Intro

Radim: Dlouho jsem nebyl v zimních horách, a tak hledám kopec, co by stál za to. V hlavě mi najednou vyskakuje vzpomínka na jméno Watzmann – asi ho přede mnou někdo někdy zmínil. Koukám, kde přesně se ta hora nachází a co by se v jejich stěnách dalo lézt. Kopec je to, zdá se, pěkný, dojezdová vzdálenost suprová a o zimním průstupu „malou“ východní stěnou nic nenacházím, což ještě zvyšuje přitažlivost této výzvy.

Ondra: Radima uznávám jako jednoho z mála dobrých, opravdu všestranných lezců. A když přichází s takto zajímavým nápadem, nemůžu odmítnout. V mezičase před odjezdem ještě hledám informace o cestě, kterou chceme lézt. Jenže jakoukoliv zmínku o zimním průstupu hledám marně. Nacházím akorát článek Ines Papert a Luky Lindiče o tom, jak udělali první zimní traverz Malého a Velkého Watzmanna, který pojmenovali Family Traverse. A v něm jednu perličku – při rozhodování, kudy polezou na Velkého Watzmanna, vyhodnotili Ines a Luka „naši“ cestu z pohledu lavinového rizika jako více nebezpečnou a pro výstup tak raději zvolili jinou část stěny.

Volíme tedy cestu Wiederroute ve východní stěně Watzmann Mittelspitze. Čeká nás půl kilometru vysoká stěna s dlouhým traverzem po výrazné polici a dalšími kratšími traverzy. Pod stěnu dojdeme na lyžích, vylezeme s nimi na zádech na vrchol, přespíme v bivaku a na druhý den sjedeme zpátky do údolí. Rychloakce – takový je plán.

Nástup

Kolem jedenácté večer přijíždíme na parkplatz Hammerstiel. Rozdělujeme a balíme cajky, kterých máme ale o trochu méně, než jsme původně plánovali – holt rychloakce. Původní dvoudenní plán s bivakem v boudě na vrcholu Hocheck přehodnocujeme. Na základě letních časů uvedených v topu cesty – 4 hodiny nástup, 4 hodiny lezení, 4 hodiny sestup – se rozhodujeme pro jednodenní akci. Nahoru na pásech budeme určitě rychlejší a sestup na lyžích prosvištíme. A v neděli se nám pak tímto ještě otevře prostor vylézt cestou domů nějaké ledy. Dáváme pivko a dobrou noc.

Budík zvoní v pět. Vaříme kafe, soukáme do sebe něco málo k jídlu a než nahodíme batohy na záda, zlákají nás právě otevřené záchody – přece se s tím nepotáhneme nahoru. Okolo šesté vyrážíme po reliktech, nebo snad záchvěvech sněhu – tato zima je zvláštní.

Čtyři a půl hodiny. To za sebou máme 1300 výškových metrů a stojíme pod nástupem do stěny. Zdá se, že na lyžích nejsme zase o tolik rychlejší, jak jsme si mysleli. Spíš nám nějak drhly pásy. Sekyru musíme dohnat ve stěně.

Optimismus

Místo lyžařských hůlek bereme do rukou cepíny. Konečně zbraně, se kterými se umíme ohánět – a snad i uhánět. Lyže upevňujeme na batoh, věšíme na sebe matroš a vzhůru do prvních délek! V rámci urychlení ve snadném terénu se rozhodujeme pro simultánní lezení. Takže postupujeme oba zároveň, propojení lanem, které, když to jen jde, průběžně zakládáme do jištění. První délka je ta jedna jediná, ve které nás ještě ozařuje slunce. I teď v lednu má sílu, takže sníh teče jak zmrzlina v horkém létě. To nás navnazuje na pohodové jarní lezení. Brzy se však přesvědčujeme, že se opět mýlíme.

Trochu jsme doufali, že zorientovat se ve stěně nebude problém. Vždyť v létě je tahle cesta dost oblíbená a často lezená. V popisku se píše dokonce o kamenných mužicích, značkách a řetězech. A taky jsme čekali nějaký ten nýt nebo tu a tam alespoň starou rezavou skobku. Nic z toho se ale nekoná – krom dvou nýtů na nástupu, které se nás v původním příznivém výhledu jen snažily utvrdit.

Jenže traverz po zasněžených policích, téměř bez možnosti zajištění, není dvakrát příjemný. Obzvlášť, když se sníh najednou boří, sype a moc opory nohám neposkytuje – krok nahoru, dva dolů.

Ondra: Těsně před koncem traverzu, kdy už na Radima nevidím a netuším, zda je vůbec mezi námi založené nějaké jištění, se mnou ujíždí kus sněhu. S lyžemi na zádech jsem tak neohrabaný, že se několik metrů jen propadám a kloužu sypkým sněhem, než se mi daří pořádně zarazit cepín a zastavit se.

Radim: Od konce traverzu stoupám asi dvě délky na začátek hlavní rampy. Dobírám Ondru, kterého po většinu času moc nevidím, zato jeho pestrá slovní zásobu mě přesvědčuje, že je tu stále se mnou.

Trápení

Hlavní traverzová rampa je nakonec dost široká, ale co víc – nekonečná! Není tu firn, po kterém bychom doslova utíkali nahoru. Jen sypký a nestabilní přemrzlý prašan. Možná bychom měli spíše sundat lyže z batohů a stoupat na pásech, protože takto si cestu vzhůru razíme zaboření do půli stehen ve sněhu.

A podmínky se bohužel s těžce vybojovanými výškovými metry nijak nemění. Navíc také naše tempo má snižující se frekvenci – první rampa nám sebrala až příliš sil. Náš postup ve stěně se chvílemi neliší od přístupu na lyžích k jejímu úpatí – šněrujeme to cik-cak. Takže moc nestoupáme, zato dupeme první ligu. Kdejaký králík by nám záviděl.

Se soumrakem se dostáváme na konec druhé, možná třetí rampy – už se nám to plete. S nadějí nahlížíme za hranu, že snad už uvidíme lepší terén. Jenže leda kulový! Tohle je další rána na solar. Pod námi se otevírá skalnatá šluchta, nad kterou nás v ne zrovna kvalitní skále vyzývá boulder vedoucí na další rampu. Zajistit se tu samozřejmě kloudně nedá. Přestáváme doufat, že rampa někdy skončí a už si ani nejsme jistí, zda se vůbec pohybujeme tam, kde máme. Zavoláme si vrtuli?

Těžko. Nemáme signál. A navíc ten trapas! Takže sestupujeme po nestabilním sněhu s jištěním přes hřebenovou převěj – na detaily se, čtenáři, raději neptej – následně traverzujeme do stěny a doufáme, že nás to pustí dál. Pod nohama nám zeje díra. Otevírá se jako tlama šelmy, která nás chce spolknout i s botama.

Radim: První pokus končí na holé skále, kterou se prostě dál stoupat nedá. Při druhém pokusu sestupuju níž po nestabilním sněhu a konečně se dostávám na sněhové pole, kde – už potmě – dobírám Ondru.

Ondra: Zhruba ve třetině traverzu mám pocit, že mě Radim nedobírá. Hulákám, ať dobere, ale prý to nejde. Traverzuju tedy dál a lano už se pohupuje hluboko pode mnou – šelmě přímo do tlamy. Přehoupnu se přes hranu a vidím, že na laně je uzel, který se zasekl v karabině postupového jištění. Nezbývá, než k němu dolézt ještě těch dalších deset metrů s lanem hluboko pod nohama. Podle GPS jsme ještě tři sta výškových metrů pod vrcholem – to nám moc morálu nepřidává.

Radim: Nohy se mi motají. Když se zastavím, je mi na blití. Voda nám došla, poslední hlt šetříme na vrchol.

Ondra: Neustále se propadající sníh mě psychicky i fyzicky naprosto ničí. Zásobu sprostých slov jsem vyčerpal už zhruba před dvěma hodinama. Víc už jich opravdu neznám. Pak si vzpomenu na svého malého syna – vždy, když provede nějakou lumpárnu, začne se tomu děsně smát. Ten jeho šibalský úsměv vžene náznak úsměvu i do mé tváře. Zase to na chvíli jde.

Naděje

Alespoň počasí stojí při nás. Je jasno, bezvětří a měsíc skoro v úplňku svítí do stěny jako obří lampa. Po několika délkách se konečně dohrabáváme na vrcholový hřebínek a následně pod závěrečnou stěnku k vrcholovému kříži. Nikde ani stopa – ani zmínka po lidské přítomnosti. S těžce vylouděným úsměvem si vítězně podáváme ruce.

Jenže vrcholem náš super výlet zdaleka nekončí. Hodinky ukazují 23:00. Máme za sebou krásných dvanáct hodin ve stěně a šestnáct, když připočteme i nástup. Takže jen dvakrát tolik, kolik uváděli v topu pro letní výstup. No krása! Po tom posledním doušku vody vyrážíme hřebenem směr Hocheck, kde se můžeme – respektive bychom se mohli – parádně vyspat. Kdybychom ovšem z dvoudenní akce neudělali jednodenní bez spacáku a vařiče.

Pod sněhem naštěstí nacházíme řetězy, takže se alespoň máme čeho držet. Ondrova čelovka vypovídá službu, ale měsíc je dnes v plné ráži, a tak nahrazuje veškeré umělé světlo. Hřebínek je nicméně opět delší, než jsme čekali. Zabírá nám další dvě hodiny.

V jednu ráno světlem a cinkáním matroše budíme tři Němce v bivakovací boudě na Hochecku.

Radim: Němec se moc netváří, že by si mě vzal do spacáku. A tak jsem pro variantu sejít dalších osm set výškových metrů na Watzmannhaus, kde by měl být winterraum s kamny, postelemi a dekami. Navíc ani tři Němci mi nevysuší ten bazén, co mám v botách a asi mi ani nebudou žužlat kvapem omrzající prsty. Zkouším vyhecovat Ondru k pokračování „pochodu smrti“.

Ondra: Místní nocležníci mě rozmlsávají dvěma mini párečky, které nám dávájí jako bonus k půl litru vody. A ta vidina, že si můžu konečně lehnout! Nevěřím už řečem, že dál je terén lehčí – nevěřím už ničemu. Ale nebudu přece trhat partu. Takže jdeme dál.

