Celta stanu, pro který konečně našel místo, na kterém byl dost dobře chráněný před živly, jaké umí vyvolat jen stará dobrá Anglie, až do podzimu poskytovala vše, co potřeboval. Sucho, závětří, pocit bezpečí a nakonec taky domova. Letní měsíce v jezernaté krajině okolo Keswicku mu přinesly vše, po čem prahl a co mu předtím tak scházelo v Londýně, kde se neustále něco budovalo, za něčím se pospíchalo – zpravidla za penězi a za slávou – a nikdy tam nebylo úplné a hrobové ticho. Kdežto v zelených kopcích, co se houpaly nad v noci ožívajícími břehy jezera Derwent water – na samotě High Lodore – mu do uší hučeli snad jenom komáři. A s těmi už se dokázal porovnat. Navíc, ti protivní pisklouni si beztak s chutí zgustli spíš na čisťounkých masitých a tučných postavách víkendových návštěvníků Lake District než na tom jeho vyhublém těle, co pokrývala vrstva špíny, o kterou se bodáčky komárů jen tupily a ke sladké tekutině pod kůží pak ztuha pronikaly.

Léto bylo pro novorozeného uprchlíka z konvencím zasvěceného režimu „od-do den za dnem pořád to samé“ ještě docela snadné. Uměl rozdělat oheň, příroda ho sama nakrmila a na slunci usušil, co v britském dešti zmoklo. Jenže přišla i zima, a ta dovede být ve vlhkých severních končinách u skotských hranic obzvláště protivná, a šestatřicetilý Millican Dalton musel o svobodu vandráka tvrdě bojovat v dřevěné chatě – dobře, tak spíš kůlně –, co se vzpouzela osudu hromádky dříví na okraji Epping Forest, severně od Londýna. Ale ani když ležel a hladověl na tvrdé lavici, zachumlaný v dece, pod kterou střádal teplo, které do jeho těla proudilo dýmem vdechovaným z cigarety značky Woodbine, ani tehdy nezatoužil po návratu do židle určené pro pojišťovacího úředníčka společnosti Union Assurance Society London.

„Den za dnem jsem chodil do kanceláře ve stejnou dobu. Ale to nebyl život pro mě. Vzdal jsem se své práce v komerčním světě a vydal se hledat romantiku a svobodu.“

Z límečků trempové

Mountaineering. Horolezectví. Šplhání po horách, kterých se ještě nedávno lidská stvoření bála, protože v těch děsivých temných mracích, co tam nahoře sedávaly, mohli sídlit jedině bohové, tak na ty ohromné hory – do těch božských sídel a nakonec i na mnohem menší skalky – šplhala v devatenáctém století celá společenská smetánka. A přestože tam Boha nenašli, objevili tam nejspíš něco jiného a neméně božského, protože na počest toho pak zakládali celé kluby a společenství – jako třeba Alpine Club, Climbers' Club nebo Fell and Rock Climbing Club. Do posledních dvou z nich vstoupil v roce 1902 – ještě jako vzorný úředník, byť už s vandráckými úmysly – i Millican Dalton. A celé toto lidské hnutí, které se hýbalo směrem k přírodě, mu nakonec přišlo vhod.

Dalton znal v Lake District každou pěšinu – bezpečnou i nebezpečnou –, každou mokřadu a taky každý kámen, ze kterého byl hezký výhled, obzvlášť když se tam člověk ovinul okolo ohně. A to byla znalost nanejvýš ceněná těmi, co do přírody přicházeli akorát na krátký čas – vydechnout a znovu se pořádně nadechnout, aby přežili ten další a delší čas ve městech. Tak se vandrák Dalton stal průvodcem těch, kterým se zachtělo skutečné divočiny. Sápal se s nimi na strmé srázy Borrowdale, odkud je prý pohled na jezero Derwent Water dokonalý, protože za oblým rámem zelených kopečků se v dálce vytahuje kužel hory Skiddaw, který v západu slunce střídá všechny barvy spektra, přičemž ten fialový je asi nejkrásnější. Taky těm svým lidem, co uměli za průvodce dobře zaplatit, předváděl, jak svázat kmeny stromů, aby se na nich dalo plout až na St Herbert's Island uprostřed jezera. Potom na písčité pláži z ničeho vykřesal táborák a před spaním servíroval ovesné koláčky s horkou čokoládou.

Z úředníčka, jakých seděly jenom v Londýně tisíce, a kteří nikoho nezajímali, jenom když od nich do kapes velkých šéfů odkapávala libra za librou, se stal profesionálním dobrodruhem, co poutal pozornost. Noviny o něm chtěly psát a taky že o něm psaly. Fotografové chtěli mít záběry zarostlého chlapíčka s cigaretou Woodbine v koutku úst, v pomačkaném tyrolském klobouku a v podomácku spíchnutých šortkách, které – jak ostatně tvrdil – vynalezl právě on a ne ten první lord skautík Baden Powell a pod kterými se krabatila vrásčitá kolena – no a taky ten záběr dostali. Millican Dalton před publicitou neutíkal. Však se ten jeho svérázný kukuč dokonce stal i hitem reklamy na boty značky Keswick.

„Camping poskytuje nejúplnější možnou změnu oproti běžné existenci v civilizovaném městě. A žít nejzdravějším a zároveň nejnekonvenčnějším způsobem života je nejlepším lékem na shon a stres z práce ve městě.“

Boty do přírody

Asolo Supertrek GTX
Jejich cesta zpátky začala sérií fotografií z Manhattanu. Byla na nich dívka oblečená v outdoorově městském stylu a s původními botami Asolo Supertrek na nohou. To odstartovalo zpětnovazební smyčku, do které se zapojilo 120 000 fanoušků Asola z celého světa. Díky jejich názorům na design, barvy a třeba i technologii podešve se po desítkách let podařilo znovuoživit model, který v roce 1975 způsobil revoluci.
4 890 Kč
Prohlédnout zblízka

Konečně domov

Podle dýmu, co se plazil po břidlicových skalních stěnách, lidé vždycky dobře poznali, že pan domácí a jejich průvodce se nachází ve své rezidenci. Cave Hotel, jak Dalton uměle vykutanou, ale taky už léta nepoužívanou jeskyni v lomu u Borrowdale nazval, se stal jeho novým a konečně už také trvalým letním domovem. To místo vonělo nejenom kouřem, ale také dobrodružstvím a svobodou. Uprostřed „obýváku“ plápolal oheň a v peci vyskládané z břidlicových plátů se pekl chleba, který si sám a podle svého vandráckého receptu Dalton uplácal. Na kraji jeskyně, kam dopadalo nejvíce světla, stál šicí stroj – naprostá nezbytnost, když má člověk děravé nejen kapsy, ale taky třeba lokty a zadek prodřený od vysedávaní na hrubých kamenech vysázených okolo táboráků. V polici, sbouchané z toho, co lesy a zbytky po lidských staveních daly, ležely vyskládané knihy, papíry i kuchyňské náčiní. A ložnice s prošívanou přikrývkou byla rozestlaná ve druhém patře, na ohromné břidlicové hromadě změkčené vrstvou suchého kapradí.

Z prasklin, které roztínaly strop jeskyně, neustále odkapávala voda, ale Dalton dokázal ty skalní slzy vhodně usměrnit a pochytat a získat tak zdroj toho nejcennějšího, co člověk pro život potřebuje a pro co se stěhuje na stovky kilometrů daleko a nakonec i válčí. Krom toho už mu pro život stačilo málo. Jenom trocha ořechů a lesních plodů, ale taky kávy a cigaret – jeho jediné neřesti –, pro jejíž zásoby si sjížděl na svém stařičkém kole – harapáku – do Rosthwaite, Grange nebo Keswicku.

A pak ty dlouhé diskuze, přemítání a filozofování u táborového ohně... Dalton neznal nic lepšího, než si se svými hosty přehazovat slova přes žhnoucí plameny. A jestli to byli muži, nebo ženy – no a? – na tom vůbec nezáleželo. Vlastně a dokonce to byla právě geoložka, geografka a učitelka Mabel Barkerová, která Daltonovi vděčila za rozpoutanou vášeň pro horolezectví. Poprvé se potkali v roce 1913, když ho požádala, aby se zastavil v táboře za kopečky v Seathwaite a ukázal skupině jejích pihatých a copatých školaček, jak se leze po skalách. Jako nejšikovnější se ale nakonec ukázala sama slečna učitelka, kterou Dalton od té doby povzbuzoval k dalším lezeckým pokrokům. O rok později taky ji a její přítelkyni vedl při nepatrné záři svíček skrz jeskyně Dove's Nest, no a v roce 1922 se dokonce připojil k výpravě do rakouských Alp, kterou už zorganizovala sama Barkerová. Tři roky nato se pak tato dáma stala vůbec první ženou, co vystoupila na skálu Central Buttress of Scafell, což je výstup zatraceně těžký a odvážný.

„Učil své zasvěcence, vysvětloval, jak se starat o bezpečnost celé skupiny, a předváděl použití jištění a uzlů. Vlastně jsem se nikdy necítila moc bezpečně, když se používaly jiné uzly než ty jeho. Snad byl přehnaně opatrný, ale to vůbec není nic špatného.“

– Mabel Barkerová

Výročí na jehle

Léto za létem, rok za rokem se Millican Dalton potuloval v Lake District – ve vlastnoručně vyrobeném oblečení, se šátkem, který se dal použít na sto a jeden způsob a třeba taky jako přikrývka, a v botách, do jejichž rozpraskané kůže se vepsala každá z těch tisíců mil, co nachodil skrz lesy a mokřady, docela sám nebo i s lidmi podobně zapálenými, jenom asi ne tak svobodnými. Minula takhle jedna válka a míjela tak zrovna i druhá, když Dalton – stejně jako každý rok předtím – vyšplhal na špičatou skalní korunu Napes Needle, jakýsi kamenný prst zdvižený nad jezerem Wast Water. Bylo to už popadesáté. No a takový kulatý výroční den stál za to, aby až tam nahoru, na tu malou plošinku, kde si dva lidi museli být hodně blízcí, pokud se tam chtěli vedle sebe vměstnat, vysmýkal i něco na podpal. Na drobném plameni pak uvařil kávu a vychutnal si tu svou neřestnou cigaretu, pořád značky Woodbine.

V roce 1947 pak udeřila na ostrovy zima tak tuhá, jak tuhá už dlouho nebyla – nejspíš, aby lidi po válce přecházeli z hrozných časů do těch lepších postupně a ne moc rychle, aby se nelekli. Jenže zrovna bez roku osmdesátiletý „profesor dobrodružství“, jak si lidi Millicana Daltona pojmenovali a on proti tomu neprotestoval, to schytal asi víc, než by si zasloužil. Jeho zimní domov, ta pořád nějak při sobě držící chatrč na jihu Anglie se v temném kouři odporoučela do nebe a stařík Dalton se tak musel vrátit pod chabou stanovou celtu, pod kterou si v těch mrazech mohl leda tak uhnat zápal plic. A taky že si ho uhnal a ani dokroři už ho z jeho těla nevyhnali. Ale stejně – jaký to musel být kabrňák...

