Zimy v Akitě bývaly drsné. Vítr pálil do tváří a z chrámových střech visely rampouchy důstojné jako prsty dávno zapomenutých bohů. Nobu seděl ve sněhu a pozoroval, jak se led na řece tříští o kameny. Bylo mu devět. A byl jiný než ostatní.
Když večer otec recitoval sútry, Nobu si v duchu kreslil mapy neznámých krajin. Myšlenkami se toulal v místech, kde slunce nezapadá a psi táhnou saně krajinou, která nic neodpouští. O severu věděl jen to, co se dalo vyčíst z cestopisů a útržkovitých zpráv. Ale něco ho na tom přitahovalo. Jako volání.
Nejdřív to vypadala, že jeho cesta k osvícení povede skrze chrám. V osmnácti vstoupil do školy pro buddhistické mnichy. Ale meditace ho zneklidňovala. Zvuk ticha, který se v něm měl rozhostit, neustále něco šeptal. Byl to hlas ledu. Hlas mrazivých dálek.
A tak odešel.
Bojovník bez meče
Nastoupil do armády. Ne pro zbraň. Ale pro možnost vyrazit ven. Na sever. Do Kuril. Až tam, kde země přechází v led, kde se počasí v minutě změní a kde se člověk naučí přežít. Dvě zimy tam vydržel. A pak se rozhodl: „Půjdu na pól!“
Tehdy se pohledy dobrodruhů upínaly jediný zřejmý cíl – severní točnu. Ale pak jistý Robert Peary oznámil, že už tam došel. Do věčného sněhu zabodl americkou vlajku – a cesta byla obsazená. A Nobu do cizích stop nechtěl.
Pohlédl na opačnou stranu mapy. „Dobře tedy. Tak na jih!“
Byl rok 1910. Japonsko okupovalo Koreu, modernizovalo se a posilovalo. Císařství už neexistovalo, vládu převzala republika. Ale o polárních výpravách nechtěl nikdo slyšet. Lidé se smáli. Tisk ho označil za blázna. Politici ho odbyli – s takovou hloupostí ho usměrnili do patřičných mezí.
A přesto začal Nobu Shirase shánět posádku. Psi. Saně. A taky loď.
Loď menší než víra
Jmenovala se Kainan Maru. Plavidlo, které by neuspokojilo snad ani víkendového rybáře. Třicet metrů dlouhé – třetinové oproti Scottově lodi Terra Nova. Posádka se tam sotva vmáčkla. A motor? Jen slabé bručení v trupu.
Vypluli 29. listopadu 1910. Sedmadvacet mužů. Třicet psů. Tisíce posměšků.
Zásoby? Místo pemikanu – rýže, sušená sépie, fazole, nakládané okurky. Zkušenosti žádné. Obavy – přinejmenším nedostatečné.
Když dorazili do novozélandského Wellingtonu, reportéři se slétli okolo jako racci. „Tohle má být polární loď?“ psali. „Saně z bambusu? Pes, co kulhá už v přístavu?“
A přesto – 11. února zamířili do ledových moří.
Led, který nepustí
Když Shiraseho Kainan Maru opustila Wellington, Scottova Terra Nova byla už měsíc na cestě. Takové zpoždění – to je v Antarktidě téměř jako celá sezóna. Taky Amundsen byl dávno v pohybu. A Nobu Shirase s posádkou mířil do světa, který umí rozhodnout o lidském osudu v setině vteřiny.
Hned v prvních dnech na ně udeřila bouře. Vlny vysoké jako domy, plachty se divoce zmítaly ve větru. Polovina psů nepřežila. A ti, co zůstali, kulhali po palubě jako veteráni po bitvě, která ještě ani nezačala. Loď se škrábala kupředu. Ledovce, mlha, nárazy větru, nevolnost. A pak – konečně se před nimi objevila. Bílá země.
6. března spatřili zase pevninu. Výběžek Antarktidy. Jenže dál to nešlo. Moře už bylo sevřené ledem. Nobu stál na přídi, ruce v pěst, oči přivřené úžasem i tichým hněvem.
Zamrznout v takových místech by znamenalo smrt. Ne slavnou, hrdinskou. Ale pomalou a útrpnou. Věděl to. A tak udělal rozhodnutí, které žádný zasněný dobrodruh nechce udělat: „Vracíme se zpět!“
Boty na pořádnou výpravu
Zimní exil
Do Sydney vpluli 1. května. Loď sotva držela pohromadě, pes jim zůstal jen jeden. A Austrálie je nepřivítala vřele. Po rusko-japonské válce a okupaci Koreje nebyli Japonci zrovna miláčky sousedních zemí. A tihle podivní muži se prý vydali na jižní pól? V té dřevěné skořápce? Vybavení směšné, zásoby podivné – navíc bez jediného seriózního vědce. Znělo to jako špatný vtip. Anebo snad – špionáž?
Ozývaly se i hlasy, že pátrají po tuleních lovištích. Že nejsou výprava, jen zástěrka. Že se připravují na válku.
Tisk z nich udělal komické postavičky. Jejich loď přezdívali Floating Bento Box*.
A přesto zůstával Nobu Shirase klidný. Na rozdíl od svých kritiků věděl, kde leží pravda a jeho cíl. A měl i štěstí. Na jeho stranu se postavil jistý Tannatt Edgeworth David, slavný australský geolog, účastník Shackletonovy expedice. Ten muž mu věřil a veřejně prohlásil: „Shirase je skutečný badatel. Žádný špión. Ani blázen.“
To rozhodlo. Místní mecenáš jim nabídl zahradu svého domu. Tam si muži postavili tábor. A začali znovu.
* Bentó je tradiční japonská krabička na jídlo.
