„Ne, Jalovec není snadná hora a nepodceňujme ani jeden výstup na něj! Něco vzpurného a furiantského tkví v jeho postavě. Vypadá a chová se jako vyzývavý rváč, kasající se, že je nepřemožitelný: ‚Tak pojď, pojď, máš-li odvahu!‘“

Julius Kugy poznal všechna strmá úbočí 2645 metrů vysoké hory a dodnes na její hrdou skulpturu hledí z druhé zatáčky horské silnice namotané z údolí Trenty do sedla Vršič. V doprovodu pytláků – lovců horských kamzíků – vystoupal za svůj život na Jalovec snad patnáctkrát. Poprvé v létě 1877, kdy provázen silným a šedivým salašníkem – ramenatým Černutou – poznal srázy Koritnické doliny.

„Pak přišlo nejpovážlivější místo, úzká římsa z ploten, nakloněná k propasti a na kousku mokrá od stékající vody. Až sem Černuta stoupal v dřevácích. Zde je odložil. I na mně žádal, abych šel bos.“

Mali Jalovec – v mracích vyčkává hlavní vrchol Jalovce.

Dva tisíce výškových metrů nahoru a stejnou porci dolů tehdy zvládli během jediného dne. Když zmlácení klopýtali temným údolím zpátky do Bovce, zaháněl Kugy hlad a žízeň směsí octa s vodou ze sněhu a syrovými bílými řepami, které vyrval spícím salašníkům ze země.

„Černuta se mne tázal, není-li to mnoho, dvě zlatky za vedení. Dal jsem mu tři. Při loučení mne objal s živelnou něžností a železnou silou svěráku; drátěným pichláčím svého hrubě sestřihnutého kníru vlepil mi dva polibky, které mě ještě dlouho pálily na tváři. Tak mě po prvé propustil Jalovec.“

Tip na Jalovec

Pohorky Asolo Greenwood EVO GV
Patříš k těm několika málo šťastlivcům, které nástrahy terénu děsit nemusí. Odolná Perwanger kůže, ze které jsou tyto pohorky ušité, a gumová výztuha na špičce ochrání nohy před kameny a jinými zbloudilými předměty. A díky membráně Gore-Tex® zůstanou tvé ponožky suché, i když projdeš vlhkou trávou či sněhovým polem.
5 990 Kč
PROHLÉDNOUT ZBLÍZKA

Krystal nad Tamarem

Západní cesta Koritnickou dolinou každopádně dnes není dvakrát populární. Je to prostě nekonečná štreka. Ale když vyrazíš ze severu – od mamutího skokanského můstku v Planici – začnou brzy mezi větvemi stromů v dolině Tamar prosvítat krystalické linie Jalovce, které tě magnetickou silou potáhnou vzhůru. A nepřestanou tě shůry pobízet, dokud po hodinách pekelného stoupání v sypké suti a po zčistajasna zjevených zelených loukách nestaneš na stupních nebeského schodiště – na severním rameni hory. Pak už je to ke kamennému mužíkovi na vrcholu jen kousek. I když – kousek. Skála ještě umí potrápit.

„Postaviv se znova na nohy, uzřel jsem pod sebou Oitzingerův obličej. Byl bílý jak stěna. Visel bezpečně a za malou chvíli i on se postavil na nohy. Muž i lano vykonali svou povinnost ve všech směrech. Když ke mně sestoupil Jože, chvěl se ještě úlekem na všech údech. Dlouho jsme tiše stáli, zírali do světa, ozářeného sluncem, a těšili se, že jsme se vlastně po druhé octli na světě.“

Stezka křižující čím dál strmější svah se totiž, tak docela nenápadně, začne měnit v lezení. Napřed se jen rukama přidržíš skály a na kůži ucítíš dotek ostrého vápence. Pak se objeví první železné kramle a kolíky – namlácené v krátkém ale převislém koutě. A najednou tě batoh začne převažovat vzad – svou tíhou potáhne tvé tělo do hlubin Tamaru. Musíš chladné železo pevně stisknout v dlaních a zabrat pažemi – nic jiného ti nezbývá.

Začátek stoupání na Jalovec u Domu v Tamarju a Škrbina v Prode se zbytky sněhu.

Jakmile překročíš Škrbinu v Prode, přeměříš si pod nohama pro změnu hloubku Koritnické doliny. Když se ti z toho nekonečna zamotá hlava, přidržíš se dalšího z mnoha kolíků. Nebo ocelového lana. A z vrcholu Malého Jalovce už ti potom nebude zbývat mnoho.

„Nad snadno dostupnou suťovou terasou začaly lámavé komíny a trhliny a potom již blízko hrany hřebene vedly doprava vodorovné suťové lávky k strmému, hluboko vrytému sněhovému žlebu, jenž přetíná západní zeď. Na druhé struně se zjevil v úžasné divokosti vrcholový roh.“

Vlastně musíš překonat jenom ten žleb mezi oběma vrcholy. Sestoupíš a vystoupíš z něj pomocí ocelových lan – to je fajn. Firnové pole na jeho dně se ale kloní pod úhlem, který nedělá hlavě dobře. A čím končí? Ničím! – Dál je jen jedno velké nic. Musíš proto opatrně – hodí se cepín i nesmeky. Ale když se nezalekneš tady, dál už nic záludného nečeká. Akorát několik lávek vytesaných přírodou do skály – křižujících vrcholovou pyramidu tam a zpátky. A potom – vrchol tvého snažení. Vrchol Jalovce!

„Za oné první hodiny na vrcholu Jalovce, šťasten k nepopsání nad vítězstvím, obrátil jsem svou tklivou pozornost a něhu na kamenného mužíka. Nastavěl jsem jej pečlivě do výšky a v pozdějších letech jej často navštívil.“

Pokud máš v duši kus romantismu Julia Kugyho a v batohu spacák a hlavně dostatek vody – tam nahoře totiž prameny nejsou –, z vrcholu spěchat nemusíš. O sedm set metrů níž, na Kotovem sedle, totiž najdeš bivak. Malou skříňku na lidi – tři, při uskromnění možná čtyři se dovnitř vejdou. Plechová boudička se krčí pod ohromným balvanem, který jako by ji chtěl svou vahou navždy zamáčkout do země. Ve skutečnosti ji ale chrání před větrem, bouřemi a lavinami.

Bivak na Kotovem sedlu.

A najdeš tam i lavičku. Dřevěné, sluncem vysušené prkno, ke kterému tě Jalovec, smočený v oranžádě zapadajícího slunce, přiková. Budeš tam sedět a sedět – a hory utichnou.

„Když jsem stál u východu z doliny a ohlédl se po něm, jeho černý roh vysoko čněl do hvězdné oblohy. Poděkuj mé velkomyslnosti!, volal za mnou.“

*

Při výstupu z doliny Tamar (z Planice) nastoupáš 1670 metrů na necelých 10 km. Jediná voda, na kterou po cestě narazíš, je pramen u Domu v Tamarju – prakticky na začátku výstupu. Horní partie Jalovce jsou zajištěné ocelovým lanem, kolíky a kramlemi – obtížnost A/B. (trasa na mapě)

Bivak na Kotovem Sedlu leží kousek od stezky v 1950 metrech. Pohodlně se v něm vyspí 2-3 lidi, nouzově 4-5. 

Při výstupu z Koritnické doliny nastoupáš 2000 metrů na 9,5 km. Na Kotovém sedlu (2138 m) se napojíš na výstup z Tamaru. Na trase není žádná chata, ale z vrcholu Jalovce můžeš sestoupit přes Veliki Ozebnik směrem na jih na malou horskou chatu Zavetišče pod Špičkom (otevřená je v červenci a srpnu) a druhý den pokračovat zpátky do Koritnické doliny. (trasa na mapě)

Při výstupu z Trenty nastoupáš 1600 metrů na 6 km. Zhruba ve dvou třetinách výstupu stojí zmiňovaná horská chata Zavetišče pod Špičkom. (trasa na mapě)

Dr. Julius Kugy (1858 - 1944) byl pionýrem horolezectví v Julských Alpách. Se svými průvodci vytyčil přes padesát nových cest na většinou nezlezené vrcholy. O svých horských výstupech – nejen v Julských Alpách – napsal knihu Ze života horolezce, ze které pocházejí také citace v tomto článku. Jako amatérský botanik propadl pátraní po mystické květině Scabiosa Trenta. Časem se ale ukázalo, že neexistuje. Majestátní bronzová socha Julia Kugyho stojí na začátku stoupání z Trenty do sedla Vršič – s pohledem nasměrovaným na Jalovec, který měl v Kugyho srdci zvláštní místo.

Tip na Jalovec

Turistický batoh Lowe Alpine AirZone Trek
Jednodenní výšlap nebo několikadenní přechod se vším všudy? Batohy Lowe Alpine AirZone Trek se liší objemem, ale nikoliv už pohodlím během namáhavých výstupů a horkých letních dnů. Zádový systém AirZone+™ s patentovanou bezešvou technologií FormKnit™ totiž maximalizuje proudění vzduchu okolo tvých zad.
3 790 Kč
Prohlédnout zblízka

Jako většinou – vybíhám bez plánu. Doma se to už ale nedá vydržet, když mám za okny louku, nad loukou lesy a nad lesy hřebeny hor – hřebeny mých Jeseníků. Mám akorát prvotní směr. Představu a tušení, kam bych rád. Ale neznám trasu, cíl ani počet kilometrů. Nejradši bych jen vystřelil a utíkal. Bez ničeho – jenom v trenkách, tričku a teniskách. Tohle je ta svoboda! Jenže tenhle svůj neplán a nepočet kilometrů asi jenom na borůvkách, co posbírám podél stezky, nedám. Musím svobodu trochu spoutat. Musím si vzít batoh.

Na takový běh do ztracena nemůžu vyrazit jen se třemi deci vody za pasem. Jeseníky jsou sice pidi hory, ale pořád hory. Přijde bouřka, přijde hlaďák, nakonec přijde i tma. Přijít může cokoliv. A jak potom budu rád, že si na zádech hýčkám suché tričko, bundu, nepromokavé ponožky, čelovku a dvě tři tyčinky navíc.

A když to vezmu kolem a kolem, batoh mi při běhání nakonec i svobodu přinesl.

S batohem se mi totiž podařilo objevit nový sport. Respektive takový duatlon. Do batohu jsem si sbalil lezečky a kus špagátu a vyrazil poklusem od skály ke skále. Na každou jsem vylezl něco lehčího, a takto se jsem naběhal třebas dvacet kilometrů a vylezl pět šest cest. Staří klasici to samozřejmě považovali za normální trénink – a to i nejspíš lezli v tom, v čem běželi. Já si to ale s moderním vybavením i moderně nazval:

Climbrunning.

Jenom ten starý batoh mi na zádech celou dobu tak neškodně, jakoby nic, poskakoval, až mi ramenní popruhy vybrousily drážky do krku. Au! Pravda, nebyl vyloženě běžecký. Kdežto Rab Aeon LT běžecký je. Takže jsem v něj i vložil více důvěry.

A on mě ještě překvapil.

Od pohledu to totiž není taková ta objímající závoďácká běžecká vesta. Vypadá prostě jako batoh. Malý a kompaktní, který si klidně vezmeš na túru. Batoh, do kterého se vleze víc než devadesátigramová větrovka a tři gely.

Ale i při své „běžnosti“ má Rab Aeon LT stejné – nebo alespoň hodně podobné – ramenní popruhy jako právě ta běžecká vesta. K tomu dva pružné hrudní popruhy a jeden bederní. Takže na zádech sedí. Dokonce ani při běhu z kopce se extra nevrtí a neposkakuje nahoru dolů. Samozřejmě, drobný pohyb zaznamenáš – při objemu 18 litrů to snad ani eliminovat nejde. A ano, běžecké vesty sedí na těle jako přišité, jenže taky nemají takový objem.

Po vzoru běžeckých vest má ale Rab Aeon LT na ramenních popruzích kapsy na gumovou láhev, telefon i energetickou tyčinku. A pak má ty velké strečové kapsy po stranách. Skvělá věc! Jenom do nich za běhu hrábneš rukou, vylovíš si čelenku nebo brýle a pokračuješ. Ani nezastavuješ. Paráda!

(Ne)běžecký batoh

Univerzální věci bývají k ničemu. A ty specializované – kromě té jedné věci, na kterou jsou určené – bývají taky k ničemu. Někomu to vyhovuje – když má jeden batoh na běhání, jiný na kolo, další na túry. A někomu to zase přijde jako plýtvání. To už záleží na každém. Batoh Rab Aeon LT je primárně běžecký. Ale protože se od klasických běžeckých vest liší svým objemem i stavbou, můžeš si ho klidně vzít třeba na to kolo. Nebo na nějakou kratší túru. Nebo na climbrunning.

Tyhle věci se budou hodit tam, tam i tam:

Možná tě ale napadá, jak Rab – značka, která doteď vyráběla jenom oblečení a spacáky – může z plezíru vymyslet dobrý běžecký batoh. Jenže ve skutečnosti Aeon LT není jenom Rab, ale taky Lowe Alpine, který dělá batohy už od roku 1967. Tyto dvě značky totiž patří pod jednu společnost a jejich produkty se prolínají. A tak i tenhle (ne)běžecký batoh má promyšlené a léty prověřené prvky:

Tak pospíchej do hor. S Aeonem je to docela fajn.

Otestováno

Běžecký batoh Rab Aeon LT
Své běžecké flow nemusíš narušit ani sebemenší přestávkou. S tímto ultralehkým batohem máš totiž většinu věcí přístupných i za pochodu. A pak – zádový systém s přiléhavou flexibilní konstrukcí kopíruje kontury páteře a díky ramenním popruhům v podobě vesty batoh neposkakuje po těle ani v členitém horském terénu.