*

Millican Dalton se narodil 20. 4. 1867 a zemřel na zápal plic 5. 2. 1947. Byl jedním z vůbec prvních profesionálních průvodců, který stovkám lidí představil různé outdoorové zážitky jako lezení po skalách, kanoistiku, plachtění, pěší výlety a kempování. Byl vegetarián a abstinent. Přežíval pouze s malým příjmem z průvodcování a věřil, že člověk může žít pouze o chlebu, který si jen s pomocí několika dalších surovin uzpůsobí podle svých chutí.

Jeskyně Millican Dalton's Cave se nachází na východním úbočí hradu Castle Crag nedaleko jezera Derwent Water v Lake District. Dalton obýval jeskyni téměř padesát let. V horní komoře jeskyně zůstala na stěně viditelná Daltonova rytina: „Don't Waste Worrds. Jump to Conclusions.“

Batoh do přírody

Rab Aeon
Při chůzi, poklusu, lezení po skále i jízdě na kole – přiléhavý a přizpůsobivý zádový systém Air Contour X™ s lehkými ramenními popruhy plynule kopíruje pohyby těla. Na batoh připevníš trekové hole, turistický cepín i cyklistické světlo. A až se zase jednou strhne liják, zabalíš celou svou výzbroj do integrované pláštěnky.
od 3 090 Kč
Prohlédnout zblízka
Batoh Rab Aeon

Ještě neměl ani sedmadvacet, když 16. ledna 1909 s Edgeworthem Davidem a Alistairem Mackayem vypínali hruď před fotoaparátem u anglické vlajky, kterou právě vztyčili na jižním magnetickém pólu. Expedice Nimrod sira Ernesta Shackeltona dosáhla po dvou letech v ledové pustině Antarktidy svého cíle a mladý geolog Douglas Mawson se vrátil do Austrálie jako pravý polárník – zocelený mrazem a dlouhým strádáním – a také jako spoluautor knihy Aurora Australis, do které přispěl sci-fi povídkou Bathybia.

Po návratu pak nějaký čas převracel v hlavě nabídku Roberta Falcona Scotta, aby se v roce 1910 přidal k jeho výpravě nazvané Terra Nova a zapojil se po jeho boku do závodu o jižní pól. Jenže přetahovaná s Amundsenem nelákala vědecky založeného Douglase Mawsona ani z poloviny tolik jako vlastní expedice do těch míst sedmého světadílu, které zůstávaly v raných letech dvacátého století stále ještě neprobádané. Jeho myšlenky se upínaly k Zemi krále Jiřího V. a Zemi Adelie – k jejich zmapování, vědeckému bádání a budou-li jim polární větry nakloněny, třeba i k opětovné návštěvě jižního magnetického pólu. A protože jméno stále ještě ani ne třicetiletého Mawsona už tou dobou dobře znělo ve správných kruzích, mohl 2. prosince 1911 na palubě lodi SY Aurora a s potřebnými financemi v kapse vyplout z australského Hobartu přímo na jih – vstříc Cape Denison v zátoce Commonwealth Bay.

Alistair Mackay, Edgeworth David a Douglas Mawson 16. ledna 1909 na jižním magnetickém pólu.

Tři podivná varování

To místo ale nebylo k mužům, kteří 8. ledna 1912 vstoupili na antarktické pobřeží, zrovna přívětivé. Napřed jim ohromné ledové útesy, co trčely z popudlivých vod oceánu, ztěžovaly nalezení vůbec nějakého pevného kusu země, na kterém by se mohli bezpečně vylodit. A vrtošivý vzduch se pak kolem nich den co den vířil rychlostí osmdesát kilometrů v hodině a nárazy větru, dosahující rychlosti až čtyřikrát vyšší, lomcovaly s dřevěnou chatrčí, ve které hodlali přezimovat, až kolikrát zahrozily, že ji snad i rozcupují na třísky.

„Svět prázdnoty. Příšerný, zuřivý a děsivý. Klopýtáme a probojováváme se stygským šerem. Nelítostné nárazy, líheň odplaty. Bodá, buší, mrazí.“ To si Douglas Mawson zapsal do svého deníku, když ho a šest dalších členů výpravy nevybíravé počasí věznilo v Cape Denison o celé měsíce déle, než předpokládali. Až 12. listopadu téhož roku – po deseti rozvleklých měsících – vyrazil Mawson se dvěma mladšími společníky – švýcarským horolezcem a lyžařským šampionem Xavierem Mertzem a třiadvacetiletým důstojníkem britské armády Belgravem Ninnisem – a s šestnácti psy na průzkum daleko na východ od jejich základny. Životu nepříliš nakloněným vnitrozemím Antrarktidy se na saních sunuli bílou tmou přes stále se někam hrnoucí ledovce až do stovky kilometrů vzdálené Země krále Jiřího V.

Za měsíc urazili 480 kilometrů. A myšlenky na každodenní intenzivní námahu a kručící žaludky pak večer ve stanu zaháněli každý po svém. Ninnis se začetl do novely Williama Makepeace Thackeraye, Mertz utíkal k povídkám Sherlocka Holmese a Mawson doplňoval deník a s fotografií v ruce vzpomínal na svou snoubenku, které ani v australských vyšších kruzích, z nichž pocházela, nikdo neřekl jinak než Paquita. Zmapovali velkou část pobřeží a do útrob saní uložili spoustu vzácných geologických vzorků. Šlo to vlastně docela dobře.

Jenže pak se Mawsonovi zdál ten podivný sen, ve kterém se mu zjevil umírající otec, jenž však při jeho odjezdu z Autstrálie nemohl být snad více zdráv. Dalšího dne objevili jednu z fen husky, jak požírá vlastní štěňata. Upozorňovali je sice, že je to u psů v takto extrémních podmínkách běžné. Ale přece jen... A nakonec, přestože byli tak nekonečně vzdáleni od pobřeží, narazil do Ninnisových saní buřňák. Kde se tam ten pták, probůh, vzal?

Na dlouhou cestu

Batoh Lowe Alpine AirZone Trail Camino
Než dorazíš do cíle, pod nohama se ti vystřídá desítka povrchů a nad hlavou proplují tisíce mraků. Zádový systém systém AirZone™ od Lowe Alpine už ale prověřily desítky let na cestách – dlouhých i krátkých. A jak vlastně funguje? Volným prostorem mezi tělem a batohem proudí svěží vzduch, který udržuje záda suchá.
3 890 Kč
Prohlédnout zblízka

Jen ozvěna. Nic víc

Tehdy se to všechno zvrátilo. Mawson si škaredě roztrhnul ret – až tak, že mu do levé části obličeje vystřelovaly oslepující paprsky bolesti. Ninnis se třikrát propadl sněhovými mosty a jen se štěstím se nezřítil do temných hlubin jedné z ledovcových trhlin. Do toho jej postihla sněžná slepota a na jednom z prstů na noze se mu vytvořil nepříjemně veliký absces, který nakonec bolel tak silně, že mu jej Mawson probodl kapesním nožem a hnis se vyvalil zpod kůže ven. Když se pak 13. prosince 1912 – a ano, samozřejmě, že to byl pátek – utábořili uprostřed dalšího z ledovců, nikdo ze třech mužů nedokázal v noci usnout na déle než pár minut, jak to pod nimi v ledu dunělo a praskalo. Teplejší vzduch pobídl ledovce k životu.

Ráno bylo slunečno a na antarktické poměry teplo – jen jedenáct stupňů mrazu. Mawson zrovna vzhlížel ke slunci a snažil se určit jejich polohu, když Ninnis, jeho saně i psi zmizeli. Bylo jasné, co se stalo. A Mertz s Mawsonem mohli otvorem ve sněhu hulákat do chladné hlubiny jak silně chtěli a také jak dlouho chtěli. Na oplátku nezaslechli nic než ozvěnu.

„Prakticky všechno jídlo je pryč. A ním také rýč, krumpáč a stan,“ poznamenal si Mawson toho dne do deníku. Dostali se do situace, která se nedala nazvat jinak než zoufalou. A i to šlo ještě považovat za poměrně optimistické označení. Právě na Ninnisových saních byla naložena většina zásob, a jim tak zůstalo jídlo na sotva deset dní. Přestože cesta zpět na základnu musela trvat nejméně měsíc – kdyby se nad nimi Antarktida slitovala.

Alespoň provizorní přístřeší – jako náhradu za v ledu pohřbený stan – postavili ze starých saní, které předchozího dne zanechali na ledovci, aby je nebrzdily v postupu. Nakonec se tedy ještě hodily. A po další probdělé noci, kdy země pod nimi ožívala, se rozhodovali, která cesta spíše povede k jejich přežití. Kdyby se vydali k pobřeží, tedy tou delší cestou, mohli doufat, že třeba uloví tuleně a že je třeba zahlédne posádka zásobovací lodi. Mawson ale nakonec pro oba zvolil kratší cestu vnitrozemím. Cestu, která mohla být sice o dny až týdny rychlejší, ale také nenabízela ani zrnko naděje na získání potravy nejen pro ně samotné – ale ani pro jejich psy. A tak po několika dnech zabili a snědli nejslabšího z nich.

Poslední společná fotografie Douglase Mawsona, Xaviera Mertze a Belgrava Ninnise.

Osudová játra

S přibývajícími dny hladovění Mawson zjistil, že psí maso musí vskutku důkladně povařit, aby svalovina i chrupavky získaly konzistenci dobře stravitelného želé. „Tlapky se vaří nejdéle, po dlouhém dušení se nicméně stávají docela stravitelnými,“ zněl další z jeho deníkových zápisů. Nejchutnější a vpravdě nejvýživnější ovšem byla játra. Jenže nakonec právě játra se stala další ranou do jejich soužení. Mawson i Mertz se kroutili v ukrutných bolestech žaludku a průjmy je ve vlhkém a vlezavém mrazu nutily stále dokola stahovat kalhoty. Navíc se jim začala odlupovat kůže, především z chodidel a ze slabin, a to po celých cárech. I to byl příznak nadměrného příjmu vitaminu A z psích jater.

Na Mertze dopadlo všechno to utrpení mnohem silněji než na Mawsona, kterému snad pomáhalo, že už se jednou s antarktickými podmínkami úspěšně popasoval. Ale z bývalého olympijského lyžaře zůstala po necelém měsíci jen vyzáblá připomínka jeho tehdejšího já. Večer 7. ledna si pak Mawson zaznamenal: „Během odpoledne měl Mertz několik záchvatů, načež upadl do deliria. Znovu si naplnil kalhoty a já mu je vyčistil. Je velmi slabý, jen zřídka dokáže mluvit souvisle.“ Jen o pár hodin později Mertze popadlo šílenství. Začal řádit a v záchvatu zlomil stanovou tyč. Mawson ho tak tak zvládl uklidnit a uložit do spacáku, ve kterém ve dvě ráno Mertz vydechl naposledy.

