Bílý kříž na cestě do Jermuku

autor: Honza Navrátil
Doba čtení: 10 minut
Ten zvuk žádný lyžař neslyší rád. Když se hrany promění v křesadlo, je jasné, že mezi kamenitým povrchem matičky Země a lyžemi něco schází. Bohužel – v Arménii scházel sníh. A přesto jsme kvůli sněhu málem bídně zahynuli.

Jako každé ráno je hrozná kosa. Přímotop v našem malém krcálku jel sice celou noc, ale s jedinou funkční spirálou ze čtyř se mohl s ledovým vzduchem, kterým jsou nasáklé všechny stěny v tomto ohromném baráku v dolině pod Malým Kavkazem, přetlačovat jak chtěl – bez šance na úspěch. Pod dvěma kousavými dekami, s přičiněním vlastního dechu a Sirakovy pálenky, kterou se odvážil vytáhnout teprve po třech dnech naší přítomnosti – poté, co jeho žena na noc odjela do města s poznámkou, že Sirak občas moc pije, ale že se nemusíme bát, protože mu všechno schovala –, jsme přečkali i poslední noc ve vylidněném Hermonu, kde zůstává na zimu jen Sirak, jeho lajka, čtyřčlenná vyzáblá rodina vlastnící celkem dvacet osm funkčních zubů a dvě neméně vyzáblé krávy.

A lovec Sirak už nás čeká se snídaní v hale, která by vzhledem k nebeské výšce stropu a jedné ohromné, zcela prosklené stěně mohla být pravoslavnou kaplí – jen kdyby po jejím obvodu nevisely všechny ty mrtvé hlavy, které nám zírají přes rameno do talíře. Nabalený v maskáčovém vaťáku sedí Sirak a jeho hrdý arménský nos v křesílku – ve kterém nejspíš prosedí i zbytek zimy, protože co tady s takovými sousedy? – jednou rukou drbe lajku za uchem a plynovým plamenometem sevřeným v ruce druhé rozdělává oheň v kamnech – takzvaný kavkazský zapalovač.

Po několika dnech hledání solidní vrstvy sněhu v končinách, kde se mrazivě prázdným vzduchem opuštěných vesnic jen tu a tam roznese štěkot vyzáblých psů, odjíždíme – a necháváme Siraka a jeho pálenku jejich společnému osudu. Jak ale na úzké horské silnici ztrácíme výšku, ztrácíme také jistotu, zdali je opravdu únor. U motorestu, kde se shromažďují bílé mikrobusy a jejich ošlehaní šoféři s velkými bojovnými čely, mi začínají být jégrovky, ve kterých jsem poslední dny lyžoval, spal i večeřel, na obtíž. Obávám se jen, zdali půjdou dolů – zdali nesrostly se zpoceným tělem a zdali nakroucené ochlupení nyní nefunguje jako suchý zip. Ona tam totiž ani netekla teplá voda. Nakonec ale jen v mikinách sedíme venku na sluníčku, z mastného papíru ukusujeme křupavé smaženky a obíháme šoféry, abychom zjistili, který z nich nás odveze na východ.

Po dvou hodinách jízdy pak stojíme na zaprášené ulici a kopce za námi – vrcholky našeho očekávání – vypadají jako dietně pocukrovaná bábovka. Neměli jsme tedy nakonec zůstat ve vymrzlém Sirakově panoptiku zvířecích trofejí, kde ležela alespoň ta trocha sněhu bez základu? Ubytování máme zaplacené na tři noci a jedinou atrakcí tohohle kráteru bez lyžařského potenciálu představuje kavárna s růžovými křesílky, dětský koutek a náměstí budovatelů lepších zítřků s kopií Eiffelovky ve velikost XXS. V kavárně je naštěstí taky wifi.

Sníh je v Jermuku!

Dokonce spousty sněhu – píše Lianna z airbnb. Tedy se tam musíme nějak dostat. Ideálně ještě dnes. Jsou teprve dvě odpoledne a na ulici se o střechu svého plynem poháněného fára opírá spousta chlapů, co už připalují poslední cigaretu z ráno koupené krabičky a jinak nemají do čeho píchnout. Pětitisícovým bankovkám dobře rozumějí a možná by s námi, kvůli jejich přitažlivému šustění, jeli rádi všichni. Jenže všichni mají kufr zaprásknutý k nepoužitelnosti plynovou nádrží a my držíme v rukou vak s lyžema – prý jestli by nešel přehnout napůl? Takže všechny naše dramy, které jsme ochotni zaplatit za sníh, ležící hodinu a půl jízdy odtud, získává majitel modrého sedanu Opel Vectra, protože jako jediný dokáže to neforemně dlouhé zavazadlo narvat do auta, a to i za cenu znepřístupnění ruční brzdy. V tu chvíli vůbec nepřemýšlí, že by se mu ještě dnes mohla hodit. Zkrátka má kšeft a další měsíc se pak může s klidem opírat o auto.