Hibernace

S díky se loučíme a omlouváme se za probuzení. Na ceduli píšou dvě hodiny k Watzmannhausu. Tentokrát mají pravdu. Jenže winterraum je plný. Aby ne – ve tři ráno. Sedáme na lavice u vyhaslých kamen, sundaváme vercajk a přeskáče a dalších pohybů už nejsme schopni.

Radim: Špičku vnitřní botičky lyžáků mám zalitou v ledu, prsty jsou naštěstí v pohodě. Musíme rozdělat oheň v kamnech a ze sněhu rozpustit alespoň litr vody. Jsme úplně dehydrovaní.

Ondra: Celou horní třetinu stěny mi na štandech v lyžákách děsně brněly malíčky. Chvílemi až ukrutně bolely. A cítil jsem každý puchýř. Malíčky u nohou mi brní doteď.

Nakonec do půlky vody z hrnce stojícího na kamnech sypeme magnézko, co nacházíme na stole. Právě se probouzí partička, která je dost hlučná a zřejmě příliš nepochopila náš stav. Kašleme na ně, jen hibernujeme na lavicích a prožíváme si svou svalovou horečku.

Kolem sedmé ráno se v boudě probouzíme úplně sami. Všichni zmizeli na kopec. Roztápíme zbytkem dřeva kamna, rozpouštíme sníh na vodu, dosoušíme pár věcí a vyrážíme – posledních tisíc výškových metrů dolů k autu.

Radim: Kousek pod chatou nasazuju lyže. Přeci když jsem je táhnul přes celý kopec, musím se aspoň kousek svézt. I když nohy mě už moc neposlouchají. 

Ondra: Tolik mě bolí nohy a mám je tak zničené z lyžáků, že udělat oblouk by znamenalo jednu velkou křeč. Je to z kopce, a tak zapínám volnoběh a jdu až k autu po svých.

S východem slunce vyrážíme z údolí. Máme v plánu vystoupat do výšky kolem 1700 metrů k samoobslužné chatě Wildenseehütte. Docela mi ale trvá, než si na sněžnice, přišněrované k nohám, zvyknu. Stojím na nich poprvé (a poprvé mám na alpské túře i nové zimní pohorky Asolo Arctic, ale k nim později), a tak pobíhám sem a tam, zkouším chůzi do kopce i z kopce a teprve, když jsem si trochu jistá, že si nerozbiju čumák, se vydáváme vzhůru.

Totes Gebirge znám z léta. Ale v zimě – to se i dobře známé hory změní v docela jiný svět. A je to krása! Všechno je tak čisté a neposkvrněné a sníh se jenom třpytí v paprscích slunce. Každopádně výstup nahoru mi dává zabrat. Mohutně funím a co chvíli odpočívám. Omámeně ale pokračuji sněhovou nádherou vzhůru a uff! – konečně už není kam stoupat. Teď nás čeká jen pár kilometrů horizontální chůze k chatě. Po celých horách se rozprostírá dokonalé ticho, které protíná jen vrzání našich sněžnic bořících se do sněhové pokrývky. Jestli tady nahoře existuje nějaký život, pak ho zima dobře schovala pod naditou duchnu. Příroda teď tvrdě spí a čistotu přítomného okamžiku dokresluje zářivě bílý horizont.

Chatu nacházíme jen díky GPS souřadnicím. Dočista totiž zanikla v obrazu krajiny zarovnané sněhem. Bereme do rukou lopaty a prokopáváme se ke dveřím. Evidentně si musíme pohodlí chaty zasloužit.

Beru za kliku, dveře se otevírají a jsme zachráněni – máme kde spát. Nadšeně se cpu dovnitř. Kuchyň, lágr na spaní, malý dřevník – je tady vše, co potřebujeme. Zatápíme v kamnech, rozpouštíme sníh a chystáme jídlo. Mezitím přichází dva místní skialpinisté a chvíli po nich slyšíme dobře známý jazyk. Před chatou vyzouvá sněžnice parta kluků z Brna a záhy doráží ještě dva čeští lyžaři. Chvíli po jejich příchodu pak hory definitivně zalévá tma.

Vycházím ještě naposledy pro tento den na čerstvý vzduch. Je jasno a mrzne, až praští. Nad hlavou se mi třpytí tisíce – desetitisíce – možná statisíce zlatých teček. Rozhovory doléhající až sem před chatu tu a tam rozčísne svérázný smích. Toto odlehlé místo tepe životem uprostřed jinak docela opuštěných hor. Pro dnešní noc spojilo osm neznámých lidí dohromady. „Kdo má hory v srdci, společnou řeč vždycky najde.“, napadá mě, když stojím ve dveřích a vracím se dovnitř. V kuchyni totiž běží zábava, jako když se sejdou staří známí.

Druhý den se už jen vracíme dolů. Zjišťuji ale, že se mi tam nahoře do duše vtisklo zase něco nového. Ta čistá tichá zimní krása – je docela prostá a cokoliv navíc by ji nejspíš jen uškodilo. Není třeba ničeho šokujícího, co tu ještě nebylo. I jednoduchost může být úžasná. Občerstvující. A inspirující. Jako tahle horská zimní krajina.

„Padáááááám!“ končím romanci mohutným výkřikem. Kus namrzlého sněhu se mi v tom snění nečekaně utrhl pod nohou. Řítím se svahem dolů.

Cepín! – naskakuje mi v hlavě. Tolikrát jsem byla teoreticky instruována, jak se na něj zalehává. Teď to zkouším prakticky a vší silou, celou vahou svého trupu, se snažím zarazit hrot cepínu do přemrzlého sněhu. A daří se! Svůj nekontrolovaný pohyb svahem záhy zastavuji. Nebezpečí zažehnáno. Ještě si ale trochu v šoku sedám na zadek a pozoruji, že na sníh kolem mě dopadají červené kapky. Krev? Odkud teče? Co se mi stalo? Zledovatělá krusta mě naštěstí jen trochu řízla do dlaně, a už mávám nahoru, že jsem v pořádku. Zatímco si šrám obaluji kapesníkem, přichází si pro mě zbytek výpravy.

Teď už bez trablů, všichni společně a vcelku, přicházíme do údolí. A než se z tiché zimní sonáty přemístíme zpátky do bujarého jara, ještě se naposledy obracím k zasněženým vrcholků za námi. Kéž si tu tichou krásu v sobě uchovám co nejdéle. 

Chybí mi totiž ještě jedna věc – a tou je SMYSL. S jeho přítomností se pak ona pomíjivost okamžitě mění na příležitost. Šanci, jak se může zrodit něco nekonečného. Smysl je totiž podobný poselství, které se předává a nemělo by zaniknout. Pokud pouhý výkon vylepším o funkci „nosiče informace“, dám mu zároveň smysl okořeněný dávkou zodpovědnosti. 

Když nad tím přemýšlím, tak na startu spousty velkých výkonů nezazněl žádný startovní výstřel. A přesto se jednalo o počiny, které si vysloužily velkou pozornost. Jejich cílem bylo poselství, a to onomu výkonu dodalo smysl. Třeba takoví Konstantin s Metodějem. Ti podali ohromný výkon a jejich poselství se díky učení, které přinesli, stalo nesmrtelným. Výsledek je jasný – mělo to smysl.

Často se mě lidé ptají, proč to nebo ono dělám. 

„Protože to má smysl,“ odpovídám. A když se zeptají jaký, dávám už odpověď dle konkrétní akce, kterou jsem podnikl.

Vždy říkám, že člověk musí mít pro svůj výkon důvod nebo příběh. A ideálně, když má obojí.

Ať jsou mé podniky jakkoliv dlouhé a přesto, že na nich většinu času trávím sám, zároveň je vždy někdo virtuálně se mnou. Jednou jsou to lidé z ústavů se zdravotním postižením, jindy děti z dětských domovů. Většinou tedy ti, co potřebují motivaci, pomoc, vzor nebo pouhý důkaz, že všechno, pro co se člověk rozhodne, se dá zvládnout – jenom když si za tím jde.

Nyní, stejně jako už tolikrát v uplynulých deseti letech, sedím a přemýšlím. Ale ne o tom, co udělám, ale jak to udělám. Protože cíl už znám. A přitom vše začalo tak nevinně. 

Organizoval jsem tehdy chodeckou výzvu na 24 hodin. V jejím průběhu mě oslovil pan Václav Lys a seznámil mě s projektem výstavby Domu pro Julii. Vašek se mě zeptal, jestli bych jim nechtěl pomoci se šířením informace o projektu, popřípadě rovnou se sbírkami. Výstavba dětského hospice je technický pojem – ale osudy dětí a jejich nejbližších už pro mě představují citlivé téma. V celém projektu a možnosti pomoci jsem tak našel SMYSL. 

Rozhodl jsem se zapojit tím, že budu šířit informace a zřizovat takzvané pokladničkovny. Tedy místa, kde budou dočasně, a někdy i na stálo, instalovány pokladničky, do kterých mohou lidé na projekt Domu pro Julii přispívat. A k šíření informací si pomohu výkonem. Ten poslouží jako nosič sdělení – rozšíří možnost pomoci.

Rozhodl jsem se vydat z tepla svého jihomoravského domova na koloběžce nejprve na Sněžku, poté na Králický Sněžník a nakonec na Lysou horu. Dojedu pod horu, tam odložím koloběžku a symbolicky vystoupím na vrchol. Během cesty mám v plánu na již předem dohodnutých místech zřizovat pokladničkovny. Ohledně jejich umístění mě může oslovit kdokoliv, kdo má zájem pomoci. Pokud máš tedy ty, nebo někdo z tvého okolí, zájem ve svém podniku či provozovně pokladničkovnu zřídit, rád na dané místo přijedu. A vzhledem k tomu, že budu vyrážet od Brna, může se cestou objevit nespočet mít pro jejich umístění.

Nyní mi jen zbývá zvolit tu správnou trasu. 

Jak správně uchopit poselství, které dává celé mé cestě smysl? Plánování představuje prvopočátek série nejen myšlenkových pochodů, ale také počinů směřujících k jejich uskutečnění. 

