Říká se, že čas všechno spraví. Čtyři roky ale zřejmě byly málo. Koneckonců – byla to Hora zabiják, co se ve třiapadesátém zakousla do jeho těla. A on byl vděčný, že to odnesl jen dočasnými halucinacemi a omrzlými prsty na nohou, které se mu právě teď znovu připomněly. Shrbený seděl v áčkovém stanu. Celta se třepotala ve větru tak silném, jak jen v sedmi tisících devíti stech metrech může být. Pleskala ho do zad. Byl prochladlý a hladový. Do staženého žaludku by ale stejně nic nedostal. Na roztaženém spacáku si prohlížel obnažené prsty. Zbělely. Vypadaly jako potaženém voskem. Dotýkal se jich a nic necítil. Jako by k němu nepatřily. Podle rad lékařů třel svá chodidla a třel je dobrou půl hodinu, ale nic se nezměnilo. Ani jeden z prstů, které mu na Nanga Parbatu omrzly, se k němu stále nehlásil.

Když půjde ráno nahoru, je šance, že přidá druhou osmitisícovku. To ještě nikdo před ním nedokázal – zdolat dvě osmitisícovky! Ale s tím taky naroste pravděpodobnost, že se mu po návratů domů zařízne do nohou pilka. Za každých tisíc metrů odevzdá v nemocnici jeden černý prst. Pak se bude znovu učit chodit. V alpských stěnách už nikdy nepoleze jako dřív. A žádná další cesta už neponese jeho jméno. Buhlriß, Buhlkante, Buhl-Dach. Nic z toho nebude.

Rozum rozhodl. Kurt Diemberger, Marcus Schmuck a Fritz Wintersteller půjdou na vrchol sami. Jsou dobře aklimatizovaní. Není důvod, aby jim tahle osmitisícovka odolala. On bude zatím sedět v táboře. Uvaří čaj, aby si kamarádi po návratu svlažili mrazem vyschlá hrdla a uklidnili vylágrované žáludky nečím teplým. A občas vystrčí hlavu ze stanu a zkontroluje, jestli už mu nemávají z vršku.

Bude sedět ve stanu a čekat. Krutá představa pro horolezce, který jako první na světě přemohl Horu zabijáka. Zápasil s ní tehdy dlouhých jednačtyřicet hodin. Do té doby zardousila jednatřicet mužů. A on na ni zůstal sám. Docela sám. Kamarád Kempter na tom nebyl dobře a odmítl opustit poslední tábor. Dvanáct set výškových metrů na jednoho muže. Ale Hora zabiják neměla tušení, že zrovna on má takovou páru. Postavil se jí na temeno a z hlavičky jí sebral kámen. Na památku pro ženu. A pak bojoval o cestu zpět, protože hora byla sice pokořená, ale necítila se poražená. On už ale nebyl sám. Doprovázel ho další horolezec. Přišel ho podpořit, aby to nevzdával, když na kolenou padal do sněhu. Následoval ho, dokud se nedohrabal zpět do tábora. Pak ten horolezec zmizel a už ho nikdy neviděl.

Tenkrát tvrdě bojoval. Teď sledoval, jak se mu kamarádi vzdalují. Ze třech lidí se stávaly tři tečky na bílém plátně. To nešlo vydržet. Rozum rozhodl. Jenže srdce ho překřičelo. „Klidně si ty mý zatracený prsty vem,“ promluvil k hoře, když už se na tu prchající příležitost nemohl dál dívat. Silou natlačil nohy do mrazem ztuhlých kožených bot, rozhrnul stanovou celtu, nasadil si temné ledovcové brýle a vyrazil k vrcholu Broad Peaku. Diemberger se hodně divil, když se vracel s vrcholem v kapse a tenhleten Buhl, co se ještě ráno zdráhal postavit na nohy, mu najednou kousek pod vrcholem stoupal naproti.

„Hermann,“ řekl Diemberger, když se na svahu zaklínili rameny jeden o druhého, „du bist verrückt!“ Blázen – to on skutečně byl. Ale blázen do hor. Už od dětství. Rodiče mu říkali, že tam nahoru nepatří. Marně. Nemohl bez hor žít. A proti jedné z těch nejvyšších teď vsadil svých deset prstů.

V tom ho Diemberger nemohl nechat samotnýho. Tak to otočil a na vršek se s ním ještě vrátil. Bolelo to oba dva. Buhla asi o dost víc, protože jednu nohu už skoro vlekl za sebou. Ale zmáčkout se, to on uměl. Však taky v Alpách kolikrát šlapal na kole i sto čtyřicet kilometrů, aby vylezl nějakou tu stěnu a pak těch stejných sto čtyřicet kilometrů zase šlapal zpátky. A usnul při tom jen jednou. Když se vracel z Piz Badile, patnáct kilometrů od domova mu spadla hlava na řídítka a vletěl na kole rovnou do Innu. S ohnutým rámem na zádech pak došel domů pěšky.

Takže dřel do poslední kapky potu i tentokrát. A západ slunce, který tomu nasadil oranžovou korunu, všechnu tu dřinu vynahradil. K večeru kráčel dolů jako první člověk se dvěma osmitisícovkami a přes usínající ledovec Baltoro koukal na třpytivé střechy Chogolisy. Srdce mu zase cosi našeptávalo.

Velké nekonečné bílo

Broad Peak se teda povedl náramně. Vlastně nikdo ještě něco takového na osmitísícovce neprovedl. Lézt nahoru – celou cestu od úpatí hory až po její vršek bez jediného nosiče. A bez doušku kyslíku z láhve. Vybojovali to tedy jen s tím, co si sami nesli na zádech a v plicích. A stejně neměli dost.

Schmuck a Wintersteller se zamilovali do sedmitisícovky Skil Brum, ze které by člověk sněhovou koulí možná i dohodil na K2 – kdyby se jen v tom řídkém vzduchu dalo pořádně rozmáchnout. Sotva se zase trochu do zásoby vykrmili, hned tam vyrazili. A za pár dní mávali z vrcholu. Zdolali ho úplně sami a jeden by tehdy řekl, že durchweg. Šmahem. Dnes bychom to nazvali alpským stylem.

Buhl, protože mu mezitím všechny prsty rozmrzly a zase zčervenaly životem, hleděl ale na Chogolisu. Ta ho uhranula. A oči mu těkaly mezi jejími dvěma vrcholy. Ten vlevo se zdál mírně vyšší. Přejížděl zrakem po kilometr dlouhém hřebeni ostrém jako břitva. Sem a tam. Pod ním počítal převislé séraky. Sledoval, jak po svazích teče třpytivý led a kudy se odpoledne hrnou laviny. Dumal, kudy nejsnáze proklouznout na vrchol a přitom horu nerozzlobit. A když už měl pocit, že má horu dobře přečtenou, šťouchl do Diembergera, aby si šel sbalit batoh.

Za tři dny byli v šesti tisících sedmi stech metrech. Buhl ten labyrint dobře načetl a plíce měli z Broad Peaku roztažené, tak to nahoru odsýpalo. Zbývalo to jen dorazit z posledního tábora na vršek.

