Ještě neměl ani sedmadvacet, když 16. ledna 1909 s Edgeworthem Davidem a Alistairem Mackayem vypínali hruď před fotoaparátem u anglické vlajky, kterou právě vztyčili na jižním magnetickém pólu. Expedice Nimrod sira Ernesta Shackeltona dosáhla po dvou letech v ledové pustině Antarktidy svého cíle a mladý geolog Douglas Mawson se vrátil do Austrálie jako pravý polárník – zocelený mrazem a dlouhým strádáním – a také jako spoluautor knihy Aurora Australis, do které přispěl sci-fi povídkou Bathybia.
Po návratu pak nějaký čas převracel v hlavě nabídku Roberta Falcona Scotta, aby se v roce 1910 přidal k jeho výpravě nazvané Terra Nova a zapojil se po jeho boku do závodu o jižní pól. Jenže přetahovaná s Amundsenem nelákala vědecky založeného Douglase Mawsona ani z poloviny tolik jako vlastní expedice do těch míst sedmého světadílu, které zůstávaly v raných letech dvacátého století stále ještě neprobádané. Jeho myšlenky se upínaly k Zemi krále Jiřího V. a Zemi Adelie – k jejich zmapování, vědeckému bádání a budou-li jim polární větry nakloněny, třeba i k opětovné návštěvě jižního magnetického pólu. A protože jméno stále ještě ani ne třicetiletého Mawsona už tou dobou dobře znělo ve správných kruzích, mohl 2. prosince 1911 na palubě lodi SY Aurora a s potřebnými financemi v kapse vyplout z australského Hobartu přímo na jih – vstříc Cape Denison v zátoce Commonwealth Bay.
Tři podivná varování
To místo ale nebylo k mužům, kteří 8. ledna 1912 vstoupili na antarktické pobřeží, zrovna přívětivé. Napřed jim ohromné ledové útesy, co trčely z popudlivých vod oceánu, ztěžovaly nalezení vůbec nějakého pevného kusu země, na kterém by se mohli bezpečně vylodit. A vrtošivý vzduch se pak kolem nich den co den vířil rychlostí osmdesát kilometrů v hodině a nárazy větru, dosahující rychlosti až čtyřikrát vyšší, lomcovaly s dřevěnou chatrčí, ve které hodlali přezimovat, až kolikrát zahrozily, že ji snad i rozcupují na třísky.
„Svět prázdnoty. Příšerný, zuřivý a děsivý. Klopýtáme a probojováváme se stygským šerem. Nelítostné nárazy, líheň odplaty. Bodá, buší, mrazí.“ To si Douglas Mawson zapsal do svého deníku, když ho a šest dalších členů výpravy nevybíravé počasí věznilo v Cape Denison o celé měsíce déle, než předpokládali. Až 12. listopadu téhož roku – po deseti rozvleklých měsících – vyrazil Mawson se dvěma mladšími společníky – švýcarským horolezcem a lyžařským šampionem Xavierem Mertzem a třiadvacetiletým důstojníkem britské armády Belgravem Ninnisem – a s šestnácti psy na průzkum daleko na východ od jejich základny. Životu nepříliš nakloněným vnitrozemím Antrarktidy se na saních sunuli bílou tmou přes stále se někam hrnoucí ledovce až do stovky kilometrů vzdálené Země krále Jiřího V.
Za měsíc urazili 480 kilometrů. A myšlenky na každodenní intenzivní námahu a kručící žaludky pak večer ve stanu zaháněli každý po svém. Ninnis se začetl do novely Williama Makepeace Thackeraye, Mertz utíkal k povídkám Sherlocka Holmese a Mawson doplňoval deník a s fotografií v ruce vzpomínal na svou snoubenku, které ani v australských vyšších kruzích, z nichž pocházela, nikdo neřekl jinak než Paquita. Zmapovali velkou část pobřeží a do útrob saní uložili spoustu vzácných geologických vzorků. Šlo to vlastně docela dobře.
Jenže pak se Mawsonovi zdál ten podivný sen, ve kterém se mu zjevil umírající otec, jenž však při jeho odjezdu z Autstrálie nemohl být snad více zdráv. Dalšího dne objevili jednu z fen husky, jak požírá vlastní štěňata. Upozorňovali je sice, že je to u psů v takto extrémních podmínkách běžné. Ale přece jen... A nakonec, přestože byli tak nekonečně vzdáleni od pobřeží, narazil do Ninnisových saní buřňák. Kde se tam ten pták, probůh, vzal?