Pár kilometrů za městem se začínají ve vzduchu nahánět první vločky. Jedeme tedy správným směrem – tím stejným, ze kterého jsme dopoledne přijeli. Jenže po půl hodině stojíme! – zabetonovaní kolonou aut, v níž čelní místo zaujímají náklaďáky neschopné se vyškrábnout na horizont kopečku – vypadá, že by ho jejich šoféři snáz přeplivli než vyjeli. Stojíme deset minut – dvacet minut – půl hodiny – třičtvrtě – a pak už to nejvíc nedočkaví chlápci nemohou vydržet a vydávají se ostatním ukázat, že se z toho dělá akorát zbytečná věda. Prostě podlaha plyn a jedeme, no ne? Jenže ona to věda je – fyzikální věda – odpor není překonán, činitel smykového tření padá na nulové hodnoty, akce vyvolává reakci a nárazník náklaďáku prakticky demonstruje, že disponuje dostatečným množstvím newtonů pro aktivaci airbagu a účinnou deformaci karoserie osobního vozu. Bum, hotovo, prásk! Další řidiči už nejsou natolik lehkovážní – především pak skupina mladých vojáků přímo před námi – nasazují na svou dodávku řetězy – zdá se, že poprvé v životě – naštěstí jich je na to celá jednotka i s velitelem – takže po půl hodině konečně utahují řetěz na pravém zadním kole – a pak ho utahují znovu – ještě na kole druhém – totiž ten samý řetěz na pravém předním kole – tom kole s pohonem.

Každý řidič z kolony má jeden pokus. Ukaž své umění! – škarpa, nebo horizont? Cesta zpátky neexistuje – za námi ji zahradily desítky dalších hrdobijců odhodlaných pro jediný směr. Teď tedy přicházíme na řadu my. Náš stále klidný šofér naposledy mocně potahuje z cigarety, koženou botou zašlapává nedopalek do špinavé břečky pokrývající asfalt a nám dvěma ukazuje, ať se oba naskládáme na přední sedadlo spolujezdce. Na rozdíl od armády má tedy představu, kterou nápravu motor pod kapotou pohání. Nastala naše chvíle – naše cesta k horizontu – naše cesta za sněhem.

A vedeme si dobře. Postupně překonáváme jednotlivé milníky, na kterých pohořelo tolik pilotů před námi, a které teď označují jejich povozy odstavené do příkopy. Dostáváme se na úroveň posledního náklaďáku – horizont je blíž a blíž – jeď, jeď – jeď-ď-ď-ď – šoférova pravá noha a plynový pedál si notují v symfonii sounáležitosti – blížíme se – jenže najednou – další vyzyvatel horizontu, který se vydal na cestu před námi – stojí – zablokuje v kopci taky nás? – už se nerozjedeme a skončíme uprostřed Arménie? Ze stříbrného sedanu, beznadějně protáčejícího svá kola na jenom místě tohoto nakloněného kluziště, okamžitě vyskakují dva Arménci a zezadu se snaží k desítkám koňských sil připojit ještě dvě síly lidské – jenže je to beznaděj – podrážky kožených lakýrek kloužou stejně jako zalepený vzorek pneumatik – a najednou šmýk! – sedan se stáčí na stranu a levobokem míří ke svému osudu – a muži v lakýrkách na poslední chvíli uskakují – lámání kostí mezi sedanem a nárazníkem náklaďáku se zdálo tak blízko – slyšeli bychom ten zvuk z absolutní blízkosti – právě projíždíme okolo, když stříbrné plechy schytávají svou osudnou ránu – prásk ho! Uhýbáme – kličkujeme mezi odstavenými komparzisty – ztrácíme tření – ale pořád ještě tak tak jedeme – trochu se smýkáme do stran, ale jedeme. Kousek, už jen kousek, kousíček – a Á-NO!

Překonáváme horizont jako jediní – leč vstupujeme hlavní branou do pekla barvy bílé. Kéž bychom si zůstali hrát v dětském koutku, kde bychom nadávali na nedostatek sněhu.