Ve dvě ráno už Buhl třepal s Diembergerem zachumlaným ve spacáku. V takových výškách všechno trvá. Jenom než voda začne bublat, zmizí dobrá hodina. A bylo potřeba rozpustit sníh, něco čaje nalít do hrdla, zbytek do láhví a co nejdříve vyrazit. Po páté hodině stáli před stanem a Buhl byl natěšený jako štěně. „Kurt, das ist der glücklichste Tag,“ pravil a hleděl k vrcholům Chogolisy, „to byl vždycky můj sen, vystoupit nahoru durchweg z basislageru.“

Jenže hory – a už vůbec ne ty nejvyšší – nemají pro člověčí sny pochopení. A i když šlapali, co mohli, nevyškrábali se ti dva dál než do sedmi tisíc tří set metrů. Tři sta výškových metrů scházelo, když se na horu posadil mrak. A z toho mraku se začaly sypat vločky macaté jako čmeláci. Buhl a Diemberger dohlédli sotva jeden na druhého. Přičemž od sebe nesměli stát dál než deset kroků. Tentokrát rozum zase zavelel a ani srdce se ho už nesnažilo přehlasovat. I ono chtělo hlavně přežít.

Diemberger vedl, Buhl se snažil neztratit stopu. Nahoru předtím kráčeli po nabroušeném sněhovém ostří. Vlevo padal strmý svah, vpravo zela kolmá hlubina. Jenže to ostří teď zmizelo. Země splynula s oblohou v jednou souvislé bílo. Nahoře bylo dole a dole se převrátilo nahoru. Buhlovi se motala hlava. Kdyby mohl, lehl by si do sněhu a počkal, až se svět zase srovná. Jenže to by mu Diemberger utekl. Tak šlapal a vrávoral. Když chtěl zabrat do nohou nebo se opřít o cepín, hora se pootočila a noha či ruka putovala vzduchem déle, než by čekal. Jako když člověk kráčí potmě po schodech, špatně si je spočítá a na ten poslední schodek zapomene.

Dosud ale Buhl vždycky nějakou oporu našel. Pak něco zapraskalo. A pravá noha se bořila hlouběji – a hlouběji – až se probořila úplně. Jeho tělo najednou ztratilo všechnu svou tíhu. Nevážilo ani gram. Vznášel se a kolem dokola pozoroval jenom to nekonečné bílo. Bílo, bílo, bílo – a pak – tma.

Bylo sychravé podzimní ráno. V ulicích Paříže se vlhká mlha mísila s šerem doznívající noci, a tak četník konající pravidelnou obchůzku na Route de la Pyramide nemohl spatřit obelisk Ludvíka XV. – slavný pomník Pyramide du bois de Vincennes – dříve, než k němu došel na vzdálenost sotva dvaceti metrů. I tak ale v tom šedém začátku dne zaregistroval mezi staletými duby Vincenneského lesíka, kterým štěrková kočárová cesta procházela, nezvyklý pohyb – a najednou se zpoza jednoho z vrásčitých staletých kmenů vynořila malá holčička ve volánkových bledě modrých šatičkách s bílými krajkami. Mohla mít tak šest let. Víc určitě ne. A podle těch šatů rozhodně nevypadala na dítě nějakých chudáků.

„Jak se jmenuješ, petite?“ zeptal se četník, když si k ní kleknul do vlhké trávy. Holčička s buclatými tvářičkami, malým připlácnutým nosíkem a lokýnkami ve vlasech na něj ale jenom koukala, nic neříkala a ten její pohled prozrazoval, že je sice ztracená a těžko hledá důvěru v cizího člověka, ale rozhodně se v těch očích nedal vyčíst strach.

Tehdy na podzim roku 1873 to bylo poprvé, co Alexandra Marie David prchla z domu. Ani přísná výchova otce nedokázala držet na uzdě její neposednost. A tak, když jí bylo čtrnáct, sedla na pařížském nádraží Gare de l’Est na vlak do Švýcarska, aby odtamtud následovala ještě další koleje směřující do Itálie. Domů už ji přivedla máma, která se za svou holčičkou plná paniky a taky strachu vydala a která ji odchytila až na nádraží v Ženevě. V létě 1886 – to bylo Alexandře hezkých osmnáct let – už jí ale výlet nikdo nepřekazil – a ona ze svého nového belgického domova dojela na kole až do Španělska, odkud se přes Francouzskou riviéru a Alpy vrátila zpátky. Otec zuřil. Bylo to skandální. Nezodpovědné. A nepatřičné pro tak mladou ženu. „Mon Dieu! Proč nám tohle děláš?“

Ale to ještě nebylo nic. Při studiu na Sorbonně se totiž Alexandra Marie ponořila do nauky o asijských náboženství, což ji přivedlo až k rozhodnutí vzdát se otcem vštěpované katolické víry, aby se namísto toho stala buddhistkou. „Diantre!“ šílel už otec, když odmítala – jak se sluší a patří – bohabojně s rodinou pokleknout do lavice při nedělní mši. A pak – namísto aby skromné dědictví po své zemřelé kmotře moudře investovala, jak jí otec radil, odplula ve třiadvaceti letech za zděděné peníze do Indie, aby tam studovala sanskrt a taky aby se naučila jógu od slavného Svámího Vivékánandy. „La folie! Šílenství!“ Cestovala, dokud jí nedošly peníze. A pak se s prázdnými kapsami i žaludkem vrátila domů.

Odplula, aby se nevrátila

Říká se tomu sňatek z rozumu. Alexandra Marie David si až do šestatřiceti pevně chránila svou svobodu. Po návratu z Indie se zapsala na Královskou konzervatoř v Bruselu a potom kráčela světem jako operní pěvkyně a osm let rázovala po francouzských koloniích, aby tam bohatstvím svého hrdla bavila vybranou společnost. Chvíli žila také ve vietnamském Hanoji – na svém milovaném poklidném Východě. A ani svatba s ředitelem francouzské železnice, která měla už brzy sešněrovat a propojit celou severní Afriku, a stárnoucím playboyem Philippem Néelem neměla efekt, jaký běžně takové spojení muže a ženy mívá. Alexandra – nyní už Alexandra David-Néel – se ani přesto nehodlala usadit, vyšívat krajky a rodit děti.

Sedm let nicméně docela obstojně hrála slušně vdanou ženu. Bavila obchodní partnery svého muže, studovala, přednášela a dokonce i napsala svou první knihu Le Bouddhisme du Bouddha. A pak už to nemohla vydržet. Chyběla jí Asie. A chtěla studovat buddhismus přímo u zdroje. A tak 12. srpna 1911 vyplula znovu do Indie. Podle Philippa, aby se zotavila – a aby měla čas uspořádat si své myšlenky. Proto jí tu cestu taky platil. Jenže ubohý Philipp netušil, nepochopil, že Alexandra viděla svou budoucnost docela jinak.

Rok v jeskyni

Svatí mužové věřili, že se reinkarnovala, protože měla na světě dokončit práci z minulého života. Alexandra David-Néel zamířila do Sikkimu – nezávislého království v severní Indii – aby tam dosáhla buddhistického osvícení. Ještě než se ale ponořila do přítmí, chladu a absolutní strohosti jeskyně, kterou objevila v horách – dobrých 4000 metrů nad mořem – setkala se se třináctým dalajlámou Thubtänem Gjamcchem, který krátce předtím prchnul před čínskými vloudilci ze Lhasy do Indie. A až teprve poté, co po nějaký čas naslouchala buddhistickému učení z úst nejpovolanějšího, se na rok uchýlila k osamělým meditacím a praktikám, které pomáhají lidem přežít v řídkém vzduchu a v mrazivém chladu vysokých nadmořských výšek. Naučila se ovládat tumo – prazvláštní způsob dýchání, který slouží k vytváření tělesného tepla. Buddhističtí mnichové takto dokáží hodiny prosedět nazí venku na mrazu, v minusových himálajských teplotách – a dokonce na svém těle usuší i mokrou látku, kterou omotají okolo svého těla.