Objem: 12 a 18 litrů
Hmotnost 0,49 kg
1 990 Kč
Prohlédnout zblízka

Malý Tom se tedy narodil o tři měsíce později. Docela zdravý a připravený následovat v horách svou mámu. Vždyť tu nejhrozivější z alpských stěn – onen Eiger Mordwand – měl zlezenou dříve než kterýkoliv jiný horolezec. Od Alison Hargreaves to ale nebyl počin, za který by zrovna sklízela obdiv. „Sobecká matka, která se stala obětí vlastních ambicí na úkor svých dětí.“ Takto ji mnoho lidí šmahem umístilo do škatulky a Alison je svými dalšími skutky v horách jen utvrzovala v jejich přesvědčení. Byla totiž jedním z nejlepších horolezců světa. Pozor, ne pouze nejlepších horolezkyň – ale všech horolezců. Až do oné výpravy na K2.

Žena na skalách?

Stejně jako mnoho dalších velkých britských horolezců, také Alison Hargreaves strávila většinu života v Peak District. Skály z hrubého pískovce lemovaly celé její dětství, které prochodila s rodiči v turistických botách. A ve třinácti letech pak poprvé přičichla k lezení. Logicky k tomu muselo dojít. Nemohla přece na skály, které vyrůstaly všude kolem, stále jen zbožně vzhlížet. Tím spíš, když ve škole zasedla do lavice před paní učitelku Hilary – manželku horolezce Petera Boardmana, který později, v jednatřiceti letech a s ohromným seznamem ještě ohromnějších výstupů, zmizel na severovýchodním hřebeni Everestu.

Ve škole tehdy lezli téměř všichni. Vidět na skalách v sedmdesátých a osmdesátých letech ženu ale pořád nebylo bůh ví jak běžné. Spíše to vyvolávalo údiv. A snad i lehké pohoršení. Alison to ale netrápilo. Konečně našla směr, kterým mohla nasměrovat svou vnitřní agresi a mentální sílu. Pohyb po skále vypadal v jejím podání tak nějak samozřejmě.

A v osmnácti, jen krátce poté, co skončila na střední škole, potkala Jima – Jima Ballarda. Svého budoucího muže, se kterým si otevřeli horolezecký obchod. Alison o svých velkých výstupech v horách začala hrdě psát do londýnského Alpine Journalu, ale ještě hrdější britští horolezci – muži – ji navzdory úspěchům úspěšně přehlíželi. Mladá alpinistka však zaujala američana Jeffa Lowa. A v roce 1986 odjela na svou první himálajskou expedici.

Alison Hargreaves a Jeff Lowe při pokusu o novou cestu na Kangtegu.

První na světě

Při neúspěšném pokusu o výstup novou cestou na Kangtegu (6782 m) s Jeffem Lowem poprvé spatřila na vlastní oči jinou horu. Bohyni, která ji uhranula – Mount Everest. A hned věděla, že jednou – a ideálně co nejdříve – musí stát na jejím vrcholu. Sama a bez kyslíku. Jenže právě tehdy jí do života vstoupil malý Tom. Človíček, který se formoval v jejím těle. Everest šel stranou. Ale na Eiger si ještě s Tomem troufla – a pořádně si to od lidí slízla.

Po Tomovi se pak narodila Kate a velké lezení muselo počkat. Alison se toulala maximálně po útesech v Peak District, a to většinou s celou rodinou. Ale její touhy nezmizely. Naopak se kupily jedna na druhou.

A v létě roku 1993 konečně vypluly na povrch – rozhodla se během jedné jediné sezóny vylézt všech šest největších alpských stěn. Každou během jednoho dne. A sólo – docela sama. To se dosud nikomu nepodařilo – Eiger, Matterhorn, Grandes Jorasses, Piz Badile, Tre Cime di Lavaredo a Petit Dru. Alison Hargreaves to dokázala jako první člověk na světě. A to kvůli mizerným podmínkám, které toho léta ve stěnách panovaly, musela na Eigeru a Grandes Jorasses vymýšlet alternativní cesty – dobře známými normálkami to nešlo.

Náš tip

Turistický batoh Lowe Alpine AirZone Trek
Jednodenní výšlap nebo několikadenní přechod se vším všudy? Batohy Lowe Alpine AirZone Trek se liší objemem, ale nikoliv už pohodlím během namáhavých výstupů a horkých letních dnů. Zádový systém AirZone+™ s patentovanou bezešvou technologií FormKnit™ totiž maximalizuje proudění vzduchu okolo tvých zad.
od 3 790 Kč
Prohlédnout zblízka

Krach před bouří

Alison se stala profesionální horolezkyní. V horách se jí dařilo – ale rodinný lezecký obchod skomíral. Aby ho s Jimem zachránili, zadlužili se. A dost. Jenže to nijak nepomohlo – obchod stejně museli zavřít a najednou měli problémy vůbec splácet hypotéku na dům, ve kterém žili. Dluhy všechno požraly. Možná i proto se Alison rozhodla vytěžit co nejvíce ze své popularity a naplánovala si opět něco, co nikdo před ní do té doby nedokázal. Mount Everest, K2, Kančendženga – tři nejvyšší hory světa během jednoho roku, samozřejmě bez kyslíku.

Na Everest vylezla v květnu 1995. A přestože do předsunutého základního tábora ve výšce 6400 metrů ji ještě podporoval tým komerční expedice, na celém severním hřebeni, kudy stoupal v roce 1924 také George Mallory, už platily pro Alison vlastní, velmi tvrdá pravidla. Vybavení si nosila výhradně sama, stejně tak si sama kopala a stavěla výškové tábory. Fixní lana míjela bez povšimnutí a podobně přehlíživá byla i k nabídkám čaje od jiných horolezců na trase.

O měsíc později už stála pod K2. Nicméně zlověstné mraky, ovinuté okolo vrcholu, jako by se ji už s předstihem snažily varovat, že se k hoře blíží něco ještě horšího.

Alison Hargreaves se svým synem Tomem Ballardem, foto: Murdo Macleod

S K2 jednou provždy

Společně s Alison se o K2 pokoušelo hned několik dalších expedic. Počasí ovšem nebylo dobré už od samého počátku. Alison přesto brzy nakoukla kousek nad hranici osmi tisíc metrů – nad čtvrtý a poslední výškový tábor. A po odpočinku se pak 9. srpna, společně se skupinou dalších horolezců, vydala vstříc vrcholu. Třetí výškový tábor hledali pod sněhem snad hodinu. Lavina ho celý pohřbila – nic neobvyklého na svazích tak ukrutné hory, jako je K2. V sobotu 12. srpna se pak probudili do jasného dne ve čtvrtém výškovém táboře, ale pro samou únavu se nikdo neodhodlal vyrazit vstříc vrcholu. Vážný pokus si naplánovali až na další ráno.

Alison Hargreaves opustila svůj stan dvě hodiny po půlnoci – odhodlaná dokončit druhou fázi své třívrcholové mise. Pět horolezců – mezi nimi i Peter Hillary, syn slavného Edmunda Hillaryho – se ale toho dne otočilo ještě před obávaným Bottleneckem, nad kterým vytrvale hrozí ohromný serak. Hillarymu se nezdálo počasí – zlé tušení ho přesvědčilo k návratu.

A skutečně. Údolím se od jihu hrnul teplý vlhký vzduch a jeho srážka s mocnou tlakovou výší, přibližující se pro změnu ze severní čínské strany K2, byla neodvratná.

Bouře už zasáhla nedaleký Broad Peak a horolezci, sestupující v pozdním odpoledni po jeho svazích, se zděšením pozorovali postavy na K2, které – stále stoupaly vzhůru! Alison poklekla do sněhu na vrcholu K2 chvíli po šesté hodině a vůbec netušila, jaká zkáza se k ní blíží. Počasí nad její hlavou totiž bylo stále docela dobré. Vydala se dolů. A chvíli poté bouře udeřila v plné parádě.

Na otevřeném temeni K2 byla Alison, Američan Rob Slatter, Novozélanďan Bruce Grant a tři Španělé Javier Escartin, Javier Olivar a Lorenzo Ortiz bez okolků vydání drtivé síle přírody. Proti zametání větru se stali jeden jako druhý dočista bezbrannými. Jednoho po druhém je ledový uragán zvedal do vzduchu a strhával bezmocná těla do roklin jižní stěny. Pouze Kanaďan Jeff Lakes se zázrakem dostal až do druhého tábora, kde ale zemřel vyčerpáním.

Když se o den později nad K2 opět rozprostřela modrá obloha, zbylí členové španělské expedice, kterým se podařilo včas ustoupit a přečkat bouři v relativním bezpečí výškového stanu, spatřili na svahu pod čtvrtým táborem opuštěnou botu. O tři sta metrů dál, na zcela nepřístupném místě, leželo sněhem pokryté tělo. Podle výrazně zeleného oblečení nebylo pochyb, že je to ona. Největší britské horolezkyni bylo třicet tři let. Jejím dětem čtyři a šest.

*

Tom Ballard, syn Alison Hargreavesové, v horách až děsivě následoval svou matku. Nejprve v jedné zimní sezóně, od prosince 2014 do března 2015 vylezl sólo všech šest velkých alpských stěn. A v zimě roku 2019, když mu bylo třicet let, se s Danielem Nardim vydal na osmitisícovku Nanga Parbat. Jejich těla byla nalezena 9. března 2019 – poté, co 24. února přestali komunikovat se světem.

Alison Hargreaves podle tvrzení svých přátel vůbec nebyla sobecká matka. Naopak byla rodinně orientovanou ženou, která na své horolezecké výpravy často brávala i svého manžela (také horolezce) a obě děti.

Náš tip

Lehké turistické pohorky Asolo Falcon GV 
Přelézt, přeskočit a nakonec – podlézt taky můžeš. Tam venku se ti tu a tam nějaká trampota do cesty postaví. Ale když si obuješ tyto pohorky Asolo, podražené přilnavou podešví, na kterou je spoleh v blátě i na mokrých kamenech, a vyztužené nepromokavou membránou Gore-Tex®, těžko si z toho budeš dělat vrásky na čele.
3 410 Kč
Prohlédnout zblízka

Necelých deset kilometrů a 1673 výškových metrů. Celou noc pršelo – co pršelo, pořádně lilo – a lesy v dolině Tamar jsou nasycené vlhkostí. Vybočím z udusané stezky a došlápnu do nacucané mycí houby. Čvacht! Mokvajícímu prostředí, kde každé odhrnutí větve, která nám pod tíhou vlastního listí kříží cestu, přinese spršku za krk, už ale brzy utečeme. Les bude nižší a nižší, až nebude vůbec žádný a zelený travní koberec nakonec přetlačí pustá suť, pohyblivé kamení a velké bílé skály – občas přerušené ještě bělejšími sněhovými poli, pozůstatky dlouhé zimy.

Také náš cíl už rozehnal mraky, které mu ještě po svítání seděly na ramenou. Jalovec tak vysílá pozitivní signál – zatímco nástupovky Asolo Eldo Lth GV už hodnou chvíli vzorkem podrážky dráždí jeho úbočí.

Túra na Jalovec (2645 m), proměnlivý terén od lesa po holou skálu – ideální prostředí pro Asolo Eldo.
Můžeš s nimi spolehlivě lézt do obtížnosti III - IV.

Odolné vůči žiletkám

Dokud ti nepřehradí cestu ledovec nebo jiné hromady sněhu, možná si i ty vystačíš v horách s nízkými nástupovými či ferratovými botami. Ostatně – jsou stvořené pro chůzi a popolézání ve skalním terénu. Otázka jen, jak jsou odolné. Třeba právě ona suť v Julských Alpách umí být nehezky ostrá – hrany vápencových kamenů se tam zařezávají do svršku a podrážek bot jako žiletky.

Asolo Eldo Lth GV jsou odolné dost. Gumovou obsázku, která boty chrání, mají totiž protaženou od špičky pořádně dozadu. A to je dobře, protože když je obsázka kratší, může se:

A) začít odlepovat v místě, kde se noha při chůzi ohýbá,

B) právě v místě ohybu bývá svršek bot nejcitlivější a pokud tam není obsázka, skalnatý terén materiál a švy poškodí nebo dokonce rozpáře.

Gumová obsázka na Asolo Eldo Lth GV* je navíc vysoká, takže se mohou zabořit do drásavé suti i čvachtajícího lesního podloží a žiletky ani vlhkost se ke koženému svršku nedostanou. O něco nižší obsázka pak chrání Elda také na patě. Takže vlastně mají ochrannou výztuhu po celém obvodu – podobně jako pohorky do náročných terénů.

*

Lth v názvu bot je zkratka pro leather (kůže) – boty mají kožený svršek.

GV zase říká, že jsou boty vybavené membránou Gore-Tex® a podešví Vibram®. 

Hladká lezecká špička ti pomůže ustát i malé skalní výstupky.
A s dobrým vzorkem zbylé části podešve se nemusíš bát vstoupit ani na sněhové pole.

Tuhost na správné úrovni

V údolí je terén blátivý, nahoře drolivý a úplně nejvýš pevný jako skála. A občas i docela kluzký, když vkročíš na strmé sněhové pole – tobogán, který ústí v hlubinách. Potřebuješ proto podrážku se vzorkem, který se nezalepí blátem a neklouže ani na sněhu, a s hladkou lezeckou špičkou pro skálopevně jistý pohyb ve ferratovém a lezeckém terénu. Asolo Eldo Lth GV má jedno i druhé. A k tomu podešev vyrobenou ze směsi Vibram® Megagrip. Ta je oproti starším směsím společnosti Vibram® docela měkká – tedy dobře přilnavá – a přesto odolná vůči opotřebení.