Volám, píšu, zkoumám, trávím spoustu času nad úvahami, jak vše optimalizovat – jak efektivně využít naplánovanou trasu, kde zřídit sbírková místa, kde se potkat s lidmi, jak dát o celé této cestě vědět co největšímu množství lidí? Musím zabezpečit sledování, reporty – zkrátka naplnit čas, který má sloužit dobré věci. Stejně tak se ale setkávám i s obavami, zrazováním a nepochopením. To mě ale nesmí a nemůže odradit. Vždyť jsme se rozhodli pro dobrou věc, která má smysl, a to je můj cíl: Dát výkonu smysl!

To, co jsem popsal, ale pořád představuje jen jednu stranu mince. Druhou se stává touha vyrazit a ucítit tu blaženost svobody, kterou mi propůjčí město za zády a svobodný nádech, který vžene vzduch do plic. Výstroj spíše jen kontroluju, než ladím. Zkušenosti mi samy říkají, co bude potřeba, a proto už moc chyb nedělám. 

Pomoci těm, kterým pomoct nemůžu – to není překlep, ale uvědomění si potřeby šíření informace o možnosti pomoci. Dětský hospic je totiž zařízení, které může jen ulevit těm, jimž nejde pomoci. Stejně jako těm, kteří s nimi a s touto myšlenkou žijí 24 hodin denně.

Výstroj a výzbroj čekají na svůj čas. Čas, který je tím nejcennějším co máme. Ale kolik ho kdo vlastně máme?

Cestu si zpříjemňuji zastávkou v oldřichovské pekárně a měním drobné z peněženky za pár výborných koláčů a ranní kávu. Je to takové nastartování – pro mé tělo i smysly. Vnímám tu čerstvou chuť a vůni a tuším, že dnešní den bude jedním z těch, kdy se ztratím v krajině a v duchu s ní porozprávím. Dojíždíme na to správné místo, parkuji auto a začínáme stoupat do kopců. Pes kolem dokola šťastně pobíhá, válí se ve sněhu – a snad se i směje. Jeho psí duše se nachází v sedmém nebi. Vím, že je šťastný, a to je dobře, moc dobře.

Už zdálky zdravím známou skalní věž, kterou tentokrát zdobí sněhová čepice. Přicházíme k ní a já vzpomínám na loňský rok, kdy jsme s kamarádem stáli na jejím vrcholu. Byl říjen a den byl tehdy chladný a větrný. Stáli jsme v té výšce a výhledy byly úžasné! Naplňovaly mysl radostí a v tu chvíli jsem si přál mít křídla a vznést se nad to barevné údolí. Oranžové jeřabiny svítily do kraje, modříny svou přítomnost v lesním moři signalizovaly žlutou barvou, bukové listy v několika odstínech zlaté a rudé se nedaly přehlédnout a krásné javory – ty skvosty mezi stromy – vynikaly obzvlášť. A mezi těmito barvami se nacházely ještě další a další odstíny, celá paleta ostatních stromů. A pak jednoho dne přijde ten čas, kdy spadané listí nafouká ostrý jizerskohorský vítr do skalních puklin, mezi skály a pod skalní převisy a z nebe začne padat sníh. Sněhová peřina milosrdně zakryje krajinu a dodá všemu zvláštní nostalgii. Některé roky sníh vše dokonce a doslova zavalí.

Potichu, polohlasně, poděkuji té věži ještě za loňský zážitek – však ona to i tak slyší – a pokračujeme dál. Přicházíme k potoku, který je už téměř zamrzlý, ale na několika místech se ještě převaluje voda po kamenech a padá do tajemně působících tůní, které jako by představovaly oči onoho drobného, ale nespoutaného toku. Některé jsou čiré, prosvícené světlem, jiné hluboké, tak trochu zádumčivé a lákají svým pohledem, abych přišel blíž a podíval se, jak voda a led vytvářejí obdivuhodné abstraktní tvary. Z břehů visí zmrzlé traviny a stébla, která se vodní hladiny dotýkají, jsou obalená ledem a vypadají, jako by je cukrář zalil bílou cukrovou polevou.

Na další cestu nám svítí slunce. Odráží se v krystalkách sněhu, a ty tak vypadají jako drobné diamanty poházené po cestě a okolí. I já si v Jizerkách kdysi ukryl svůj diamant. Když jsem jako malý kluk, bylo mi tehdy asi šest, viděl Poklad na Stříbrném jezeře, moc jsem si přál mít v horách také ukrytý poklad. Našel jsem vybroušené barevné sklíčko, které jsme se s babičkou a dědou vydali ukrýt jako poklad k jednomu vodopádu. Oba mi dali slib, že nikdy nikomu neprozradí, kde se můj diamant ukrývá, a já dobře vím, že to velké tajemství dodnes uchovávají v bezpečí. Na našich společných výletech a toulkách – a že jich bylo! – mě odmalička právě oni dva učili naslouchat přírodě, rozumět jí a souznít s jejím počínáním. A také mi babička říkala, abych si detailů všímal víc než detailně, a to nejen v přírodě. Můj poklad už určitě odnesl zub času nebo minimálně velká voda při letních bouřkách či jarním tání, ale můj diamant v podobě vzpomínek a všeho, co mě babička s dědou naučili, žádný čas ani voda neodplaví. Mám ho na celý život uložený hluboko ve své duši, ve svém srdci – to je ten pravý poklad.

Po cestě se ještě zastavuji u mohutných buků. V létě si pod ně lehávám, jen tak se dívám do jejich korun a poslouchám, jak šumí. Jindy přikládám ruce na mohutný kmen, zavírám oči a nechávám myšlenky plynout. Vím, že stromy jsou velcí estéti, protože každý z nich touží růst rovně, a že i staré stromy mají svá práva. A když se v létě dostaví krutá žízeň, začnou stromy křičet, ale my je neslyšíme, protože se to odehrává v pásmu ultrazvuku. A ještě něco vím – že i stromy mají svá tajemství.

Právě zavčas docházíme ke skalní vyhlídce. Výtvarník jménem Mráz tady stvořil svá nejúžasnější umělecká díla. Do žulového velikána se ještě neopřely sluneční paprsky, a tak můžu pozorovat všechny ty ornamenty, křivky a dekorace, které vytvořil. Okolní krajinu už zaplavují sluneční paprsky a na mě to působí jako živá voda. Dostavuje se obrovský příval energie a já ji nasávám plnými doušky. Je to jako exploze. Chce se mi běhat, skákat, křičet, tleskat. Je to velkolepá podívaná! Je to radost z tohoto krásného okamžiku. Je to nádherný pohled a jedinečný zážitek. 

Ještě se chvíli dívám do kraje, psa držím v náručí a vše ve mně pomalu doznívá. Beze spěchu pokračujeme dál bílou stopou až na zalesněné vrcholky kopců, daleko od shonu světa... Všude je klid. Zvláštní ticho. A kolem nás jen zasněžené lesy a bílá krajina. Cestou si odpočineme u jizerskohorského křížku, u kterého v létě často leží smrková větvička a který teď už kdosi před námi zbavil námrazy. O několik hodin později se vracíme stejnou cestou kolem skalní vyhlídky, ale není to už to samé místo, nejsou to už ty samé pocity a prožitky. Slunce pomalu zachází za obzor a sytí krajinu mnoha barvami – od žluté, přes oranžovou, do vínové. Ta hra barev a různých stínů ve mně probouzí úplně jiné dojmy. Žádná exploze, žádná energie, naopak – přichází zamyšlení. V duchu promlouvám s milovanými horami a svěřuji se jim.

A ony naslouchají a nesoudí.

První náznak, či spíše tušení, nějakého lezení, dává vesnice s příhodným názvem – Skály. To mě trochu uklidňuje. Začínají se mi potit ruce a v hlavě mi lítá milion myšlenek. Když projíždíme okolo cedule, která značí začátek obce, kamarád na mé abstinenční projevy rychle reaguje a s ledovým klidem mě vyvádí z omylu: „Tady ale žádné skály nejsou.“ To mě znervózňuje a začínám být nejistý, do jaké oblasti jsem se nechal zlákat. Ale pokračujeme v cestě, silnice se zužuje. Přijíždíme ke kostelíku, parkujeme. Místo na mě působí příjemně. Kostelík na vyvýšeném místě – klid – jakoby vesmír nastavil tu správnou rovnováhu v tu pravou chvíli. Slunce se snaží propasírovat paprsky skrze barevné koruny stromů a já jako houba nasávám těch pár výjimečně teplých dnů, které nám milostivé léto nabízí teď, na podzim, jako přídavek. Těším se – nová lezecká oblast!

Procházíme cestou mezi loukami, kde zelená barva trávy už dávno přepustila místo žlutým tónům. Povídáme si o lezení, teplota vzduchu je prostě ideálně lezecká a já se cítím dobře. Chybí už jen ty skály! Odbočujeme z cesty, procházíme okolo malého březového hájku a najednou stojí před námi – skalní stěna. Není příliš vysoká, asi patnáct metrů, zato se zdá být kompaktní a pevná – uvážíme-li, že v tomto koutě světa se leze na docela zvláštním materiálu, totiž břidlici. Chvíli překvapeně koukám, ale vzápětí přichází radost. Jdeme lézt! Pomalu začínám zkoumat jednotlivé chyty, pomalu si do hlavy nahrávám možné sekvence kroků. Ale co ta břidlice? A co já, zvyklý na severočeský písek a hrubozrnnou žulu? Očekávám uklouzanou hmotu bez jakéhokoliv tření. A to je pro mě výzva.

Horolezectví má dnes neuvěřitelně mnoho podob. Postupem času se vyvíjelo a rozškatulkovalo do jednotlivých disciplín – bouldering, sportovní lezení, tradiční lezení, ledové lezení, drytool a dalo by se pokračovat. Někteří lezci se specializují na písek, jiní se našli ve spárách, pak jsou tu bigwalloví lezci, závodníci na umělých stěnách, bouldristi a několik dalších specialistů. A právě to množství možností a variací dělá z horolezectví tak unikátní a krásný sport. Mohl bych ho dokonce rozdělit na soutěžní i nesoutěžní. Soutěžní lezení, to se odehrává na umělých stěnách a platí zde jasně daná pravidla, kdežto na přírodních skalách si lezec pravidla stanovuje sám a může si vybrat cestu, která mu zrovna v tu chvíli padne do oka.