Rok strávila Alexandra David-Néel osamoceně v jeskyni, kdy k ní po svazích hory vždy jen jednou za den vystoupal čtrnáctiletý mnich Aphur Yongden, aby jí přinesl jediné jídlo toho dne. Když pak Alexandra sestoupila z jeskyně nadobro zpět mezi lidi, byla vysvěcena jako tibetský buddhistický lama – a následně adoptovala mladého Aphur Yongdena. Měli spolu totiž ještě velké plány. Chystali se vkročit do Tibetu, který stále zůstával cizincům zakázaný a zapovězený. A skutečně to také udělali. Potají se vydrápali na hranici, kterou Matka Země navršila z kamenní a ledu až do mnohatisícových nebeských výšek, v nichž se nedostávalo člověku ani jednoho svěžího nadechnutí, natožpak jiného pohodlí.

Sikkimské úřady pro takové dobrodružství ale pochopení neměly. Je to špionka, pomysleli si. A v září 1916 je britský velvyslanec oba ze Sikkimu vyhostil.

Démoni byli poraženi

Kam tak ale mohla Alexandra a Aphur Yongden odejít? Doma v Evropě lítaly granáty mezi zákopy a rozhodně by tam ani jednoho nic dobrého nečekalo. Vydali se tedy dál na východ. Do Země vycházejícího slunce – do Japonského císařství. A tam narazili na mnicha, který jim vyprávěl, jak pronikl až do Lhasy – do zakázaného tibetského města – v přestrojení za čínského lékaře. Díky jeho příběhu získala Alexandra víru, že si přece jen může splnit svůj sen – že může na vlastní oči spatřit Potálu – palác dalajlámů, jehož zlaté střehy se třpytí pod sluncem, které září nad Červeným pahorkem. Nejprve ale oba čekala ukrutná cesta přes Čínu, která se zrovna zmítala v neklidu občanské války a nejednou se stali svědky bezostyšných vražd, tvrdých soubojů a kolikrát se i oni sami dostali do křížku s divokými válečníky. A pak se před nimi ještě rozprostřela nekonečná poušť Gobi, která je na svém pískovišti málem vyhladověla. Dobré tři tisíce kilometrů urazili povětšinou pěšky, než se v roce 1924 – to bylo Alexandře padesát šet let – opět ocitli kousek od tibetských hranic.

Pokud se opravdu chtěli dostat až do Lhasy – a to ona i Aphur Yongden chtěli – museli proniknout hluboko do samého nitra Tibetu. Mnohem, mnohem dál, než se dostali před lety ze Sikkimu. Což tedy znamenalo další týdny a možná spíš i měsíce chůze. Navíc po cestách, po kterých na koních procházeli vojáci střežící zemi před nevyžádanými hosty. Nezbývalo tedy než věřit, že jejich převlek zapůsobí v případě takového setkání důvěryhodně. Aphur měl vystupovat jako buddhistický lama a Alexandra se měla stát jeho tibetskou služebnicí – chudou rolnicí ze střechy světa. Světlé vlasy si proto zapatlala čínským inkoustem a protože krátký sestřih by ji také prozradil, spletla si ještě copánky z jačí srsti. No a tváře a ruce? Ty si denně potírala mastnotou, která se usadila na dně hrnce. Ale stejně nakonec raději putovali v noci a přes den odpočívali v nějaké odlehlé jeskyni nebo v dobře ukrytém stanu.

A konec konců – vojáci nebyli jediným rizikem, které mohlo zhatit jejich cestu. Dravé řeky se hrnuly svými koryty a hlubokými roklemi, jejichž okraje se tu a tam zřítily do zpěněných vod, které se hnaly ze sněhů tajících na úpatí horských obrů. A překonat takovou horskou řeku, to nebylo nikdy bezpečné. A tak se jednou Alexandra ocitla v proutěném koši, který se na špagátech pohupoval nad propastí. Děsivé až dost. A pak – jen kousek od druhého břehu, kde už tu hrůzu mohla mít za sebou – prasklo tažné lano. „Aide!“ vykřikla ve svém rodném jazyce, „Pomoc!“ Najednou se řítila zpět po prověšené lanové dráze – přímo nad rozbouřené peřeje. A byl to okamžik, který jí ale připadal jako celá věčnost. Visela tam a nezmohla nic. Zachránil ji až tibetský mužík, který se hlavou dolů jako lenochod přichytil na lano a s novým tažným špagátem se sunul k ní, zatímco voda – vzedmutá prudkými nárazy na kameny – olizovala jeho záda.

Jak potom stoupali od řek výše do hor, mizely stezky vedoucí jejich kroky do zakázaného města nejprve pod sněhovým popraškem, kterého ale přibývalo, až se nakonec bořili do hluboké bílé vaty i do půlky stehen. A hodiny a hodiny se pak bez odpočinku a bez jídla prohrabávali do vysokohorských sedel, které je oddělovaly od jejich cíle. Bezmezná dřina. A to se pak ještě lavina opřela do jejich stanu a Aphur si taky při pádu do trhliny vymknul kotník, takže pak celé dny dřepěli v jeskyni a protože neměli co jíst, zašilhali nakonec z hladu ke svým nohám a uvařili si ve vodě alespoň jačí kůži, ze které byly jejich boty ušité.

Prošli si vším utrpením, jaké jen odhodlaný poutník může prožít – dokonce i před zloději se museli ohánět pistolemi, které si pro tento případ nesli. Až konečně – po čtyřech měsících putování, strádání a někdy i bojování o holý život – spatřili z dalšího těžce vybojovaného průsmyku, jak se sluneční paprsky odrážejí od zlatých střech Potály.

„Lha gyalo! Di tamtchen pam! – Bohové zvítězili! Démoni byli poraženi!“ plakali, když z obrysů Červeného pahorku, na kterém stojí palác dalajlámů, vyrozuměli, že nic z toho, co je takovou dobu trápilo a co pořád dokola zkoušelo jejich vůli žít a přežít, nebylo zbytečné. Srdce Alexandry David-Néel začalo vyťukávat stejně rychle, jako když modlitební mlýnek vysílá k nebi nad Tibetem věčnou buddhistickou mantru Óm mani padmé húm. A najednou stála před branami města – zakázaného města, které už ale pro ni nebylo nedosažitelným. Rýsovalo se přímo před ní. A ona měla nahlédnout pod závoj jeho tajemství o objevit další novou pravdu o svém životě.

Po smrti manžela bylo pro Esther těžké vydržet doma v Doveru. Dívat se na prázdné křeslo, ve kterém William uprostřed knihovny sedával, a sledovat stíny, co se plížily po kamenných stěnách ohromného sídla Maison Dieu – v tom se jí jen těžko snášela ta náhlá osamělost. A tak, jakmile Williamovu rakev zakryly nánosy hlíny a s tělem jejího muže se z jejich úzkých ramen sesunula pod zem také všechna ta tíha osudem tvrdě vyžádané situace, vzala Esther Mummeryová jejich dva syny – dvaadvacetiletého Williama juniora a třináctiletého Alberta – a odcestovala s nimi do Alp. Chtěla jen dýchat horský vzduch a přála si, aby den za dnem proudil celým jejím tělem. Dokud nebude zase čisté – připravené znovu naplno žít.