Na dlouhou cestu
Jen ozvěna. Nic víc
Tehdy se to všechno zvrátilo. Mawson si škaredě roztrhnul ret – až tak, že mu do levé části obličeje vystřelovaly oslepující paprsky bolesti. Ninnis se třikrát propadl sněhovými mosty a jen se štěstím se nezřítil do temných hlubin jedné z ledovcových trhlin. Do toho jej postihla sněžná slepota a na jednom z prstů na noze se mu vytvořil nepříjemně veliký absces, který nakonec bolel tak silně, že mu jej Mawson probodl kapesním nožem a hnis se vyvalil zpod kůže ven. Když se pak 13. prosince 1912 – a ano, samozřejmě, že to byl pátek – utábořili uprostřed dalšího z ledovců, nikdo ze třech mužů nedokázal v noci usnout na déle než pár minut, jak to pod nimi v ledu dunělo a praskalo. Teplejší vzduch pobídl ledovce k životu.
Ráno bylo slunečno a na antarktické poměry teplo – jen jedenáct stupňů mrazu. Mawson zrovna vzhlížel ke slunci a snažil se určit jejich polohu, když Ninnis, jeho saně i psi zmizeli. Bylo jasné, co se stalo. A Mertz s Mawsonem mohli otvorem ve sněhu hulákat do chladné hlubiny jak silně chtěli a také jak dlouho chtěli. Na oplátku nezaslechli nic než ozvěnu.
„Prakticky všechno jídlo je pryč. A ním také rýč, krumpáč a stan,“ poznamenal si Mawson toho dne do deníku. Dostali se do situace, která se nedala nazvat jinak než zoufalou. A i to šlo ještě považovat za poměrně optimistické označení. Právě na Ninnisových saních byla naložena většina zásob, a jim tak zůstalo jídlo na sotva deset dní. Přestože cesta zpět na základnu musela trvat nejméně měsíc – kdyby se nad nimi Antarktida slitovala.
Alespoň provizorní přístřeší – jako náhradu za v ledu pohřbený stan – postavili ze starých saní, které předchozího dne zanechali na ledovci, aby je nebrzdily v postupu. Nakonec se tedy ještě hodily. A po další probdělé noci, kdy země pod nimi ožívala, se rozhodovali, která cesta spíše povede k jejich přežití. Kdyby se vydali k pobřeží, tedy tou delší cestou, mohli doufat, že třeba uloví tuleně a že je třeba zahlédne posádka zásobovací lodi. Mawson ale nakonec pro oba zvolil kratší cestu vnitrozemím. Cestu, která mohla být sice o dny až týdny rychlejší, ale také nenabízela ani zrnko naděje na získání potravy nejen pro ně samotné – ale ani pro jejich psy. A tak po několika dnech zabili a snědli nejslabšího z nich.
Osudová játra
S přibývajícími dny hladovění Mawson zjistil, že psí maso musí vskutku důkladně povařit, aby svalovina i chrupavky získaly konzistenci dobře stravitelného želé. „Tlapky se vaří nejdéle, po dlouhém dušení se nicméně stávají docela stravitelnými,“ zněl další z jeho deníkových zápisů. Nejchutnější a vpravdě nejvýživnější ovšem byla játra. Jenže nakonec právě játra se stala další ranou do jejich soužení. Mawson i Mertz se kroutili v ukrutných bolestech žaludku a průjmy je ve vlhkém a vlezavém mrazu nutily stále dokola stahovat kalhoty. Navíc se jim začala odlupovat kůže, především z chodidel a ze slabin, a to po celých cárech. I to byl příznak nadměrného příjmu vitaminu A z psích jater.
Na Mertze dopadlo všechno to utrpení mnohem silněji než na Mawsona, kterému snad pomáhalo, že už se jednou s antarktickými podmínkami úspěšně popasoval. Ale z bývalého olympijského lyžaře zůstala po necelém měsíci jen vyzáblá připomínka jeho tehdejšího já. Večer 7. ledna si pak Mawson zaznamenal: „Během odpoledne měl Mertz několik záchvatů, načež upadl do deliria. Znovu si naplnil kalhoty a já mu je vyčistil. Je velmi slabý, jen zřídka dokáže mluvit souvisle.“ Jen o pár hodin později Mertze popadlo šílenství. Začal řádit a v záchvatu zlomil stanovou tyč. Mawson ho tak tak zvládl uklidnit a uložit do spacáku, ve kterém ve dvě ráno Mertz vydechl naposledy.