Existuje ale jen málo lezců, kteří se nebojí lézt klasickou, špatně zajištěnou cestu na písku a zároveň dokáží vylézt i těžkou, sportovně zajištěnou lajnu. Neznám ani mnoho bouldristů, kteří lezou obtížnost okolo 8A (klasifikace v boulderingu aktuálně končí stupněm 9A – pozn. red.) a zároveň se umí pohybovat v horách nebo v ledových stěnách. Těch, kteří by uměli dobře lézt na každém materiálu, za každých podmínek a nebáli se výzev – jak na malých kamenech, tak třeba v horách –, je opravdu málo. A právě to pro mě představuje krásu horolezectví. A největší výzvu. Být všestranný a poradit si se vším, co horolezectví nabízí. Je dobré uvědomit si naplnění, které to člověku přinese, a obavy přijímat jako výzvu. Strach z nejistoty a rizika člověka brzdí a nikam neposouvá.

Tak stojíme pod tou břidlicovou stěnou. S trochou nejistoty, ale srovnaný ve svých myšlenkách, nastupuji do první cesty. Začínáme zlehka – linie za mírných 5 UIAA by měla ukázat, s čím se to hodlám potýkat. Udělám prvních pár kroků a zjišťuji, že jsem se naprosto zmýlil. Materiál je boží! Kompaktní, neklouže a tvoří krásné chyty, dost často lišty, které já mám prostě rád. Některé jsou oblejší, jiné ostré jako žiletka. Sportovně laděné jištění s borháky navrtanými blízko u sebe je pro mě příjemnou změnou oproti tradičnímu lezení v Jizerkách a na písku severních Čech. Nad každou stěnou trůní dobírák, což už představuje, podle mého názoru, až přehnaný komfort, ale pohodlné to je, to ano. V pravé části stěny vedou cesty spíše položené – takové rajbasy, které dobře prověří techniku nohou. V levém sektoru zase vynikají linie více převislé a těžší, takže si tu vybere každý dle svého gusta.

Do levé části jsme se z pětky později přemístili i my a lezli cesty v obtížnosti 9+ a 10- UIAA. A musím říct, že tenhle typ krátkých intenzivních cest bez zbytečné omáčky mám opravdu rád. Takže ano – nechal jsem se zlákat do krásné oblasti. Jmenuje se Dobřečov, a to jméno si zapamatuju.

Takové sněžení nepamatuji dlouhá léta. Rozhodně ne tak brzy. Zvláštní na tom bylo, že jsem den před tím bílým nadělením projížděl okolní krajinou na koloběžce. Nostalgicky, při pohledu na zmrazky z vůbec prvního sněžení, jsem vzpomínal na hřejivou krásu letní krajiny. A stejně tak i na podzimní plískanice – to když jsem projel blátem, které se tvářilo jako zmrzlá země. Já i můj pes jsme pak vzali zavděk hromadou žhnoucího popela, který dýmal nedaleko trati jakožto důkaz výskytu člověka. Chlapi, věnující se kultivaci okolí železnice, tu zpopelnili podťaté náletové křoviny. 

Teplo, pomyslí si jen člověk, který najednou, po mnoha hodinách jízdy a tlačení koloběžky, ucítí úsměv žhavých uhlíků na svém těle. Pořídí tam pár fotografií, jako vzpomínku na chvíle, které ho naplňovaly pocitem uspokojení. Poslední pohled na Starou horu a její strmý svah pak v mysli zničehonic připevní k nohám skialpy a najednou – už už vybírám stopu. Snílek! Doma si vše v hlavě přehrávám jako pořad od National Geographic a spokojeně zavírám oči.

A když je ráno otevřu – zjistím, že venku nastala Ladovská zima! V tom okamžiku se stávám dítětem, co se nemůže dočkat konce vyučování.

Odpoledne jdu s dětmi bobovat a dokonce i stavíme iglů!

Ale jako by mě také obklopila nervozita natěšené skialpové výbavy vyčkávající více než půl roku v koutě. Chová se jako pes, který je připraven okamžitě vyrazit. Ona je, jistě ano. Ale co já? Co my? Nejbližší hory jsou z Brna vzdáleny – a to když na silnicích všechno dobře půjde – dvě hodiny cesty. A navíc, kam vůbec vyrazit? Kolik tam leží sněhu? Kam až půjde dojít? Takové otázky se seřazují do zástupu za prvotní myšlenku o skialpovém setu.

Nevadí, mávnu nad tím rukou při odhrabování té neskutečné nadílky z příjezdové cesty k domu. Zima ještě bude, pomyslím si, když se hrablo prokouše až k brance, která sousedí s cestou, za níž – se do široka do dáli táhnou zasněžené lány.

Potom to všechno zapadne dohromady! Vedle „ski-alp“ kategorie existuje také „ski-touring“. A to je ono! Půjdu prostě na túru. Na túru – na lyžích. 

Ty tam najednou zmizely myšlenky o trapnosti rádoby skialpinisty na poli za domem. Já jsem přece skiturista! 

Výstroj mě objímá a výzbroj hlásí plnou připravenost. Pásy lepím v kuchyni. Za plotem, který obepíná naši zahradu, obouvám lyže a první předsunutí pravé nohy před levou mě ujišťuje, že jsem nemohl vymyslet nic lepšího.

Ztracen v oceánu zasněžených polí, v mém nitru se rozpíná klid. Slunce a čisté bílé pláně mi dovolují stát se doslova polárníkem. Znalost domácí zvlněné krajiny mi dává možnost vybrat si ty nejlepší trasy. Kopce se svými různorodými stupni strmosti dovolují udělat z túry pestrý podnik. Stoupám cik-cak kopcem. Nikdy se mi nezdál tak vysoký, tak zábavný a tak rozmanitý jako nyní. Je to přesně ten kopec, který jsem v úvodu nazval Starou horou.

„Proč?“ mohl bych se ptát, když stojím na vrcholu bez stromů a rozhlížím se po krajině, která se pomalu ale jistě halí do tmy. Rozsvěcující se vesnice pode mnou přináší až sem nahoru atmosféru vánočních stromečků. Pomyslím na své nejbližší a malinko mě zamrzí, že tu nejsou se mnou. To, co vidím a cítím, jim později doma těžko slovy vysvětlím, mohu se o to jen marně pokusit.

„Je čas jít domů,“ velí mi člověk uvnitř. Ale ten venku ví, že se mu ani za mák nechce. Ve stopě, kterou za sebou zanechávám, si vykukující měsíc brzy přečte můj vzkaz. Přečte si ho i slunce nového dne. A vůbec všichni si budou moct ve sněhu přečíst, že jsem zde byl. 

Je zvláštní, když pomyslím, kolik informací, možností a vybavení máme, ale využíváme vše tak napůl a často ani to ne. Snažíme se řídit šablonami, jako bychom si neuvědomovali, že příroda je různorodější než nejbujnější fantazie. Má to ale jeden háček: Příroda nepřijde za námi, je připravena nás pouze přivítat ve svém domově. Nachází se totiž často blíž, než bychom čekali, a má pro nás připravené příběhy, které naopak vůbec nečekáme. A takových příběhů je na světě tolik jako jisker, co vyletí z ohně, když zakvedláš hořícím dřevem. Bohužel, stejně tak i pohasnou, když je nevyužiješ. 

Proměň jiskry v oheň, a ten tě pohltí plameny zážitků.

Kdyby hrabě Harrach kdysi nevyměnil svoje lesy se slezským hrabětem Schaffgotsche, mohli jsme tam možná jezdit častěji. Cesta česko-polského přátelství na hlavním hřebeni Krkonoš pro mě však dlouho znamenala dělící čáru, kterou nelze překročit. Pohraničníci dávno zmizeli v propadlišti dějin, ale hranice mi nechtěně v hlavě zůstala. Zatímco jižní svahy Krkonoš znám jako své boty, severní svahy pro mě představují Půlnoční království – Hic sunt leones, konec světa. Dlouho jsem si nedovolila vstoupit. 

Doba ale přeje micro-adventures a blízkým cílům, kde může číhat nějaké dobrodružství, proto mě konečně napadlo odvrácenou stranu Krkonoš trochu prozkoumat. A k velkému překvapení jsem za humny našla pravou a nefalšovanou Skandinávii. Zelené svahy prvohor, porostlé hustým pichlavým lesem a změkčené mechovým polstrováním, se nápadně podobají tomu, co znám z dalekého severu. Ošlehané zakrslé stromky a jejich pahýly větviček obrůstají lišejníkem. Chladný čerstvý vzduch štípe do nosu. Studené žulové balvany a rozsypaná suťoviště dělají dojem zvláště nehostinný. Jako by se tudy procházel Dante s Vergiliem, když putovali Peklem. 

Chtěl bys také nahlédnout? Vyber si dobře, odkud začneš – ať ti stačí síly.

Připrav se, že poběžíš hodně do kopce. Taky hodně z kopce. A pak zas do kopce a z kopce. Na otočku ze Špindlerova Mlýna do Karpacze to dělá 42 kilometrů, tedy přesně maratón. Vyhoupneš se na hřeben, kde už leží první sníh. Propleteš se mezi kosodřevinou, přeběhneš Stříbrný hřbet. Pod tebou jako na dlani dvě ledovcová jezera – Mały a Wielki Staw. Potud to ještě znáš.

Běžíš dál ke kamennému masivu Słonecznik, který je na dohled, a ocitneš se na území známém – neznámém. Odtud vede stará lovecká stezka k žulovým kamenům Pielgrzymy. Zkamenělí poutníci se ti postaví do cesty. Ale dlouho u nich nestůj, ať neprochladneš. Jinak taky zkameníš! Zakrslé smrčiny s borůvčím, brusinkami a vřesem nápadně připomínají severskou tundru. Houpavé rašeliniště zbarvené do červena přeběhneš po dřevěné lávce. Projev za ni vděčnost, jinak by tvé nohy čvachtaly ledovou vodou. Vysoká tráva ti mává na cestu a ze severu fouká kdo jiný než studený severák.

Našlapuj tiše. Ať nevyplašíš tetřevy, chystají se ke spánku.