A pak je důležitá tuhost. V příliš tuhých botách (pohorkách) na skále mnoho jistoty nenajdeš – neprohneš je a špička se stabilně nezapře. Příliš měkké boty ti zase nebudou oporou v krkolomném terénu – třeba v oné suti pod Jalovcem. Najít správnou tuhost u nástupových a ferratových bot, jakými jsou i Asolo Eldo Lth GV, není snadné ani pro samotného výrobce. V tomto případě se ale podařilo dosáhnout docela dobrého poměru. Asolo Eldo jsou tužší než starší modely nástupových bot od Asola (např. Apex nebo Salyan), ale pořád zůstávají dobře flexibilní pro svižnou chůzi – o lezení nemluvě.

Fajn pocitu na nohou ostatně přispívá i tenký, jen mírně polstrovaný jazyk. A taky spolehlivé šněrování. Očka pro tkaničky jsou vytvořená z odolných lanek (ale opravdu odolných), která jsou jen o něco málo tenčí než samotné tkaničky. Takže ráno boty utáhneš a do večera se k nim nemusíš sklánět a cokoliv se šněrováním řešit.

Pro svižný pohyb ve skalnatém terénu jsou skvělé...
... i protože mají dobrý poměr tuhosti a flexibility a výborně sedí na nohou.

Kousek pod vrcholem

Zdá se, že už to na vrchol není daleko. Nicméně v mlze, která si opět zasedla na Jalovec, můžu vzdálenost jen odhadovat. Kamarád čeká pod předvrcholem – a dál pokračuju sám. Nechci zdržovat – chci vstříc vrcholu uhánět. A můžu. Můžu si lehce a jistojistě poskakovat po kamenech – můžu se spolehnout na každý krok nahoru, ale i dolů – drží to – dokonce i v té proklaté rozsedlině na tom proklatě strmém sněhovém poli, které končí desítky metrů pode mnou a pak už zejí – stovky metrů prázdnoty.

Brzdí mě jen mírný nedostatek kyslíku – ale pohání mě mezera mezi mraky. A najednou: Stop! – Dál ni krok. Toto je vrchol! Vrchol Jalovce. Vrchol pro Asolo Eldo Lth GV přichází až cestou dolů – při kvapném seběhu zpátky. Na skále drží jako přibité. Jsou totiž fakt dobré:

Otestováno

Asolo Eldo
Nástupové a ferratové boty. Vyrábí se v pěti základních variantách: s koženým nebo syntetickým (vegan) svrškem, s membránou Gore-Tex® nebo bez, nízké nebo polokotníkové. Dámské i pánské modely a v různém barevném provedení.

Hmotnost od 280 g (nízké se syntetickým svrškem bez membrány) po 418 g (kožené, polokotníkové).
od 3 990 Kč
Prohlédnout zblízka

Horská silnička se v několika vzdušných serpentýnách nad roklinou řeky Le Vénéon zakroutí do vesnice Saint Christophe en Oisans a z pohledu řidiče to najednou začne vypadat bledě. Normální auto přece nemůže mezi stěnami na husto posazených domů proklouznout! V nejužším místě ho stavení nejspíš skřípnou mezi sebe a tím cesta skončí. Strukturu hrubě otesaných žulových kvádrů, ze kterých jsou oisanské domy postavené – a nejspíš tu stojí už pěkných pár desítek, možná i stovek let – si v jednu chvíli prohlédneš docela zblízka. Ale nakonec se i ty jen tak tak prosmýkneš a následuješ směr, kterým hledí dokořán otevřené a sluncem vysušené dubové okenice domů. A silnice se potom nakonec ještě docela dlouho hrne proti proudu řeku, než ledovec na obzoru definitivně zmrazí její průbojnost.

Žulová jehla se ukrývá hluboko v horách. Není odnikud dobře vidět. Snad jen z protějších kopců, kam se člověk dostane zase jen za pomocí vlastních sil a rozvahy, která ho provede přes nastražené ledovcové trhliny a strmé skalní stupně. Možná proto není tak opěvovaná jako jiné hory, které se nakrucují před turisty na dobře dostupných vyhlídkách. Klenot parku Écrins si musí člověk zasloužit. Přičemž dostat se alespoň do jeho blízkosti stojí minimálně vědro potu. A pokusit se vystoupit až na vrchol? – To se do roku 1913 nikdo ani neodvážil.

Právě ta nedostupnost přidává třítisícovému kopí na kráse. Z planiny Les Étages stoupá kamenitá stezka nejstrměji, jak jen to jde. Brzy přestaneš počítat, pokolikáté už se pěšina otočila do další serpentýny. Slunci neunikneš – své paprsky upírá přímo na tvůj zátylek uvězněný v jižních úbočích, a tak jen mžouráš očima, když ti slaný pot stéká přes víčka. Hledíš do země, jak se prach víří pod nohama – pohled před sebe by tě také stejně dvakrát nenadchl. Teď musíš vydržet a šlapat. Osvěží tě až roklina lemovaná vodopády. V nejnižším bodě ji překlenuje lávka, jejíž kovová konstrukce se třpytí v kapičkách vody, které tu tančí na paprscích. A na protějším břehu pak konečně spatříš TEN důvod, pro který tuhle cestu podstupuješ.

A když budeš mít nyní svou Dibonu stále před očima, snad ti ta stovka dalších serpentýn nesebere elán.

Chata Refuge du Soreiller a Aiguille Dibona. Vpravo miniatura chaty při pohledu z jižní stěny.

Bude nahoře místo?

Věž nad planinou Soreiller se původně jmenovala Aiguille du Pain de Sucre a když už se někdo vůbec vyškrábal k jejímu úpatí, doznal, že tam jeho cesta bez debaty končí. Italský horský vůdce Angelo Dibona měl ale v době svého příchodu do Écrins za sebou výstup na nejvyšší zub skupiny Tre Cime di Lavaredo, zdolal také západní stěnu Croz dell'Altissimo na Brentě nebo tisíc tři sta metrů vysokou stěnu La Meije. A ani Aiguille du Pain de Sucre se nezdála tak děsivá, jak se mu ji v údolí snažili vylíčit. V žulových stěnách si vyhlédl slabiny, které naznačovaly schůdnost, a v pátek 27. června 1913, brzy ráno, se vydal vzhůru – spolu se svým rakouským klientem Guido Mayerem.

Stoupali západním úbočím hory – přes skalní stupně, které při pohledu zdálky vypadaly jako tři ohromné schody. Doslova obří schody! Jediná možná cesta vzhůru je ale táhla až příliš daleko od vrcholu, a tak se Dibona odhodlal pro odvážný traverz, kterým se pokusili přiblížit k severnímu hřebeni hory – bráně na vrchol. V žulovém moři objevil Angelo Dibona snad jedinou možnou skulinu, nicméně ta pravá zkouška odhodlání na něj teprve čekala. Nepoddajné podrážky tuhých pohorek byly spolehlivé v suti a na skalních výstupcích, ale v hladkých plotnách pod vrcholem musel hledat oporu pouze v tření kůže o skálu. Pohled do údolí se zatím po obou stranách hřebene stále prohluboval. V některých místech Dibona horu doslova objímal. Seděl na ní obkročmo – jako na koni – a soukal se po decimetrech vzhůru k nebi. A potom – najednou – hřeben skončil – dál už zela jen hlubina jižní stěny. Angelo Dibona a Guido Mayer stáli na vrcholu. A vešli se tam oba.

Černé alpské kavky pak obletovaly dva neznámé tvory, kteří jim toho červnového dne bez dovolení zasedli místo. Další alpské neznámo bylo odhaleno. A skalní jehla nedlouho poté obdržela nové jméno – na počest toho, který si nepřipustil, že by se snad pro něj nenašlo na vrcholu místo – Aiguille Dibona.

Nepatrný kousek pod vrcholem Aiguille Dibona.

Povinná návštěva

Angelo Dibona a Guido Mayer po sestupu z vrcholu hory zalezli do bivaku pod převislým balvanem na úpatí, který se snad kdysi odloupl z velké jižní stěny. Úspěch mohli oslavit jen nalámanými kusy chleba a špekem, který vybalili z mastného papíru. Čekala je tvrdá noc na kamenech, ale jejich záda už si za ta léta odžitá v horách zvykla. Chatu Refuge du Soreiller postavili horalové z Dauphiné až v roce 1957 – jen kousek od Dibonova převislého balvanu. Když se tak rozhodneš pro výstup nejvyšší jižní stěnou, nemusíš se zpod kousavých dek v noclehárně hrabat do noci nějak extra brzy – na lano se navážeš pět minut poté, co se za tebou zaklapnou dveře chaty.

První přímou – a také obtížnou – linii v neobyčejně kvalitní žule této jižní stěny vytyčili Andéol Madier a Maurice Fourastier prvního zářijového dne roku 1937 – a klasika Voie Madier je dodnes solidní výzvou. Podobně jako Voie des Savoyardes z roku 1967 nebo nejoblíbenější a podle názvu i snad povinná cesta Visite Obligatoire (v překladu Povinná návštěva). Ani jedna ze třinácti lezeckých délek tě nenechá příliš si odpočinout – ale dostatek fixních nýtů tě ani nezažene do kouta strachu. A až nakonec – po hodinách dřiny a s žízní na jazyku – budeš shora pozorovat strakaté mravenečky pilně kmitající v klikyhácích pod chatou Soreiller, dáš za pravdu slovům horského básníka Gastona Rébuffata:

„Tato jehla je monumentem, který lidstvu darovala sama Země a čas. Mimořádná socha na obloze – světlo a ticho Oisans. Stejně obtížné výstupy na jiné hory nejsou zdaleka tak úžasné. Tato jehla je jako otázka – a lezení na ní je vhodnou odpovědí."

*

Angelo Dibona (1879 – 1956) byl jedním z nejlepších horolezců své doby, který vyznával čistotu volného lezení bez technických pomůcek. Stal se uznávaným horským vůdcem (mezi jeho klienty patřil také belgický král Albert I.) a stal se jedním z prvních třech lyžařských instruktorů v Cortině d'Ampezzo. V roce 1976 byla na hlavním náměstí v Cortině vztyčena jeho bronzová busta a náměstí bylo později přejmenováno Piazza Angelo Dibona.

 

Aiguille Dibona není zdaleka nejvyšší horou Národního parku Écrins – měří 3131 metrů, zatímco nejvyšší Barre des Écrins se tyčí o bezmála tisíc metrů výše (4102 m). Nicméně je symbolem parku a také jednou z nejkrásnějších věží na světě. Na vrchol vedou pouze horolezecké výstupy od stupně IV a výše. V roce 2014 skočili z vrcholu Dibony base jumpeři Bertrand Givois a François Gouy (video).

 

Chata Refuge du Soreiller (stránky chaty)je otevřená od začátku června do začátku října. Přespat můžeš ve společné noclehárně nebo (po domluvě s chatařem) na některém z bivakovacích plácků v okolí chaty. A pozor – místní suché záchody jsou ukázkou, jak vzorně nakládat s lidskými výkaly uprostřed hor. A dokonce si u toho procvičíš pravou nohu.

Náš tip

Všestranný batoh Rab Aeon
Při chůzi, poklusu, lezení po skále i jízdě na kole – přiléhavý a přizpůsobivý zádový systém Air Contour X™ s lehkými ramenními popruhy plynule kopíruje pohyby těla. Na batoh připevníš trekové hole, turistický cepín i cyklistické světlo. A až se zase jednou strhne liják, zabalíš celou svou výzbroj do integrované pláštěnky.
3 090 Kč
Prohlédnout zblízka

To místo představovalo poslední bílý prostor na mapě Spojených států. Nikdo se neodvážil po řece Colorado mezi ohromné skalní stěny, z nichž pouštní slunce vytvářelo nelítostnou žhnoucí pec. Už o tři sta let dříve do těch končin nahlédl conquistador Francisco Coronado a prohlásil je za neprůchodné. A také pozdější američtí přistěhovalci se raději od takového místa drželi dál – co by také na neúrodné a vyprahlé arizonské půdě hledali? Pouze major John Wesley Powell, hrdina občanské války, našel v cestě do Velkého neznáma další smysl svého života.

Možná už byl znuděný každodenní rutinou na Illinois Wesleyan University, kam po ukončení vojenské služby nastoupil. A možná také toužil zapsat své jméno natrvalo do historie. A tak 13. srpna 1869 vplul, společně s dalšími osmi muži, do útrob Grand Canyonu.

Toho brutálně horkého dne naposledy uvázali své lodě na břehu světa, který ještě znali. To všechno dál už představovalo nekonečný sborník otázek. Netušili, co na ně řeka Colorado chystá. A mohlo to být cokoliv – strmé vodopády, divoké peřeje a z nich vykukující obludné balvany, úzké kanály plné rozbouřené vody a nad tím vším strmé stěny, které jim v případě potíží neumožní uniknout do snad ještě nehostinnějších planin vysoko nad nimi.

Vlevo Powellova výprava do Grand Canyonu. Vpravo náčelník Tau-gu a John Wesley Powell poblíž Virgin River (rok 1873).

Powell se pro svou výpravu snažil získat finanční podporu od americké vlády, ale pro Kongres nemělo tohle hazardování v oblasti bez komerčního užitku jakoukoliv hodnotu. Půda tam byla neúrodná a navíc po vyprahlém písku stále proháněli své koně nespoutané indiánské kmeny. Výměnou za příslib vědeckých vzorků a dat získal nakonec John Wesley Powell peníze od Illinois Historical Society, americká armáda darovala vojenské příděly na deset měsíců a železnice Union Pacific pro něj z Chicaga do Green River dopravila zásilku čtyř dřevěných člunů. Do posádky se mu podařilo naverbovat další veterány občanské války, lovce a trapery, kteří věděli, jak přežít v divočině. Nikdo z nich ale neměl zkušenosti se sjížděním peřejí. To přineslo problémy už pouhé dva týdny po vyplutí z Wyomingu. V místě, které Powell později příhodně pojmenoval Disaster Falls, strhl proud řeky posádku jednoho z člunů do peřeje plné kamenů. Člun se převrátil a rozlomil napůl. Všichni přežili, ale třetina cenných zásob a jedno z plavidel bylo ztraceno dříve, než se vůbec přiblížili k bráně Grand Canyonu.