Před osamoceným Mawsonem teď zelo ještě sto šedesát kilometrů a taky mu rychle utíkal čas. Loď SY Aurora totiž musela nejpozději za pár dnů odrazit od břehů Antarktidy, jinak by ji nadcházející zima odsoudila k osmi měsícům v ledovém sevření.

Na celé týdny

Ponožky Bridgedale Hike Lightweight MP
Jsou vyrobené z merino vlny a docela jinak než jakékoliv jiné ponožky na světě. Pod rukama lidí ze severoirského Newtownards se rodí hustý a odolný úplet, který jen tak neprošoupeš. Takže ti tyto ponožky, na rozdíl od jiných, vydrží roky. Také nikdy nezmění svůj tvar. A ani po týdnu nošení nezapáchají a zůstávají příjemně měkké. Zkrátka návykové ponožky.
589 Kč
Prohlédnout zblízka

Zpátky ve vězení

„Pode mnou zela temná propast. Vyčerpaný, slabý a prochladlý, protože ruce jsem měl holé a pod oblečení mi napadala kila sněhu, jsem visel s pevným přesvědčením, že je po všem.“ Zdálo se téměř nevyhnutelné, že dříve nebo později musí Mawson vyklouznout z postroje, který se snad jen šťastnou náhodou zachytil na okraji ledovcové trhliny, co se znenadání rozevřela pod jeho nohama. Sám netušil, kde se v jeho vyhladovělém těla vzala ta síla, která ho doslova vyrvala z rozevřeného ledového chřtánu a vrátila zpátky do života.

S chodidly, která už zcela pozbyla kůži, jak se mu po kusech odlupovala z těla, se vlekl po rozpraskaném ledovci, krčil se před vánicí, která vháněla slzy do jeho skomírajících očí, a snažil se ze všech sil držet kontrolu nad vlastním vyprázdněným tělem. Dokonce mu začaly vypadávat vlasy a ještě několikrát musel zápasit s gravitací, která ho toužila zatáhnout do hlubin ledovce a ukončit jeho trápení. Ve vichřici urazil sotva šest, sedm kilometrů za den. Ale pak se v sobotu 1. února probudil do jasného slunečného dne – na dohled pobřeží Commonwealth Bay, kde navíc objevil sklad zásob nazvaný Aladinova jeskyně. Když tam uvnitř našel tři pomeranče a ananas – něco, co konečně nebylo jenom bílé –, rozplakal se.

Jestliže ho jeho vlastní vůle dovedla až tam, zdálo se, že těch čtyřicet kilometrů k chatrči na Cape Denison už nemůže nezvládnout. Že loď nemůže odplout z Antarktidy bez něj. Jenže naději slunečného dne vymetla z jeviště další vánice a když zpustošený Douglas Mawson 8. února konečně shlížel jen pár set kroků od základny z vyvýšeného bodu na oceán, houpala se loď SY Aurora už daleko od pevniny.

Po dvouměsíčním boji za holý život tak Douglas Mawson tušil, co ho čeká. Nezůstane sám, to ne. Věděl, že na základně jistojistě čekají čerství mužové. Ale bylo otázkou, zda on, tato skulptura s propadlýma očima a potažená hmotou, která už ani nepřipomínala lidskou kůži, dokáže zvládnout ještě jeden dlouhý rok na Antarktidě. Ani on sám nevěřil, že může přežít další krutou zimu v místě, kterému vítr snad nikdy nedopřeje ani krapet pokoje.

Douglas Mawson odpočívá u Aladinovy jeskyně v prvních dnech cesty na východ
*

Loď SY Aurora odplula jen několik hodin předtím, než Douglas Mawson dorazil na Cape Denison. Šestice mužů, která na pevnině zůstala, se ještě pokusila kontaktovat posádku pomocí bezdrátového telegrafu, ale pro špatné počasí se už loď nemohla vrátit. Douglas Mawson tak na Cape Denison strávil dalších deset měsíců, než v prosinci 1913 Antaraktidu opustil.

Výprava, čítající ještě další muže, kteří se vydali na průzkum odlišnými směry než trojice Douglas Mawson, Xavier Mertz a Belgrav Ninnis, prozkoumala velkou část antarktického pobřeží, přičemž popsala jeho geologii, biologii a meteorologii a upřesnila umístění jižního magnetického pólu.

Po návratu se Douglas Mawson oženil s Franciscou Adrianou Delprat, známou jako Paquita. V roce 1914 byl pak povýšen do šlechtického stavu a v roce 1915 mu Královská geografická společnost udělila vyznamenání Founder's Medal.

V letech 1929 až 1931 Douglas Mawson zorganizoval a vedl společnou britskou, australskou a novozélandskou výzkumnou expedici v Antarktidě, jejímž výsledkem bylo vytvoření australského antarktického území v roce 1936.

Douglas Mawson zemřel 14. října 1958 ve svém domě v australském Brightonu po krvácení do mozku. Bylo mu 76 let. Své zážitky z pobytu na Antarktidě v letech 1911 až 1913 sepsal v knize Home of the Blizzard.

Byly to roviny u řeky River Almond, jen deset mil na západ od Edinburghu, které si Thomas Hutchison, prosperující obchodník s vínem a probošt z Leithu, vybral jako to správné místo pro své budoucí sídlo. Dokončení zámku – nebo spíš zámečku – Carlowrie se ale nedočkal. Zato jeho vnučka Isobel – ani té se nedožil – si honosného rodinného sídla užila se svými čtyřmi sourozenci dost a dost. K rodovému příjmení Hutchison dostala 30. května 1889, kdy se narodila, ještě druhé jméno – po mamince Jeannie Wylie. A tak si sešity v edinburghské škole, kde se vzdělávala v látce, která byla pro viktoriánské dámy patřičná zrovna tak jako načechraný klobouk, vypasovaná sukně a odhalené kotníky, podepisovala jménem Isobel Wylie Hutchison.

Měla právě deset let a její otec devětapadesát, když zemřel. Dědictví, které ale svým pěti dětem zanechal, zařídilo, že nikdy nikdo z nich nemusel pracovat pro peníze. A strýc Robert Hutchison z Carlowrie, úspěšný to farmář, měl kromě jmění i spoustu času, aby dospívající Isobel předal vše, co znal o botanice a zahradničení. Klečet na kolenou v trávě a nastavovat smysly tomu, co příroda jenom na pár okamžiků, maximálně pár dnů, vyhnala ze země, aby to zase brzy pominulo a vrátilo se v jiném světle, to milovala. Co ale zjistila, že jí nikdy vonět nebude, to bylo manželství. Tsss! Omezující přežitek! Viděla to na své sestře – provdala se za námořního důstojníka, který se po celou věčnost houpal kdesi na vlnách moří a ona jen vyhlížela, kdy se stěžně lodě zjeví na obzoru. Takové okovy si Isobel tedy nadělit nemínila.

To raději zabořila ruce do hlíny nebo vyrazila na dlouhou procházku. Sama a docela sama.

Když měla dvacet, došla pěšky až do Fort Augustus. Dobrých sto mil chůze! A nakonec i na těch osm mil dlouhou cestu do zemědělské školy v Edinburghu vyrážela den co den pěšky. Přestože jí nabízeli rodinný vůz – i se šoférem. Ale samotářka nebyla. To zase ne. Jen když její kamarádky spustily o mužích, ztrácela půdu pod nohama. A do deníku si tehdy napsala: „Cítím, jako bych nepatřila k žádnému pohlaví. Jako bych byla jen jakýmsi přihlížejícím.“

Isobel Wylie Hutchison v tradičním inuitském oblečení (foto: Royal Scottish Geographical Society)

Přejít Island? To prý nezvládne

Italština, skotská gaelština, řečtina, hebrejština, dánština, později grónština a taky několik inuitských obratů. Isobel se dokázala domluvit. Jen bylo nezvyklé, když dáma ve dvacátých letech minulého století cestovala po světě sama. Ale ta jedna jediná zkušenost z putování přes Izrael, Egypt, Maroko a Španělsko ve dvacátém čtvrtém roce, kdy pro až úzkostlivou starostlivost své společnice téměř ani nepoznala nic z tamního skutečného života a zvyků, ta ji přesvědčila, že pro příště si vystačí se společností toho jediného člověka, se kterým dokáže vyjít nejlépe – sama se sebou.

Po návratu domů se nejprve vydala na sto padesát mil dlouhý trek po skotských Vnějších Hebridách. A když pak o své výpravě napsala do National Geographic Magazine, obdržela za článek krásných dvě stě padesát dolarů. Akorát dost pro cestu na Island.

Gejzíry a vroucí voda tryskající ze samého nitra země ji nadchla. Ale mnohem tučněji se jí do knihy vzpomínek vepsala přednáška Jean-Baptiste Charcota o vnitrozemí ostrova, kde se led a láva mísí na jednom poli. A rozhodla se, že to musí vidět – vyrazí z Reykjavíku na jihozápadě a pěšky dojde až do Akureyri na dalekém severu. Varovali ji, že to nezvládne. Bez mapy, že nemá šanci najít ve změti lidských a zvířecích chodníčků tu správnou cestu. Vody řek že prý se hrnou přílišnou silou na to, aby je dovedla přebrodit. A nečitelné počasí že může člověka tam kdesi daleko od lidského zázemí dohnat na samý pokraj záhuby. Ale ona stejně vyrazila. A ano – ti výstražní jazykové měli v mnohém pravdu. Bloudila, motala se v divočině a kůže na nohou se v promáčených botách měnila v bílou mrtvolnou hmotu. Na sbírání květin a jejich řazení podle učených knih už ji síly nezbývaly – i když její botanické srdce kolikrát málem vyskočilo z těla, když viděla ty drobné hrdinné kvítky zápasit o světlo v místech, kde i pro ni samotnou bylo těžké sesbírat síly k žití.

Ale zvládla to! Ušla celých dvě stě padesát mil, o kterých pak sepsala další třicetistránkové povídání do National Geographic. Než ho ale stačili otisknout, mířila už Isobel v myšlenkách ještě dál na sever.

Ponožky do mrazů

Lyžařské ponožky Bridgedale Ski Midweight
Den na sjezdovce nebo skialpový výšlap na hřebeny? Tak či tak, tyto středně teplé lyžařské ponožky nazuješ a hned tě napadne, že je něco jinak. Díky své konstrukci přilnou k noze a nepohnou se, dokud je vyzuješ. Merino vlna se postará, aby tě nezáblo do prstů a aby ponožky hezky hřály, i když se na kopci zapotíš. A že jsou tak příjemně měkké? To je právě ono kouzlo výroby Bridgedale.
739 Kč
PROHLÉDNOUT ZBLÍZKa

Když slunce v říjnu zapadne

Jenže – Grónsko! Navštívit jedinou dánskou kolonii nebylo zdaleka tak snadné, jako se vypravit na Island. Vlastně se zdálo skoro nemožné získat povolení ke vstupu do té silně chráněné a okolnímu světu téměř uzavřené země. Výsostné postavení pobývat na tamní pevnině měla jen hrstka lidí. Mezi nimi každoročně několik vědců. A tak se Isobel Wylie Hutchison rozhodla, že požádá úřady o návštěvu Grónska jakožto vědkyně – botanička. Bude tam sbírat květiny přece!