Seběhneš po kamenném dláždění až ke kostelíku Wang. Kdo by zrovna tady čekal tisíciletý dřevěný kostel, jako vystřižený z pohlednice z Kristiánie? Bláznivý nápad přestěhovat kus Norska pod Sněžku realizovali za císaře pána v roce 1848. Do Slezska jej přivezl pruský král Bedřich Vilém. Kostel se špičatou střechou a dračími hlavami na konci okapových říms postával ještě před sto padesáti lety v horách Valdres někde mezi Oslem a Bergenem. A teď, jako podivný suvenýr z dalekých a cizích krajů, krášlí Krkonoše. Strmé severní svahy Sněžky dodávají místu zvláštní magii. Jsi sice za chalupou, ale přitom téměř v Norsku – na mě to působí docela přesvědčivě. 

Nemáš zlotůvky, dovnitř tě tedy nepustí, ale to zase tak nevadí. Máš za sebou teprve polovinu trasy. Zimní dny se navíc krátí a než tě zastihne tma, musíš se vrátit. Spěchej vzhůru přes Kocioł Łomniczki po kamenných schodech nahoru na Sněžku a přes hřeben domů. A pozor, jak odpovíš na záludné otázky zbloudilých pocestných: „Čí je Sněžka – je polská či česká?“

Ze všeho nejvíc bych věřila, že asi norská. Ale není to náhodou jedno?

Mžourajícíma očima se pokouším zaostřit siluetu, která se přibližuje tmou. Srdce mi tepe jako o závod. Zběsile šmátrám ve spacáku a hledám mobil. Třesoucí se rukou nahmatám alespoň baterku. Kuželem jasného světla mířím na funící objekt, který už stojí sotva pár metrů ode mě. „UÁÁÁÁÁÁÁ!“, dere se mi nekontrolovatelně z hrdla, když si vzájemně pohlédneme do očí. Já a divočák! Reflexivně vyskakuji ze spacáku. On jen podrážděně zachrochtá a mizí pryč. Ještě chvíli za ním rozrušeně zírám do tmy. Nikdo další ale, zdá se, nepřichází a je docela chladno. Kouknu na hodinky. Ty ukazují něco málo po půlnoci, a tak se vracím do tepla svého spacáku. 

Oči se mi rychle klíží. Není divu. V nohách mám přes třicet kiláků v kopcovitém terénu, takzvaně „na těžko“. Pravidelný zvuk listí, vlajícího v jemném větříku zářijové noci, na mě funguje jako ukolébavka. Už skoro spím, když znovu slyším funění a kroky. „Divočák,“ pomyslím si v polospánku. „Kdo jiný by sem teď asi chodil.“ Přes hlavu přetahuji kapuci a spím dál. Probírám se až za zvuků ptačího zpěvu. Pozoruji ranní paprsky slunce prodírající se skrz větve stromů. Les se probouzí do slunečného dne a vzduch voní babí létem. Do vločkové kaše ke snídani přimíchávám čerstvě utržené sladké ostružiny a užívám si prostou přítomnost všemi smysly: jen já a les. 

Po snídani balím vše do krosny a vydávám se na další etapu mého osamělého putování. Stal se z toho takový můj každoroční rituál. Dojít tam, kam mě nohy donesou, přespat a pokračovat dál. Aspoň na pár dní. Jít sama se sebou – přes hory, přes doly. 

Letos mi ovšem na putování moc času nezbývalo. Vydala jsem se tak přejít alespoň naše místní Brdy, od Prahy po Jince. Zatímco zdolávám dnešní úsek hřebenovky z vrcholu Babka na Studený vrch, honí se mi hlavou vzpomínky na putování minulá: Jizerky, Krkonoše, Alpy. Přemýšlím, co mě k této pravidelné osobní tradici vede. Jde o přirozený prožitek svobody. Žádné „dedlajny“pracovních úkolů ani otázky typu: „Mami, mě bolí nohy, kdy už tam budeme?“ Odpoutání se od běžných problému mi automaticky navyšuje prostor pro vnímání přírody a světa okolo. Bez konkrétního očekávání samovolně přichází řešení a různé nápady, co se svým životem dál. 

Teď už s úsměvem vzpomínám na noční setkání s divočákem a za světla se to zdá jako vtipná story. V noci to ovšem byla výzva.

Jindy jsem si zase užila bloudění bez GPS signálu, běsnění živlů, žízeň bez kapky vody a nějaké té studánky v nedohlednu. Při osamělém putování si s tím vším člověk musí umět poradit. Když to zvládne, odnese si z lesa větší sílu a sebedůvěru. 

Adventure therapy, mindfulness, lesní terapie a další nové seberozvojové směry mají jeden společný atribut: návrat člověka ke svým kořenům. Do přírody. K sobě a ke svým schopnostem. 

Blížím se na „Studeňák“ – můj dnešní cíl. Chvíli se kochám krásným výhledem, zatímco od severu přichází šedé mraky. Zdá se, že dnes v noci bude pršet a já tomu musím přizpůsobit výběr spacího místa. Přes trekové hůlky později vypínám plachtu, aby mě déšť nepřekvapil. Jen co se pak po večeři schoulím do spacáku, začíná se ozývat dobře známé kap, kap, kap. Do plachty vyťukává svůj rytmus přicházející déšť a já přitom spokojeně usínám – uprostřed lesa a přece jako doma. Na osamělém putování k sobě a svým kořenům.

Charakteristické zapraskání ohně zažehlo nový den. Přiložil jsem silnější kusy dřeva, na improvizovaném sušáku upravil vlhké věci, aby doschly, a posadil jsem se k ohni. Užíval jsem si tepla, které rozdával na všechny strany. Oheň dodává atmosféru večeru, ránu i chladnému nebo deštivému dni. A čas u něj strávený je vhodný k zamyšlení.

 „Místo koupelny rybník, pitnou vodu najdeš v barelu, ohřeješ se jedině u ohniště, jídlo se připravuje v provizorní kuchyni, ustlat si můžeš ve stanu, popřípadě pod plachtou. Jo a není tu elektřina, tak určitě přijeď!“ zněla pozvánka mého kamaráda.

Takže komfort a svoboda, pomyslel jsem si naprosto vážně – bez ironie a povzdechu.

Co mě ovšem lákalo nejvíc, tak skutečnost, že se této prazvláštní akce účastní rodiče společně s dětmi. Všichni se stávají součástí nejen programu, ale i provozu tábora. Považ sám, čtenáři: děti tráví většinu dne aktivně – podtrhuji aktivně – se svými rodiči. Což pro ně představuje, alespoň v mých očích, to nejlepší, co je navzájem může potkat. Pracují, plánují, hrají si i soutěží – a všechno společně. Nutno podotknout, že se nejedná o tábor sdružující nějakou skupinu, která je tímto směrem vyloženě nasměrovaná, jako například skauti. Tady se scházejí lidé z měst a vesnic, více, ale i méně zruční a zvyklí na život v nekomfortní zóně.

Týden se mi naskytla možnost pozorovat celé to dění. A jako bych se vrátil zpátky v čase. Chystání dřeva, práce v kuchyni, včetně umývání nádobí, úklid obývaného prostoru, k němuž patřily provizorní umývárny, latríny a okolí jámy na bio odpad. Všechny tyto činnosti měly jedno společné: spolupráci. Přidanou hodnotou toho všeho se stala společná práce rodičů a dětí.

To, co dnešní rádoby moderní společnosti chybí, jsou základy soužití a nutnost spolupráce. Naše společné světy se často dělí na pokoje v našich příbytcích, uzavíráme se do místností a skupin na sociálních sítích a zážitky si sdělujeme prostřednictvím datových sítí. Máme desítky, stovky a někdy i tisíce virtuálních přátel, kteří se ovšem rozplynou zhasnutím obrazovky zařízení. V táboře se však pohybují lidé z masa a kostí. Stojí na druhé straně klády, kterou společnými silami vláčíte z lesa, stejně jako tahají za opačný konec pily. Štípou dřevo, připravované, aby všem bylo teplo a aby i ostatní mohli jíst jídlo, jež se bez ohně, hořícího právě díky tomu, že je do něj co přikládat, neuvaří. 

Napadá mě myšlenka, či spíše otázka: „Vrátili jsme se v čase, nebo pouze na místo, na němž budeme muset znovu začít?“

Soutěže, závody, hry, výuka zálesáckých dovedností, nacvičování divadelních scének, kytary, zpěv. Ještě teď vidím hejno jisker, které vzlétly po přiložení dřeva na oheň a přidaly se tak ke hvězdám na noční obloze, jež byly toho všeho svědky. Kolik z nás by to chtělo a kolik z nás by to mělo zažít? 

Že to není možné? Že bys tam nebyl ani den, čtenáři? Věřím ti. Ale ty zase věř, že odolnost se nevypěstuje sledováním filmů, zkušenosti nenasbíráš z příruček a zážitky nezhmotní cizí vyprávění. To vše se musí zažít a prožít, až nakonec zjistíš, jakou životní výhru představují třeba dobré boty, které tě ochrání od vody a bláta, protože není problém bláto na botách, ale bláto v botách.

Přeji ti pěkný podzim nejen v dobrých botách a oblečení, ale s pozitivním přijetím všeho, co ti nabídne, a se vším, co jsi schopen přijmout.

Není úplně nutné jít zbytečnému riziku naproti. Jakousi rukovětí může být Desatero zásad bezpečného chování při pohybu v horském terénu vydané Horskou službou. Přepisovat ho zde není třeba, je snadno dohledatelné na webu (najdeš ho například na oficiálních stránkách Horské služby ČR – pozn. red.). Horští matadoři si mohou zkusit, kolik bodů z těch deseti dají na „první dobrou“ a obecně není od věci si desatero čas od času připomenout. 

I při nejlepší vůli však nad vším kontrolu zkrátka nemáš. Určitě to znáš – láká tě vydávat se do neznáma a dotýkat se hranic svých možností. Ale občas se tak dostaneš do situace, která tě ochromí. Do místa, jež leží za hranou tvých schopností nebo sil. 

