Prach. Suchý, šedý, nalepený na botách i na duši. Štěrk se drtí pod koly. Motocykl Puch 250 se houpá na cestě, která nevede nikam – a přesto se po ní jede. Mladý muž se dívá do krajiny Kašmíru. V jedné brašně geologické vzorky – v druhé několik knih a malý zápisník. Ve tváři stopy větru, slunce, samoty. Oči, které nehledají výsledek, ale hloubku.
Herbert Tichy. Cestovatel, který si nic nenárokuje. Jen se dívá. A míří do neznáma.
„Nepotřebuju cíl,“ řekl prý jednou příteli. „Stačí mi chuť jít dál.“
Toulal se Barmou. Procházel krajem Nágů, lovců hlav. V přestrojení za indického poutníka obešel posvátný Kailáš. Na motorce přejel Afghánistán. A Himaláje? Ty měl v očích už dávno. Ale netlačil na tu myšlenku. Nechával ji klidně růst. Až dozrála. Bez seznamu, bez fanfár. Jen s tichou chutí vyrazit vzhůru.
„Co kdybychom to zkusili?“ navrhl Jöchlerovi.
Rakouský horolezec, který vylezl severní stěnu Eigeru, se usmál. „Jen tak? Bez kyslíku? Bez velkého ansámblu?“
„Jenom my. A Pasang Lama. A pár dalších šerpů.“
Tak se zrodila expedice, která nic nechtěla dokázat. Jen se přiblížit. Přírodě. Sobě. Bohům. V tichosti.
Pár beden vybavení
Cho Oyu. Osm tisíc sto padesát tři metrů. Šestá nejvyšší hora světa. Místní ji říkají „Tyrkysová bohyně“. Je tichá, důstojná – bez okázalosti nedalekého Everestu, na který o rok dříve s velkou slávou vystoupili Hillary s Tenzingem. Možná i proto jim byla bližší.
2. září 1954 vyrazilo z Bhaktapuru sedm šerpů, dva horolezci a jeden doktor geografie. Osm set kilogramů vybavení – nic než drobek oproti mamutím expedicím, které se do hor sunuly s desítkami tun.
„Namche,“ zašeptal Pasang Lama, když dorazili do vesnice pod horami. „Tady začíná svět nad světem.“
Cesta k Nangpa La. Ledovec pod nohama křupal. Obzor se otevíral. A v něm – Cho Oyu. Bez závoje. Bez pýchy. Jen stála. A čekala.
„Půjdeme z téhle strany,“ ukázal Tichy na západní ledovcovou stěnu. „Labyrint, ale průchozí. Věřím tomu.“
„A když ne?“
„Tak se otočíme. A poděkujeme.“
Rukavice ve větru
Tábor ve výšce sedm tisíc metrů. Stan stojí pevně, sníh pod ním je tvrdý jako kámen. Všechno se zdá být na svém místě. Tichý den, čisté nebe. Před nimi jen masa ledu – a přímá linie k vrcholu.
„Zítra to dáme,“ prohodil Jöchler a usmál se pod ledem vousů.
„Pokud to dovolí bohyně,“ dodal Pasang Lama tiše.
V noci se ale nebe změnilo.
Nejdřív jen šelest. Potom hvízdání. A nakonec síla, která trhala všechno, co nebylo přivázané.
„Praská tyč!“ zakřičel Tichy. Stan se začal vlnit jako břišní tanečnice ve větru. Kolíky vyletěly z ledu. Plachta nad hlavami tancovala šílený tanec. Tichy se natáhl, aby ji přidržel. V tu chvíli mu vítr sebral obě rukavice.
„Scheiße!“ zasyčel. Holýma rukama se snažil zachránit, co šlo. „Musíme pryč!“ zakřičel.
„Zemřeme tady,“ řekl tiše Pasang Lama. A nikdo mu neodporoval.
Batoh do hor
Co s necitlivýma rukama
Sestoupili zpět do třetího tábora. Sníh pod nohama praskal, jinak žádný zvuk. Po bouři zůstalo jen pískání v uších a únava rozplizlá po celém těle.
V táboře čekal Heuberger. „Ukaž ruce,“ řekl. Tichy mlčel. Jen si sedl a začal si je mnout o stehna.
Navlékli mu troje rukavice. Všichni se ho snažili zahřát. Ruce ale zůstávaly cizí – bledé, ztuhlé, bez odpovědi.
„Mám jít dolů?“ zeptal se později, spíš pro sebe než pro ostatní. Nikdo neodpověděl hned.
Mezitím se počasí zklidnilo. Jöchler s Pasangem Lamou znovu vyrazili nahoru. Založili čtvrtý tábor – sedm tisíc a pár dalších metrů nad mořem. Všichni stáli před rozhodnutím: vzít Tichyho s sebou, nebo ne?
Večer seděl Tichy ve stanu, ruce v klíně. Mysl někde mezi strachem a vzdorem. „Cesta není těžká,“ říkal si. „Ale tyhle ruce jsou mrtvé.“
Nakonec rozhodl.
„Půjdu. A když to nepůjde – vrátím se. Nechci vás ohrozit.“
Noc ve sněhové jeskyni
Znovu stoupali. Ne jako vítězové – ale jako ti, kdo si jdou pro odpověď.
Tábor III – místo, kde dřív stával stan, teď zahloubili do sněhu. Jeskyně. Bezpečnější než křehká stanová celta, napřímo vystavená běsnění živlů.
„Tentokrát to zvládneme,“ řekl Heuberger. Tiché přikývnutí. Tělo se smiřovalo s výškou, hlava s rozhodnutím.