A vyšlo to! Na začátku léta 1927 vystoupila na ostrově Angmagssalik. Pořídila si kamiky – vysoké boty z tulení kůže, aby si chránila nohy před vlhkostí a dotěrným hmyzem, na kajaku obeplula tamní stanové osady a opravdu sbírala i květiny, aby naplnila své vědecké poslání. Po pěti měsících se pak vrátila do Skotska, ale sotva jí kufry vypadly z rukou, hned zamířila ke stolu, aby napsala dánskému království žádost o další návštěvu Kalaallit Nunaat – Země Gróňanů.

V létě 1928 se tedy vrátila – ovšem s daleko smělejším plánem. Pořádný kus za polárním kruhem, v zálivu Umanak na západním pobřeží se rozhodla strávit nejen léto, ale také celou následující zimu. Těch pár světlých teplejších týdnů – dá-li se tam nahoře na severu vůbec mluvit o teple – uteklo šmahem. A v říjnu pak slunce zalezlo po malých kouscích za obzor definitivně a zátoka se změnila v jednu velkou ledovou plochu. Přišla dlouhá arktická noc. Čas jako stvořený k zaboření myšlenek do mnoha knih, které si s sebou Isobel přivezla. Cvičila, bruslila, žila mezi Gróňany – docela stejným způsobem jakým žili oni – poklekala s nimi na dřevěnou podlahu kostela a brzy plynule hovořila jejich řečí. Jen hygiena tam byla problém. Tyfus a souchotiny – tohle po těch sedm měsíců v zálivu Umanak patřilo k životu lidí, kteří ji přijali mezi sebe. Kde kdo by řekl, že pro viktoriánskou dámu se neslušelo takto žít. Jenže – byla ona vůbec ještě viktoriánskou dámou?

Když se pak v dubnu znovu objevilo slunce a Isobel poprvé po tolika měsících pocítila na holé kůži jeho paprsky, začal v ní zase doutnat zápal k objevování. A tak – hned jak sníh přestal tížit nadechující se jarní zemi – vyrazila se dvěma místními muži vstříc jednomu z nejvyšších vrcholů v celém severozápadním Grónsku. Qilertinguit mu říkali. Hladinu moře převyšoval o více než dva tisíce metrů a mrazivá bouře je po tři dny věznila ve stanu, než jim dovolila vysápat se po sypkých břidlicových svazích až na samotný vrchol.

Na konci srpna 1929 pak vyplula ze zálivu Umanak vstříc psacímu stolu ve svém skotském domově a plným přednáškovým sálům. „Jsem ráda, že jsem chvíli sama.“ To si zapsala do deníku během pobytu v Zemi Gróňanů. A na ty dny ledového odloučení mohla následující roky, kdy byla naopak často středem pozornosti, jenom vzpomínat.

Foto: Royal Scottish Geographical Society

V chatrči s estonským uprchlíkem

Než se led Severního ledového oceánu na podzim roku 1933 definitivně uzavřel, zvládla Isobel na palubě stísněného a rybami páchnoucího člunu Trader, jehož posádku tvořila jen ona a tři Rusové, doplout už jen na vzdálenost dvaceti pěti mil od zlomového Point Barrow na dalekém severu Aljašky. V tom okamžiku, kdy je shlukující se led odmítl pustit dál, měla za sebou monotónně nekonečnou plavbu nákladní lodí přes Atlantik, jízdu vlakem po celém západním pobřeží Ameriky, ve vagónu za hrdě dýmající lokomotivou překonala i průsmyk Whitepass, až se souprava zastavila ve zlatou horečkou ještě nedávno zmítaném městě Dawson, kde nějaký čas – namísto po třpytivém kovu – pátrala po rostlinách, které dosud nepoznala. Pak svých třista šedesát kilogramů zavazadel namačkala do malého letadla s vírou, že ten křehký stroj je alespoň natolik dobře stavěný, aby ji dopravil do Nome. Tam se setkala s botanikem Thorntonem, který jí pomohl nasbírat další dvě stovky tamních rostlin. A tam se setkala také s ruským obchodníkem jménem Ira Rank, s jehož lodí zakotvila právě těch zpropadených pětadvacet mil od kýženého Point Barrow, které mělo načrtnout další horizont její cesty.

A tak – namísto aby přezimovala na kanadském ostrově Herschel, jak plánovala – zůstala odkázaná na starou eskymáckou chatu na místě zvaném Martin Point, které už léta obýval estonský uprchlík Gus Masik. Byly to dlouhé a pošmourné polárně-noční týdny, co spolu strávili. Na druhou stranu – Masikův životní příběh ji vybízel k dalšímu a dalšímu vyzvídání, díky kterému o něm Isobel později poskládala celou jednu knihu.

Kromě Masikovy chatrče ji ale aljašský vítr, vlastní zvědavost a dlouhé chvíle zavály také do nedalekých iglú, které tam na dalekém severu obývaly celé inuitské rodiny. A právě z jejich způsobu života v krajině, která nedávala nic zadarmo, zjistila, že její cesta může pokračovat jinak – a jinudy. Po pevnině. Na saních. Se psím spřežením. Oddaná smečce psů nakonec v teplotách, které se nemohly dostat výš než nad minus čtyřicet stupňů, zabalená v huňatých kůžích, urazila dobrých sto dvacet mil až do města Aklavik na veliké řece Mackenzie.

Boty do mrazů

Zimní pohorky Asolo Arctic GV
Ani třemi páry ponožek teplo do bot nenaženeš. Zimní pohorky Asolo Arctic GV mají na chlad a mráz lepší zbraně. Pod odolným svrškem z kůže a nylonu ukrývají zateplenou membránu Gore-Tex® Insulated Comfort a ve stélce si nesou hliníkovou vložku, která zadržuje nohama vyprodukované teplo.
6 490 Kč
Prohlédnout zblízka

Náhrdelník ze čtrnácti ostrovů

Kde kdo by se po takové zkušenosti možná rád ohřál doma – minimálně po delší čas, třeba aby jenom nasál teplo do těla do zásoby. Jenže Isobel Wylie Hutchison ty chladné kraje, ve kterých se lidské slovo stávalo nejspíš právě tím hřejivějším, čím drsnější bylo klima, k sobě magicky vábily. A když jí sovětští byrokraté nepovolili vydat se na východní Sibiř, zamířila na Aleutské ostrovy, které jako korálky na náhrdelníku visí pod úzkým krkem Beringovy úžiny.

Zblízka už to ale nijak romantický kout není. Nikdy neustávající vítr. Věčně bouřlivé počasí. Stromů prostá pevnina, na kterou se jedna za druhou hrnou vlny Tichého oceánu (jaké to výsměšné pojmenování právě zde). A mlha, v jejímž sevření se člověku snadno zamotá hlava, až dočista ztratí pojetí o tom, jestli ještě vůbec stojí na nohou nebo ho gravitace stáhla k zemi na záda. A přece tam žili lidé. A přece tam ostýchavě, ale vpravdě bojovně, vykukovaly ze země odvážné zelené stonky a o trochu toho životodárného světla zápasily malé houževnaté kvítky. Odvážné a houževnaté – stejně jako ona – jejich pokorná ctitelka. Věčně svobodná. Vytržená z pravidel. Užívající si nejistoty chvíle, která se blíží.

Gus Masik se spřežením na Martin Point (foto: Royal Scottish Geographical Society)
*

Z Aleutských ostrovů se Isobel vrátila v létě roku 1937. Když pak ostrovy v roce 1942 napadli Japonci, mnoho lidí pozabíjeli a další odvlekli do zajateckého tábora v Japonsku, často o této invazi hovořila na BBC.

Druhá světová válka jakékoli další arktické plány Isobel Wylie Hutchison zastavila. Po válce v roce 1948 – to už jí bylo 59 let a na arktické výpravy neměla síly – alespoň vyrazila pěšky ze svého skotského domova v Carlowrie do Londýna (cca 800 km). V roce 1950 v 61 letech došla z Innsbrucku do Benátek (cca 340 km) a o dva roky později v 63 letech „si vyšla“ z Edinburghu do John O'Groats – nejsevernějšího obydleného bodu na britské pevnině (cca 550 km).

Byla váženou členkou Royal Scottish Geographical Society. V letech 1936 až 1940 působila v radě Společnosti, v letech 1944 až 1953 byla čestnou redaktorkou časopisu Scottish Geographical Magazine a v letech 1958 až 1970 přijala funkci viceprezidentky Společnosti. V roce 1936 se také stala členkou Královské geografické společnosti v Londýně.

Co se botaniky týká, zůstala v tomto oboru méně známá než většina jejích mužských současníků. Přesto byly její úspěchy mimořádné. V době, kdy se od žen neočekávalo, že by se pustily mimo sféru nejbližšího domova, a kdy ženské úspěchy byly často odmítány nebo marginalizovány, se široce a často zcela nezávisle věnovala výzkumu v místech, kam se ani její mužští kolegové neodvážili.

Za svůj život přednesla Isobel Wylie Hutchison přes pět set přednášek a vzorky rostlin, které nasbírala, vystavila Královská botanická zahrada v Edinburghu a Britské muzeum. Její deníky, články, fotografie a filmy jsou uložené ve sbírkách National Library of Scotland, Mitchell Library v Glasgow a Royal Scottish Geographical Society. Její život je pak zdokumentován v jejím rodinném sídle na zámku Carlowrie.

Isobel Wylie Hutchison zemřela doma v Carlowrie 20. února 1982 ve věku 92 let.  

Nebyli tím nijak výjimeční. Přesně podle zvyklostí vídeňské vyšší třídy odjížděla celá rodina Preussových na léto do hor. V jezerním městečku Altaussee, které shůry střežila vápencová hradba hory Loser, se Paul Preuss 19. srpna 1886 ostatně také narodil. A otec – amatérský botanik a povoláním učitel hudby – ho odmala popotahoval po kopcích za rodinným letním sídlem. A kdyby se rok co rok na zimu nevraceli do rakousko-uherské metropole, možná by mrazivý horský vzduch šestiletého Paula ochránil i před virem dětské obrny. Takto strávil celou zimu a jaro ve své vídeňské posteli. Nebo na invalidním vozíku. Částečně ochrnutý.

Naštěstí gymnastická cvičení, dlouhé procházky a čistý vzduch proudící z hor k hladině Altaussee – to vše dohromady vyhnalo z těla invalidní topornost a vrátilo do něj zase sílu a mladickou obratnost. Celé léto se pak zase s otcem skláněli nad vždy zelenými pěnišníky, zkoumali všechny druhy hořců, hledali drobné silenky zakořeněné ve skalních štěrbinách a vzácně na ně mezi ostrými listy alpských trav vykoukli i chlupaté kvítky protěží. Tak uplynulo léto v Solné komoře, vystřídala ho zase ta šedivá vídeňská zima, přišlo další barevné horské léto, pak zima, léto... a pak otec umřel.