Angličan Frank Goodman se po této události rozhodl výpravu opustit. Nicméně Powell o pokračování cesty nepochyboval. I když ani další věci nešly podle představ. Přestože čluny před výpravou upravili tak, aby se voda nedostala k nákladu jídla a střeliva na palubě, jejich příděly byly čím dál více promáčené. Chleba plesnivěl a zbraně se ukázaly jako téměř zbytečné – ve vyprahlé krajině jen ztěží zahlédli jiného živého tvora, kterého by zastřelili a snědli. Aby se vyvarovali dalším pohromám v peřejích, vynutil si Powell, aby přesouvali čluny zavěšené na lanech po stranách kaňonu, což postup jen a jen prodlužovalo a obíralo muže o zbytky sil a odhodlání. To zase vedlo k hádkám a rozepřím. A dokonce ani v noci jim nebylo dopřáno klidu, při kterém by nabrali energii do dalšího dne. Nedostatek pláží pro táboření je často zahnal na skály, kde se krčili v sedě – jen aby se už dočkali rána.

Člun s židlí Johna Wesleyho Powella.

„Lodě jsou zcela neovladatelné,“ zapsal si John Wesley Powell 15. srpna 1869 do svého deníku. Tři sta metrů vysoké stěny, které se tyčily nad jejich hlavami, způsobily, že deset můžu bylo naprosto odevzdáno napospas řece Colorado. Postihl je boj o přežití. Přitom nejzákeřnější úsek na jejich příchod teprve vyčkával.

Separation Canyon. Tak pojmenoval Powell děsivé, temně žulové stěny, o které se za mohutného hřmění rozrážel proud Colorada a roztříštěná voda se pak v kapičkách vířila vzduchem všude okolo. Téměř se neslyšeli. Rozbouřenou řeku museli překřičet. Po třech měsících od vyplutí z Wyomingu, když byli vystaveni tomu nejděsivějšímu, co dosud před sebou spatřili, rozepře mezi členy výpravy vybublaly na hladinu v plné nahotě.

Oramel Howland přesvědčoval Powella, aby výpravu ukončil – prosil jej, aby kvůli své posedlosti nehnal celou posádku do chřtánu smrti. Ve stěnách dokonce objevil slabinu, která je měla propustit z kaňonu do pouště. Po sto dvaceti kilometrech pochodu by se pak dostali do nejbližší mormonské osady a snad by i přežili. Ale Powell tušil, že konec kaňonu už se blíží. A tak blízko cíle to nemohl vzdát. „I kdyby se mnou zůstal jen jeden z vás,“ řekl mužům, „budu pokračovat dál!“ Nakonec jich s Powellem zůstalo šest. Pro Howlanda už ale bylo nemyslitelné nastoupit do člunu – takovou v něm Separation Canyon vyvolával hrůzu – a společně se svým bratrem Senecou a Williamem Dunnen opustili výpravu a začali se škrábat stěnami zpátky na svět. V tu chvíli zbývalo do závěru Grand Canyonu šedesát kilometrů z celkových čtyři sta padesáti a jen dva dny plavby do klidnějších vod. To ale netušil John Wesley Powell ani Oramel Howland.

Americká pamětní známka z roku 1969 oceňující výkon Johna Wesleyho Powella a jeho mužů.

Šestice můžu se naskládala do dvou člunů – třetí nechali na místě s částí zásob jídla a munice pro muže, kteří se vydali svou cestou – a s překvapivou lehkostí překonali první peřeje. Separation Canyon však svou záludnost toho dne ještě ukázal. Když se pokoušeli spustit jeden ze člunů kolem peřejí na laně – jako to během výpravy dělali do úmoru snad už tisíckrát – strhla plavidlo mohutná vlna a s ním vzala i expedičního kronikáře George Bradleyho. Člun mizel a zase se vynořoval z pěnících se vod, které si s ním pohrávaly jako s dětskou hračkou. S hrůzou zírali ostatní tím směrem, ale Bradleyho nespatřili ani jednou. Když člun zmizel pod hladinou naposledy, vynořil se místo něj po chvíli Bradley, mával na ostatní svým kloboukem a křičel tak, že se jeho hlas ještě několikrát poté odrazil od stěn kaňonu – právě přežil svou smrt. A výpravě zůstalo jedno jediné plavidlo.

Když ale následujícího dne, v neděli 29. srpna 1869, John Wesley Powell a jeho muži propluli okolo Grand Wash, věděli, že už je nečeká nic zlého. Po více než třech měsících dorazili na konec své historické cesty, zatímco svět okolo je dávno považoval za mrtvé. Na dřevěných člunech, které původně sloužily říčním převozníkům, vybarvili další díl na mapě světa.

*

John Wesley Powell se do Grand Canyonu vydal ještě jednou – v roce 1871. Tentokrát už za podpory vlády USA a s fotografy, kteří celou oblast zmapovali. V 70. letech 19. století se stal mužem desetiletí. Cestoval s přednáškami po Americe, založil organizaci United States Geological Survey a neúnavně podporoval ochranu Grand Canyonu.

 

Ode dne, kdy Oramel Howland, jeho bratr Seneca Howland a William Dunn opustili výpravu, o nich nikdo neslyšel. Nejspíš je zavraždili mormonští osadníci, kteří si je spletli s vládními agenty lovící zločince ze sekty náboženských fundamentalistů.

 

Do Grand Canyonu se v dnešní době vydává 20000 lidí ročně – s profesionálním průvodcem na motorizovaných gumových člunech, které celý kaňon překonají za jeden až dva týdny. Peřeje Separation Canyonu nicméně ve 30. letech 20. století pohřbilo jezero Mead, a tak jen málokdo zažil ty nejextrémnější vody Grand Canyonu jako John Wesley Powell a jeho expedice.

Náš tip

Trekovky Asolo Space GV
Doma, doma,... co doma? Ani mlha převalující se po korunách stromů a drobné kapičky podzimního mrholení, ulpívající na koženém svršku bot, nenahlodají tvé přesvědčení, že byl dobrý nápad vyrazit na čerstvý vzduch. Nepromokavá membrána Gore-Tex ochrání nohy před vlhkostí zvenčí a atakům nečekaných překážek se postaví odolná gumová výztuha na špičce.
3 990 Kč
Prohlédnout zblízka

Jako každé ráno je hrozná kosa. Přímotop v našem malém krcálku jel sice celou noc, ale s jedinou funkční spirálou ze čtyř se mohl s ledovým vzduchem, kterým jsou nasáklé všechny stěny v tomto ohromném baráku v dolině pod Malým Kavkazem, přetlačovat jak chtěl – bez šance na úspěch. Pod dvěma kousavými dekami, s přičiněním vlastního dechu a Sirakovy pálenky, kterou se odvážil vytáhnout teprve po třech dnech naší přítomnosti – poté, co jeho žena na noc odjela do města s poznámkou, že Sirak občas moc pije, ale že se nemusíme bát, protože mu všechno schovala –, jsme přečkali i poslední noc ve vylidněném Hermonu, kde zůstává na zimu jen Sirak, jeho lajka, čtyřčlenná vyzáblá rodina vlastnící celkem dvacet osm funkčních zubů a dvě neméně vyzáblé krávy.

A lovec Sirak už nás čeká se snídaní v hale, která by vzhledem k nebeské výšce stropu a jedné ohromné, zcela prosklené stěně mohla být pravoslavnou kaplí – jen kdyby po jejím obvodu nevisely všechny ty mrtvé hlavy, které nám zírají přes rameno do talíře. Nabalený v maskáčovém vaťáku sedí Sirak a jeho hrdý arménský nos v křesílku – ve kterém nejspíš prosedí i zbytek zimy, protože co tady s takovými sousedy? – jednou rukou drbe lajku za uchem a plynovým plamenometem sevřeným v ruce druhé rozdělává oheň v kamnech – takzvaný kavkazský zapalovač.

Po několika dnech hledání solidní vrstvy sněhu v končinách, kde se mrazivě prázdným vzduchem opuštěných vesnic jen tu a tam roznese štěkot vyzáblých psů, odjíždíme – a necháváme Siraka a jeho pálenku jejich společnému osudu. Jak ale na úzké horské silnici ztrácíme výšku, ztrácíme také jistotu, zdali je opravdu únor. U motorestu, kde se shromažďují bílé mikrobusy a jejich ošlehaní šoféři s velkými bojovnými čely, mi začínají být jégrovky, ve kterých jsem poslední dny lyžoval, spal i večeřel, na obtíž. Obávám se jen, zdali půjdou dolů – zdali nesrostly se zpoceným tělem a zdali nakroucené ochlupení nyní nefunguje jako suchý zip. Ona tam totiž ani netekla teplá voda. Nakonec ale jen v mikinách sedíme venku na sluníčku, z mastného papíru ukusujeme křupavé smaženky a obíháme šoféry, abychom zjistili, který z nich nás odveze na východ.

Po dvou hodinách jízdy pak stojíme na zaprášené ulici a kopce za námi – vrcholky našeho očekávání – vypadají jako dietně pocukrovaná bábovka. Neměli jsme tedy nakonec zůstat ve vymrzlém Sirakově panoptiku zvířecích trofejí, kde ležela alespoň ta trocha sněhu bez základu? Ubytování máme zaplacené na tři noci a jedinou atrakcí tohohle kráteru bez lyžařského potenciálu představuje kavárna s růžovými křesílky, dětský koutek a náměstí budovatelů lepších zítřků s kopií Eiffelovky ve velikost XXS. V kavárně je naštěstí taky wifi.

Sníh je v Jermuku!

Dokonce spousty sněhu – píše Lianna z airbnb. Tedy se tam musíme nějak dostat. Ideálně ještě dnes. Jsou teprve dvě odpoledne a na ulici se o střechu svého plynem poháněného fára opírá spousta chlapů, co už připalují poslední cigaretu z ráno koupené krabičky a jinak nemají do čeho píchnout. Pětitisícovým bankovkám dobře rozumějí a možná by s námi, kvůli jejich přitažlivému šustění, jeli rádi všichni. Jenže všichni mají kufr zaprásknutý k nepoužitelnosti plynovou nádrží a my držíme v rukou vak s lyžema – prý jestli by nešel přehnout napůl? Takže všechny naše dramy, které jsme ochotni zaplatit za sníh, ležící hodinu a půl jízdy odtud, získává majitel modrého sedanu Opel Vectra, protože jako jediný dokáže to neforemně dlouhé zavazadlo narvat do auta, a to i za cenu znepřístupnění ruční brzdy. V tu chvíli vůbec nepřemýšlí, že by se mu ještě dnes mohla hodit. Zkrátka má kšeft a další měsíc se pak může s klidem opírat o auto.

Pár kilometrů za městem se začínají ve vzduchu nahánět první vločky. Jedeme tedy správným směrem – tím stejným, ze kterého jsme dopoledne přijeli. Jenže po půl hodině stojíme! – zabetonovaní kolonou aut, v níž čelní místo zaujímají náklaďáky neschopné se vyškrábnout na horizont kopečku – vypadá, že by ho jejich šoféři snáz přeplivli než vyjeli. Stojíme deset minut – dvacet minut – půl hodiny – třičtvrtě – a pak už to nejvíc nedočkaví chlápci nemohou vydržet a vydávají se ostatním ukázat, že se z toho dělá akorát zbytečná věda. Prostě podlaha plyn a jedeme, no ne? Jenže ona to věda je – fyzikální věda – odpor není překonán, činitel smykového tření padá na nulové hodnoty, akce vyvolává reakci a nárazník náklaďáku prakticky demonstruje, že disponuje dostatečným množstvím newtonů pro aktivaci airbagu a účinnou deformaci karoserie osobního vozu. Bum, hotovo, prásk! Další řidiči už nejsou natolik lehkovážní – především pak skupina mladých vojáků přímo před námi – nasazují na svou dodávku řetězy – zdá se, že poprvé v životě – naštěstí jich je na to celá jednotka i s velitelem – takže po půl hodině konečně utahují řetěz na pravém zadním kole – a pak ho utahují znovu – ještě na kole druhém – totiž ten samý řetěz na pravém předním kole – tom kole s pohonem.

Každý řidič z kolony má jeden pokus. Ukaž své umění! – škarpa, nebo horizont? Cesta zpátky neexistuje – za námi ji zahradily desítky dalších hrdobijců odhodlaných pro jediný směr. Teď tedy přicházíme na řadu my. Náš stále klidný šofér naposledy mocně potahuje z cigarety, koženou botou zašlapává nedopalek do špinavé břečky pokrývající asfalt a nám dvěma ukazuje, ať se oba naskládáme na přední sedadlo spolujezdce. Na rozdíl od armády má tedy představu, kterou nápravu motor pod kapotou pohání. Nastala naše chvíle – naše cesta k horizontu – naše cesta za sněhem.

