá. Téměř bez proudu. Táhla se mezi holými svahy, zrcadlila nebe jako prasklé zrcadlo. Ráno, kdy vyrazili z tábořiště, bylo klidné. Bílá mlha seděla nízko – tvářila se měkce, skoro přívětivě. Pierre Dorion šel vpředu. Ohlížel se každou chvíli – jakoby cítil, že něco nesedí. Marie ho znala natolik, aby věděla, co jeho mlčení znamená. Ostatní muži mluvili tlumeně. Bylo jich patnáct. Promrzlí, hladoví. Ale stále věřili v úspěch.
Když dorazili k brodu, bylo odpoledne. První tři muži přešli. Pak se ozvalo krátké zasyknutí.
Šíp! Letěl nízko a rychle. Jako had. Zabodl se do krku muže nesoucího bednu s tabákem. Druhý šíp dorazil vzápětí. Pak třetí. Všechno se to stalo během několika sekund.
Pak přišel křik. A výstřely.
Marie chytila děti. Reflex. Nepřemýšlela. Zalezli pod břeh, do prolákliny zarostlé uschlým rákosem. Držela chlapce pod sebou, dýchali do jejího kabátu – tiše, jako vydry v norách. Nahoře se bojovalo. Střelba, jekot a pak – znovu ticho. Křik ustal náhle, jako když se ucvakne šňůra. Byla zima, ale pod pažemi jí klouzaly kapky potu.
Zaslechla kroky. Jeden muž – běžel. Dobelhal se k řece. Tasil nůž – a padl. Další stín se objevil za ním. Rána. A nic. Marie zavřela oči, dětem stiskla uši. Zůstalo v ní jen těžké bílé prázdno.
Batoh na dlouhou cestu
Těžké dny
Odešli v noci. Potichu. Děti držela u těla. V ruce měla nůž, v druhé kostěný amulet, který nosila od dětství. Cesta neexistovala. Šli podle pocitu – podle polámaných větví, podle toho, co jí vnitřní hlas našeptával. Pierre Dorion byl mrtvý. Neviděla to. Ale věděla to s jistotou, která nepocházela z očí, ale z nitra její duše.
Dva dny nejedli. Třetí den našla zvířecí stezku. Upletla smyčku z proužků látky, které natrhala z vlastní sukně. Kuna – malá, dravá. Ale chycená. Rozdělala oheň, oškrábala srst kamenem, maso rozvařila na kaši. Děti jedly, jakoby dostaly jídlo poprvé v životě.
Noha staršího syna byla oteklá. Zmodrala. Marie ho vzala na záda. Tři dny jej nesla. Jednou omdlela. Když se probrala, mladší chlapec seděl vedle ní a držel v ruce větvičku obalenou sněhem. Podával jí to jako dar.
Ticho krajiny se změnilo. Už to nebylo ticho míru. Všechno, co je obklopovalo, dýchalo smrtí. Zima už nebyla jen chlad. Byla trýzněním. Nocovali na sněhu – přikrytí zbytkem mokré deky. Marie podkládala chlapcům hlavy pažemi. Dýchala jim za krk, aby hnala chlad pryč od svých dětí. Sama pak jen dlouho ležela s očima otevřenýma do tmy. Počítala nádechy. Každý byl jako malý výkřik, který ale nesměl být slyšet.
Sněžná slepota
Byli na cestě pátý týden. Nebo šestý? Čas už neexistoval – jen světlo a tma, krok za krokem. A hlad. Byl neustálý, ale v určitém bodě se stal čímsi známým, skoro přirozeným. Jako kámen, co nosí člověk v kapse. Tlačí ho, ale zvykne si.
Marie byla slabá. Věděla, že mnoho dní už takto nezvládne. Když večer usedala k ohni – jestli se tak vůbec dalo říkat plamínku, který udržovala z mokrých větví – nebyla si jistá, jestli ráno ještě vstane.
Chlapci už nemluvili. Mladší se držel její sukně jako stín, staršího s poraněnou nohou nosila. Když ji zrovna mráz neštípal příliš hluboko pod kůži, Marie se snažila jim zpívat. Tichounce, nesrozumitelně, spíš melodii než slova. Něco z dětství, co slyšela od matky, když ještě žili u řeky Des Moines. O rybě, co přežila suchou zimu. O ženě, co se proměnila v kámen, aby mohla vzdorovat nepřízni osudu.