Ale ani potom se desetiletý Paul Preuss nepřestal na celé dny ztrácet v horách. Občas ho doprovázely sestry Sophie a Mina, ale když se později začal škrábat po těch nejstrmějších travnatých svazích, ze kterých se s přibývající výškou prořezávaly k nebi i vápencové skalní ostruhy, musel si čím dál tím častěji vystačit sám. Od místních odkoukal kolébavou horskou chůzi, naučil se jejich písně, jazyk a dokonce se začal i smát jako horalové. Nezapomněl ale ani na nic z toho, co prožil se svým otcem, a na univerzitě ve Vídni začal studovat fyziologii rostlin, aby později v roce 1911 získal v Mnichově doktorát a místo asistenta na Botanickém institutu. V té době už si mohl říkat i „doktor horolezec“.

Paul Preuss vlevo

Čistě. Sám a bez lana

Terén pod nohama Paula Preusse se měsíc za měsícem a rok za rokem stále více svažoval – a když mu bylo dvacet, změnily se jeho výpravy do hor v nefalšované horolezectví. Něco opravdu velkého, co si zasloužilo obdiv a co zaznívalo při hovorech na horských chatách, ale předvedl až měsíc před svými dvaadvacátými narozeninami. V tom červenci roku 1908 vylezl docela sám – tedy bez partnera na laně a bez jakýchkoliv technických pomůcek – Pichlovu cestu v sedm set metrů vysoké severní stěně Planspitze v pohoří Gesäuse. A od té doby stěny a vrcholy v jeho deníku přibývaly závratným tempem. Výstupy počítal na stovky. Prvovýstupy na desítky. A čím dál častěji se odvažoval vzhůru jenom s tím, čím ho obdařila příroda – sám, bez jištění, bez lana – žádné skoby, karabiny a jiné technické pomůcky.

Časem se z toho stala jeho životní filozofie. Tak se mělo lézt, myslel si. „Lano je povoleno jako prostředek přinášející úlevu, ale nikdy jako jediný skutečný prostředek pro umožnění výstupu na horu,“ napsal Paul Preuss v září 1911 do své eseje Umělé pomůcky na alpských cestách, která se objevila v magazínu Deutsche Alpenzeitung jakožto zapálená polemika s rostoucím využíváním „technických šidítek“ v horolezectví. Ještě předtím v létě toho roku si ale stačil získat věhlas teprve druhým výstupem západní stěnou Totenkirchlu, o kterém se po sedm hodin trvajícím prvovýstupu skupiny okolo Tita Piaze tvrdilo, že patří mezi nejtěžší v celých Alpách. Paul Preuss nicméně stěnou prostoupil docela sám a za dvě a půl hodiny.

Čtyřiadvacetiletý Paul Preuss a západní stěna Totenkirchlu v pohoří Wilder Kaiser.

28. července se pak se sestrou Minou a jejich společným přítelem Paulem Rellym vydali pod štíhlou skalní věž Campanile Basso – slavnou Guglii di Brenta –, která jako vztyčený prst ční z těžké mlhy, jež se líně povaluje v labyrintu pohoří Brenta. Už tehdy byl bytostně přesvědčen, že „vylézt na horu vlastními silami nestačí, je třeba umět ji i slézt“. A když po zdolání slavné žlutočerné stěny Paroi Pooli a čtyřicetimetrového komína dosáhli společně prstence Stradone Provinciale, který obklopuje skalní jehlu ze tří stran a přináší ve strmých stěnách až přemíru prostoru pro odpočinek před vrcholovým náporem, Paul Preuss se od dvojice odpočívající u svačiny vzdálil.

Uprostřed východní stěny spatřil linii, která se zdála tak logická, že by byla škoda se o ni teď hned nepokusit. Proč taky otálet. Na jakou příhodnější chvíli čekat? A tak svými typicky plynulými pohyby začal překonávat první metry skály. Maximálně soustředěný na každičký dotek se skálou zaplul až do žlutého koutu, který po desítkách metrů vyústil zpět v pevné šedivé skále. Tu pak přerušila úzká žlutá římsa – příhodné místo pro krátké svěšení paží a drobné vydechnutí. Další kout ho vrátil do otevřené stěny s několikasetmetrovou hlubinou pod nohama a nevýrazná černá trhlina ho nakonec vyvedla až na samý vrchol Campanile Basso. Sto deset metrů vysokou stěnu Paul Preuss vylezl i slezl za dvě hodiny – dvě hodiny, které napsaly novou kapitolu do kroniky dolomitského lezení. „Možná krátká, přesto snad nejpůsobivější trasa v celých Dolomitech,“ prohlásil tehdy Angelo Dibona, horský vůdce – legenda.

Batoh do výšek

Horolezecký batoh Rab Latok
Spectra® – extra odolná vlákna, která mají při stejné hmotnosti patnáctkrát vyšší pevnost než ocel. Mimo jiné se používají v neprůstřelných vestách. To je důvod, proč ani ta neostřejší skála a ani ten nejtvrdší zimní terén nezanechají na tomto horolezeckém batohu šrámy. Rolovací uzávěr nepropustí vlhkost a kovové přezky fungují spolehlivě i v silných mrazech.
4 490 Kč
Prohlédnout zblízka

Tři oběti pro jedno uklouznutí

„Schopnosti horolezce by neměly končit na obtížnosti výstupů, které podniká. Měl by být připraven ještě lépe.“ Tak zněla další z celkem šesti zásad, které Paul Preuss představil ve své eseji v Deutsche Alpenzeitung. Sám pak na své výstupy trénoval i tak, že na kraj skříně položil dvě sklenice dnem vzhůru a dělal za ně přítahy. Což byla prý vynikající příprava pro lezení v nestabilní skále.

Tvrdil také, že „použití umělých pomůcek je opodstatněné pouze v případě bezprostředně hrozícího nebezpečí“ a že „skoba je jen nouzová rezerva a ne základ lezeckého výstupu,“ čímž podtrhl čistotu své lezecké filozofie, ale také proti sobě popudil jiné slavné alpinisty, kteří mu vytýkali přílišnou extrémnost a na druhou stranu i nedůslednost, protože boty a cepíny, které používal, by se také měly počítat jako umělé pomůcky. Jen pramálo si to ale bral k srdci a naopak o tom uměl i zavtipkovat: „Prolezl jsem si konečky prstů, a tak mi na pomoc musela přijít lepicí páska, což snad ani jeden můj zarytý kritik nebude označovat za porušení mých teorií o umělé pomůcce, protože jsem pásku použil lepicí stranou dovnitř.“

Když pak v létě roku 1912 zamířil do italského Courmayeuru, aby podnikl své první výstupy v masivu Mont Blanc, jeho lezecká filozofie se dočkala tragicky rudého štemplu. Tři dny čekal Paul Preuss na chatě Gamba na zlepšení počasí a zatímco mžoural skrz kapky stékající po okenních tabulkách do mraků, dohodl se s H.O. Jonesem, jedním z nejlepších horolezců ve Walesu, jeho ženou Muriel Gwendolen Edwardsovou a jejich vůdcem Juliem Trufferem, že se po odeznění bouře společně pokusí o jediný cíl, kterého se dalo dosáhnout bez sněhu – ani ne tři tisíce metrů vysoký Mont Rouge du Peuterey. Preuss stoupal na čele sám, zatímco Truffer vedl své klienty na laně. Nad krátkým, ale strmým komínem pak už jen s hrůzou sledoval, jak Truffer zavrávoral a stáhl s sebou do hlubin smrti i H.O. Jonese a jeho ženu.

„Princip bezpečnosti patří k nejvyšším principům. Ne však jako zběsilé napravování vlastní nejistoty pomocí umělých pomůcek, ale spíše jako ono primární zabezpečení, které by u každého lezce mělo být založeno na správném odhadu jeho schopností ve vztahu k jeho touze.“ Tak zněla šestá zásada z Preussovy eseje Deutsche Alpenzeitung.

Paul Preuss při prvovýstupu na Picco Gamba (3067 m) na Peuterey Ridge v roce 1913.

Hřeben ke slávě

Chvíli trvalo, než se dočista zbavil těch děsivých vzpomínek na tři bezvládná těla, která se zastavila až na ledovci Freney. Ale o rok později se do Courmayeuru vrátil. V nařaseném hřebeni táhnoucím se od Mont Rouge de Peuterey přes ostří Aiguille Noire ke štítu Aiguille Blanche a dál po ohromné žulové mase Grand Pilier d'Angle až k samotné střeše Evropy spatřil cosi vizionářského. Napřed ale plánoval vylézt na většinu těch vrcholů samostatně – než je spoutá do jednoho souvislého výstupu – nejdelšího hřebenového traverzu v Alpách.

Opět to trvalo několik dní, než počasí dovolilo Preussovi na takové výšiny vůbec pomyslet. Ale hned jak sluneční paprsky rozzářily čerstvý sníh na ledovci Brenva, vylezl osamoceně normální trasu na Aiguille Noire za méně než pět hodin. A hned poté namířil pozornost k Aiguille Blanche de Peuterey – nepříliš stabilní žulové mase, kterou pokládal za poslední vážnou překážku na cestě k vrcholu Mont Blancu. Vycítil ale, že pro samotného člověka je to přece jen až příliš velká výzva, a tak do výpravy přizval přítele hraběte Aldo Bonacossu a jeho lezeckého partnera Carlo Prochownicka. První bivak si připravili u Dames Anglaises – mezi Aiguille Noire a Aiguille Blanche. Jenže ráno vše překryl čerstvý sníh a oni tak museli vyčkat v chladném sedle ještě další den a noc, během nichž Paul Preuss udržoval dobrou týmovou náladu zpěvem oplzlých vídeňských pouličních písní. A za úsvitu konečně vyrazili.

Preuss byl stále na čele. Skála sice z velké části zmizela pod ledem a sněhem, ale všichni tři s mačkami na nohou jistojistě ukusovali metr za metrem. A za dvacet osm hodin už scházeli do zeleného údolí Courmayeuru. V tu chvíli i jindy zdrženlivý Gunther von Saar na stránkách British Alpine Journal prohlásil, že: „Preuss uspěl ve vyřešení velkého alpského problému.“ Propojení celého hřebene, jehož jednotlivé části Preuss postupně zdolal, bylo na spadnutí. Zbývalo jen počkat na dobré počasí. Jenže to už v tom roce nepřišlo. Neurvalý déšť a sníh zhatili jeho plány.

Bylo to zklamání. Po návratu domů do Altauassee navíc onemocněl. Tak moc ale toužil po horách – po svobodě výšek – po alespoň drobné satisfakci za zmařený sen v horách nad Courmayeurem. A tak se i navzdory přetrvávajícímu nachlazení a varováním lékaře vydal v pátek 3. října na severní hřeben Mandlkogelu. Na svou poslední cestu vzhůru.