Co přesně tím myslím? Třeba se přižene bouřka, zatímco ty visíš na ocelovém laně ferraty. Nebo se zasekneš uprostřed skalní stěny, kde jedinou možnost postupu představuje příliš náročný krok, na nějž ti už, zdá se, nezbývají síly. Ale stávají se i takové „hlouposti“, kdy ti na úzké stezce vinoucí se nad srázem ustřelí kámen pod nohou a ty se najednou suneš dolů. Při troše štěstí to dopadne bez podstatných následků a získáš jen novou mezní zkušenost. 

Někdy to ale dobře nedopadá. Ocitáš se v životu nebezpečné a mimořádné situaci. Ať už se to dotýká nás samotných nebo těch druhých, naše tělo reaguje automaticky. V první fázi dochází k mobilizaci energie. Nervový systém zvýší tep, zrychlí se ti dech, začneš se potit a svaly končetin se mohutně zásobí krví, čímž se tělo připraví na dvě prazákladní strategie – boj, nebo útěk. Každý reagujeme jinak, ale většinou se snažíme situaci nějak zvládnout a dostat se rychle do bezpečí. I v takovém případě štěstí přeje připraveným. Nosit s sebou lékárničku, ovládat první pomoc a vědět, kam o další záchranu volat – zautomatizované reakce eliminují následky chyb způsobených panikou a vedou k efektivnějšímu řešení situace. Není tak od věci jednou za čas absolvovat kurz první pomoci. Už dokonce existují i takové, které se specializují přímo na první pomoc v horském prostředí. 

Já mám poměrně nedávnou zkušenost s pádem ve skalnatém terénu. Přivodila jsem si tržnou ránu na noze, pohmoždění ruky a slabý otřes. Žádný extrém – spravilo to deset stehů, punkce hematomu a klidový režim. Pohoda, dalo by se říct. Jenže ne tak docela. Hlavou se mi ještě pěkných pár dní honilo tisíc a jedna myšlenek. Co jsem mohla a měla v té chvíli udělat jinak, lépe? Co všechno se ještě mohlo stát? Byla jsem lapená v bludném kruhu opakujících se úvah. Špatně jsem se soustředila a hůř se mi usínalo. Mé hovory se neustále stáčely k úrazu. Trvalo to sice jen týden, ale dost mě to děsilo. Až mi kamarádka psycholožka musela připomenout, že se jedná o normální reakci na nenormální situaci, která mě potkala. I když se člověk nezraní nijak vážně nebo se jen stane svědkem nehody, duši to na chvíli ochromí. Nejen tělo potřebuje čas a péči, aby se zase dalo dokupy.  

Na rozdíl od první pomoci, o tomhle se ovšem moc nemluví. Přitom prospět může několik jednoduchých kroků: 

• Promluvit si s někým, kdo tě umí podpořit.
• Ventilovat emoce – například pláč nebo vztek –, aby mohly odejít.
• Nezůstávat s myšlenkami, ale věnovat se nějaké smysluplné činnosti.
• Pokud máš možnost, zařadit alespoň trochu pohybu na čerstvém vzduchu.

Když se stav nelepší a trvá delší dobu, je rozumné kontaktovat odborníka – psychologa či psychoterapeuta. Po vážných nehodách nebo blízkém setkání se smrtí se totiž může objevit posttraumatický syndrom, který vyžaduje ještě o dost větší péči. A věz, že navštěvovat svého psychologa není žádné stigma, naopak.

Zkušenost mezní nebo i ta „za hranou“, kterou prožiješ a zpracuješ, je pro tvůj další život velkým obohacením. Jen když se pouštíš do odvážných věcí, žiješ autentický a naplněný život.

Nad hloučkem horolezců na startu se vznáší mrak alkoholových výparů z včerejšího večírku. Kdo nekalil včera večer při kapele na hřišti, není dostatečně připraven. Dobře vím, že u Ledního medvěda budu mít sucho v krku, ale to je ještě daleko. 

Šest, pět, čtyři. Banda anarchistů, horolezci, co přijeli na slavný Horolezecký filmový festival do Teplic nad Metují, společně zpytuje svědomí a kolektivně slibuje, že už nikdy nebude pít. Ranní kocovina nápadně připomíná horskou nemoc. Jenže teď se musíš hecnout a běžet, žádné vymlouvání – to se může někdy v horách hodit. 

Tři, dva, jedna, start! Hlouček běžců se dává do pohybu, vybíhá z parku, nabírá tempo a zběsile letí teplickým náměstím. Hlavně nepřepálit začátek. Do cíle je to jedenáct kilometrů. To není zas tak moc, ale nechceš přece blinkat už u vstupu do skal, jako posledně. Opatrně holčičko, bude to do kopce. 

Hned první stoupání prověří. Běžíme kolem Poustevny svatého Ivana. Mám se jít rovnou schovat? Závod je vážná věc: Nebuď srab a přidej! Panenko Maria Pomocná, pomož mi doběhnout do cíle. Je poslední srpnová neděle a to je příležitost pojmout běh trochu meditativně. Dostávám se do tempa a poklusem se blížím ke skalnímu městu. 

„Mandulko přidej!“ povzbuzuje mě traťová rozhodčí, sestra Míry Šmída, který kdysi festival horolezeckých filmů vymyslel. Začínám chápat, že tenhle běh je prestižní záležitost. Buď ráda, že ti to běží. Míjím odbočku do Vlčí rokle a přichází stoupání. Pomalu střízlivím.

Skalní bránou vybíhá první závodník v protisměru. Tady někdo vážně závodí: „Mistře, do toho!“ Borec letí jako šíp zpátky do cíle, zatímco já mám celý okruh skalním městem ještě před sebou. Nemám se posadit na Krakonošovo sedátko nebo jít rovnou na borůvky? I Želva je rychlejší než já. 

Zapluji do temné skalní rokle, kam slunce nezasvítí a počítám schody. Beru je po dvou. Nedá se předbíhat, chodba je úzká. Přece nezpomalíš! Brzdila bys ostatní. Štrůdl závodníků se plazí mezi skalami jako had. Pod Chrámovými stěnami se trochu rozjasní a začne profukovat. Ještě nejsme na konci, vadnu a pod Herynkem dochází dech.  

Ovšem u Kance se to láme, znovu mi narůstají křídla a řítím se z kopce dolů po schodech. Kolena to odpruží. Hlavně se nepřeraz. Popohání nás Prásknutí bičem *. Nejdřív dlouhé skoky po písčité pěšince, pak zdrobním krok a chytám se zábradlí. Přebírám jeden schod za druhým. V úzké Sibiřské rokli čvachtá potok, dřevěná podlaha je kluzká: Pozor ať nesmekneš! Stěny jsou porostlé slizkým mechem: Raději se nedotýkej, kličkuj a běž!

Propletla jsem se bludištěm. Skály mě pustily ze svých spárů. Vyběhnu z lesa a běžím lehkým terénem po cestě zpátky do města. Nějaké děti z roubenky mi nabízejí vodu: „Díky, díky!“ Natahují ruce k závodníkům, chtějí si tlesknout do dlaní. To mě nezdrží. Běžím jako o dušu. Ať nejsem poslední! Před cílem čeká legenda pískového lezení Petr Prachtel a fandí mi. A konečně bouřlivý kordon diváků v cílové rovince a cíl!

Překvapivě jsem uhájila třetí místo na bedně v lehce zvýhodněné kategorii Horolezkyně. Závod však získal nový traťový rekord, jehož držitelem je Dominik Sádlo s časem 35 minut.  A ženskou kategorii opět vyhrála neporazitelná Táňa Metelková. Některé životní jistoty zůstávají. Tak zase příští rok?

Už jako malý kluk jsem často lezl po stromech. Ať už pro třešně, kaštany nebo jsme si s ostatními jen tak hráli. Měl jsem strach z výšek, ale tolik mě zajímalo, jak vypadá svět z ptačí perspektivy. Nevěděl jsem, jestli mi budou síly stačit, abych se dostal až do koruny nebo jestli pode mnou nepraskne až příliš křehká větev. Přesto byla touha po dobrodružství a překonání vlastních – zatím jenom tušených – limitů mnohem silnější než strach a nejistota. 

Z dnešního horolezeckého pohledu se to samé dobrodružství a nejistota stále více a více vytrácí. Přináší to, zdá se, především technický rozvoj. Technika a vynálezy nás provázejí na každém kroku. Všechny ty chytré telefony, sociální sítě, sdílená videa, virtuální prostor – to všechno změnilo opravdový život i tam venku, v přírodě. Čím dál méně je míst a věcí, které by tě mohly překvapit a zaskočit. Když něco nevíme nebo neznáme, donutí nás to hledat, zkoumat, zkoušet a pokoušet se najít vlastní řešení a dosáhnout svého maxima. Vždyť z nevědomosti vychází poznání. Mám ale pochyby, co dnes představuje ideál našeho jednání.

Argumentačně to vidím na straně rozumu, který sleduje užitečnost, racionální jednání, myslí v kontextu a dokáže vše analyzovat. Umíme vypnout chytrý telefon, počítač či tablet. Umíme se odpojit se od sociální sítě. Ale umíme od nich odpojit také naši mysl? Dokážeme se soustředit čistě na daný okamžik a být sami sebou? Třeba vylézt určitou cestu na skále v režimu tady a teď a přitom v nitru cítit, že jsem právě udělal tu nejvíc pasující věc v celém vesmíru, jaké jsem byl schopen? Zážitek z tohoto dobrodružství je zařazen do vědomí a zkušenosti jsou uplatnitelné i v jiných situacích a v jiných souvislostech. Nemusíš říct vůbec nic, aby ses zapsal do dějin. Stačí skutek, který vydá za spousty slov, dokonce i nad spousty činů slavných borců. Je důležité mít svůj vlastní názor a nepřemýšlet o tom, jaký budeš mít ohlas u ostatních. Nikdo nejde dál, když neví kam. A proto je potřeba naslouchat své mysli a zvyšovat sebedůvěru. Jenže výsledky vyžadují úsilí.

Vytvořili jsme si zvyk hledat souhlas. Ovšem toto chování nám komplikuje život. Hlavní je, aby měl každý ve svém životě alespoň trochu jasno a nad důležitostí vlastních pocitů přemýšlel. Já si chodím pro krásné pocity do skal – prostě si tam chodím pro radost.