Když přišla obleva, sníh se proměnil v těžkou kaši. Chlapci už dál nemohli. Marie proto vyhrabala jámu ve sněhu a vystlala ji kůží a zbytky deky. Uložila do ní oba chlapce, přikryla je a stáhla plášť přes okraj, aby dovnitř nepršelo. Políbila je do vlasů – a vydala se pro pomoc. Sama, téměř slepá z ostrého světla odrážejícího se od sněhu, s nohama rozpraskanýma a jazykem suchým jako lišejník.
Dým ve větvích
Další den byl jiný. Všimla si toho, když se sklonila, aby nabrala vodu z rozbředlého potůčku: vzduch byl cítit kouřem.
Ztuhla. Zvedla hlavu. A na pozadí holých větví ho uviděla – slabý proužek dýmu. Tenký, jako když si dítě hraje s popelem. Zadržela dech. Všechno v ní se soustředilo do jednoho bodu. Naděje. A strach.
Šla pomalu. Nespěchala. Každý krok byl opatrný. Snažila se rozpoznat, jestli je to tábor – nebo past. Dým se neměnil. Stoupal rovně, bez paniky, bez boje. Oheň tam někde spokojeně plápolal. A pokud u něj někdo vařil, mohl mít jídlo. A možná i slitování.
Po dvou hodinách chůze se krajina zlomila. Údolí se rozevřelo. A v něm – stany. Nízké, z bizoní kůže. Uprostřed ženy. Dřepěly u ohnišť, míchaly kaši v hliněných nádobách. Děti si hrály s klacíky. Psi běhali kolem. Walla Wallaové! Jejich jazyk poznala po prvních dvou větách. Nezněla jako cizí slova – ale jako hovor z dávného dětství. Nepozvedli zbraně. Jen se dívali.
Marie se zastavila na okraji tábora. Nohy se jí třásly. Hrdlo měla suché. Když k ní přišla žena s tváří plnou tetování, nedokázala promluvit.
„Odkud jdeš?“ zeptala se žena.
Marie Dorion se podívala zpět. Do lesů, do bílých kopců, do ticha, které teď připomínalo jiný svět. „Z východu,“ zašeptala. A víc neřekla.
Marie Dorion (asi 1786–1850) byla žena původem z kmene Ioway. Provdala se za Pierra Doriona – míšence z téhož kmene, který působil jako průvodce a překladatel pro americké kožešinové společnosti. Marie byla jednou z mála žen, které se účastnily průkopnických výprav napříč severoamerickým kontinentem – a první matkou s dětmi, která přežila takto náročnou cestu na západ.
Expedici Pacific Fur Company financoval newyorský podnikatel John Jacob Astor. Cílem výpravy bylo vybudování obchodní sítě na severozápadě Ameriky a založení Fort Astoria v dnešním Oregonu. Během cesty v prosinci 1811 Marie porodila třetí dítě, které o několik týdnů později zemřelo v táboře kmene Umatillů.
V lednu 1814 došlo k tragickému zlomu – Pierre Dorion a většina mužů byla zabita při útoku kmene Bannock poblíž soutoku řek Snake a Boise (dnešní Idaho). Marie s dětmi prchla do divočiny. Přežila téměř tři měsíce v zimních horách bez zásob. Lovila a hledala potravu, nesla zraněného syna na zádech.
Zachránili ji příslušníci kmene Walla Walla. V dubnu 1814 ji našli členové jedné z výprav spojených s Fort Astoria, kteří mířili zpět na východ. Nedovedli ji však do Astorie, ale do Fort Okanogan – britské obchodní stanice v dnešním Washingtonu.
Několik let zde žila s francouzsko-kanadským lovcem Louisem Josephem Venierem, s nímž měla dceru Marguerite. I on však později zemřel při střetu s domorodci. Marie se znovu vdala a zbytek života strávila v údolí řeky Willamette. Zemřela v roce 1850 a je pohřbena v Saint Louis v Oregonu.
Po Marii Dorion je pojmenována škola v Portlandu, několik ulic i přírodních lokalit. Její příběh se dlouho předával jen ústně – a dodnes působí jako tiché svědectví o vytrvalosti, mateřství a síle, která se obejde bez zbraní i slávy.
Ponožky na dlouhou cestu