„Samotářské lezení bude mít vždy své kritiky i své oddané. Ale s pocitem lítosti nad předčasnou smrtí skvělého lezce a skvělé osobnosti přichází i pocit hrdosti, že v naší generaci stále existují muži nejvyššího intelektu, kteří s plnou znalostí všech jednodušších a výnosnějších alternativ, které život nabízí, pokračují v posilování svých dovedností vůči rostoucí obtížnosti a přijímají problémy s klidnou odvahou.

Závěrečná slova nekrologu Geoffreyho Winthropa Younga
*

Paul Preuss (19. srpna 1886 – 3. října 1913) za svůj krátký, jen 27 let trvající život zvládl přes 1200 výstupů. Z toho 300 výstupů absolvoval sólo a ve 150 případech se jednalo o prvovýstup. Byl uznáván za své odvážné sólové výstupy a za svou obhajobu eticky čistého alpinismu. Živil se přednáškami a psaním článků do alpských časopisů a svým životem a přístupem k lezení inspiroval mnoho dalších horolezců. Reinhold Messner prohlásil, že „žádný jiný alpinista už nebude mít větší význam pro to, co děláme.“

První souvislý výstup hřebenem Peuterey Ridge, jak si ho vysnil Paul Preuss, uskutečnila až v červenci 1934 trojice Adolf Göttner, Ludwig Schmaderer a Ferdinand Krobath. Trvalo jim to čtyři dny, než dosáhli vrcholu Mont Blancu.

Na počátku 20. let se mezi německými a rakouskými horolezci šířil antisemitismus. Židovská část alpských klubů byla v roce 1924 vyloučena a protože i Paul Preuss měl židovský původ, bylo jeho jméno vymazáno z historie. Až v 70. letech 20. století byl jeho odkaz konečně znovu obnoven.

Tito Piaz – tehdejší Preussův lezecký rival, oponent v jeho filozifii, ale také přítel – postavil ve dvacátých letech v Dolomitech na úpatí Torri del Vajolet chatu, kterou pojmenoval Rifugio Paul Preuss, což byl s ohledem na rostoucí vlnu antisemitismu velmi riskantní počin.

Jedna ze skalních formací v masivu Tre Cime di Lavaredo – Cima Piccolissima – byla na počest Paula Preusse pojmenována Torre Preuss. Jeho jméno nese také komín v jihovýchodní stěně Grohmannspitze – Preusskamin. V Mnichově je po něm pojmenovaná celá ulice – Paul-Preuß-Straße. A památník Paula Preusse stojí také u hladiny jezera v jeho rodném Altausee.

Pohorky do výšek

Horolezecké boty Asolo Freney EVO GV
Sníh, led a skála. Nevyzpytatelný terén, ve kterém zvedáš navíc ještě tíhu batohu. Do takto přetěžkých podmínek připravili v Asolu nové pohorky Freney, a to ve dvou základních verzích – kotníkové s tuhou podešví a polokotníkové s podešví středně tuhou. Jedny i druhé jsou ušité z odolné Perwanger kůže, mají lezeckou špičku a samozřejmě, že na ně upneš poloautomatické mačky.
7 190 Kč
Prohlédnout zblízka

Rodilá Pařížanka. Zrovna skončila jedna válka, když se narodila. A další temná mračna se shlukovala v dáli, když dvacetiletá švadlenka shrábla na hromádku těžce vydřené peníze, zamávala věžím Sacré-Cœur a proklestila si cestu skrz ardenské lesy do Belgie. Celý život nic neměla, ale syna matčina šéfa si kvůli posunu ve společenském žebříčku rozhodně vzít nemínila. To zase ne. A tak raději utekla. A konečně našla život, jaký se jí zamlouval. Šila. A objevila horolezectví. Každou neděli pak trávila s novými přáteli na vápencových útesech, z jejichž vrcholů celá dodřená – ale šťastná – hleděla do stále někam uhánějících vod řeky Másy a na Château de Freÿr na protějším břehu, jehož šlechtický majestát kontrastoval s jejím záplatovaným oblečením. Cítila se ale takto dobře. Moc dobře. Jenže pak přišel německý operační plán Fall Gelb. A bitva o Belgii začala.

Strýček v Nice. Hřejivé slunce namísto temnoty sunoucí se z Říše. A možna i skutečné hory, na jejichž vrcholky by mohla stoupat. Claude měla dobré argumenty, proč podruhé v životě odejít. Tentokrát však ve zmatku, který zmítal světem, tajně přes demarkační linii a dál přes celou Francii.

O šikovnou švadlenku byl i na dosud poklidném Azurovém pobřeží okamžitě zájem. To bylo dobré. Každopádně její pozornost poutal především klub tamních horolezců, jehož členové sobotu co sobotu sedali na kola, aby urazili více než stovku kilometrů k úpatí svých tužeb – do Baou de Saint-Jeannet, do údolí Argentera nebo Lougeurdu. V této společnosti našla to, co jí v lesnatých Ardenách přece jen trochu scházelo – skutečné hory. Výstupy na nebesa. Zpočátku sice snazšími trasami, neb v horolezeckém klubu vládla přísná posloupnost a ona pro ně ještě dlouho byla „ta nová malá“, ale i tak všichni viděli, jak šikovně se v náročném terénu pohybovala. Hlavně Georges Kogan si toho všímal – a Claude si zase všímala jeho. A to o dost víc než ostatních.

Co víc – Georges Kogan vlastnil starý rodinný podnik. Pletařský závod, který ovšem přežíval snad už jen setrvačností tradice. To ale mladé švadlence nebránilo, aby rozvinula své tvůrčí nápady a koneckonců byla to právě ona, který zabrzděnou a zadýchanou firmu rozhýbala. Bohužel ale – temné dny dorazily i na francouzský jih. A přestože nikdo, včetně zamilované Claude, neměl tušení, že v žilách Georgese Kogana – původně ruského exulanta – koluje také židovská krev, německá policie o tom byla informována zase až příliš dobře. Prchnul tedy před nimi na to jediné místo, kde snad mohl najít bezpečný úkryt. Do hor. Jenže na to, aby se po celé měsíce a nakonec možná i roky skrýval, byl Georges příliš impulzivní. Tak ho dostali.

A jak ho Claude vysvobodila z věznice v Briançonu? Pomohla nejspíš lest a ženský půvab uplatněný na milicionáře s největším vlivem. Tak nebo jinak, Georges byl venku. A hned po válce se ti dva vzali. V účetnictví podniku se dokonce rychle začala hromadit zelená čísla, i když to nakonec stejně nebylo to hlavní. Ano – hory byly vždy důležitější. Ty si usurpovaly všechny jejich myšlenky. Alpy, Andy, Himálaje. Měli sny rozeseté po celém světě a víkendy nemohly jejich dobrodružným duším prahnoucím po dalších a dalších vrcholech rozhodně stačit. Zdálo se to odvážné, obzvláště v té době, ale takto se zkrátka rozhodli – šest měsíců pracovali a šest měsíců cestovali po světě. Severní stěna Dru ve čtyřicátém šestém, jižní hřeben Aiguille Noire de Peuterey ve čtyřicátém devátém – tam Claude celý výstup vedla –, Alpamayo a Quitaraju v padesátém roce. A pak Georgese postihlo to zatracené krvácení do žaludku. Po šesti letech ve snu najednou zůstala sama.

Legenda se vrací

Asolo Supertrek GTX
Jejich cesta zpátky začala sérií fotografií z Manhattanu. Byla na nich dívka oblečená v outdoorově městském stylu a s původními botami Asolo Supertrek na nohou. To odstartovalo zpětnovazební smyčku, do které se zapojilo 120 000 fanoušků Asola z celého světa. Díky jejich názorům na design, barvy a třeba i technologii podešve se po desítkách let podařilo znovuoživit model, který v roce 1975 způsobil revoluci.
4 890 Kč
Prohlédnout zblízka

První odmítnutí

Salcantay v Peruánských Andách. To byla Georgesova vysněná hora. Mnohokrát spolu o ní hovořili – o dvou zubatých ostřích, které jakoby symetricky vybíhají z jejího vrcholu, jedno k jihovýchodu, druhé k severozápadu, a rýsují tak na modrém jihoamerickém nebi tvar téměř dokonalé bílé pyramidy. Teď stála na jejím 6271 metrů vysokém vrcholu s expedicí, kterou zorganizoval Bernard Pierre. Když Georges odešel, rozhodla se pokračovat v životě, který si nalinkovali společně. Snad jen teď více pohrdala smrtí, když před ní stanula tváří v tvář.

V roce 1953 – znovu s expedicí Bernarda Pierra – se Claude Koganová vydala ještě o tisíc metrů blíže k nebesům – na 7135 vysokou horu Nun Kun v Zanskarském Himálaji. Nedaleko pod vrcholem na sebe odhodlaně vzala odpovědnost za zdar celé expedice a v hlubokém sněhu razila před Pierrem Vittozem cestu vzhůru, zatímco tři další muži se vzpamatovávali ze zranění, která jim způsobila lavina. O rok později pak s horským vůdcem Raymondem Lambertem – ano, s tím Lambertem, kterému s Tenzingem Norgayem chybělo v roce 1952 jen málo, aby se stali prvními lidmi na Everestu – prozkoumávala svahy sedmitisícové hory Gauríšankar a osmitísícovky Čo Oju, kde ve větru a třeskuté zimě nakonec museli prchnout ze čtvrtého, posledního výškového tábora před vrcholem.

I tak o ní v novinách a časopisech v té době psali jako o „nejvyšší ženě na světě“. Vždyť žádná jiná dosud nestála výše než ona při onom nezdařilém pokusu o vrchol Čo Oju. Ale měl takový titul nějaký význam? Ne, pro ni ne. Claude Koganová byla rozhodnutá se na tu horu vrátit. Teď už ale s vlastní expedici. S čistě ženskou výpravou.

Claude a Claudine

Hory, hory a zase jenom hory. V roce 1955 sedmitisícovka Ganéš, v roce 1956 Grónsko, v padesátém sedmém Peru a o rok později Kavkaz. Nelitovala, že s blížící se čtyřicítkou bylo už téměř jasné, že se nikdy nestane mámou? Snad. Ano. Asi ano. Ale nezávislost, o kterou by přišla, kdyby se třeba znovu vdala... Ne! To ne! Navíc poslední dva roky plánovala něco tak velkého.

S Jeanne Francovou si stanovily za cíl sestavit mezinárodní družstvo žen, které se pokusí vystoupit na Čo Oju. Úplně první nahoře být nemohly – to bylo jasné, protože už v říjnu onoho čtyřiapadesátého roku, kdy hora Claude Koganovou nelítostně vyhnala, dorazil na vrchol Rakušan Herbert Tichy a Šerpa Pasang Dawa Lama. Ale žádná žena na osmitisícovce dosud nestála. A právě to měly některé z nich nyní změnit. Pokud ne Francouzsky Claude a Jeanne, pak třeba bývalá belgická lyžařská star Claudine van der Strattenová, malá rtuťovitá Švýcarka Loulou Boulazová, Angličanky z Ladies' Alpine Clubu Dorothea Gravinová a Eileen Healeyová nebo dvě dcery a neteř Tenzinga Norgaye – Pem, Ňimu a Dumu.