Dnes se prosazuje reálný pohled na svět a pocity jsou zatlačeny do pozadí a prostoru se jim nedostává. Je to dobře? Horolezectví je převážně nesoutěžní sportovní odvětví, spočívající v překonávání sama sebe, v kamarádství, lásce k přírodě a volnosti. A vždy pro mě znamenalo volnomyšlenkářskou svobodu. Myslím, že by se do něj nemělo vkrádat konkurenční prostředí. Není třeba porovnávat svoje úspěchy s ostatními. Dostaneš se tak do začarovaného kruhu a cítíš se bezcenný – všechny šťastné chvíle už nejsou tak skvělé a vše, čeho se ti podařilo dosáhnout, je minimalizováno. Představuje to past, v níž začneš ztrácet sebe sama.

Nelze vyřešit jakýkoli problém za použití týž myšlenek, které ho vytvořily, a každý potřebuje jiné množství času, aby se připravil změnit své myšlení. Někdy se jedná o pouhé vyladění, jindy je tomu nezbytné věnovat spoustu energie.

Neporovnávej se s ostatními. Být sám sebou přináší spokojenost a lepší pocit ze života.

Tvým jediným soupeřem jsi jenom ty sám.

Po dvou dnech zase padá. Vločky tančí vzduchem a mnohé z nich zakončují své sestupné galapředstavení na červeném rukávu mé bundy, kde můžu důkladně studovat jejich tvar. Opravdu: každá je jiná. Podobně jako okamžiky, které prožívám tady nahoře. Žádný se nedá opakovat. Odplyne a je fuč. Parťák vynořující se zpoza sněhem obalených větví smrku, které ramenem vytrhuje z letargie a vytváří tak okolo sebe absurdní mlhovinu, úporná grimasa ve tváři vystavené běsnění větru, nebo pravdivě ohromný kontrast mezi člověkem a horou.

Nedá mi to. Nemůžu jinak. Tyto chvíle potřebuji zaznamenat pro věčnost. Zas a znova musím vytahovat jeden ze svých dvou foťáků a pokoušet se s jejich pomocí zastavit nekompromisní průběh času. Ten pohyb už se stal tak rutinním: osvobodit pravé rameno od dobře přiléhajícího polstrovaného popruhu a lehce naklonit celý trup mírně vlevo do takového úhlu, aby se batoh z ramene druhého svezl do načechrané sněhové pokrývky, předem mírně ušlapané levou lyží, a přistál u mých nohou zády otočen k nebesům. Není moc času, vše se musí odehrát v rychlém sledu. Jen málokdy lze výkřikem: "Počkej, stůj!" pozastavit dění na plátně horského bytí. Když se lyžař řítí svahem, nešlápně kvůli tobě na brzdu, aby sám sobě pokazil prchlivý okamžik prašanového opojení. Aparáty musí ležet v batohu tak, abych je hned a bez přehrabování vytáhl. Snad by mi dobrá polovina snímků utekla, kdybych se musel obejít bez zádového vstupu, kterého si na skialpovém batohu Lowe Alpine Revolt navýsost považuji: dva zipy, dva rychlé tahy, samozřejmě že přímo v rukavicích, a celý zádový panel se vyklápí do prostoru. Jako kdybych otevíral kufr. Jenže tento skialpový "kufr" si nesu na zádech, aniž by mi dával svou přítomnost za celý den přehnaně najevo.

Ano, tento článek je oslavou skialpového batohu Lowe Alpine Revolt. Oslovil mě, následně přesvědčil a poté uchvátil.

Vezmi a zavři

Nejen při focení ale člověk ocení rychlost a prostou jednoduchost přístupu do skialpového batohu přes výklopný zádový panel. Stačí jenom, když v mrazu lovíš suché rukavice, které se procedily na samé dno. Se zádovým vstupem vidíš celý obsah batohu a tvé ruce se natahují najisto. Aby člověk získal termosku či lékárničku, nemusí vyházet na sníh také péřovku, náhradní čepici, svačinu a vše ostatní, co to či ono překrývá.

"Co si ještě na túru zabalím? Pro všechny případy?" Se čtyřmi kily fototechniky často řeším spíše problém opačný: bez čeho všeho se ještě obejdu. Schválně si na jednodenní túry vybírám batohy o objemu kolem 25 litrů, protože chceš-li se opravdu dobře na lyžích svézt, větší bágl je přítěží. Pak ale přichází druhá stránka věci: uskromnění. Za ty roky strávené na pásech jsem si našel minimální kombinaci vybavení, s níž zvládnu každou situaci, přičemž čtyři páry rukavic a zázračná páska duct tape se stávají esencí úspěchu. I přesto jsem se často dostával na hranu objemových možností batohu a nacpat dovnitř stoupací pásy znamenalo obléct si bundu, která jim uvolnila místo. Lowe Alpine Revolt je oproti všem předchozím zkušenostem ale tak trochu nafukovací, zdá se.

Tolik prostoru se mi v pětadvacetilitrovém batohu ještě nedostalo. Lyžařské brýle a horalky mají svou samostatnou kapsu v horní části, jejíž objem nesnižují ani dvě hlavní kapsy (kromě té již popsané také kapsa lavinová pro sondu, lopatu a pilu) nacpané k prasknutí. A pokud podobně jako já trpíš posedlostí ze ztráty klíčů a raději desetkrát kontroluješ, zdali rozmarně neopustily své místo, pak se s batohem Lowe Alpine Revolt dočkáš klidu. Dvě vnitřní kapsičky, z toho jedna přímo s klipem na připnutí klíčů, tě ukonejší.

Batoh a montérky

Je frustrující počítat dny, kdy se člověku podaří dostat na lyže. Mnohem snáze se snáší čárkování dnů, které do terénu vyrazit nedovolí. A naštěstí se letos takových zatím příliš nenasčítalo. Budiž tak pochváleny mé domovské Jeseníky, na jejichž úpatí žiju, a na několik dní otevřené švýcarské hranice. S batohem Lowe Alpine Revolt jsem tak od chvíle, kdy se větve smrků sklonily pod nánosem bílé peřiny a svahy zaplavila jiskřivá běloba, strávil spoustu krásných, ale i náročných hodin. Užil si se mnou. Zejména, když jsem mu místo jednoho turistického cepínu, na který je upínací Headlocker systém původně stavěný, vnutil hned dva lezecké a vyrazil s Tomášem Petrečkem pořídit pár snímků na ledy. Unesl to – ten batoh. Včetně přilby, dobře usazené pod integrovanou síťkou, kterou v době její nepotřebnosti dokonale skryješ ve spodní části čela batohu.

Žít s lyžemi na nohou – a v mém případě nejspíš také v hlavě – je krásné i náročné. Zejména pro materiál. Drahý nepromokavý komplet se mění v montérky, na nichž začínám aplikovat už druhou sadu samolepících záplat. Červenou nit mám připravenou na péřovku a černou na rukavice. Rozstřelenou špičku lyží zachránilo dvousložkové lepidlo na bázi epoxidu a batoh si také prožívá své krušné chvíle. Zatím se ale tváří, že není žádná padavka a jestliže nějakou slabostí disponuje, rozhodl se ji přede mnou neprojevit. Festovní tkanina se evidentně jen tak něčemu nepoddá a jak už je u Lowe Alpine zvykem, věcí, které by se mohly pokazit, na batohu moc neobjevíš.

Je to zkrátka pašák. Dokonce když nemůžu, tak mi i lyže poponese. Každou na jedné straně, nebo taky na čele. A zvládl by i snowboard, prý. Ale teď už dost řečí, musíme zase vyrazit ven, sněží.

Skialpový batoh Lowe Alpine Revolt

Skialpinistický a freeridový batoh Revolt svou přítomnost nedává v obloucích vůbec najevo. Na zádový systém Tri-Flex™ se nelepí sníh a veškeré přezky a zipy obsloužíš v rukavicích. Ale nejvíc stejně oceníš prostorný zádový vstup, díky kterému i ve sněhové vánici rychle najdeš suchou čepici a bez sundávání rukavic vylovíš termosku. Více informací >>

V dalších letech jsem na tom stejném místě hloubil jámu ještě mockrát, ale tolik sněhu jako tehdy už se nikdy nenahromadilo. Metr až dva, občas okolo tří, jak kterou zimu. To představovalo nejobvyklejší masu sněhu, kterou bylo potřeba odházet, než lopata počechrala keříčky borůvčí na samém dně. Ale to se bavíme o závětrných svazích, na nichž se sníh, hnaný prouděním přes hřebeny, ukládá ve větším množství. Na svazích návětrných pak leží sotva půlmetrová pokrývka. A co dál? Bude to ještě horší? Blíží se konec staré dobré české zimy, přičemž tu novodobou reprezentuje bílý proužek vsazený do zelených svahů jakožto důkaz lidské marno(tratno)sti?

Možná ne tak docela. Sněhových závějí se prý dočkáme. "Ale budou podstatně vzácnější, než jsme byli doposud zvyklí. Teplé a sušší varianty zimy budou převažovat,“ řekl klimatolog Pavel Zahradníček z CzechGlobe - Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v lednu tohoto roku pro server iRozhlas.

Pachuť poslední (ne)zimy způsobila, že od půlky února neopustily mé lyže přítmí kouta garáže a mezi jejich špičkami si pavouk začal napínat svou síť. Dokonce i Malý Kavkaz chřadnul tou dobou bez sněhu. Kdyby se před naším příjezdem do horami sevřeného Hermonu nesneslo z nebe jako boží dar těch spásných třicet centimetrů jiskřivě bílého pokladu, proseděli bychom dny s velkonosým arménským lovcem Sirakem u kamen a zapíjeli nakyslou naloženou zeleninu vodkou. Takto nás duchové Kavkazu přece jen vzali na milost, ušetřili nás bolehlavu spřízněného s kvašením žaludku a velkoryse nám umožnili vytvořit si na kopcích nad opuštěnými vesnicemi ty své dvě souběžné čáry. Byť cesta dolů znamenala kličkovat mezi ostnatým stébly, čnějícími v celé své nohavice škubající délce nad pokrývkou. O geologické rozmanitosti podloží nemluvě. Do Gorisu, městečka v 1600 metrech nad mořem usazeném v nejvýchodnějším cípu Arménie, už ale sníh nedorazil vůbec. Hory, zvedající se za posledním nuzným stavením, se tvářily jako dietně pocukrovaná bábovka.