A k nebi vzedmuté štíty, opásané blyštícími se sněhovými pláněmi, ze kterých se v pěnách hrnuly do údolí vody ledovcových řek, účinkovaly také na mladého Alberta. Napřed ho ten pohled nadchl. Bylo to poprvé, co viděl něco tak velkého – kouzelného a přitom hrozivého. A pak ho ten svět shůry už jen dál vábil. Přitahoval ho k sobě. A zamotával se do jeho mysli. Až se v ní nakonec trvale usadil. Od té doby měl mladý Albert Frederick Mummery v hlavě jen a pouze hory.

Nedaly se vymazat. Ani když se o pár týdnů později vrátili všichni tři zpátky do Doveru, kde William junior musel převzít vedení prosperující rodinné koželužny a mladší Albert mu měl být při takové zodpovědnosti k ruce. Hory. Hory. Hory. Narůstaly v jeho hlavě a vrhaly stíny na vše ostatní. Tak se Albert o tři roky později do Alp vrátil. Nemohl už jinak. Sáhl po první příležitosti, která se naskytla – a která mohla snad alespoň trochu uklidnit touhy otřásající jeho tělem. A tehdy ho také poprvé spatřil! Matterhorn! Štíhlý zkamenělý roh, jehož špice směřovala jen a jen vzhůru, mu ukázal, kudy se bude jeho život ubírat. A za další tři roky – během léta 1874 – se poprvé rozhlédl po světě z jeho vrcholu. Z místa, na kterém mnoho lidí před ním dosud nestálo. Albert Frederick Mummery se tak onoho dne stal horolezcem.

Zrcadlo spravedlnosti

Nakonec seděl na hrotu té nejkrásnější ze všech alpských hor za svůj život hned sedmkrát. Jednou také uprostřed července 1883, kdy měl své silné, skálou zvrásněné prsty zapletené v daleko užších a taky o dost hebčích prstech Mary Petherickové – ke všemu jen několik dnů poté, co své životy připoutali k sobě jedním velkým a silným uzlem. Také ona, dcera exeterského advokáta, vzhlížela s obdivem k horám a horolezectví. A to i přesto, že koncem devatenáctého století nepovažovala společnost tuhle aktivitu za obzvlášť případnou ani pro anglického gentlemana, ani pro viktoriánskou dámu.

Mummery ale nemohl ze štítů vztyčených k nebesům odtrhnout oči. Touha zlézat hory už cloumala celým jeho tělem a nakonec to byl vyhlášený švýcarský horský vůdce Alexander Burgener, který se stal jeho věrným souputníkem při pokusech objevit a zdolat nové trasy. To spolu v roce 1879 provedli odvážný prvovýstup ostrým a nevyzpytatelným hřebenem Zmuttgrat na Matterhorn. A jeden druhého také jistil při prvních troufalých výstupech na francouzské jehly Grands Charmoz a Aiguille du Grépon. Dařilo se jim. A rozuměli si.

Pouze v roce 1880 je tvrdě odrazil zub Dent du Géant, který osaměle trčí z pocukrované kamenné dásně. Dočista hladká žulová plotna bez jediného výstupku, ve které se zrcadlil celý svět okolo, nastavila nemilosrdné zrcadlo i jim: „Na tohle jste zatím krátcí, pánové!“ Mummery tuhle zprávu pokorně přijal – a v láhvi zanechal ve stěně také odpověď a zároveň i vzkaz dalším pokušitelům: „Spravedlivými prostředky nemožné.“

A pak nastalo jeho zlaté období. Doba, kdy se v nejlepším věku po třicítce odpoutal od zvyklostí a stal se dočista samostatným horolezcem. Jestliže dosud dodržoval tradici, že každého cizince doprovází v Alpách místní horský vůdce, tak po roce 1892 už to byl pouze Mummery, kdo vedl své přátele při prvních výstupech na Dent du Requin nebo Aiguille du Plan. A v létě roku 1894 se pokusil o něco nevídaného – a rovnou na hoře, která v Alpách převyšuje cokoli dalšího. Vydal se do rudé a strmé stěny Brenvy, přes kterou se hrnou ledy spadající z vrcholu samotného krále, jeho veličenstva, nejvyššího Mont Blancu. Nakonec ale ani to nepřineslo klid do jeho duše, v níž se hory dál rozpínaly a způsobovaly jen další pnutí, které ho nenechalo sedět na místě. Obzvlášť poté, co v roce 1888 poprvé spatřil Himálaje.

Šesti proti gigantovi

Žádná osmitisícovka v roce 1895 ještě neznala, jak šimrají kroky člověka. A žádný člověk do té doby nepoznal, jak dusivě prázdný a k životu nevlídný je vzduch v himálajských výškách. Takže když se Mummery rozhodl vystoupit na devátou nejvyšší horu světa – Nahou horu – na Nanga Parbat, udělal zároveň krok do zcela nového světa, o kterém nevěděl zhola nic. Vzdálenosti, které by v Alpách urazil za pár desítek minut, tam nabíraly mnohahodinových rozměrů. Chuť k jídlu odcházela s tím, jak přibývaly metry pod jeho nohama. A suchého hrdla se za boha nešlo zbavit, protože i voda drhla v jeho ústech. Šest mužů – čtyři britští horolezci a dva tamní Gurkhové jakožto nosiči – stáli proti gigantovi, který převyšoval vše, co dosud spatřili.

Z vrcholu Nanga Parbatu padaly do údolí tři velké a děsivé stěny. Rupálská, ve které se pro její strmost držel sníh jen jako sporadická ozdoba jinak temných skal, jim okamžitě – už při pouhém pohledu do její náruče – dala najevo, že v takovém terénu by si ani neškrtli. Stěna Diamirská už jim povolila alespoň málo nahlédnout do své říše, ale když Mummeryho britští souputníci Geoffrey Hastings, John Normann Collie a Charles Bruce v šesti tisící metrech pochopili, jak nadmořská výška dokáže člověku podlomit nohy a sebrat chuť do života, museli rychle sestoupit. Byli horou zahnáni. A zbídačeni. Vzali si příliš velké sousto? Mummery si to nemyslel. A vyrazil se dvěma Gurkhy k Rakhiotské stěně.

23. srpna 1895 vybudovali na úpatí hory tábor. A na druhý den se Mummery i oba Gurkhové Ragobir Thapa a Goman Singh vydali do výšek na další průzkum. Zbylí tři mužové se k nim měli o pár dnů později připojit. Jen co se zotaví. Mummery už se ostatně viděl na skalnatém hřebeni, který mířil k vrcholu Nahé hory. V takovém terénu přece jen nalezl v Alpách stovky, nebo možná i tisíce metrů. Takže to neviděl jako překážku. Spíše stěna pod ním ho děsila vykloněnými séraky velikými tak, že by v Alpách mohly být samostatnou horou. A Mummery opatrně našlapoval v jejich blízkosti, kličkoval mezi mrazem rozervanými skalami a čerstvým sněhem razil cestu svým dvěma druhům, kteří si na svá bedra rozdělili nezbytný náklad – včetně Mummerym navrženého hedvábného stanu.

Nepochyboval. A posedlý touhou mířil výš. Hory tady v Himálaji už totiž obsadily celou jeho duši a prorostly až do těch nejzazších partií jeho mysli, ve kterých nosil vzpomínky na svou ženu, na své děti a na svůj domov. Jeho tělo poslouchalo už pouze jeden jediný hlas. A pak – se zahřmělo. Hlava se mu najednou roztočila v ohromném víru, který sílil a sílil a sílil až – se najednou zastavil. Na Mummeryho duši dosedla velká tíha, nekonečná ledová tíha, a on v tu chvíli pochopil, že ho hory zradily. Jenže bylo příliš pozdě.