Jedeme krokem. Stěrače nezastavitelně kmitají, aby udržely alespoň částečný výhled na silnici, na které se držíme jen díky svodidlům po její obrubě. Pravá noha našeho šoféra stále jede tu svou – precizní a citlivou práci – povoluje a stlačuje plynový pedál v milimetrových nuancích – zato v obličeji se mu nepohne ani řasa a jen chvění chlupů, které trčí do světa z jeho nosních dírek, svědčí o životě v kamenné arménské tváři, která si chladnokrevně razí cestu bílou tmou. Míjíme další auta a další lidské osudy uvězněné ve škarpě – na světelné kužely vyzařující z čumáků aut by se díky ohromnému množství macatých vloček, které se kupí v jejich prostoru, snad dalo i sáhnout.

Jak to, že my stále jedeme? Projíždíme sedlem, ve kterém ještě před několika hodinami slunce zářilo na vršky Malého Kavkazu. Nyní před námi ve světle reflektorů září pouze naše nejbližší budoucnost – nejbližších třicet metrů. Klesáme do ostrých zatáček – pravá noha nyní věnuje svůj cit brzdovému pedálu – proti nám se pravotočivou stoosmdesátistupňovou zatáčkou sune náklaďák – vlastně už skoro stojí, hrabe z posledního – a za ním se pokouší udržet svá kola v pohybu poslední přeživší žigulík – předjíždí – musí – a nás nutí zpomalit – smýká se – a opět ten činitel smykového tření – nula k nule pojde – gravitace předurčuje trajektorii a náklaďák odklízí odepsaný žigulík ze své cesty – přímo do té naší. Když ho v jeho nekontrolovaném pohybu těsně míjíme, mohli bychom si docela zblízka prohlédnout benadějný výraz řidiče – ale bohužel, máme raději oči skryté v dlaních vlastní beznaděje.

Jedeme, jedeme, jedeme. Prokousáváme se sněhem, neodvažujeme se na našeho hrdinu promluvit a rušit tak jeho soustředění – nabourávat jistotu, s jakou plní úkol, ke kterému se nám zavázal před už téměř šesti hodinami. Až modrá cedule u krajnice, která na stejném řádku jako Jermuk uvádí číslovku osm, uvolňuje vakuum uvnitř malé kabiny auta. Poprvé od dobytí horizontu se k nám šofér obrací a my chápeme, co se od nás očekává – vytahujeme ze zmačkané krabičky STARTek cigaretu, která během třech mocných potáhnutí mizí až po filtr v jeho plicích. Duše potřebovala dofouknout.

Zastavujeme pod neprůbojným pouličním osvětlením – na silnici mezi paneláky, jimž vévodí desetipatrový věžák. Vítejte v arménském Zermattu?

Naše tašky i vak s lyžemi letí do sněhu a šofér pospíchá na svou odměnu – povýšenou o bonus za hrdinství a genius jeho pravé nohy – hodlá se totiž ještě dnes vrátit domů! Je to génius i šílenec. Na rozdíl od nás ovšem dobře ví, kam míří – to my v devět večer zatím vůbec netušíme. Naštěstí, dříve než se stačíme ztratit v postsovětském sídlišti, Lianna z airbnb pro nás do temných ulic posílá své přátele. A nás čeká další zběsilá jízda žigulíkem mezi arménskými paneláky. Už mi ale vůbec nevadí, že kvůli nedostatku místa máme v autě dva řidiče – kluci si sedí navzájem na klíně – jeden ovládá volant, druhý pedály – a že vak s lyžemi musím držet v ruce vystrčené ze staženého okýnka na ulici. Jen si matně vzpomínám, že ta Lianna psala cosi o problémech s topením – a děvče, které nás přijelo mezi paneláky vyzvednout a nejspíš nás brzy v jednom z nich ubytuje, nám s úsměvem sděluje, že v noci má být mínus pětadvacet.

Chtěl bych si ohřát ruce –
snad v kuchyni,
otevřu ledničku.

Náš tip

Všestranný batoh Rab Aeon
Při chůzi, poklusu, lezení po skále i jízdě na kole – přiléhavý a přizpůsobivý zádový systém Air Contour X™ s lehkými ramenními popruhy plynule kopíruje pohyby těla. Na batoh připevníš trekové hole, turistický cepín i cyklistické světlo. A až se zase jednou strhne liják, zabalíš celou svou výzbroj do integrované pláštěnky.
3 090 Kč
Prohlédnout zblízka

Autor

Honza Navrátil
Kluk z Jeseníků, který v myšlenkách utíká do světa Jacka Londona a fyzicky do hvozdů, které zavánějí samotou.

Sdílet článek

Ze stejné rubriky

envelopemagnifiercrossmenuchevron-down