Počáteční dojem? „Padnou jako ulité. Nikde netlačí, krásně obepnou nohu,“ shodují se Filip i Kika. Oba si s sebou na cestu přibalili několik různých modelů ponožek Bridgedale ze severoirského Newtownards – různých gramáží, výšek i barev. „Měl jsem s sebou čtyři páry a z nich jsem prošlapal jen jeden – ten s nejnižší gramáží. Ale není se čemu divit, nešetřil jsem ho!“, hodnotí Filip.
Kromě pohodlí nadchla oba i rozmanitost designu: neutrální i výstřední barvy, přitom pořád funkční. „Nosil jsem i červený pár, ve kterém jsem úplně zářil. Teda dokud nebyl celý od bahna,“ směje se.
V severoirském Newtownards se ponožky vyrábějí déle jak sto let. A úplně jinak než většina dalších ponožek na světě. Ve výsledku tedy vystačíš jen s několika málo páry Briddgedale – a tedy ušetříš.
Mokré, ale pořád funkční
Na treku Te Araroa jsou suché nohy utopie. Voda je tam všude – žádné mosty, žádné okliky. Prostě tudy vede cesta, tak tudy pojď. „Byly dny, kdy jsme museli brodit víc než sedmdesátkrát,“ vzpomíná Filip. I ten nejmenší potok se dokázal rozvodnit. „Na začátku jsme se snažili mít vyhrazený brodící pár ponožek. Ale po pár týdnech na trase a několika stovkách brodů jsme rezignovali a vždy používali ty, co byly nejvíc po ruce – případně i ty mokré ještě z předchozího dne. A přesto všechno ponožky vydržely celou trasu.“
„Na oběd jsme si vždy sundaly boty a ponožky,“ popisuje Kika. „A i když byly ponožky úplně promočené z brodění, tak po vyždímání a hodince na přímém sluníčku jsme se obouvali do suchého.“ Kika srovnávala i s bambusovými ponožkami, které taky měli s sebou: „Bridgedale uschly mnohem rychleji a i díky tomu nesmrděly.“
Začíná to u přírodního vlákna z merino vlny. To se při výrobě „omotá“ odolnějším vláknem syntetickým a z této kombinace následně vzniká hustý a houževnatý materiál, který vydrží i léta používání.
Vydržely víc než boty
Zdá se to nepravděpodobné – ale přesně to se na Te Araroa stalo. „Prochodil jsem dva páry bot. Kompletně je zničil. Posledních pár desítek kilometrů jsem měl pocit, že chodím víc mimo botu než v ní,“ směje se Filip. „Ale ponožky vydržely.“
A Kika na tom byla podobně. Během 1300 kilometrů střídala tři páry Bridgedale – a všechny přežily trail bez jediné dírky. A to i přesto, že si prošly stovkami brodů, blátem, kamením i drhnutím v pochybných hostelových pračkách. „Oproti našim ostatním kamarádům na treku jsme nemuseli kupovat nové ponožky, protože staré by byly děravé.“ srovnává odolnost Bridgedale s jinými a podotýká ještě: „Tím, že jsme hodně nocí strávili v útulnách s ostatními hikery, můžeme i zhodnotit, že Bridgedaly oproti ostatním smrdí o dost míň.“
Hned po upletení ještě zůstávají ponožky o dost větší než výsledný produkt. Až poté, co se opakovaně vyperou v páře a poněkolikáté vytvarují na kopytě, získají výslednou velikost. Nikdy se tedy nesrazí a už navždy si zachovají svůj tvar.
Po pás v bahně
Největší zatěžkávací zkouška? Longwood Forest. Místo, kam by se žádný běžný turista se zdravým rozumem dobrovolně nevydal. „Mezi hikery má Longwood pověst nejblátivějšího úseku celé trasy,“ popisuje Filip. „A ty zkazky rozhodně nelhaly.“
Čekaly je dva dny a téměř čtyřicet kilometrů v terénu, kde nebyla ani šance na pevný krok. Jen bláto, bláto a zase bláto. „Nejdřív jsme se ho snažili přeskakovat. Ale nebylo kam. Tak jsme to po chvíli vzdali a začali se tím brodit.“ Většinu času se bořili do půlky lýtek. Občas po pás. A nikdy si nemohli být jistí, co přijde v dalším kroku. „Ještě že jsme šli s naší trail family a mohli si navzájem pomáhat ven z těch největších bažin.“
Noc přečkali v útulně bez vody. Do spacáků museli zalézt celí špinaví. A ráno? „Není nic horšího, než si po ránu nasazovat promrzlé, skrz naskrz zabahněné ponožky,“ říká Filip a Kika navazuje. „Když jsem si je oblíkala, neubránila jsem se pár slzičkám. Ponožky byly mokré a ledové. Myslela jsem si, že mi upadnou nohy. Naštěstí merino začalo rychle fungovat a po pár stovkách metrů už mě ponožky hřály, i když byly durch morké.“
Přirozené antiseptické, antimykotické a antibakteriální vlastnosti merino vlny zabraňují tvorbě zápachu. Ponožky Bridgedale tak můžeš vyvětrat na stanové šňůře nebo v nich rovnou vklouznout do spacáku – a ráno zase pokračovat s tím stejným párem.
Sníh, led a děravé boty
Na nejvyšší bod trasy – Stag Saddle – dorazili za výjimečných podmínek. Na vrcholcích přes noc napadlo skoro dvacet centimetrů čerstvého sněhu a oni se s čelovkou prodírali čerstvou nadílkou. V lehkých, trailových botách. „Boty už byly samá díra, trčely mi z nich ponožky na všechny strany,“ vzpomíná Filip. Při východu slunce se konečně vyjasnilo. Všechno kolem jiskřilo a z bot vyrůstaly malé rampouchy.
Filip s Kikou chtěli původně zahrnout do svých trailových statistik i počet brodů. „Ale pak jsme brodili tak často, že bychom se asi nedopočítali,“ říká Kika. „Navíc nám do toho hodili vidle trasovači stezky – někdy totiž cesta vedla přímo řekou, a to jsme nevěděli, jak započítat.“
Každý pár ponožek Bridgedale projde před opuštěním továrny v severoirském Newtownards ruční kontrolou. S takto ověřenými ponožkami pak získáš také doživotní záruku na zpracování a použité materiály.
➕ Co Filip a Kika vyzdvihují?
- Pohodlí – jsou měkké, pružné a pěkně objímají nohu. Nerolují se a drží, kde mají.
- Odolnost – přestály tři měsíce trekování, stovky brodů i bahenní lázně bez dírek.
- Rychlé schnutí – i po totálním promočení dokázaly uschnout během pauzy na oběd.
- Odolnost proti zápachu – ani po vícedenním nošení bez praní ponožky nesmrděly.
- Žádné puchýře – více než 1300 km a na nohou se neobjevil ani jeden puchýř.
Návykové ponožky