Ještě hodně brzy před svítáním se na skalnatém výběžku, kterému se mezi horolezci říkalo Camp Muir a okolo kterého se obtáčel věčný sníh ledovce Cowlitz, hrnoucího se do jarních zelených údolí, začaly ozývat hlasy. Jeden mužský a jeden ženský. Slova těch dvou lidí se rozplývala v čistém vzduchu a lehký, ale pořád docela studený ranní vítr je sbíral do svého náručí a odnášel je do výšek – až ke hvězdám na jasné obloze, která zvěstovala dobrý den. Výborný den pro první sjezd téměř kilometrového kuloáru Gibraltar Chute na lyžích.

Tenkrát, na konci sedmdesátých let, hledali horalové právě takové nové výzvy. Vystoupat horolezeckým terénem a dolů se spustit stejnou cestou – jenom už bez maček na nohou a pro změnu s připnutými lyžemi. No a Marty Hoey, které patřil onen ženský hlas, co se nesl ledovým vzduchem na dosud spící hoře Mount Rainier, tak to byla ona, která přišla právě s tím nápadem, že se pokusí slyžovat ledovou rýnu Gibraltar Chute. Ona taky ten osamělý, více než čtyřtisícový sněhový kužel Rainieru, co se vždy po ránu – v mírném světle nového a jasného dne – koupe v sametově hladkých vodách jezírka Mowich, znala téměř dokonale. Na to, že patřila do společnosti horských vůdců Rainier Mountaineering, byla patřičně hrdá. Jediná žena – horská vůdkyně – na Rainieru. Pane jo! Nebo spíš paní jo! Takže bezpochyby měla předpoklady vybrat něco skvělého. Odvážného, ale snad ne příliš riskantního.

Na Camp Muir se rozsvítila světýlka čelovek a dál už se ozývalo jen hluboké oddechování – však lyže přivázané na batohu něco vážily – a vrzání maček, co se zakusovaly do zmrzlého sněhového krunýře. Obláčky od úst zvolna stoupaly k nebi, pak už se ve vzduchu odkláněly mírně stranou a jak vítr s přicházejícím úsvitem nového dne zesiloval, museli sklonit hlavy a dýchat si do límce bundy. Obloha zůstávala vymetená, ale poryvy od západu přinášely cosi nedobrého. A pak Marty schytala ránu do pravé paže.

Mount Rainier se probouzel. Hrana ledovce nad jejich hlavami ožila a spustila kanonádu. Rick to dostal kamenem přímo do krku a salva dál pokračovala. Ocitli se přímo v hlavním palebném poli a Rick navrhoval, aby z kamenného řečiště uprchli traverzem na otevřený ledovec Nisqually. Jenže horská vůdkyně, která tu horu moc dobře znala a nejspíš i tušila, jaké větší záludnosti ještě může drzounům na svých svazích připravit, takový úprk odmítla. Traverzování pod do vysoka se klenoucími séraky považovala za mnohem více riskantní, než pokračování ve výstupu vstříc kamenům, které v ranním šeru svištěly okolo jejich těl. A měla pravdu. Marty – měla – pravdu. Sotva se vyškrábali o dalších pár metrů výše, vlevo od nich to zahřmělo – jako by se celá hora hroutila – a řítící se sérak vystřelil do údolí jednu z největších lavin, jakou kdy jeden i druhý viděl. Úniková trasa, kterou před několika minutami navrhoval Rick, zmizela v hlubinách.

Kromě drobných ťuknutí, už ani jeden z nich žádnou další velkou ránu kamenem neschytal. Když vykoukli z kuloáru, museli se jen krčit před větrem a zatínat svaly v celém těle, aby je nárazy nepřevalily na záda. To ale nebylo nic, co by Marty už stokrát nezažila. Každopádně Gibraltar Chute nebyla toho dne nakloněna pustit na své zledovatělé svahy první lyžaře a koneckonců – i obyčejný sjezd po ledovci byl toho dne nádherný. A hlavně už bezpečný.

Hora sama určí kdo

Tam nahoře vždycky bývala taková – soustředěná, profesionální a dobře předvídala, co se může stát, a správně se podle toho rozhodovala. Hlavně Lou Whittaker, její přítel a mentor, ji toho tolik předal – to od něj se naučila vycítit, na co hory zrovna myslí. Rainier zdolala snad stokrát. Sama nebo ještě mnohem častěji s lidmi, co po vrcholu toužili, ale sami si vzhůru netroufali. V roce 1974 se její plíce ztěžka stahovaly na samém vrcholu sedmitisícového Pik Lenina a o dva roky později, jako jediná žena v indoamerické expedici, stoupala po svazích Nanda Devi. V jednatřiceti letech k tomu cíli sebejistě kráčela – k tomu, aby se stala první Američankou na vrcholu hory vůbec nejvyšší.

Na jaře roku 1982 to navíc byla první americká skupina po desetiletích embarga, která se měla pokusit vystoupit na Mount Everest od severu. Z Číny. Z dlouho uzavřeného Tibetu. V základním táboře se sešli ti nejlepší horolezci, co se narodili na americké pevnině. A Marty mezi nimi. Jako jediná žena.

Když na ni expediční dokumentarista namířil v základním táboře objektiv kamery, odložila svou oblíbenou knihu – Magickou horu od Thomase Manna, ve které měla hlavu zabořenou možná stejně tolikrát jako nohy ve sněhu Rainieru – a s pokorou v hlase, ale přece jen také s odhodláním pro záznam pronesla: „Doufám, že budu první Američankou, která vyleze na Everest. Doufám, že budu dost silná, abych vůbec dostala šanci. A pokud to přijde, doufám, že budu připravená…“ Pročež se na chvíli odmlčela, aby na okamžik odplula do svého nitra, a pak ještě dodala: „Myslím, že hora nakonec určí, kdo bude připraven na ni vylézt.“

Cinknutí a pak už nic

V polovině května to vypadalo, že hora už si vybrala. Marty a její spolulezec Jim Wickwire vyrazili 15. května ráno z tábora 5. Stan ukotvený na neobvykle prostorné sněhové plošině, kde se mohl člověk i procházet, kdyby vůbec měl na něco takového po celém dni štrachání v řídkém vzduchu chuť, opouštěli toho dne dříve, než hora opustila temnou čerň a začala v prvních slunečních paprscích v krátké chvíli střídat růžovou za fialovou, fialovou za rudou, rudou za oranžovou a nakonec oranžovou za jasný a průzračný den. V úmyslu měli postavit šestý tábor a pak... do dvou dnů už se viděli na vrcholu nejvyšší hory světa.

V osmi tisících sto metrech už jen ztěžka lapali po doušku kyslíku. Všechno bylo nesmírně namáhavé. Každý pohyb znamenal velké přemáhání. Dokonce i myšlení bolelo a udržet oči jasnozřivé představovalo nesmírnou námahu. Pětačtyřicetistupňový svah Velkého kuloáru – tak se tomu úzkému a strmému úseku, který je dělil od věčné slávy, říkalo – každopádně nebyl místem, kde by se člověk mohl pohodlně zastavit a posbírat síly. Jen pramínek lana, natažený předchozího dne, jim byl jakouž takouž oporou. Jim Wickwire stoupal první, když uslyšel cinknutí. Ten zvuk tam nahoru nepatřil. Otočil hlavu, aby zjistil, jak si vede Marty, ale viděl už jen, jak se překulila na bok a levou rukou chňápla po laně. Docela naprázdno. Paže promáchla, tělo se přetočilo, nabralo na ledovatém a sluncem nablýskaném svahu rychlost a Marty beze slova strachu nebo zděšení skočila z hory rovnou do náruče mraků, které se okolo Everestu omotaly jako luxusní načechrané boa. Na památku si Bohyně matka Země nechala jenom její úvazek – jako náušnici, ozdobné cingrlátko, pověšené na tom laně, po kterém se tak marně natahovala.