A vedeme si dobře. Postupně překonáváme jednotlivé milníky, na kterých pohořelo tolik pilotů před námi, a které teď označují jejich povozy odstavené do příkopy. Dostáváme se na úroveň posledního náklaďáku – horizont je blíž a blíž – jeď, jeď – jeď-ď-ď-ď – šoférova pravá noha a plynový pedál si notují v symfonii sounáležitosti – blížíme se – jenže najednou – další vyzyvatel horizontu, který se vydal na cestu před námi – stojí – zablokuje v kopci taky nás? – už se nerozjedeme a skončíme uprostřed Arménie? Ze stříbrného sedanu, beznadějně protáčejícího svá kola na jenom místě tohoto nakloněného kluziště, okamžitě vyskakují dva Arménci a zezadu se snaží k desítkám koňských sil připojit ještě dvě síly lidské – jenže je to beznaděj – podrážky kožených lakýrek kloužou stejně jako zalepený vzorek pneumatik – a najednou šmýk! – sedan se stáčí na stranu a levobokem míří ke svému osudu – a muži v lakýrkách na poslední chvíli uskakují – lámání kostí mezi sedanem a nárazníkem náklaďáku se zdálo tak blízko – slyšeli bychom ten zvuk z absolutní blízkosti – právě projíždíme okolo, když stříbrné plechy schytávají svou osudnou ránu – prásk ho! Uhýbáme – kličkujeme mezi odstavenými komparzisty – ztrácíme tření – ale pořád ještě tak tak jedeme – trochu se smýkáme do stran, ale jedeme. Kousek, už jen kousek, kousíček – a Á-NO!

Překonáváme horizont jako jediní – leč vstupujeme hlavní branou do pekla barvy bílé. Kéž bychom si zůstali hrát v dětském koutku, kde bychom nadávali na nedostatek sněhu.

Jedeme krokem. Stěrače nezastavitelně kmitají, aby udržely alespoň částečný výhled na silnici, na které se držíme jen díky svodidlům po její obrubě. Pravá noha našeho šoféra stále jede tu svou – precizní a citlivou práci – povoluje a stlačuje plynový pedál v milimetrových nuancích – zato v obličeji se mu nepohne ani řasa a jen chvění chlupů, které trčí do světa z jeho nosních dírek, svědčí o životě v kamenné arménské tváři, která si chladnokrevně razí cestu bílou tmou. Míjíme další auta a další lidské osudy uvězněné ve škarpě – na světelné kužely vyzařující z čumáků aut by se díky ohromnému množství macatých vloček, které se kupí v jejich prostoru, snad dalo i sáhnout.

Jak to, že my stále jedeme? Projíždíme sedlem, ve kterém ještě před několika hodinami slunce zářilo na vršky Malého Kavkazu. Nyní před námi ve světle reflektorů září pouze naše nejbližší budoucnost – nejbližších třicet metrů. Klesáme do ostrých zatáček – pravá noha nyní věnuje svůj cit brzdovému pedálu – proti nám se pravotočivou stoosmdesátistupňovou zatáčkou sune náklaďák – vlastně už skoro stojí, hrabe z posledního – a za ním se pokouší udržet svá kola v pohybu poslední přeživší žigulík – předjíždí – musí – a nás nutí zpomalit – smýká se – a opět ten činitel smykového tření – nula k nule pojde – gravitace předurčuje trajektorii a náklaďák odklízí odepsaný žigulík ze své cesty – přímo do té naší. Když ho v jeho nekontrolovaném pohybu těsně míjíme, mohli bychom si docela zblízka prohlédnout benadějný výraz řidiče – ale bohužel, máme raději oči skryté v dlaních vlastní beznaděje.

Jedeme, jedeme, jedeme. Prokousáváme se sněhem, neodvažujeme se na našeho hrdinu promluvit a rušit tak jeho soustředění – nabourávat jistotu, s jakou plní úkol, ke kterému se nám zavázal před už téměř šesti hodinami. Až modrá cedule u krajnice, která na stejném řádku jako Jermuk uvádí číslovku osm, uvolňuje vakuum uvnitř malé kabiny auta. Poprvé od dobytí horizontu se k nám šofér obrací a my chápeme, co se od nás očekává – vytahujeme ze zmačkané krabičky STARTek cigaretu, která během třech mocných potáhnutí mizí až po filtr v jeho plicích. Duše potřebovala dofouknout.

Zastavujeme pod neprůbojným pouličním osvětlením – na silnici mezi paneláky, jimž vévodí desetipatrový věžák. Vítejte v arménském Zermattu?

Naše tašky i vak s lyžemi letí do sněhu a šofér pospíchá na svou odměnu – povýšenou o bonus za hrdinství a genius jeho pravé nohy – hodlá se totiž ještě dnes vrátit domů! Je to génius i šílenec. Na rozdíl od nás ovšem dobře ví, kam míří – to my v devět večer zatím vůbec netušíme. Naštěstí, dříve než se stačíme ztratit v postsovětském sídlišti, Lianna z airbnb pro nás do temných ulic posílá své přátele. A nás čeká další zběsilá jízda žigulíkem mezi arménskými paneláky. Už mi ale vůbec nevadí, že kvůli nedostatku místa máme v autě dva řidiče – kluci si sedí navzájem na klíně – jeden ovládá volant, druhý pedály – a že vak s lyžemi musím držet v ruce vystrčené ze staženého okýnka na ulici. Jen si matně vzpomínám, že ta Lianna psala cosi o problémech s topením – a děvče, které nás přijelo mezi paneláky vyzvednout a nejspíš nás brzy v jednom z nich ubytuje, nám s úsměvem sděluje, že v noci má být mínus pětadvacet.

Chtěl bych si ohřát ruce –
snad v kuchyni,
otevřu ledničku.

Náš tip

Všestranný batoh Rab Aeon
Při chůzi, poklusu, lezení po skále i jízdě na kole – přiléhavý a přizpůsobivý zádový systém Air Contour X™ s lehkými ramenními popruhy plynule kopíruje pohyby těla. Na batoh připevníš trekové hole, turistický cepín i cyklistické světlo. A až se zase jednou strhne liják, zabalíš celou svou výzbroj do integrované pláštěnky.
3 090 Kč
Prohlédnout zblízka

Willi Unsoeld se objevil v Yosemitském údolí, když se dvacetiletí mladíci Royal Robbins, Chuck Pratt, Tom Frost a Yvon Chouinard vrhali do mnoho set metrů vysokých a dosud neprostoupených vertikálních žulových moří. A dokonce i on sám se tehdy několika svými výstupy zvěčnil v nové kapitole lezení. Mimo to ale také studoval na třech vysokých školách a právě na Oregon State College během podzimu 1950 poprvé spatřil svou budoucí ženu. Jmenovala se Jolene a stejně jako on milovala hory. První společný výstup podnikli záhy na osamoceně vztyčený a do stran široce rozkročený vrchol North Sister. Podle Jolene se prý Willi tenkrát zamiloval do jejích horolezeckých kalhot GI a ona zase podlehla jeho vyprávění u táboráku.

Možná už tehdy hovořil Willi o kouzlu, kterým si ho podmanila sedm tisíc osm set metrů vysoká hora v indickém Himaláji, k níž první dobrodruzi a objevitelé kdysi vzhlíželi jako k vůbec nejvyššímu štítu známého světa – Nanda Devi. Byl uchvácen tou kamennou tváří, do jejíž ostrých rysů a drobných vrásek se vepsaly miliony let zkušeností s třeskutými mrazy, bičujícími vánicemi i pronikavým sluncem – oslněn náhrdelníkem věčného sněhu, který se pohupoval na odhalených ramenou hory, a jehož krása se ještě prohlubovala v oranžových tónech zapadajícího gahrwalského slunce. Možná už tehdy, při praskání dřeva v plamenech osvětlujících bivak pod North Sister, se Willi a Jolene rozhodli, že budou-li mít spolu dceru, ponese jméno Nanda Devi.

A skutečně – v roce 1952 se narodil syn Regon a o dvě léta později se Bohyně rozdávající blaženost, jak se název hory překládá, zhmotnila v těle maličké Nanda Devi Unsoeld.

Dětství v říši hor

Šestičlenná rodina Unsoeld – během dalších čtyř let se narodil ještě syn Krag a dcera Terres – žila ve svém vlastním světě plném hor a dobrodružství, které sám Willi vyšponoval až na nejvyšší štíty světa. V roce 1954 se neúspěšně pokusil o dosud nezlezenou osmitisícovou Makalu, stál na vrcholu pákistánského Masherbrumu a na jaře 1963 obětoval devět prstů na nohou za průstup novou a odvážnou cestou, kterou s Tomem Hornbeinem vytyčili na západním hřebeni Everestu.

Willi Unsoeld (vlevo) a Pete Seeger si chystají večeři kdesi v Himaláji

Když se Willi po několikaměsíčním pobytu v nemocnici zotavil z omrzlin, vydal se do Nepálu znovu. Ale tentokrát pracovně, jako zástupce ředitele dobrovolnické organizace Peace Corps, s celou rodinou a na dlouhé tři roky. Návrat z prostého světa, kde lidé neznají stres, hromadění a nedostatek času, do marnotratné americké kultury konce šedesátých let pak představoval pro čtveřici dětí pořádný šok. Nanda Devi tou dobou dospívala a v den, kdy ji zástupce ředitele uváděl mezi nové spolužáky, jen málokdo nepocítil dopad její přítomnosti. Za divoce rozevlátými blonďatými vlasy, odvážně zvědavýma očima a přátelským úsměvem zůstávala na školní chodbě hluboká a těžko přehlédnutelná brázda. Zatímco většina dívek denně trávila hodiny před zrcadlem ve snaze dosáhnout nenuceného a bezstarostného vzhledu květinových dětí, který měl předstírat nezájem o to, jak vypadají, v případě Nanda Devi se to zdálo opravdové – skutečně ji nezajímalo, co si o ní kdo myslí.

Spolužačky z ní byly zmatené, mnozí spolužáci uchváceni.

Devi byla jiná. Nosila otrhané khaki šortky nebo sukni, která vypadala, jako když její spodní lem ráno od oka ustřihla nůžkama. Pod volným vybledlým tričkem nemívala podprsenku, z podpaží ji vykukovalo blonďaté ochlupení a rozervané plátěné tenisky postrádaly tkaničky. Třináct kilometrů z domova do školy jezdila za každého počasí na kole – snad proto občas voněla, jako by se vrátila z třídenního čundru v horách. Jednou dorazila do třídy s drobným zpožděním a v oněch hadrových teniskách jí čvachtala voda a na podlaze za ní zůstávaly mokré šlápoty. Toho dne napadlo patnáct centimetrů sněhu, a tak tlačila své kolo závějemi.

Věčně vysmátá dívka jaksi přirozeně tíhla k šetrnosti a ohleduplnosti – nic moc nového si nekupovala a věci, které mohly být ještě užitečné, nikdy nevyhodila. Její bratři zase vybírali z kontejnerů za supermarkety vyhozené neprodané jídlo. Devi se angažovala v problémech sociální spravedlnosti, účastnila se shromáždění proti válce ve Vietnamu nebo hladomoru v chudých zemích a dobrovolničila v jídelně pro chudé. Nikdy se ale nedrala na výsluní. Takže, zatímco si její spolužáci během promoce užívali svou chvíli slávy v hranatých čepicích a slavnostních róbách, Devi seděla se svým otcem na vrcholu Mount Rainieru.

V létě roku 1976 si pak hora, jejíž jméno hrdě po dvaadvacet let nosila, zavolala Nanda Devi k sobě.

Nanda Devi Unsoeld se svým otcem

Návrat domů

Do základního tábora se Devi vydala ve společnosti svého otce a mnoha dalších horolezců, mezi kterými vyčníval osmadvacetiletý John Roskelley. Především díky jeho neuvěřitelnému odhodlání a lezeckému umění vystoupilo trio Roskelley, Lou Reichardt a Jim States prvního zářijového dne na vrchol Nanda Devi – novou cestou v severozápadní stěně. Jinak se ale expedice už od počátku utápěla ve sporech a problémech s vybavením a načasováním vůči monzunu. Devi navíc už druhý den pochodu do základního tábora postihla tříselná kýla. A následný výstup po svazích hory ji pak začal znepříjemňovat neustávající průjem. Devi ale na sobě nedávala nic znát – kousla se a odhodlaně mířila za svým osudem. Poté, co se ve třetím táboře setkala se sestupujícím Roskelleyem a jeho partnery, napnula 3. září své síly k dosažení čtvrtého výškového tábora – posledního před vrcholem. Bojovala s obtížným skalním terénem i vlastním tělem a do stanu, který mezitím postavili dva rychlejší spolulezci, se svalila až po půlnoci. Měla za sebou náročný den a počasí se začalo zhoršovat. Pokus o vrchol nepřipadal v úvahu.

Také po další dny svíraly temné mraky maličký stan, ukotvený vysoko na svazích hory, a vítr ustavičně bušil do tenkého tropika. O tři dny později vystoupil nahoru také Willi Unsoeld se zásobami a materiálem, který měl skupině pomoci na vrchol. Jenže neklidná hora cestu vzhůru nemínila otevřít a čtveřice se rozhodla, že živlům vystavený tábor ráno opustí a sestoupí níže. Během následující noci už ale Devi téměř nespala. Její žaludek se nadýmal k prasknutí, a tak musela až do svítání sedět a kroutit se, aby bolestem břicha alespoň trochu ulevila. Ráno se cítila vyčerpaná. Přesto věřila, že sestup do bezpečí třetího tábora zvládne. Když se ale čtveřice krátce před polednem chystala k odchodu, vysílená Devi zavrávorala a tichým hlasem vypustila do řídkého vzduchu jediné slovo – své poslední: „Umřu.“ Pak se zhroutila do sněhu.

Místní nosiči, uchváceni velkorysou a věčně usměvavou dívkou s kudrnatými blonďatými vlasy, považovali její smrt za ryze mystickou událost – reinkarnovaná bohyně Nanda Devi se prý vrátila do svého původního domova. Devi tedy nezemřela – dvacet dva let jen byla zosobněnou bohyní a její dočasná hmotná schránka zůstane jednou provždy uložená na svazích hory, do jejíž blízkosti je už několik desítek let přístup lidských osob zapovězen.