Právě podpora slavného Šerpy Tenzinga, jenž navíc přislíbil vybrat skupinu zdatných Šerpů, kteří budou ženy během výstupu doprovázet, mnohé usnadnila. Obzvlášť co se vyjednávání s úřady v Káthmándú týká. V prvním říjnovém dni roku 1959 pak Claude Koganová napsala chladem roztřesenýma rukama v táboře číslo IV vzkaz, který sestupující Šerpa Čapal doručil Dorothee Gravinové čekající v táboře číslo II.

Tábor IV, 1. října 13:00

Drahá Dorotheo!

Stan Jannu jsme postavili ve výšce 7100 metrů. Špatné počasí, ale jsme na relativně bezpečném místě. Jsme utahané, protože jsme stoupaly dvakrát, podruhé jsme vynášely stan. Šerpové jsou zcela vyřízeni, veškerá práce zpomalena. Zítra budeme celý den odpočívat ve spacích pytlích. Spoléhám na tebe a Jeanne, že pořádně zařídíte tábor III. Vyneste tam dva stany.

Všechny zdravíme,

Claude a Claudine

Hora se hroutí

„Čhowang je mrtev!“ stačil ze sebe ještě dostat zakrvácený Wangdü, než klesnul před ženami, které v základním táboře zaslechly slabé volání a následovaly ho do mraků, jež se svou tíhou sunuly po svazích hory až k samému úpatí. „Čhowang je mrtev.“ Po těch slovech musela Jeanne další ženy uklidnit: „Teď není správná chvíle na slzy.“ Musely se o věrného Šerpu postarat. A musely zjistit, co se tam nahoře stalo. Vždyť poslední zpráva, kterou o Claude a Claudine měly, byl onen dopis, který poslaly po Čapalovi z tábora IV. Jeanne se pokoušela dostat do Wangdüho alespoň pár lžic polévky, ale marně. Jeho ústa byla z mrazu tak oteklá, že to nešlo. Po ošetření od lékařky Colette byl alespoň – i přes totální vyčerpání – schopen ženám říct, co se nahoře stalo: „Nad táborem III nás zachytila velká lavina.“

Nad táborem III. Tedy o pár set metrů níž, než stál stan, ve kterém zachumlané ve spacích pytlích ležely Claude a Claudine. Po celý den jen poslouchaly hřmění lavin ve žlabech, které odváděly ze svahů hory tuny a tuny mokrého a těžkého sněhu. Hrozivé zvuky. Ale přece jen – takových chvilkových záchvatů špatného počasí už obě v horách zažily nespočet. Claude Koganovou znepokojovala pouze jediná věc – když tam nahoru přišly, neměly už dostatek sil, aby vyhloubily ve sněhu jeskyni. Její náruč by jim poskytovala daleko lepší ochranu před drásavým větrem a dunivými lavinami než jen ta tenká stanová celta, na kterou teď musely spoléhat. Každopádně na hloubení jeskyně už bylo pozdě. A čas tam nahoře se vlekl. Jen věrný Ang Norbu vařil ženám čaj a občas vystrčil hlavu ze stanu, aby potvrdil špatné zprávy: vytrvale sněží.

Musely vydržet. Čekat na zlepšení. Dolů sejít nemohly. Oteplení bylo příliš silné a všechno bylo v pohybu. Hordy těžkého sněhu se už nehnaly jen vyhrazenými žlaby – v ohromných blocích se sesouvala celá hora. Byly obklíčené. Noc neměla konce. A úsvit, který dlouho nepřicházel, zvěstoval další nedobré vyhlídky. Kdyby se počasí zlepšilo, kdyby se obloha vyjasnila, zaplavilo by ranní světlo během několik minut celý stan. Ale šero zatížilo horu a teď už i jejich mysl. Čas od času zaslechly ohromnou ránu. A každá další se zdá být blíž a blíž. Claude Koganová a Claudine van der Strattenová se k sobě přitiskly u stanové tyčky. Obě už tušily, co přijde: Tyrkysová bohyně si je ponechá jako důkaz absolutní oddanosti horám.

*

Claude Koganová, rozená Trouilletová se narodila 21. února 1919 v Paříži a zemřela 2. října 1959 pod lavinou na svazích Čo Oju. Lezla v Alpách, Andách a Himálaji a celá řada jejich výstupů se zároveň stala také prvním ženským výstupem. Charlie Buffet o ní v roce 2003 napsal knihu Première de cordée: Claude Kogan, femme d'audace et de passion (První na laně: Claude Kogan, žena smělosti a vášně).

Claudine van der Stratten-Ponthoz (25. září 1924 – 2. října 1959) byla belgicko-francouzská horolezkyně, bývalá lyžařská hvězda a dcera belgického hraběte Rogera van der Straten Ponthoz.

Čo Oju (8201 m) je šestá nejvyšší hora světa. Leží na hranicích Číny (Tibetu) a Nepálu, dvacet kilometrů západně od Mount Everestu a byla v pořádí pátým zdolaným osmitisícovým vrcholem. Na vrcholu stáli 19. října 1954 členové rakouské miniexpedice Herbert Tichy a Šerpa Pasang Dawa Lama. Název Čo Oju v tibetštině znamená Tyrkysová bohyně

Ženské expedice na Čo Oju v roce 1959 se zůčastnilo 12 žen pěti národností a 11 Šerpů. Její výjimečnost spočívala také v tom, že se jednalo o expedici mezinárodní, což bylo v době čistě národních výprav naprosto nezvyklé.

Po smrti Claude a Claudine se vedení expedice ujala Dorothea Gravinová, ale už jen aby zbylé členky výpravy dovedla domů do Evropy. Kromě dvou žen se z expedice nevrátili ani tři Šerpové. Po návratu domů se k tradičním výtkám vůči nezodpovědnému hazardování horolezců přidaly také výhrady vůči ženám, které „v takových místech nemají co pohledávat“.

První ženy nakonec vystoupily na osmitisícovku až v roce 1974. Japonská ženská expedice dosáhla vrcholu Manáslu (8163 m). Konkrétně na vrcholu stály Naoko Nakaseko, Masako Uchida a Mieko Mori.

Stejné jako tenkrát

Asolo Supertrek GTX
V pětasedmdesátém roce postavil Giancarlo Tanzi vedle těžkých kožených pohorek svou alternativu. Lehké boty z kombinace kůže a Cordury. Uplynulo padesát let a model Supertrek se vrací.
4 890 Kč
Zjisti o nich více

Čtyři dny a čtyři noci. Z dřepění na tom miniaturním prostoru skalní kazatelny, která se uprostřed bouře navíc svažovala do hlubin, bolel každý sval. Když se ale ráno rozednilo, obloha byla konečně jasná. Nicméně cesta do bezpečí vedla pouze směrem vzhůru. Přes chyty a stupy, které museli vždy nejprve vyhrabat zpod vrstvy napadaného sněhu, a skálu, kterou navrch pokrývala ledová glazura. Jen vědomí, že musí rychle pryč, aby si zachránili životy, jim dodávalo sílu pokračovat. Nakonec Willo Welzenbach – v zoufalém útěku s Willy Merklem – překonal i tuto hradbu. Takové trápení ale nebylo pro jeho horolezecké počínání zdaleka typické – jeho výstupy byly kromě této jedné příhody prosté dramatických událostí. Willo Welzenbach nastupoval do alpských stěn vždy jen s krajní opatrností a raději ustoupil, když se mu podmínky nezdály přívětivé.

Willo Welzenbach byl vůbec tak trochu jiný horolezec. Nebyl to žádný „lezecký povaleč“ nebo „wanderkind“, který by šlapal přes Alpy na kole, aby se dostal k vysněným stěnám. Studium stavebního inženýrství na Technické univerzitě v Karlsruhe a následná pozice technického inženýra v mnichovském dopravní podniku ho ušetřila od finančních starostí – dokonce i během velké světové hospodářské krize, která vyhnala na chodník kde koho. A přestože velkou část týdne trávil nad plány a výkresy, dokázal o víkendech přelézat alpské stěny, pod kterými jiní jen opatrně našlapovali.

Německá výprava na Nanga Parbat v roce 1934. Willo Welzenbach třetí zleva.

Hodina štěstí

Opakování Dülferových cest ve východní stěně Fleischbanku, západní stěně Totenkirchlu, východní stěně Lärchecku nebo třeba v jižní stěně Schüsselkarspitze v roce 1923 – to je jen výsek z lezeckého deníku tehdy třiadvacetiletého studenta. Na jaře téhož roku totiž vylezl také na několik čtyřtisícovek v masivu Monte Rosa a v Bernských Alpách a nakonec se se svým alpským učitelem – jak Hanse Pfanna sám nazýval – pustil i do náročnějších výstupů ve Walliských Alpách. Ale to pořád nepředstavovalo vrchol onoho léta. Tím se stal až hřebenový přechod z Matterhornu na Dent d'Hérens. A právě během tohoto tažení vyzval Welzenbacha jeho partner na laně – o nebývalých třicet dva let starší a na jedno oko slepý Fritz Rigele – aby se společně vypravil pod dosud nedobyté blyštivé brnění ve skupině Grossglockneru – pod severozápadní stěnu Wiesbachhornu.

Jenže severní stěnu Wiesbachhornu zalila staletí vývoje ledem a přelézt něco takového znamenalo ovládnout techniku, která v té době nebyla zdaleka běžná. Fritz Rigele si ale nechal v Saalfeldenu ukovat pomůcky, které jim měly postup v takovém terénu usnadnit – vůbec první ledové skoby, osmnáct až dvacet centimetrů dlouhé. A snad i díky Rigelemu vynálezu si Willo Welzenbach připsal svůj první velký ledový prvovýstup, který dával tušit, v jakém terénu bude jednou vládnout. Krom toho ale také poznal, že odvážné horolezectví vyžaduje i notnou dávku štěstí. To když se hodinu poté, co opustili vrchol hory, prohnala trasou výstupu ohromná ledová lavina. Hodina. Tak malý byl rozdíl mezi životem a smrtí.

Willo Welzenbach v roce 1934.

Šestý stupeň

Snadné – střední – obtížné – velmi obtížné – extrémně obtížné. Tak vyjadřovala náročnost horolezeckého výstupu pětistupňová škála, kterou v roce 1913 zavedl Hans Dülfer. Když ale Willo Welzenbach přijal v roce 1925 úkol předělat zastaralého horolezeckého průvodce po pohoří Wetterstein a při svědomitém mapování dosud existujících výstupů zvládl uskutečnit také čtrnáct výstupů nových, vlastních, vyhodnotil, že pět Dülferových stupňů už zdaleka nepostihuje všechny obtíže, jakých horolezci více než dvě desetiletí po jejím zavedení dosahovali. Tak poprvé ohodnotil výstup stupněm VI a zavedl novou – Welzenbachovu – stupnici, která přetrvala až do sedmdesátých let.