Celta stanu, pro který konečně našel místo, na kterém byl dost dobře chráněný před živly, jaké umí vyvolat jen stará dobrá Anglie, až do podzimu poskytovala vše, co potřeboval. Sucho, závětří, pocit bezpečí a nakonec taky domova. Letní měsíce v jezernaté krajině okolo Keswicku mu přinesly vše, po čem prahl a co mu předtím tak scházelo v Londýně, kde se neustále něco budovalo, za něčím se pospíchalo – zpravidla za penězi a za slávou – a nikdy tam nebylo úplné a hrobové ticho. Kdežto v zelených kopcích, co se houpaly nad v noci ožívajícími břehy jezera Derwent water – na samotě High Lodore – mu do uší hučeli snad jenom komáři. A s těmi už se dokázal porovnat. Navíc, ti protivní pisklouni si beztak s chutí zgustli spíš na čisťounkých masitých a tučných postavách víkendových návštěvníků Lake District než na tom jeho vyhublém těle, co pokrývala vrstva špíny, o kterou se bodáčky komárů jen tupily a ke sladké tekutině pod kůží pak ztuha pronikaly.

Léto bylo pro novorozeného uprchlíka z konvencím zasvěceného režimu „od-do den za dnem pořád to samé“ ještě docela snadné. Uměl rozdělat oheň, příroda ho sama nakrmila a na slunci usušil, co v britském dešti zmoklo. Jenže přišla i zima, a ta dovede být ve vlhkých severních končinách u skotských hranic obzvláště protivná, a šestatřicetilý Millican Dalton musel o svobodu vandráka tvrdě bojovat v dřevěné chatě – dobře, tak spíš kůlně –, co se vzpouzela osudu hromádky dříví na okraji Epping Forest, severně od Londýna. Ale ani když ležel a hladověl na tvrdé lavici, zachumlaný v dece, pod kterou střádal teplo, které do jeho těla proudilo dýmem vdechovaným z cigarety značky Woodbine, ani tehdy nezatoužil po návratu do židle určené pro pojišťovacího úředníčka společnosti Union Assurance Society London.

„Den za dnem jsem chodil do kanceláře ve stejnou dobu. Ale to nebyl život pro mě. Vzdal jsem se své práce v komerčním světě a vydal se hledat romantiku a svobodu.“

Z límečků trempové

Mountaineering. Horolezectví. Šplhání po horách, kterých se ještě nedávno lidská stvoření bála, protože v těch děsivých temných mracích, co tam nahoře sedávaly, mohli sídlit jedině bohové, tak na ty ohromné hory – do těch božských sídel a nakonec i na mnohem menší skalky – šplhala v devatenáctém století celá společenská smetánka. A přestože tam Boha nenašli, objevili tam nejspíš něco jiného a neméně božského, protože na počest toho pak zakládali celé kluby a společenství – jako třeba Alpine Club, Climbers' Club nebo Fell and Rock Climbing Club. Do posledních dvou z nich vstoupil v roce 1902 – ještě jako vzorný úředník, byť už s vandráckými úmysly – i Millican Dalton. A celé toto lidské hnutí, které se hýbalo směrem k přírodě, mu nakonec přišlo vhod.

Dalton znal v Lake District každou pěšinu – bezpečnou i nebezpečnou –, každou mokřadu a taky každý kámen, ze kterého byl hezký výhled, obzvlášť když se tam člověk ovinul okolo ohně. A to byla znalost nanejvýš ceněná těmi, co do přírody přicházeli akorát na krátký čas – vydechnout a znovu se pořádně nadechnout, aby přežili ten další a delší čas ve městech. Tak se vandrák Dalton stal průvodcem těch, kterým se zachtělo skutečné divočiny. Sápal se s nimi na strmé srázy Borrowdale, odkud je prý pohled na jezero Derwent Water dokonalý, protože za oblým rámem zelených kopečků se v dálce vytahuje kužel hory Skiddaw, který v západu slunce střídá všechny barvy spektra, přičemž ten fialový je asi nejkrásnější. Taky těm svým lidem, co uměli za průvodce dobře zaplatit, předváděl, jak svázat kmeny stromů, aby se na nich dalo plout až na St Herbert's Island uprostřed jezera. Potom na písčité pláži z ničeho vykřesal táborák a před spaním servíroval ovesné koláčky s horkou čokoládou.

Z úředníčka, jakých seděly jenom v Londýně tisíce, a kteří nikoho nezajímali, jenom když od nich do kapes velkých šéfů odkapávala libra za librou, se stal profesionálním dobrodruhem, co poutal pozornost. Noviny o něm chtěly psát a taky že o něm psaly. Fotografové chtěli mít záběry zarostlého chlapíčka s cigaretou Woodbine v koutku úst, v pomačkaném tyrolském klobouku a v podomácku spíchnutých šortkách, které – jak ostatně tvrdil – vynalezl právě on a ne ten první lord skautík Baden Powell a pod kterými se krabatila vrásčitá kolena – no a taky ten záběr dostali. Millican Dalton před publicitou neutíkal. Však se ten jeho svérázný kukuč dokonce stal i hitem reklamy na boty značky Keswick.

„Camping poskytuje nejúplnější možnou změnu oproti běžné existenci v civilizovaném městě. A žít nejzdravějším a zároveň nejnekonvenčnějším způsobem života je nejlepším lékem na shon a stres z práce ve městě.“

Konečně domov

Podle dýmu, co se plazil po břidlicových skalních stěnách, lidé vždycky dobře poznali, že pan domácí a jejich průvodce se nachází ve své rezidenci. Cave Hotel, jak Dalton uměle vykutanou, ale taky už léta nepoužívanou jeskyni v lomu u Borrowdale nazval, se stal jeho novým a konečně už také trvalým letním domovem. To místo vonělo nejenom kouřem, ale také dobrodružstvím a svobodou. Uprostřed „obýváku“ plápolal oheň a v peci vyskládané z břidlicových plátů se pekl chleba, který si sám a podle svého vandráckého receptu Dalton uplácal. Na kraji jeskyně, kam dopadalo nejvíce světla, stál šicí stroj – naprostá nezbytnost, když má člověk děravé nejen kapsy, ale taky třeba lokty a zadek prodřený od vysedávaní na hrubých kamenech vysázených okolo táboráků. V polici, sbouchané z toho, co lesy a zbytky po lidských staveních daly, ležely vyskládané knihy, papíry i kuchyňské náčiní. A ložnice s prošívanou přikrývkou byla rozestlaná ve druhém patře, na ohromné břidlicové hromadě změkčené vrstvou suchého kapradí.

Z prasklin, které roztínaly strop jeskyně, neustále odkapávala voda, ale Dalton dokázal ty skalní slzy vhodně usměrnit a pochytat a získat tak zdroj toho nejcennějšího, co člověk pro život potřebuje a pro co se stěhuje na stovky kilometrů daleko a nakonec i válčí. Krom toho už mu pro život stačilo málo. Jenom trocha ořechů a lesních plodů, ale taky kávy a cigaret – jeho jediné neřesti –, pro jejíž zásoby si sjížděl na svém stařičkém kole – harapáku – do Rosthwaite, Grange nebo Keswicku.