*

Willi Unsoeld i po smrti své dcery úspěšně vystoupil na vrchol Nanda Devi. O tři roky později pak ve věku 52 let zahynul v lavině na Mount Rainier, hoře, na kterou za svůj život vystoupil více jak dvěstěkrát, když jako průvodce vedl na vrchol skupinu studentů. 

 

Jolene Unsoeld přišla v horách o dceru i manžela, ale s heslem „musíme vstát“ pokračovala v naplněném životě, který zasvětila veřejné službě. Angažovala v mnoha environmentálních a feministických kauzách a sloužila jako členka Sněmovny reprezentantů Spojených států. Zemřela 28. listopadu 2021 ve věku 89 let.

 

V roce 1983 uznala indická vláda náboženský význam Nanda Devi a pro ochranu křehkého ekosystému zakázala místním obyvatelům i horolezcům vstup do celého okolí hory, které patří na seznam světového dědictví UNESCO.

 

Firma Lowe Alpine se v roce 1979 rozhodla uctít památku Nanda Devi Unsoeld novou řadou dámských batohů s označením ND – Nanda Devi. Toto označení používá dodnes.

Náš tip

Batohy Lowe Alpine AirZone Trek
Jednodenní výšlap nebo několikadenní přechod se vším všudy? Batohy Lowe Alpine AirZone Trek se liší objemem, ale nikoliv už pohodlím během namáhavých výstupů a horkých letních dnů. Zádový systém AirZone+™ s patentovanou bezešvou technologií FormKnit™ totiž maximalizuje proudění vzduchu okolo tvých zad.
od 3 790 Kč
Zjisti o nich více

Taky jsem měl pocit, že mi v hlavě zní snad tisíc řečí, hotový Babylón, tisíce různých tónů, skřehotavé, pisklavé, hluboké, drsné, vtíravé i kulometné, ale ani jednomu jsem nerozuměl. Jakoby se právě v místě, na němž jsem převaloval svůj zadek, otlačený tvrdou dřevěnou lavicí, sbíhaly všechny hovory z celé, ne příliš veliké místnosti. Myslel jsem, že když si dám pivo, plechovku slovinského Zlatoroga, bude líp. Že spláchnu horkost do chřtánu a otupím. Jenže vystát frontu na pivo znamenalo přešlapovat půl hodiny společně s dalšími upocenci, kteří se tlačili a šťouchali do sebe, a znamenalo to taky nechat na sebe i nadále a ještě o něco intenzivněji lepit odkysličený vzduch a absorbovat všechny ty řeči, co se mísily do nesrozumitelné hatmatilky – s postupující hodinou stále častěji protínané hlasitým a naopak jasně srozumitelným smíchem fyzicky odpravených ožralců. Až to tihle horalové zalomí, začne se nad jejich chrápáním i střecha nadnášet, napadlo mě, když jsem u posledního smraďocha ve frontě ostře změnil kurs a stočil svůj pohled ke dveřím. Vyšel jsem ven z chalupy.

Vzduch. Lahodný čerstvý vzduch. Nasál jsem ho zhluboka a mírně přitom přivřel oči. Mezi víčky zůstala jen malá škvírka. Když mnou ten lahodný příval kyslíku prostupoval, cítil jsem lehké šimrání v zádech, jakoby tělem odshora dolů procházel úzký štěteček na kovovém drátku. Takový, jaký se používá k čištění pípy, vodní dýmky nebo jaký jsme mívali doma v naší žluté kuchyni a mě hrozně fascinovalo, jak se ty štětiny na konci třepou – to mi bylo sedm a máma tím, myslím, čistila vázy. Vzduch. Prázdný a docela čistý vzduch. Žádné hlasy, řehtání, chrochtání, mlaskání, posmrkávání a vrzání židlí po dřevěné podlaze. Vzduch a nad ním vymetené nebe poseté vzdálenými světy. Vzduch a v něm silueta Triglavu. Přál bych si tu být, když se lidé takových hor ještě báli. Když věřili, že se tam nahoře scházejí božstva z říše zemské, podzemské i nadzemské, a tak se až sem, do výšin, odvážili jen kozorohové, kteří měli bůh ví jaký důvod do takových míst chodit, když v hromadách vápencové suti beztak nenašli nic k žrádlu ani k pití.

U kaple nedaleko chalupy se v tom čistém vzduchu vyrýsovala postava. Dívčí postava. Sestoupil jsem po betonových schodech a vydal se jí oslovit. Pod schody mě ale přešla kuráž a vykroužil jsem pozvolný oblouk nenápadně vpravo – krásný výhled na Triglav, že, srabe?

Když jsem se dokochal, pořád tam stála, před barevnými vitrážemi kaple, lehce ozářená měsícem, asi jedna z těch kněžek božích, vznešená služebnice Triglavu. Vydal jsem se ji znovu oslovit. Možná o mně do poslední chvíle vůbec nevěděla nebo byla natolik mazaná, že se otočila teprve ve chvíli, kdy jsem se objevil metr od ní a přemýšlel, jestli ji pozdravit česky, slovinsky nebo anglicky. Slovinsky jsem uměl akorát dobro jutro, takže to z výběru rychle vypadlo. Česky mi to přišlo jako pitomost, protože by mi nejspíš kulový rozuměla a ještě by na mě zírala jako puk a mně by se rozklepaly kolena a utekl bych se z nervozity přilepit zpátky do chalupy. První pozdravila ona. Zopakoval jsem to po ní.

Sedli jsme si do kaple, dýchali ten čerstvý vzduch spolu, ve dvou, koukali na hořící svíčky ozařující svěšené nohy Ježíše Krista a snažili se najít společnou řeč – jazyk. A přestože jsme si nerozuměli, přišlo mi, že si docela rozumíme. Asi to dělal ten její úsměv. Nebyla nejkrásnější na světě, ale když se usmála, musel jsem přivřít oči, jak se jí zpod drobných růžovoučkých rtů rozzářily zuby srovnané vedle sebe jako podle vodováhy. Zeptal jsem se jí, jak se slovinsky řekne hezká holka – trapák. Ale ona dělala, že to je asi roztomilé, nebo se jí to možná opravdu líbilo, nevím, ukázala mi zase ty své krásné zuby, přivřel jsem oči a když z kamenných zdí kaple odtekl její nebeský úsměv, řekla mi, že lepa deklica. Řekl jsem jí, že je lepa deklica – trapák. I když teda musím narovinu přiznat a přiznal jsem to také jí, že česká hezká holka zní minimálně stopadesátšestkrát líp. Lepa deklica mi znělo jako dekl od zaprášené popelnice nebo poklice od Škodovky, což rozhodně neevokovalo nic hezkého. Ale jí asi ano. Jmenovala se Adriana a zase se usmála.

O hodinu později jsme oba opět stáli u těch dveří, zpoza kterých se k nám dral ten upatlaný vzduch a alkoholem dobře podlitý kravál. Zeptal jsem se jí, jak se řekne dobrou noc, popřál ji lahko noč a ona mi popřála to samé. Chtěl jsem ji políbit, ale dveře se za ní zavřely dřív, než vybledlo světlo jejího úsměvu.

Uvnitř hrála harmonika, ožralci už nemluvili, jenom souvisle hulákali nesouvislé tóny a hrkali židlemi, z čehož mi okamžitě začalo cukat pravé oko. Za ani ne šest hodin jsem měl vstávat a odvést své čtyři klienty na Triglav a bylo mi jasné, že budu vyrážet nevyspalý, protože v tomhle ulepeném baráku mi ani špunty nepomůžou. Navíc jsem si je stejně nechal doma.

Ve 4:30 ráno zazvonil budík a donutil mě vytáhnout si z uší natrhané kousky papírového kapesníku. V chalupě vládlo totální ticho. Lákalo mě alespoň pořádně prásknout dveřmi od pokoje, abych ty svině ožralý, co mě nenechaly v noci spát, tentokrát probudil já. Ale ony by to beztak nezaregistrovaly, právě proto, že byly tak ožralý, a kdoví proč, vzpomněl jsem si na rodiče, kteří ze mě chtěli mít slušného člověka. Bohužel – chvála Bohu, zdá se, že se jim to podařilo. Potichu jsem za sebou zaklapl dveře a o dvě patra níž jsem šlápl do mazlavého koláče, který potmě pod posledním schodem nešel minout. Když mi došlo, v čem mi pravá bota čvachtá, málem jsem přidal druhou porci. Otřel jsem si obsah žaludku jednoho z těch ožralů do suti před chalupou, rozsvítil čelovku a zavelel k odchodu. Vytočený a unavený.

Adriana musela vyrážet chvíli po nás, protože ve chvíli, kdy jsme se ze závětří pod vrcholem sbírali k sestupu, zahlédl jsem, jak ji nějaký chlapík před plechovou raketou na nejvyšším bodě Triglavu, chloubě a symbolu Slovinska, plácá po zadku zauzlovaným kusem špagátu, jakým se běžně vážou lodě k přístavnímu molu. Když skončil s Adrianou, začal plácat zase dalšího v pořadí, tentokrát chlapa, takže jsem usoudil, že to nejspíš nebyl zvrhlík, co rád plácání po zadečku, ale křtitel všech hrdostí naplněných Slovinců, kteří v jeho doprovodu poprvé v životě vystoupili na Triglav. Když se Adriana otočila naším směrem, usmál jsem se na ni a vymrštil svou pravou ruku do nejvyššího vzduchu, do jakého to jen ve Slovinsku lze. Udělala to samé a pak jsem ji už nikdy neviděl.

Sestupovali jsme a proti nám se motali upocení a ulepení ožralci se zarudlýma očima. Když jsme je míjeli, jeden z nich začal zvracet.

Triglav byl poblitej,
ale Adriana –
lepa dívka.

Náš tip

Batoh Lowe Alpine AirZone Camino Trek
Poutníci, ukrajující po celé dny, zas a znova od rána do večera, tu nekonečnou vzdálenost do Santiaga de Compostela, o batozích něco vědí. Batoh Lowe Alpine AirZone Camino vzešel z prachu stejnojmenné stezky Camino de Santiago. Díky kompaktnímu tvaru a zádovému systému AirZone, který vytváří mezi batohem a tělem volný prostor, perfektně sedí a eliminuje potem splavená záda.
3 590 Kč
Prohlédnout zblízka

Po dvou dnech zase padá. Vločky tančí vzduchem a mnohé z nich zakončují své sestupné galapředstavení na červeném rukávu mé bundy, kde můžu důkladně studovat jejich tvar. Opravdu: každá je jiná. Podobně jako okamžiky, které prožívám tady nahoře. Žádný se nedá opakovat. Odplyne a je fuč. Parťák vynořující se zpoza sněhem obalených větví smrku, které ramenem vytrhuje z letargie a vytváří tak okolo sebe absurdní mlhovinu, úporná grimasa ve tváři vystavené běsnění větru, nebo pravdivě ohromný kontrast mezi člověkem a horou.

Nedá mi to. Nemůžu jinak. Tyto chvíle potřebuji zaznamenat pro věčnost. Zas a znova musím vytahovat jeden ze svých dvou foťáků a pokoušet se s jejich pomocí zastavit nekompromisní průběh času. Ten pohyb už se stal tak rutinním: osvobodit pravé rameno od dobře přiléhajícího polstrovaného popruhu a lehce naklonit celý trup mírně vlevo do takového úhlu, aby se batoh z ramene druhého svezl do načechrané sněhové pokrývky, předem mírně ušlapané levou lyží, a přistál u mých nohou zády otočen k nebesům. Není moc času, vše se musí odehrát v rychlém sledu. Jen málokdy lze výkřikem: "Počkej, stůj!" pozastavit dění na plátně horského bytí. Když se lyžař řítí svahem, nešlápně kvůli tobě na brzdu, aby sám sobě pokazil prchlivý okamžik prašanového opojení. Aparáty musí ležet v batohu tak, abych je hned a bez přehrabování vytáhl. Snad by mi dobrá polovina snímků utekla, kdybych se musel obejít bez zádového vstupu, kterého si na skialpovém batohu Lowe Alpine Revolt navýsost považuji: dva zipy, dva rychlé tahy, samozřejmě že přímo v rukavicích, a celý zádový panel se vyklápí do prostoru. Jako kdybych otevíral kufr. Jenže tento skialpový "kufr" si nesu na zádech, aniž by mi dával svou přítomnost za celý den přehnaně najevo.

Ano, tento článek je oslavou skialpového batohu Lowe Alpine Revolt. Oslovil mě, následně přesvědčil a poté uchvátil.

Vezmi a zavři

Nejen při focení ale člověk ocení rychlost a prostou jednoduchost přístupu do skialpového batohu přes výklopný zádový panel. Stačí jenom, když v mrazu lovíš suché rukavice, které se procedily na samé dno. Se zádovým vstupem vidíš celý obsah batohu a tvé ruce se natahují najisto. Aby člověk získal termosku či lékárničku, nemusí vyházet na sníh také péřovku, náhradní čepici, svačinu a vše ostatní, co to či ono překrývá.

"Co si ještě na túru zabalím? Pro všechny případy?" Se čtyřmi kily fototechniky často řeším spíše problém opačný: bez čeho všeho se ještě obejdu. Schválně si na jednodenní túry vybírám batohy o objemu kolem 25 litrů, protože chceš-li se opravdu dobře na lyžích svézt, větší bágl je přítěží. Pak ale přichází druhá stránka věci: uskromnění. Za ty roky strávené na pásech jsem si našel minimální kombinaci vybavení, s níž zvládnu každou situaci, přičemž čtyři páry rukavic a zázračná páska duct tape se stávají esencí úspěchu. I přesto jsem se často dostával na hranu objemových možností batohu a nacpat dovnitř stoupací pásy znamenalo obléct si bundu, která jim uvolnila místo. Lowe Alpine Revolt je oproti všem předchozím zkušenostem ale tak trochu nafukovací, zdá se.