A přestože byl tedy rok 1925 kvůli práci na průvodci především rokem Wettersteinu, zvládl se Willo Welzenbach podívat také do ledových stěn západních Alp – a především pak do ohromné, třináct set metrů vysoké severní stěny Dent d'Hérens – kde opět přišly ke slovu nové Rigeleho ledové skoby. Welzenbach byl ovšem sám k sobě tvrdý a skoby používal zásadně jen k jištění – nikoliv k postupu vpřed. Jako by snad předběhl svou dobu. „Počítá se nejen to, čeho je dosaženo, ale také to, jak je toho dosaženo,“ říkával Willo Welzenbach, pro kterého činy znamenaly vše a sláva nic.

O rok později to ale s jeho lezením vypadalo bledě. Vylezl sice na dalších asi sto dvacet vrcholů a hlavně jeho podzimní turné ve skupině Glockneru, při kterém s Karlem Wienem během několika dnů zdolali severozápadní stěnu Klockerin, severní stěnu Eiskögele a nakonec také severní stěnu samotného Grossglockneru, vyvolalo zasloužený obdiv. Jenže v létě si také vážně vykloubil rameno a pak se na konci října roku 1926 do jeho pravé paže zavrtala silná bolest. Celé měsíce ho pronásledovala kostní tuberkulóza, na jejímž konci mu pravý loket dočista ztuhl. A k takovým omezením nejsou strmé skalní stěny blahosklonné. Měl tedy skončit s lezením? Teď, když podle svých slov „dosáhl hodnot, díky kterým stojí za to žít a které dávají existenci trvalý smysl?“

Boty do hor

Horolezecké pohorky Asolo Freney EVO GV
Sníh, led a skála. Nevyzpytatelný terén, ve kterém zvedáš navíc ještě tíhu batohu. Do takto přetěžkých podmínek připravili v Asolu nové pohorky Freney, a to ve dvou základních verzích – kotníkové s tuhou podešví a polokotníkové s podešví středně tuhou. Jedny i druhé jsou ušité z odolné Perwanger kůže, mají lezeckou špičku a samozřejmě, že na ně upneš poloautomatické mačky.
 od 7 190 Kč
Prohlédnout zblízka

Ledový papež

Člověk má přece čtyři končetiny. A pokud správně nefunguje jedna paže, musí o to lépe pracovat nohy. Tělesná vada se tak u Willo Welzenbacha rozvinula zvláštním způsobem a vyklíčila v novou schopnost nebývale dobře využívat v ledových srázech jistého postoje na nohou, což pak ulevovalo oslabeným pažím. Ztracené sebevědomí rychle získal zpět ve žlabu Pallavicini-Rinne na Grossglockneru a při výstupu Brenva-Flanke na Mont Blancu. Na jaře 1931 sice kvůli nebezpečí lavin ztroskotal pokus o severní stěnu Ortleru s Willy Merklem, ale v prvních červencových dnech už noviny referovaly o tom, jak Welzenbach a Merkl po čtyři dny visí v oné – do bouře zahalené – severní stěně Grands Charmoz.

Ani tímto „pokáráním“ od samotných hor se ale Willo Welzenbach nedal zlomit a dál vzhlížel k tomu nejčistšímu stylu lezení a s minimem vybavení: „Pokud si s sebou berete bivakovací výbavu, pak ji také využijete,“ říkával. V hlavě se mu tou dobou také promítaly štíty nejvyšší – vrcholky samotného světa – hory, co sahají až nad mraky – do vzduchu, ve kterém člověk stěží popadá dech. Jenže právě trocha toho štěstí pro takovou výpravu scházela. Už v roce 1928 nemohl kvůli té proklatě zatuhlé ruce vycestovat do Pamíru a stejně tak ani o rok později na třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu. Až v roce 1932 to vypadalo, že vyrazí – a rovnou jako vedoucí expedice – za prvním výstupem na osmitisícový Nanga Parbat. Jenže město Mnichov svému stavebnímu inženýrovi nepovolilo zvláštní volno a vedení německo-americké výpravy se tak ujal Willy Merkl. Až na jaře roku 1934 Welzenbach konečně odjel do Himálaje. Poprvé. Naposledy.

Vlevo vedoucí expedice na Nanga Parbat 1934 Willy Merkl. Vpravo vrchol Nanga Parbat z tábora VI (foto: Erwin Schneider).

Nikdo nepomůže

6. července 1934 stála trojice Němců – Willo Welzenbach, Willy Merkl, Uli Wieland – dva Rakušané – Peter Aschenbrenner, Erwin Schneider – a jedenáct Šerpů na Rakhiotském hřebenu pod Stříbrným sedlem. Po smrti Alfreda Drexela na zápal plic ztratila výprava tři týdny času a každý z mužů se teď cítil být mobilizován pro národní ideál – dobytí Nanga Parbatu. Hlavní síly expedice se tedy soustředily na cestu vzhůru. Nejsilnější muži mířili k vrcholu a mezietapové tábory zůstaly prázdné. Skupina tedy byla odkázaná jen a pouze na sebe. Kdyby se cokoliv stalo, nikdo je nemohl ze zálohy podpořit. Základní tábor ležel příliš hluboko a daleko.

Peter Aschenbrenner a Erwin Schneider odvedli v člověkem dosud nedotčeném sněhu ohromný díl práce. Jako první dorazili na Stříbrné sedlo a dokonce pokračovali ještě dál ke skalám severovýchodního štítu. V jasném odpoledni už se viděli na vrcholu, ale rozum – a snad i respekt k vůdci výpravy Willy Merklovi – jim zavelel vrátit se do 7700 metrů, kde už trojice Němců a Šerpové postavili osmý – poslední – výškový tábor. Zítra zaútočí na vrchol? Jenže hory jsou zase jednou proti. Zvláštní počasí. Je to snad předzvěst bouře? Vždyť nebe nad jejich hlavami je stále modré. Najednou se vítr opírá do stanu, ve kterém se choulí Willo Welzenbach, Willy Merkl a Uli Wieland. Prásk! Nosné tyče se lámou. Tvar stanu musejí držet vlastními těly. Noc je bezesná a ráno pekelné. Bouře jim znemožňuje dokonce i rozpustit vodu, která je v této výšce tak životně důležitá. Každá hodina se zdá být celou věčností. Naděje se mění v obavy. Přichází další noc. Další stanové tyče praskají pod nápory větru.

Willy Merkl není dostatečně aklimatizovaný a nedostatek kyslíku se začíná na jeho těle i myšlení projevovat. Žádá Welzenbacha s Wielandem, aby místo něj – vedoucího výpravy – rozhodli, co dál. Po dohodě se Peter Aschenbrenner a Erwin Schneider – zkušení horští vůdci – s několika Šerpy vydávají na cestu dolů. Tři Němci a zbývající Šerpové je mají co nevidět následovat v jejich stopách. „Necháme tady maximum věcí,“ navrhuje dvěma přátelům Willo Welzenbach s tím, že kdyby se počasí najednou zlepšilo, bude tam nahoře vše připravené pro vrcholový útok. Jenže uragán má větší výdrž, něž si kdo z nich dokáže představit.

V noci z 12. na 13. července, po hrozivém pětidenním plahočení se v bouři, která nikomu nedarovala ani metr a vysávala z těl horolezců život kousíček po kousku, obrací Willi Merkl svůj zrak ke svému kamarádovi, se kterým už jednou přečkal krušné čtyři dny a čtyři noci v běsnících horách. Jenže tehdy to byly Alpy. Tohle je Himálaj. Willo Welzenbach, který strávil několik nocí na holém sněhu, jen tak, bez spacího pytle, má nepřítomný pohled. Willy Merkl mu omrzlou a necitlivou rukou přejíždí po tváři. Nic. Žádná reakce. Hrůzou ohromen na něj volá: „Willo! Wach auf!“ V amoku cloumá ztuhlým tělem. Jenže Willo Welzenbach už nežije. A Willy Merkl zůstává vedle bezduchého těla tohoto hrdiny německého národa na hoře už docela sám.

*

Během sestupu z Nanga Parbatu postupně zahynuli Uli Wieland, Willo Welzenbach a nakonec i Willy Merkl. Do základního tábora se nevrátilo ani sedm Šerpů a o život tak přišlo deset mužů. 

V Německu tato katastrofa vzbudila velký rozruch a ustanovený čestný soud shledal Petera Aschenbrennera a Erwina Schneidera vinnými porušením horské etiky, protože svým kamarádům a Šerpům neposkytli pomoc. Těžko najít v dějinách horolezectví podobný precends.

Nanga Parbat (8125 m) se v očích německého národa stal symbolem nepřekonatelné překážky. Přitom to měl být odrazový můstek k potvrzení jejich nadřazenosti. Další tragická německá výprava na Nanga Parbat se uskutečnila v roce 1937 pod vedením Karla Wiena. Lavina, která zasáhla tábor ve výšce 6200 metrů, usmrtila sedm německých horolezců a devět Šerpů. Vrcholu nedosáhla ani další expedice v roce 1938, která se naštěstí obešla beze ztrát na životech. Úspěšná byla až výprava v roce 1953 pod vedením Karla Herrligkoffera, kdy na vrcholu po 41hodinovém sólovém výstupu stanul 3. 7. 1953 Hermann Buhl. Byla to třetí zdolaná osmitisícovka.

Willo Welzenbach (10. 11. 1900 – 14. 7. 1934) se dožil pouhých 34 let, nicméně i za svůj krátký život zvládl vystoupit na 940 vrcholů (z toho 72 čtyřtisícovek) a v Alpách zanechal 50 prvovýstupů. Podle mnohých předefinoval význam slova možný a posunul standardy alpského lezení o světelné roky kupředu. Průkopnické byly hlavně jeho výstupy v ledovém terénu, pročež ho Reinhold Messner nazval Ledovým papežem.

Willo Welzenbach sehrál hlavní roli ve vývoji ledových skob a mnohých lezeckých technik a vytvořil po desítky let všeobecně uznávanou alpskou klasifikační Welzenbachovu stupnici. Od většiniy horolezců své generace se lišil tím, že měl stabilní a finančně dobře ohodnocené zaměstnání a lezl jen o víkendech a během letních prázdnin.

Batoh do hor

Všestranný batoh Rab Aeon
Při chůzi, poklusu, lezení po skále i jízdě na kole – přiléhavý a přizpůsobivý zádový systém Air Contour X™ s lehkými ramenními popruhy plynule kopíruje pohyby těla. Na batoh připevníš trekové hole, turistický cepín i cyklistické světlo. A až se zase jednou strhne liják, zabalíš celou svou výzbroj do integrované pláštěnky.
od 3 090 Kč
Prohlédnout zblízka
Batoh Rab Aeon
Vyber si jazyk
envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down