A pak ty dlouhé diskuze, přemítání a filozofování u táborového ohně... Dalton neznal nic lepšího, než si se svými hosty přehazovat slova přes žhnoucí plameny. A jestli to byli muži, nebo ženy – no a? – na tom vůbec nezáleželo. Vlastně a dokonce to byla právě geoložka, geografka a učitelka Mabel Barkerová, která Daltonovi vděčila za rozpoutanou vášeň pro horolezectví. Poprvé se potkali v roce 1913, když ho požádala, aby se zastavil v táboře za kopečky v Seathwaite a ukázal skupině jejích pihatých a copatých školaček, jak se leze po skalách. Jako nejšikovnější se ale nakonec ukázala sama slečna učitelka, kterou Dalton od té doby povzbuzoval k dalším lezeckým pokrokům. O rok později taky ji a její přítelkyni vedl při nepatrné záři svíček skrz jeskyně Dove's Nest, no a v roce 1922 se dokonce připojil k výpravě do rakouských Alp, kterou už zorganizovala sama Barkerová. Tři roky nato se pak tato dáma stala vůbec první ženou, co vystoupila na skálu Central Buttress of Scafell, což je výstup zatraceně těžký a odvážný.

„Učil své zasvěcence, vysvětloval, jak se starat o bezpečnost celé skupiny, a předváděl použití jištění a uzlů. Vlastně jsem se nikdy necítila moc bezpečně, když se používaly jiné uzly než ty jeho. Snad byl přehnaně opatrný, ale to vůbec není nic špatného.“

– Mabel Barkerová

Výročí na jehle

Léto za létem, rok za rokem se Millican Dalton potuloval v Lake District – ve vlastnoručně vyrobeném oblečení, se šátkem, který se dal použít na sto a jeden způsob a třeba taky jako přikrývka, a v botách, do jejichž rozpraskané kůže se vepsala každá z těch tisíců mil, co nachodil skrz lesy a mokřady, docela sám nebo i s lidmi podobně zapálenými, jenom asi ne tak svobodnými. Minula takhle jedna válka a míjela tak zrovna i druhá, když Dalton – stejně jako každý rok předtím – vyšplhal na špičatou skalní korunu Napes Needle, jakýsi kamenný prst zdvižený nad jezerem Wast Water. Bylo to už popadesáté. No a takový kulatý výroční den stál za to, aby až tam nahoru, na tu malou plošinku, kde si dva lidi museli být hodně blízcí, pokud se tam chtěli vedle sebe vměstnat, vysmýkal i něco na podpal. Na drobném plameni pak uvařil kávu a vychutnal si tu svou neřestnou cigaretu, pořád značky Woodbine.

V roce 1947 pak udeřila na ostrovy zima tak tuhá, jak tuhá už dlouho nebyla – nejspíš, aby lidi po válce přecházeli z hrozných časů do těch lepších postupně a ne moc rychle, aby se nelekli. Jenže zrovna bez roku osmdesátiletý „profesor dobrodružství“, jak si lidi Millicana Daltona pojmenovali a on proti tomu neprotestoval, to schytal asi víc, než by si zasloužil. Jeho zimní domov, ta pořád nějak při sobě držící chatrč na jihu Anglie se v temném kouři odporoučela do nebe a stařík Dalton se tak musel vrátit pod chabou stanovou celtu, pod kterou si v těch mrazech mohl leda tak uhnat zápal plic. A taky že si ho uhnal a ani dokroři už ho z jeho těla nevyhnali. Ale stejně – jaký to musel být kabrňák...

Ještě neměl ani sedmadvacet, když 16. ledna 1909 s Edgeworthem Davidem a Alistairem Mackayem vypínali hruď před fotoaparátem u anglické vlajky, kterou právě vztyčili na jižním magnetickém pólu. Expedice Nimrod sira Ernesta Shackeltona dosáhla po dvou letech v ledové pustině Antarktidy svého cíle a mladý geolog Douglas Mawson se vrátil do Austrálie jako pravý polárník – zocelený mrazem a dlouhým strádáním – a také jako spoluautor knihy Aurora Australis, do které přispěl sci-fi povídkou Bathybia.

Po návratu pak nějaký čas převracel v hlavě nabídku Roberta Falcona Scotta, aby se v roce 1910 přidal k jeho výpravě nazvané Terra Nova a zapojil se po jeho boku do závodu o jižní pól. Jenže přetahovaná s Amundsenem nelákala vědecky založeného Douglase Mawsona ani z poloviny tolik jako vlastní expedice do těch míst sedmého světadílu, které zůstávaly v raných letech dvacátého století stále ještě neprobádané. Jeho myšlenky se upínaly k Zemi krále Jiřího V. a Zemi Adelie – k jejich zmapování, vědeckému bádání a budou-li jim polární větry nakloněny, třeba i k opětovné návštěvě jižního magnetického pólu. A protože jméno stále ještě ani ne třicetiletého Mawsona už tou dobou dobře znělo ve správných kruzích, mohl 2. prosince 1911 na palubě lodi SY Aurora a s potřebnými financemi v kapse vyplout z australského Hobartu přímo na jih – vstříc Cape Denison v zátoce Commonwealth Bay.

Tři podivná varování

To místo ale nebylo k mužům, kteří 8. ledna 1912 vstoupili na antarktické pobřeží, zrovna přívětivé. Napřed jim ohromné ledové útesy, co trčely z popudlivých vod oceánu, ztěžovaly nalezení vůbec nějakého pevného kusu země, na kterém by se mohli bezpečně vylodit. A vrtošivý vzduch se pak kolem nich den co den vířil rychlostí osmdesát kilometrů v hodině a nárazy větru, dosahující rychlosti až čtyřikrát vyšší, lomcovaly s dřevěnou chatrčí, ve které hodlali přezimovat, až kolikrát zahrozily, že ji snad i rozcupují na třísky.

„Svět prázdnoty. Příšerný, zuřivý a děsivý. Klopýtáme a probojováváme se stygským šerem. Nelítostné nárazy, líheň odplaty. Bodá, buší, mrazí.“ To si Douglas Mawson zapsal do svého deníku, když ho a šest dalších členů výpravy nevybíravé počasí věznilo v Cape Denison o celé měsíce déle, než předpokládali. Až 12. listopadu téhož roku – po deseti rozvleklých měsících – vyrazil Mawson se dvěma mladšími společníky – švýcarským horolezcem a lyžařským šampionem Xavierem Mertzem a třiadvacetiletým důstojníkem britské armády Belgravem Ninnisem – a s šestnácti psy na průzkum daleko na východ od jejich základny. Životu nepříliš nakloněným vnitrozemím Antrarktidy se na saních sunuli bílou tmou přes stále se někam hrnoucí ledovce až do stovky kilometrů vzdálené Země krále Jiřího V.

Za měsíc urazili 480 kilometrů. A myšlenky na každodenní intenzivní námahu a kručící žaludky pak večer ve stanu zaháněli každý po svém. Ninnis se začetl do novely Williama Makepeace Thackeraye, Mertz utíkal k povídkám Sherlocka Holmese a Mawson doplňoval deník a s fotografií v ruce vzpomínal na svou snoubenku, které ani v australských vyšších kruzích, z nichž pocházela, nikdo neřekl jinak než Paquita. Zmapovali velkou část pobřeží a do útrob saní uložili spoustu vzácných geologických vzorků. Šlo to vlastně docela dobře.