Tolik prostoru se mi v pětadvacetilitrovém batohu ještě nedostalo. Lyžařské brýle a horalky mají svou samostatnou kapsu v horní části, jejíž objem nesnižují ani dvě hlavní kapsy (kromě té již popsané také kapsa lavinová pro sondu, lopatu a pilu) nacpané k prasknutí. A pokud podobně jako já trpíš posedlostí ze ztráty klíčů a raději desetkrát kontroluješ, zdali rozmarně neopustily své místo, pak se s batohem Lowe Alpine Revolt dočkáš klidu. Dvě vnitřní kapsičky, z toho jedna přímo s klipem na připnutí klíčů, tě ukonejší.

Batoh a montérky

Je frustrující počítat dny, kdy se člověku podaří dostat na lyže. Mnohem snáze se snáší čárkování dnů, které do terénu vyrazit nedovolí. A naštěstí se letos takových zatím příliš nenasčítalo. Budiž tak pochváleny mé domovské Jeseníky, na jejichž úpatí žiju, a na několik dní otevřené švýcarské hranice. S batohem Lowe Alpine Revolt jsem tak od chvíle, kdy se větve smrků sklonily pod nánosem bílé peřiny a svahy zaplavila jiskřivá běloba, strávil spoustu krásných, ale i náročných hodin. Užil si se mnou. Zejména, když jsem mu místo jednoho turistického cepínu, na který je upínací Headlocker systém původně stavěný, vnutil hned dva lezecké a vyrazil s Tomášem Petrečkem pořídit pár snímků na ledy. Unesl to – ten batoh. Včetně přilby, dobře usazené pod integrovanou síťkou, kterou v době její nepotřebnosti dokonale skryješ ve spodní části čela batohu.

Žít s lyžemi na nohou – a v mém případě nejspíš také v hlavě – je krásné i náročné. Zejména pro materiál. Drahý nepromokavý komplet se mění v montérky, na nichž začínám aplikovat už druhou sadu samolepících záplat. Červenou nit mám připravenou na péřovku a černou na rukavice. Rozstřelenou špičku lyží zachránilo dvousložkové lepidlo na bázi epoxidu a batoh si také prožívá své krušné chvíle. Zatím se ale tváří, že není žádná padavka a jestliže nějakou slabostí disponuje, rozhodl se ji přede mnou neprojevit. Festovní tkanina se evidentně jen tak něčemu nepoddá a jak už je u Lowe Alpine zvykem, věcí, které by se mohly pokazit, na batohu moc neobjevíš.

Je to zkrátka pašák. Dokonce když nemůžu, tak mi i lyže poponese. Každou na jedné straně, nebo taky na čele. A zvládl by i snowboard, prý. Ale teď už dost řečí, musíme zase vyrazit ven, sněží.

Skialpový batoh Lowe Alpine Revolt

Skialpinistický a freeridový batoh Revolt svou přítomnost nedává v obloucích vůbec najevo. Na zádový systém Tri-Flex™ se nelepí sníh a veškeré přezky a zipy obsloužíš v rukavicích. Ale nejvíc stejně oceníš prostorný zádový vstup, díky kterému i ve sněhové vánici rychle najdeš suchou čepici a bez sundávání rukavic vylovíš termosku. Více informací >>

Honza Navráti

Lezu po horách. Píšu o horách. Fotím hory. A vždycky se šťastně vrátím. Mám to přece vepsané ve jméně.

V dalších letech jsem na tom stejném místě hloubil jámu ještě mockrát, ale tolik sněhu jako tehdy už se nikdy nenahromadilo. Metr až dva, občas okolo tří, jak kterou zimu. To představovalo nejobvyklejší masu sněhu, kterou bylo potřeba odházet, než lopata počechrala keříčky borůvčí na samém dně. Ale to se bavíme o závětrných svazích, na nichž se sníh, hnaný prouděním přes hřebeny, ukládá ve větším množství. Na svazích návětrných pak leží sotva půlmetrová pokrývka. A co dál? Bude to ještě horší? Blíží se konec staré dobré české zimy, přičemž tu novodobou reprezentuje bílý proužek vsazený do zelených svahů jakožto důkaz lidské marno(tratno)sti?

Možná ne tak docela. Sněhových závějí se prý dočkáme. "Ale budou podstatně vzácnější, než jsme byli doposud zvyklí. Teplé a sušší varianty zimy budou převažovat,“ řekl klimatolog Pavel Zahradníček z CzechGlobe - Ústavu výzkumu globální změny AV ČR v lednu tohoto roku pro server iRozhlas.

Pachuť poslední (ne)zimy způsobila, že od půlky února neopustily mé lyže přítmí kouta garáže a mezi jejich špičkami si pavouk začal napínat svou síť. Dokonce i Malý Kavkaz chřadnul tou dobou bez sněhu. Kdyby se před naším příjezdem do horami sevřeného Hermonu nesneslo z nebe jako boží dar těch spásných třicet centimetrů jiskřivě bílého pokladu, proseděli bychom dny s velkonosým arménským lovcem Sirakem u kamen a zapíjeli nakyslou naloženou zeleninu vodkou. Takto nás duchové Kavkazu přece jen vzali na milost, ušetřili nás bolehlavu spřízněného s kvašením žaludku a velkoryse nám umožnili vytvořit si na kopcích nad opuštěnými vesnicemi ty své dvě souběžné čáry. Byť cesta dolů znamenala kličkovat mezi ostnatým stébly, čnějícími v celé své nohavice škubající délce nad pokrývkou. O geologické rozmanitosti podloží nemluvě. Do Gorisu, městečka v 1600 metrech nad mořem usazeném v nejvýchodnějším cípu Arménie, už ale sníh nedorazil vůbec. Hory, zvedající se za posledním nuzným stavením, se tvářily jako dietně pocukrovaná bábovka.

Tento lyžařský trip se nepovedl. A toho roku už žádný další. Ani na hřebeny Jeseníků za domem. Doma - v Malé Morávce v 700 metrech nad mořem - sice několikrát slušně chumelilo, ale následně také slušně lilo. Sníh se proměnil v déšť. Čerstvá nadílka ve čvachtající kaši. Nemělo to smysl - na tom ničem.

Když ze svých dětských vzpomínek vyvolám ty haldy sněhu, do kterých mě rodiče házeli, a v nichž jsme si kolem toho samého domu v 700 metrech hloubili bunkry a hluboké zákopy, aby na nás pak děda se zdviženou rukou a pohrůžkou "Krucaj faja!" vyběhl, kde má ty dřevěné fošny, které měly sloužit zcela jinému účelu než jako strop našeho bunkru, tak si myslím, že zimy už nejsou co bývaly. Pravda, byl jsem menší a všechno okolo mě naopak větší. A navíc myslet znamená hovno vědět, což tehdy řekl někdo s podobnými životními zkušenostmi, jakými oplýval můj děda. Proto dnes, místo domněnek, hledám fakta.

"Příčinou změny klimatu je s největší pravděpodobností zesilování přirozeného skleníkového efektu atmosféry v důsledku lidské činnosti a nadměrného zvyšování antropogenních emisí skleníkových plynů."

Píše se na webu Ministerstva životního prostředí pod záložkou Ochrana klimatu a energetika. Ekonom profesor Václav Klaus v článku publikovaném 3.12.2019 na webu www.klaus.cz ovšem tvrdí: "S klimatem se sice ani letos, ani v posledních letech nic mimořádného nestalo, ale klimatičtí aktivisté, lidé, kteří si založili svou politickou kariéru na výhružce, že nás klima zničí, nebude-li po jejich, proti nám právě teď organizují frontální útok."

Jedná se o fakta? Či pouhé názory? Pro přesná data z historických měření se můžeš proklikat na web Českého hydrometeorologického ústavu: "V letech 1861–1910 byla průměrná roční teplota 9,1 °C, v období 1911–1960 9,6 °C a v období 1961– 2010 10,4 °C." Přičemž tam dále najdeš: "V souvislosti se změnou teplotního režimu dochází rovněž k postupnému zvyšování průměrného počtu dní s vysokými teplotami a ke snižování průměrného počtu dní s nízkými teplotami." To jsou naměřená data - fakta, která nelze zpochybnit. A vrátíme-li se k profesoru Klausovi, pak ani žába vložená do smaltovaného hrnce nezaznamenala postupné ohřívání vody okolo. A když jí po dlouhé netečnosti došlo, že její stehýnko začíná vonět, slintal už mlsný Francouz nad poličkou.

Klima na planetě se otepluje, to je fakt. A tento proces urychluje působení člověka. Na tom se zase shoduje většina vědců - klimatologů, přičemž nejvýznamnější organizací přinášející výsledky výzkumu změny klimatu je Mezivládní panel pro změnu klimatu založený v roce 1988 Světovou meteorologickou organizací (WMO) a Programem OSN pro životní prostřední (UNEP). Ekonomové a CEO trvale rostoucích korporací naopak zastávají spíše opačný názor - nic pozoruhodného se neděje. Proč? A kdo má pravdu?

„Padá podstatně méně sněhu a více prší. Počet dnů, kdy je na horách klasická zima s vyššími úhrny sněhu a s vyšší pokrývkou, výrazně klesá. V posledních dvaceti letech zhruba o 35 procent.“

Zaznělo také na serveru iRozhlas od klimatologa Pavla Zahradníčka. Ale možná ani nepotřebuješ znát stanoviska klimatologů. Přibývalo by ve skiareálech stále více sněžných děl se stále lepšími technologiemi, které dokáží vyrábět sníh i při teplotách okolo nuly, kdyby se nic nedělo? Dřív se lyžovalo na přírodním sněhu, to si pamatuji. A ano, vždycky měla zima své vrtochy, jako například v 70. letech, kdy se na Silvestra chodilo v kraťasech, aby pak teplota přes noc spadla o bezmála 30 °C. Ale jsou to dnes ještě vrtochy, nebo jde o dlouhodobější trend?

Zmizí naše česká zima?

Pokud se nic nezmění, data nasvědčují tomu, že na zachumelené střechy a chlad sněhu tajícího za krkem budeme už jen vzpomínat s Bohumilem Hančem, Gustavem Andělem a Viki Cabadajem na obrazovkách. Ovšem co pak říci na první letošní sníh, který už 12. října narušil poklidný život pavouka sídlícího ve špičkách mých lyží a donutil jej hledat si nové útočiště? Krásných 20 centimetrů sněhu. Tolik mi chyběl. Sice už se zase vsákl do půdy, ale za co jej mám považovat? Za předzvěst lepších zítřků nebo ukázku rozdivočelého klimatu? Blížící se zima nejspíš zase trochu napoví. Ale ať už bude jakákoliv, míč zůstane na naší straně. Jdu přemýšlet, jak s tou zodpovědností naložím

Přesuňme se teď přibližně 900 kilometrů jihozápadně. Za italské hranice. Do malého městečka nedaleko Benátek, kde střechy domů pokrývají rudé hliněné tašky a z vyvýšené polohy na piniemi porostlém kopci je obhlíží stará pevnost. Jedním z jeho devíti tisíc obyvatel byl ve stejné době, kdy se po Tatrách potuloval štáb Medené věže, i jistý Giancarlo Tanzi. Mladý Ital, který každou volnou chvíli prchal mezi sluncem vybělené dolomitské stěny, od jejichž úpatí spadaly do údolí zelené louky poseté plstnatými kvítky alpské protěže. Ty těžké kožené pohorky si ale nikdy nezamiloval. Svou hmotností pouze prodlužovaly cestu na vrchol a přidávaly krůpěje potu na čele. Slovy však v horách nikdy nikdo ničeho nedosáhl. A tak manuálně nadaný Giancarlo Tanzi začal přemýšlet, jak nohám odlehčit. Vyhledal místní ševce a přinutil je dělat pokusy s materiálem, jaký dosud při výrobě bot nepoužili. Cordura - lehká a odolná tkanina, již vyvinula firma DuPont v průběhu druhé světové války pro použití v pneumatikách a která později našla uplatnění v pracovních oděvech a jako hlavní konstrukční materiál batohů.

Mnoho prototypů se proměnilo v bezcenný odpad. Až v roce 1975 předvedl Giancarlo Tanzi světu první pohorky vyrobené z kombinace kůže a Cordury. Pojmenoval je Scout a své nově vzniklé firmě vybral, jakožto hrdý patriot, stejné jméno, jaké neslo i jeho rodné město - Asolo. S historickým odstupem téměř půl století už víme, že jeho počin snese označení revoluční.

Mladý Ital ovšem rozpoznal ještě další problém horské obuvi. Vlhkost! Samotná kůže, pakliže se udržuje pořádně promaštěná, sice vodu nepropustí. Po zásahu ševcovské jehly ale zůstavá v materiálu spousta neutěsněných otvorů. V pravou chvíli tak dorazila do městečka Asolo informace, že jistá americká firma W. L. Gore & Associates nedávno získala zakázku na výrobu voděodolné látky, ze které se mělo ušít oblečení pro polárníky připravující se na přechod Antarktidy. Giancarlo Tanzi získal několik metrů materiálu, obchodně nazvaného Gore-Tex®, a začal experimentoval s podšívkou dosud vyráběných bot. V roce 1980 pak - opět pod značkou Asolo - uvedl na trh úplně první pohorky vybavené nepromokavou a prodyšnou membránou.