Cizí lodě v zátoce
Vrátili se ke svým mapám. K plánům. Už nešlo o závod. Pól byl nenávratně pryč. Amundsen uháněl na jih – a Scott se ho snažil předehnat. Ale Antarktida znamenala pro Nobu Shiraseho víc než bod na mapě. Přejmenoval cíl. Už to nebyl útok na pól – ale vědecká výprava. I když si stejně v duchu opakoval: „Ještě se o to pokusím. Ještě jednou.“
Vyrazili 20. ledna. Bez fanfár. Bez novinářů. Jen led a vítr. Výpravu nazvali: Dash Patrol.
Tentokrát se vylodili. Antarktida se ozývala pod jejich nohama. A první dny byly svižné. Pak na ně ale zase udeřila bouře. Tuhý mráz. A nakonec ticho, ve kterém člověk slyší křupání vlastní krve v žilách.
Teploty padly pod minus pětadvacet stupňů. Psi se sotva vlekli, někteří zůstávali ležet a už se nezvedali. Zbyli jen čtyři. V pustině, kde se i myšlenka na návrat může stát smrtící.
26. ledna zbývaly zásoby na posledních pár dní. Ale oni šli ještě dál. Dál a dál, veze slova. Poslouchali jen vlastní dech, chřestění saní, vrzání čerstvého sněhu.
A pak – se zastavili.
80° 5′ jižní šířky. Konec.
Slezli ze saní. Okolo jen nekonečný bílý obzor. Ve zmrzlých rukách svíral Nobu Shirase japonskou vlajku. Zarazil ji do sněhu a vedle ní zakopal plechovku se jmény svých mužů. Pak se všichni otočili na východ – a uklonili se. Své zemi i tichému hlasu, který je sem přivedl.
Naposledy pohlédli na vlajku třepetající se ve větru – a šli domů.
Ticho po návratu
Mezitím se Kainan Maru plavila podél pobřeží. Na místě zvaném King Edward VII Land se vylodila další skupina, část Shiraseho výpravy. Rozdělili se. Zatímco Shirase a několik nejsilnějších mířili k pólu, zbývající muži mapovali, měřili, snažili se zaznamenat to, co už dost možná někdo shlédl před nimi.
Vědecký přínos takového počínání? Sporný. Ale byli tam. První muži z Asie.
3. února 1912 se pak všichni do jednoho vrátili na palubu. A o tři měsíce později byli zpátky v Tokiu.
Na nádraží je čekaly davy. Vlály lajky. Probleskovaly fotoaparáty. Slavilo se. Ale netrvalo to dlouho. Amundsen byl hrdina. Scott šílená tragédie. A Nobu Shirase? Ani jedno. Jako by do příběhu o jižním pólu nezapadal.
Nakonec zůstal sám. S dluhy za celou tu pošetilou výpravu. Jen s tichým vědomím, že přežil nemožné – a přivedl všechny své může zpět.
Nobu Shirase (1861–1946) byl japonský důstojník a dobrodruh, který vedl první japonskou expedici do Antarktidy. Vyrůstal v buddhistickém chrámu, ale už jako chlapec snil o ledových krajinách. Po službě v armádě na Kurilských ostrovech zaměřil svůj zájem na polární výzkum – nejdříve severní pól, později se jeho cílem stala Antarktida.
Japonská antarktická expedice proběhla v letech 1910–1912. Přestože nedosáhli pólu, stali se prvními neevropskými a neamerickými objeviteli v Antarktidě. Všichni členové výpravy se vrátili živí.
Kainan Maru byla malá třístěžňová loď o délce 30 metrů a výtlaku 200 tun. Třikrát menší než loď Roberta Scotta. Vyplula z Tokia 29. listopadu 1910 s posádkou 27 mužů a 30 psů. Loď byla vybavená jen základním motorem, bambusovými saněmi a netradičními zásobami (rýže, sušené ryby, fazole). Přesto zvládla doplout až k Bay of Whales na Antarktidě.
Dash Patrol byla Shiraseho úderná výprava pěti mužů s cílem dostat se co nejblíž k jižnímu pólu. Vyrazili 20. ledna 1912 a došli až k 80° 5′ jižní šířky – šlo o jednu z nejjižnějších poloh dosažených v té době. V Antarktidě zanechali japonskou vlajku, jmenný seznam a vrátili se v pořádku zpět.
Roald Amundsen (1872–1928) byl norský polárník, který jako první člověk dosáhl 14. prosince 1911 jižního pólu. Jeho loď Fram kotvila v Bay of Whales ve stejnou dobu jako Kainan Maru. Amundsen se řídil důslednou přípravou, minimalismem a rychlostí. Po návratu se stal mezinárodní celebritou.
Robert Falcon Scott (1868–1912) byl britský námořní důstojník a vedoucí expedice Terra Nova, která dorazila k jižnímu pólu 17. ledna 1912 – o měsíc později než Amundsen. Scott a i další čtyři členové výpravy zahynuli při zpáteční cestě.
Tannatt Edgeworth David (1858–1934) byl australský geolog a polárník, který pomohl obhájit Shiraseho expedici před podezřeními z nečistých úmyslů. Sám vedl výpravu k jižnímu magnetickému pólu během expedice Ernesta Shackletona.
King Edward VII Land je oblast východní Antarktidy, kterou japonská výprava částečně zmapovala. Jejich vědecký přínos byl později zpochybněn – některé oblasti již před nimi navštívila Amundsenova posádka.
Zbytek života strávil Nobu Shirase ve skromnosti. Umřel v roce 1946, téměř zapomenutý. Dnes existuje muzeum v jeho rodném Nikaho a japonský ledoborec Shirase, který nese jeho jméno.
Ponožky na pořádnou výpravu