Počasí se zase zhoršilo. Před větrem se krčili v jeskyni. Nekonečné hodiny bez pohybu, Tichyho ruce zůstávaly pořád bez citu. Pak se vítr utišil. Tři hodiny ráno. Bylo mrazivo, ale klidno. Nad Tibetskou plošinou plul měsíc a hory kolem plály do červena.
„Je dobrý den na vrchol,“ řekl Pasang Lama.
Hora bez konce
Vyrazili. Sepp Jöchler, Herbert Tichy, Pasang Lama.
Led křupal pod mačkami. Stíny se natahovaly a stahovaly jako dech. První úsek ubíhal hladce. Těla se brzy poddala výšce. Mlčeli. Jen těžce dýchali. Pořád před sebou jen led. A za ním další. A další. Jako by hora nikdy nekončila.
Jöchler několikrát zastavil. Uvažoval o návratu.
„Neotáčej se,“ šeptnul Pasang Lama. „Ještě ne.“
Na takzvaném rameni si sedli. Poprvé. Krátce. Pak znovu vzhůru. Tichy zkoušel prsty sevřít cepín tak, aby končetina pracovala jako svěrák. Po ledu postupovali ještě bezproblémově. Potíž byla skalnatá část těsně pod vrcholem. Bez rukou se člověk na hoře nemohl udržet.
Tichy se přemáhal. Škrábal se nahoru ramenem, čelem, loktem. Ne proto, aby zvítězil – ale aby byl u toho.
Těsně pod vrcholem přestali mluvit. Nebylo to už třeba. Věděli, že to vyjde. Že tohle je ono.
Boty do hor
Ohromující blízkost nebe
Najednou se sklon cesty zmenšil. Žádný další led před nimi. Jen široký výhled, co se nedá udržet v očích.
„Der Gipfel, Sahib! Der Gipfel!“ zakřičel Pasang Lama. Poprvé křičel. Jinak zůstával tichý jako hora.
Objímají se. Smějí se. Tři lidé na místě, kde nikdy před nimi nikdo nestál. Hora je přítomná. Ne vzdorovitá. Jen tichá. A blízká.
Tichy poklekl. Ne kvůli únavě. Kvůli vděčnosti.
„Blízkost nebe je ohromující,“ napsal později.
Zabodli cepín. Přivázali praporek. Kousek čokolády schovali pod sníh. Děkovné gesto. Bohům, větru, sobě. Jen tam stáli. Beze slov. Protože všechno už bylo řečeno.
Blízko sám sobě
O mnoho let později. Ruce už nejsou tak jisté. Srdce bije pomaleji.
„Nepovažuji se za extrémního alpinistu,“ řekl Tichy krátce před smrtí. „Nešlo mi o výkon. Šlo o krásu. O lidi. O pohledy.“
Nepamatuje si jen vrchol. Pamatuje si stín stanů. Lidské teplo v jeskyni. Ticho mezi větami. Ruce druhých.
„To nebyl heroismus. Spíš harmonické pronikání do výšky.“
A možná právě proto byl tak blízko. Ne hoře. Ale sám sobě.
Herbert Tichy (1912–1987) byl rakouský geolog, spisovatel, novinář a cestovatel. Vystudoval geologii a filozofii ve Vídni. Od mládí podnikal výpravy do Asie – do Tibetu, Barmy, Afghánistánu. Cestoval intuitivně, s důrazem na porozumění krajině i lidem. Psal reportážně laděné knihy, z nichž nejznámější je Cho Oyu – Gnade der Götter.
Tichyho psaní vynikalo prostotou a hloubkou. Nepotřeboval velká slova. Jeho reportáže byly citlivé, obrazotvorné a bez sebestřednosti. Spíš než o „dobývání“ psal o vnitřních krajinách a tichu, které přináší pohyb.
Cho Oyu (8 188 m) je šestá nejvyšší hora světa. Leží na hranici Nepálu a Tibetu. V překladu znamená „Tyrkysová bohyně“. Je známá svou „přístupností“ – ve srovnání s ostatními osmitisícovkami nabízí relativně mírný terén, ale stále extrémní podmínky.
Prvovýstup na Cho Oyu proběhl 19. října 1954. Účastnili se ho Herbert Tichy, Sepp Jöchler a šerpa Pasang Dawa Lama. Výstup proběhl v tzv. alpském stylu – bez kyslíku, fixních lan, podpůrných týmů a v minimalistickém duchu. V té době šlo o výjimečně čistý způsob lezení.
Sepp Jöchler byl rakouský horolezec a alpinista. Mimo jiné se podílel na prvovýstupu severní stěnou Eigeru. Na výpravě na Cho Oyu byl Tichyho hlavním spolulezcem a parťákem v rozhodujících momentech.
Pasang Dawa Lama (1912–1982) patřil mezi nejvýznamnější šerpy v historii. Účastnil se desítek expedic a byl ceněný pro svou klidnou povahu, vytrvalost a zkušenosti. Výstup na Cho Oyu byl jeho osobním vrcholem – poprvé stanul na vrcholu osmitisícovky, což pro něj mělo hluboký duchovní význam.
Alpský styl je minimalistický přístup k horolezectví. Na rozdíl od „expedičního stylu“ spoléhá na malé týmy, rychlost, nezávislost a žádné umělé pomůcky jako fixní lana či výškový kyslík. V roce 1954 šlo o novátorskou a odvážnou volbu.
Britská expedice v roce 1952, které se účastnil i Edmund Hillary, se na Cho Oyu dostala do výšky cca 6 800 metrů. Pokus musel být ukončen kvůli ledovcovému zlomu, který se tehdy zdál nepřekonatelný. Tichyho tým ho v roce 1954 překonal během jediného dne.
Ponožky do hor