Jenže pak se Mawsonovi zdál ten podivný sen, ve kterém se mu zjevil umírající otec, jenž však při jeho odjezdu z Autstrálie nemohl být snad více zdráv. Dalšího dne objevili jednu z fen husky, jak požírá vlastní štěňata. Upozorňovali je sice, že je to u psů v takto extrémních podmínkách běžné. Ale přece jen... A nakonec, přestože byli tak nekonečně vzdáleni od pobřeží, narazil do Ninnisových saní buřňák. Kde se tam ten pták, probůh, vzal?

Jen ozvěna. Nic víc

Tehdy se to všechno zvrátilo. Mawson si škaredě roztrhnul ret – až tak, že mu do levé části obličeje vystřelovaly oslepující paprsky bolesti. Ninnis se třikrát propadl sněhovými mosty a jen se štěstím se nezřítil do temných hlubin jedné z ledovcových trhlin. Do toho jej postihla sněžná slepota a na jednom z prstů na noze se mu vytvořil nepříjemně veliký absces, který nakonec bolel tak silně, že mu jej Mawson probodl kapesním nožem a hnis se vyvalil zpod kůže ven. Když se pak 13. prosince 1912 – a ano, samozřejmě, že to byl pátek – utábořili uprostřed dalšího z ledovců, nikdo ze třech mužů nedokázal v noci usnout na déle než pár minut, jak to pod nimi v ledu dunělo a praskalo. Teplejší vzduch pobídl ledovce k životu.

Ráno bylo slunečno a na antarktické poměry teplo – jen jedenáct stupňů mrazu. Mawson zrovna vzhlížel ke slunci a snažil se určit jejich polohu, když Ninnis, jeho saně i psi zmizeli. Bylo jasné, co se stalo. A Mertz s Mawsonem mohli otvorem ve sněhu hulákat do chladné hlubiny jak silně chtěli a také jak dlouho chtěli. Na oplátku nezaslechli nic než ozvěnu.

„Prakticky všechno jídlo je pryč. A ním také rýč, krumpáč a stan,“ poznamenal si Mawson toho dne do deníku. Dostali se do situace, která se nedala nazvat jinak než zoufalou. A i to šlo ještě považovat za poměrně optimistické označení. Právě na Ninnisových saních byla naložena většina zásob, a jim tak zůstalo jídlo na sotva deset dní. Přestože cesta zpět na základnu musela trvat nejméně měsíc – kdyby se nad nimi Antarktida slitovala.

Alespoň provizorní přístřeší – jako náhradu za v ledu pohřbený stan – postavili ze starých saní, které předchozího dne zanechali na ledovci, aby je nebrzdily v postupu. Nakonec se tedy ještě hodily. A po další probdělé noci, kdy země pod nimi ožívala, se rozhodovali, která cesta spíše povede k jejich přežití. Kdyby se vydali k pobřeží, tedy tou delší cestou, mohli doufat, že třeba uloví tuleně a že je třeba zahlédne posádka zásobovací lodi. Mawson ale nakonec pro oba zvolil kratší cestu vnitrozemím. Cestu, která mohla být sice o dny až týdny rychlejší, ale také nenabízela ani zrnko naděje na získání potravy nejen pro ně samotné – ale ani pro jejich psy. A tak po několika dnech zabili a snědli nejslabšího z nich.

Osudová játra

S přibývajícími dny hladovění Mawson zjistil, že psí maso musí vskutku důkladně povařit, aby svalovina i chrupavky získaly konzistenci dobře stravitelného želé. „Tlapky se vaří nejdéle, po dlouhém dušení se nicméně stávají docela stravitelnými,“ zněl další z jeho deníkových zápisů. Nejchutnější a vpravdě nejvýživnější ovšem byla játra. Jenže nakonec právě játra se stala další ranou do jejich soužení. Mawson i Mertz se kroutili v ukrutných bolestech žaludku a průjmy je ve vlhkém a vlezavém mrazu nutily stále dokola stahovat kalhoty. Navíc se jim začala odlupovat kůže, především z chodidel a ze slabin, a to po celých cárech. I to byl příznak nadměrného příjmu vitaminu A z psích jater.

Na Mertze dopadlo všechno to utrpení mnohem silněji než na Mawsona, kterému snad pomáhalo, že už se jednou s antarktickými podmínkami úspěšně popasoval. Ale z bývalého olympijského lyžaře zůstala po necelém měsíci jen vyzáblá připomínka jeho tehdejšího já. Večer 7. ledna si pak Mawson zaznamenal: „Během odpoledne měl Mertz několik záchvatů, načež upadl do deliria. Znovu si naplnil kalhoty a já mu je vyčistil. Je velmi slabý, jen zřídka dokáže mluvit souvisle.“ Jen o pár hodin později Mertze popadlo šílenství. Začal řádit a v záchvatu zlomil stanovou tyč. Mawson ho tak tak zvládl uklidnit a uložit do spacáku, ve kterém ve dvě ráno Mertz vydechl naposledy.

Před osamoceným Mawsonem teď zelo ještě sto šedesát kilometrů a taky mu rychle utíkal čas. Loď SY Aurora totiž musela nejpozději za pár dnů odrazit od břehů Antarktidy, jinak by ji nadcházející zima odsoudila k osmi měsícům v ledovém sevření.

Zpátky ve vězení

„Pode mnou zela temná propast. Vyčerpaný, slabý a prochladlý, protože ruce jsem měl holé a pod oblečení mi napadala kila sněhu, jsem visel s pevným přesvědčením, že je po všem.“ Zdálo se téměř nevyhnutelné, že dříve nebo později musí Mawson vyklouznout z postroje, který se snad jen šťastnou náhodou zachytil na okraji ledovcové trhliny, co se znenadání rozevřela pod jeho nohama. Sám netušil, kde se v jeho vyhladovělém těla vzala ta síla, která ho doslova vyrvala z rozevřeného ledového chřtánu a vrátila zpátky do života.

S chodidly, která už zcela pozbyla kůži, jak se mu po kusech odlupovala z těla, se vlekl po rozpraskaném ledovci, krčil se před vánicí, která vháněla slzy do jeho skomírajících očí, a snažil se ze všech sil držet kontrolu nad vlastním vyprázdněným tělem. Dokonce mu začaly vypadávat vlasy a ještě několikrát musel zápasit s gravitací, která ho toužila zatáhnout do hlubin ledovce a ukončit jeho trápení. Ve vichřici urazil sotva šest, sedm kilometrů za den. Ale pak se v sobotu 1. února probudil do jasného slunečného dne – na dohled pobřeží Commonwealth Bay, kde navíc objevil sklad zásob nazvaný Aladinova jeskyně. Když tam uvnitř našel tři pomeranče a ananas – něco, co konečně nebylo jenom bílé –, rozplakal se.

Jestliže ho jeho vlastní vůle dovedla až tam, zdálo se, že těch čtyřicet kilometrů k chatrči na Cape Denison už nemůže nezvládnout. Že loď nemůže odplout z Antarktidy bez něj. Jenže naději slunečného dne vymetla z jeviště další vánice a když zpustošený Douglas Mawson 8. února konečně shlížel jen pár set kroků od základny z vyvýšeného bodu na oceán, houpala se loď SY Aurora už daleko od pevniny.

Po dvouměsíčním boji za holý život tak Douglas Mawson tušil, co ho čeká. Nezůstane sám, to ne. Věděl, že na základně jistojistě čekají čerství mužové. Ale bylo otázkou, zda on, tato skulptura s propadlýma očima a potažená hmotou, která už ani nepřipomínala lidskou kůži, dokáže zvládnout ještě jeden dlouhý rok na Antarktidě. Ani on sám nevěřil, že může přežít další krutou zimu v místě, kterému vítr snad nikdy nedopřeje ani krapet pokoje.