Před osamoceným Mawsonem teď zelo ještě sto šedesát kilometrů a taky mu rychle utíkal čas. Loď SY Aurora totiž musela nejpozději za pár dnů odrazit od břehů Antarktidy, jinak by ji nadcházející zima odsoudila k osmi měsícům v ledovém sevření.
Na celé týdny
Zpátky ve vězení
„Pode mnou zela temná propast. Vyčerpaný, slabý a prochladlý, protože ruce jsem měl holé a pod oblečení mi napadala kila sněhu, jsem visel s pevným přesvědčením, že je po všem.“ Zdálo se téměř nevyhnutelné, že dříve nebo později musí Mawson vyklouznout z postroje, který se snad jen šťastnou náhodou zachytil na okraji ledovcové trhliny, co se znenadání rozevřela pod jeho nohama. Sám netušil, kde se v jeho vyhladovělém těla vzala ta síla, která ho doslova vyrvala z rozevřeného ledového chřtánu a vrátila zpátky do života.
S chodidly, která už zcela pozbyla kůži, jak se mu po kusech odlupovala z těla, se vlekl po rozpraskaném ledovci, krčil se před vánicí, která vháněla slzy do jeho skomírajících očí, a snažil se ze všech sil držet kontrolu nad vlastním vyprázdněným tělem. Dokonce mu začaly vypadávat vlasy a ještě několikrát musel zápasit s gravitací, která ho toužila zatáhnout do hlubin ledovce a ukončit jeho trápení. Ve vichřici urazil sotva šest, sedm kilometrů za den. Ale pak se v sobotu 1. února probudil do jasného slunečného dne – na dohled pobřeží Commonwealth Bay, kde navíc objevil sklad zásob nazvaný Aladinova jeskyně. Když tam uvnitř našel tři pomeranče a ananas – něco, co konečně nebylo jenom bílé –, rozplakal se.
Jestliže ho jeho vlastní vůle dovedla až tam, zdálo se, že těch čtyřicet kilometrů k chatrči na Cape Denison už nemůže nezvládnout. Že loď nemůže odplout z Antarktidy bez něj. Jenže naději slunečného dne vymetla z jeviště další vánice a když zpustošený Douglas Mawson 8. února konečně shlížel jen pár set kroků od základny z vyvýšeného bodu na oceán, houpala se loď SY Aurora už daleko od pevniny.
Po dvouměsíčním boji za holý život tak Douglas Mawson tušil, co ho čeká. Nezůstane sám, to ne. Věděl, že na základně jistojistě čekají čerství mužové. Ale bylo otázkou, zda on, tato skulptura s propadlýma očima a potažená hmotou, která už ani nepřipomínala lidskou kůži, dokáže zvládnout ještě jeden dlouhý rok na Antarktidě. Ani on sám nevěřil, že může přežít další krutou zimu v místě, kterému vítr snad nikdy nedopřeje ani krapet pokoje.
Loď SY Aurora odplula jen několik hodin předtím, než Douglas Mawson dorazil na Cape Denison. Šestice mužů, která na pevnině zůstala, se ještě pokusila kontaktovat posádku pomocí bezdrátového telegrafu, ale pro špatné počasí se už loď nemohla vrátit. Douglas Mawson tak na Cape Denison strávil dalších deset měsíců, než v prosinci 1913 Antaraktidu opustil.
Výprava, čítající ještě další muže, kteří se vydali na průzkum odlišnými směry než trojice Douglas Mawson, Xavier Mertz a Belgrav Ninnis, prozkoumala velkou část antarktického pobřeží, přičemž popsala jeho geologii, biologii a meteorologii a upřesnila umístění jižního magnetického pólu.
Po návratu se Douglas Mawson oženil s Franciscou Adrianou Delprat, známou jako Paquita. V roce 1914 byl pak povýšen do šlechtického stavu a v roce 1915 mu Královská geografická společnost udělila vyznamenání Founder's Medal.
V letech 1929 až 1931 Douglas Mawson zorganizoval a vedl společnou britskou, australskou a novozélandskou výzkumnou expedici v Antarktidě, jejímž výsledkem bylo vytvoření australského antarktického území v roce 1936.
Douglas Mawson zemřel 14. října 1958 ve svém domě v australském Brightonu po krvácení do mozku. Bylo mu 76 let. Své zážitky z pobytu na Antarktidě v letech 1911 až 1913 sepsal v knize Home of the Blizzard.