Tento lyžařský trip se nepovedl. A toho roku už žádný další. Ani na hřebeny Jeseníků za domem. Doma - v Malé Morávce v 700 metrech nad mořem - sice několikrát slušně chumelilo, ale následně také slušně lilo. Sníh se proměnil v déšť. Čerstvá nadílka ve čvachtající kaši. Nemělo to smysl - na tom ničem.

Když ze svých dětských vzpomínek vyvolám ty haldy sněhu, do kterých mě rodiče házeli, a v nichž jsme si kolem toho samého domu v 700 metrech hloubili bunkry a hluboké zákopy, aby na nás pak děda se zdviženou rukou a pohrůžkou "Krucaj faja!" vyběhl, kde má ty dřevěné fošny, které měly sloužit zcela jinému účelu než jako strop našeho bunkru, tak si myslím, že zimy už nejsou co bývaly. Pravda, byl jsem menší a všechno okolo mě naopak větší. A navíc myslet znamená hovno vědět, což tehdy řekl někdo s podobnými životními zkušenostmi, jakými oplýval můj děda. Proto dnes, místo domněnek, hledám fakta.

"Příčinou změny klimatu je s největší pravděpodobností zesilování přirozeného skleníkového efektu atmosféry v důsledku lidské činnosti a nadměrného zvyšování antropogenních emisí skleníkových plynů."

Píše se na webu Ministerstva životního prostředí pod záložkou Ochrana klimatu a energetika. Ekonom profesor Václav Klaus v článku publikovaném 3.12.2019 na webu www.klaus.cz ovšem tvrdí: "S klimatem se sice ani letos, ani v posledních letech nic mimořádného nestalo, ale klimatičtí aktivisté, lidé, kteří si založili svou politickou kariéru na výhružce, že nás klima zničí, nebude-li po jejich, proti nám právě teď organizují frontální útok."

Jedná se o fakta? Či pouhé názory? Pro přesná data z historických měření se můžeš proklikat na web Českého hydrometeorologického ústavu: "V letech 1861–1910 byla průměrná roční teplota 9,1 °C, v období 1911–1960 9,6 °C a v období 1961– 2010 10,4 °C." Přičemž tam dále najdeš: "V souvislosti se změnou teplotního režimu dochází rovněž k postupnému zvyšování průměrného počtu dní s vysokými teplotami a ke snižování průměrného počtu dní s nízkými teplotami." To jsou naměřená data - fakta, která nelze zpochybnit. A vrátíme-li se k profesoru Klausovi, pak ani žába vložená do smaltovaného hrnce nezaznamenala postupné ohřívání vody okolo. A když jí po dlouhé netečnosti došlo, že její stehýnko začíná vonět, slintal už mlsný Francouz nad poličkou.

Klima na planetě se otepluje, to je fakt. A tento proces urychluje působení člověka. Na tom se zase shoduje většina vědců - klimatologů, přičemž nejvýznamnější organizací přinášející výsledky výzkumu změny klimatu je Mezivládní panel pro změnu klimatu založený v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací (WMO) a Programem OSN pro životní prostřední (UNEP). Ekonomové a CEO trvale rostoucích korporací naopak zastávají spíše opačný názor - nic pozoruhodného se neděje. Proč? A kdo má pravdu?

„Padá podstatně méně sněhu a více prší. Počet dnů, kdy je na horách klasická zima s vyššími úhrny sněhu a s vyšší pokrývkou, výrazně klesá. V posledních dvaceti letech zhruba o 35 procent.“

Zaznělo také na serveru iRozhlas od klimatologa Pavla Zahradníčka. Ale možná ani nepotřebuješ znát stanoviska klimatologů. Přibývalo by ve skiareálech stále více sněžných děl se stále lepšími technologiemi, které dokáží vyrábět sníh i při teplotách okolo nuly, kdyby se nic nedělo? Dřív se lyžovalo na přírodním sněhu, to si pamatuji. A ano, vždycky měla zima své vrtochy, jako například v 70. letech, kdy se na Silvestra chodilo v kraťasech, aby pak teplota přes noc spadla o bezmála 30 °C. Ale jsou to dnes ještě vrtochy, nebo jde o dlouhodobější trend?

Zmizí naše česká zima?

Pokud se nic nezmění, data nasvědčují tomu, že na zachumelené střechy a chlad sněhu tajícího za krkem budeme už jen vzpomínat s Bohumilem Hančem, Gustavem Andělem a Viki Cabadajem na obrazovkách. Ovšem co pak říci na první letošní sníh, který už 12. října narušil poklidný život pavouka sídlícího ve špičkách mých lyží a donutil jej hledat si nové útočiště? Krásných 20 centimetrů sněhu. Tolik mi chyběl. Sice už se zase vsákl do půdy, ale za co jej mám považovat? Za předzvěst lepších zítřků nebo ukázku rozdivočelého klimatu? Blížící se zima nejspíš zase trochu napoví. Ale ať už bude jakákoliv, míč zůstane na naší straně. Jdu přemýšlet, jak s tou zodpovědností naložím

Přesuňme se teď přibližně 900 kilometrů jihozápadně. Za italské hranice. Do malého městečka nedaleko Benátek, kde střechy domů pokrývají rudé hliněné tašky a z vyvýšené polohy na piniemi porostlém kopci je obhlíží stará pevnost. Jedním z jeho devíti tisíc obyvatel byl ve stejné době, kdy se po Tatrách potuloval štáb Medené věže, i jistý Giancarlo Tanzi. Mladý Ital, který každou volnou chvíli prchal mezi sluncem vybělené dolomitské stěny, od jejichž úpatí spadaly do údolí zelené louky poseté plstnatými kvítky alpské protěže. Ty těžké kožené pohorky si ale nikdy nezamiloval. Svou hmotností pouze prodlužovaly cestu na vrchol a přidávaly krůpěje potu na čele. Slovy však v horách nikdy nikdo ničeho nedosáhl. A tak manuálně nadaný Giancarlo Tanzi začal přemýšlet, jak nohám odlehčit. Vyhledal místní ševce a přinutil je dělat pokusy s materiálem, jaký dosud při výrobě bot nepoužili. Cordura - lehká a odolná tkanina, již vyvinula firma DuPont v průběhu druhé světové války pro použití v pneumatikách a která později našla uplatnění v pracovních oděvech a jako hlavní konstrukční materiál batohů.

Mnoho prototypů se proměnilo v bezcenný odpad. Až v roce 1975 předvedl Giancarlo Tanzi světu první pohorky vyrobené z kombinace kůže a Cordury. Pojmenoval je Scout a své nově vzniklé firmě vybral, jakožto hrdý patriot, stejné jméno, jaké neslo i jeho rodné město - Asolo. S historickým odstupem téměř půl století už víme, že jeho počin snese označení revoluční.

Mladý Ital ovšem rozpoznal ještě další problém horské obuvi. Vlhkost! Samotná kůže, pakliže se udržuje pořádně promaštěná, sice vodu nepropustí. Po zásahu ševcovské jehly ale zůstavá v materiálu spousta neutěsněných otvorů. V pravou chvíli tak dorazila do městečka Asolo informace, že jistá americká firma W. L. Gore & Associates nedávno získala zakázku na výrobu voděodolné látky, ze které se mělo ušít oblečení pro polárníky připravující se na přechod Antarktidy. Giancarlo Tanzi získal několik metrů materiálu, obchodně nazvaného Gore-Tex®, a začal experimentoval s podšívkou dosud vyráběných bot. V roce 1980 pak - opět pod značkou Asolo - uvedl na trh úplně první pohorky vybavené nepromokavou a prodyšnou membránou.

Nedaleko odtud

Ještě jednou se přesuneme v prostoru. Ale už jen malý kousek. Půl hodiny jízdy po silnici 348 na východ, po proudu řeky Piavy, leží městečko Nervesa della Battaglia. Po konci druhé světové války si tu švec Oreste Zanatta a jeho žena otevřeli malý obuvnický krámek. Globálním konfliktem ekonomicky zpustošený sever Itálie začal po roce 1946 rychle vzkvétat a s poptávkou po kvalitních věcech rostla i firma, v níž Oreste postupně zaměstnal všechny členy rodiny. V průběhu 60. let pak předal žezlo synovi Ambrosianovi a ten malý rodinný podnik rozvinul v prosperující společnost, která získala název Tecnica Group. Jméno, které právě čteš, možná znáš. Nebo ti minimálně přijde povědomé. Pod křídla společnosti Tecnica Group dnes, kromě outdoorových a lyžařských bot Tecnica, spadají lyžařské značky Nordica, Blizzard či Marker, pohorky Lowa a kolečkové brusle Rollerblade.

Rok 1998 se pak stal zlomovým pro dva muže žijící 30 kilometrů od sebe. Oba už byli unavení byznysem. Giancarlo Tanzi v devadesátých letech vyráběl specializované horolezecké boty z termoplastických materiálů a inspirován biomechanikou se snažil o co největší soulad mezi botou a lidskou nohou. Ambrosiano Zanatta představoval klíčového manažera obuvnické firmy zaměstnávající stovky lidí po celém světě. Cesty obou podnikatelů se protnuly, když Ambrosiano prodal svůj podíl v Tecnica Group a jeho potomci Anna, Marco a Luca - třetí generace rodiny Zanatta - za otcovy peníze koupili značku Asolo od Giancarla Tanziho.

Kruh se uzavřel ve městě Nervesa della Bataglia, které se stalo sídlem společnosti Asolo. Příběh ale pokračuje. Už se čtvrtou obuvnickou generací rodiny Zanatta, kterou reprezentuje Lucova dcera Ludovica. Přičemž uličkami mezi jednotlivými stanovišti výrobního procesu se nadále prochází i starý pan Ambrosiano, který dohlíží na pečlivou práci italských ševců. A přestože revoluce, jakou hned dvakrát po sobě rozpoutal v obuvnickém průmyslu Giancarlo Tanzi, se dá dnes jen ztěží zopakovat, hledá i nadále celá rodina Zanatta další drobná vylepšení od horolezeckých po turistické boty. Všichni se soustředí jen a pouze na práci prodchnutou vůní kůže a hor.