Nedaleko odtud

Ještě jednou se přesuneme v prostoru. Ale už jen malý kousek. Půl hodiny jízdy po silnici 348 na východ, po proudu řeky Piavy, leží městečko Nervesa della Battaglia. Po konci druhé světové války si tu švec Oreste Zanatta a jeho žena otevřeli malý obuvnický krámek. Globálním konfliktem ekonomicky zpustošený sever Itálie začal po roce 1946 rychle vzkvétat a s poptávkou po kvalitních věcech rostla i firma, v níž Oreste postupně zaměstnal všechny členy rodiny. V průběhu 60. let pak předal žezlo synovi Ambrosianovi a ten malý rodinný podnik rozvinul v prosperující společnost, která získala název Tecnica Group. Jméno, které právě čteš, možná znáš. Nebo ti minimálně přijde povědomé. Pod křídla společnosti Tecnica Group dnes, kromě outdoorových a lyžařských bot Tecnica, spadají lyžařské značky Nordica, Blizzard či Marker, pohorky Lowa a kolečkové brusle Rollerblade.

Rok 1998 se pak stal zlomovým pro dva muže žijící 30 kilometrů od sebe. Oba už byli unavení byznysem. Giancarlo Tanzi v devadesátých letech vyráběl specializované horolezecké boty z termoplastických materiálů a inspirován biomechanikou se snažil o co největší soulad mezi botou a lidskou nohou. Ambrosiano Zanatta představoval klíčového manažera obuvnické firmy zaměstnávající stovky lidí po celém světě. Cesty obou podnikatelů se protnuly, když Ambrosiano prodal svůj podíl v Tecnica Group a jeho potomci Anna, Marco a Luca - třetí generace rodiny Zanatta - za otcovy peníze koupili značku Asolo od Giancarla Tanziho.

Kruh se uzavřel ve městě Nervesa della Bataglia, které se stalo sídlem společnosti Asolo. Příběh ale pokračuje. Už se čtvrtou obuvnickou generací rodiny Zanatta, kterou reprezentuje Lucova dcera Ludovica. Přičemž uličkami mezi jednotlivými stanovišti výrobního procesu se nadále prochází i starý pan Ambrosiano, který dohlíží na pečlivou práci italských ševců. A přestože revoluce, jakou hned dvakrát po sobě rozpoutal v obuvnickém průmyslu Giancarlo Tanzi, se dá dnes jen ztěží zopakovat, hledá i nadále celá rodina Zanatta další drobná vylepšení od horolezeckých po turistické boty. Všichni se soustředí jen a pouze na práci prodchnutou vůní kůže a hor.

Hned poté, co rodina Zanatta převzala značku Asolo, otevřeli sourozenci vlastní výrobní závod v rumunském Sibiu, aby dohlíželi na všechny výrobní kroky a spolehlivost svých bot. Specializované horolezecké modely a prototypy se pak stále vyvíjí a šijí v Nervesa della Battaglia na severu Itálie. Za posledních 20 let uvedlo Asolo mnoho drobných inovací, které si vysloužily ocenění od prestižních outdoorových autorit či magazínů. Mezi ty nejzajímavější patří rozhodně kladkové šněrování Micro Pulley System, jehož zásluhou se ti boty lépe a přesněji usadí na noze a tkaničky se neprošoupou. Rodina Zanatta věří, že horské boty se kupují na desítky let a proto Asolo přijímá do opravy staré pohorky, které za částku 2000 Kč opatří novými podrážkami, opraví švy, vymění tkaničky, obnoví impregnaci a vrátí je jejich majiteli připravené na další dlouhé roky v horách.

Jako vždy, i dnes jsi pouhým návštěvníkem v říši, kterou si tví druhové nestačili podmanit. Zatím. Všechno se může rychle změnit. Jen si vzpomeň, jak se tvé kroky zastavily u cedule ohlašující zákaz vstupu mimo značené cesty. Dnes už ji tam nenajdeš. Ani tu stezku, která tě tehdy k onomu místu dovedla. Motorové pily zbouraly všechny zelené kulisy a bagry vyrvaly z půdy jejich zakořeněné pozůstatky. Jeden zakazující sloup nahradilo dvanáct povolujících - propojených ocelovým lanem s navěšenými kotvami. Už nemáš důvod se tam vracet. Tvůj kus divočiny zmizel. Ale kdyby ses tam přece jen ještě ocitnul a pohlédl od některého z těch nablýskaných sloupů zpět, přemůže tě dvojnásobné zklamání, kam až nenasytnost zašla. Bradavice! Nestačila jim tradiční dřevěná rozhledna na protějším hřebeni. Byla příliš malá. Málo velikášská. Malošská. A člověk se cestou vzhůru zapotil. Neodpustitelné! Tak vyrostla nová. Ohromná. Placená. S lanovkou a skluzavkou. Už se nerozhlédneš po kraji, aniž by ladnost horských hřbetů nepřetnul výrustek lidské hamižnosti.

Tví druhové postupují rychle. Kam se pro ticho uchýlíš příště?

Své hory znáš dokonale. Prolezl jsi každou pěšinu, kterou staletí předkové vyšlapali a z kamenů vyskládali ve strmých úbočích, aby tudy s posledním flíčkem sněhu vyhnali dobytek vstříc zelenajícím se pastvinám a s nadcházejícím půlročním bílým příkrovem zase z holých hřebenů svezli průzračným vzduchem nadýchané seno. Víš, ve kterých místech zub času nahlodává poslední pozůstatky starých salaší a kde z lesního podrostu vyrůstají žulové hraniční kameny. Máš načtenou historii a chováš ta místa v posvátné úctě. Tvůj domov, příteli.

Ale nesmíš tam. Zakazující cedule dokáže uhnout z cesty nažehlenému manšestru, ale před tvými kroky stojí neoblomně vzpřímená. Jsi silný ve vlastních morálních zásadách, ale vyvrátit dřevěný hranol opatřený zelenou tabulkou se symbolem české státnosti nedokážeš. Uvědomuješ si, že má svůj význam. Byť i tak se můžeš na chvíli zastavit s myšlenkou, že vlastní země, reprezentovaná tady a teď dvěma českými dvouocasými lvy a dvěma moravskoslezskými orlicemi, vkládá prachbídnou důvěru ve tvou vlastní odpovědnost. Ty přece máš pro přírodu pochopení. Cítíš se být její součástí. Ale vnímají to stejně také tví druhové?

Vzpomínáš na to pozdně letní odpoledne, kdy už tě nic nemohlo udržet uvězněného za plotem obíhajícím okolo domu? Do batohu jsi zabalil jen to nejnutnější a vyrazil po čerstvě pokosené louce vzhůru. Na hřebeny. Také tehdy tvé uši naslouchaly tichu, které zní pokaždé jinak. A právě, když se slunce na západní straně hřebene chystalo zakončit svou celodenní pouť, vydalo se jej z východu pronásledovat celé stádo kamzíků. Patnáct, dvacet, kolik jich jen mohlo být? Pohled pro bohy. Dnes vyhrazený jen tobě, příteli. Pak do jednoho zmizeli v kleči a ty jsi provedl to samé. Tvým ložem se staly měkké polštáře horské trávy, mezi které sis rozložil modrý spací pytel. Tolik nocí už s tebou prožil. Ještě před koncem dne se ti pod první hvězdou podařilo zažehnout lihovou tabletu a nad oranžovým plamenem se pak po několik následujících romantických minut ohřívala voda na polévku. Dojedl jsi. Přimhouřil oči. Usnul. A nad ránem tě probudil chladivě vlhký dotek rosou pokryté svrchní látky spacáku, která se nevybíravě otřela o tvůj obličej. Ale no tak! Slunce přece ještě nedokončilo svůj noční maratón na druhé polovině zeměkoule. Ještě nenastal čas opustit ložnici. Zvenčí sice vlhkou, ale uvnitř vlastním tělem vyhřátou. Když jsi později - už s modrou oblohou nad hlavou - odcházel, zůstal po tobě jen kousek poválené trávy. Jako po těch kamzících.

A teď, příteli, když jsi zpět ze své nedávné vzpomínky, se rozhlédni okolo. Parkoviště přesycené. Další auta zoufale zapíchnutá ve svažité krajnici. Jedno za druhým. A tahle plechová fronta se táhne několik set metrů vzhůru po silnici, z níž podél řeky uhýbá nejpopulárnější stezka tvých hor. Nechtěl by ses prodírat procesím. Ano, to údolí je nádherné. Ty víš, co sem lidi táhne. Ale zároveň tušíš, že pod nohama davů se děje něco nedobrého. Hluk a lomoz tady neprospívá. Přírodního ubývá, umělého přibývá. Jistě bys nechtěl, aby (po)hromadné návštěvy zachvátily také místa, kde dosud vládne pestrobarevné ticho. Pestroticho. Snad má tedy zákaz svůj smysl.

Ale všechno nezakážeš. Internet. Cerca trova! Hledej a nalezneš! Třeba onen bivak s hřejivými kamny a dřevěnými postelemi, který léta nabízel přístřeší v tiché toleranci všech zúčastněných stran. Ti staršími a zkušenějšími zasvěcení věděli, jak se mají chovat. WWWyzrazení jeho polohy se ovšem zasadilo o blížící se konec. Rozházené střepy, začouzené stěny, nepořádek. Vidíš? Zákaz není všemocný. Kdo chce, cestu, jak rozvrátit pradávné horské pořádky, si najde. Třeba v malém políčku označeném ikonou lupy. Nebo ve své bezedné peněžence. Tvých druhů je moc, příteli. A mají moc. Moc mocných. Ubývá naopak pokory a vědomí, že také ty, já, oni tvoříme přírodu. Rádi se domnívají, že se člověk stal pánem. Ale to je mýlka. Hluboký omyl. Stačí maličkost a... vždyť víš.

Žádný zákaz tě nedokáže oddělit od tvých hor, prastarých stezek, mechem obrůstajících pomníčků, bublajících rašelinišť a pralesních vrchů. Ve tvých očích není embargo ta správná cesta. Chápeš svobodu a zodpovědnost jako dvě strany téže mince. Odpadky se sbírají, ohniště uklízí, domovy zvířat respektují. Stále jsi pokorným žákem přírody. A to je dobře, příteli. Buď na to hrdý.

Teď se v sedě na zkřížených nohou krčí v mělké sněhové jeskyni, kterou si vyčerpanýma rukama vyhloubil tři sta metrů pod vrcholem bezmála dva kilometry vysoké hradby tvořené temnou skálou a nevyzpytatelným ledovým příkrovem. Varovně ji nazývají Mordwand. Vražedná stěna. Osmý den výstupu ho mrazivá prosincová bouře uvěznila ve vnitřnostech tohoto děsivého obra, jehož první porážka si vyžádala tolik lidských životů. Karl Mehringer, Max Sedlmayr, Willy Angerer, Edi Rainer, Anderl Hinterstoißer, Toni Kurz. Jako memento nerovného souboje člověka s přírodou se plíží duchové smutných hrdinů ve zběsilém vichru omílajícím stěny Eigeru. Stane se Jeff Lowe další obětí smělých horolezeckých ambicí?

Dost odvážný, aby uspěl

Lezení pro něj vždy představovalo tak přirozený pohyb, až si člověk, pozorující ho při jeho výstupech, musel říkat, že to není nic těžkého. Na fotografii pořízené v roce 1979, kdy předvedl své ohromující sólo na téměř sedmitisícový Ama Dablam, stojí Jeff Lowe na skalnatém hřebeni, jeho blonďaté kadeře vykukují zpod háčkované čepice do řídkého himálajského vzduchu, hustá mlha opřádá hlubiny pod ním bezedným tajemstvím a on - opřený kolenem pravé nohy o stěnu a s levou podrážkou na vratkém sněhem pokrytém kameni - zatlouká do skály skobu. Měl by to být mimořádně nejistý postoj, ale on se zdá absolutně v pohodě. Zcela oprávněně byl uznáván jako nejlepší americký alpinista své generace.

V pouhých sedmi letech vystoupil Jeff Lowe se svým otcem a bratrem Gregem na vrchol majestátní pyramidy Grand Teton. Jako teenager zlezl spoustu nových cest v okolí jejich domova v Ogdenu ve státě Utah. A když oslavil jednadvacáté narozeniny, odhodlal se, ve dvojici se svým bratrancem Georgem, k pokusu o první zimní výstup impozantní západní stěnou jemu už dobře známé hory Grand Teton. Po třech dnech lezení stanuli v prudkém větru na vrcholu, ale největší obtíže měli teprve před sebou. Jeff později prozradil, že to byl nejhorší sestup, jaký kdy zažil. V mizérii - sužovaní šíleným počasím, minimální viditelností a věčně zamotanými lany - je držela nad vodou vidina lyží ukrytých pod stěnou a čerstvého prašanu v Garnet kaňonu. Miloval lyžování.

"Prvovýstupy jsem vždycky považoval za umělecká díla. Nikoliv za soutěžení o triumfy."

Mnoho lidí v té době chtělo opakovat slavné výstupy, ale Jeffa vždy přitahovalo objevování nového. Tak společně s Mikem Weissem v zimě 1974 vybalili své vybavení ve sněhu pod zamrzlým vodopádem Bridalveil Falls v Coloradu. Ledová stěna nad nimi pro horolezce tehdy představovala naprostou neznámou. Ani oni dva netušili, jestli technický obtížný výstup zapadne do repertoáru jejich schopností. Ale když po deseti a půl hodinách tvrdého boje zarazili cepíny nad vrcholem ledopádu, začali se smát a válet ve sněhu jako štěňata. Měli radost, jakoby se jim právě podařil zločin století. A jejich výkon nebyl možná o nic menší, jen legální, protože si uzmuli primát nejtěžší ledové cesty světa. Po čtyřech letech se ale tento počin proměnil v pouhou vzpomínku a tak se Jeff Lowe vrátil. Tentokrát sám. A sólo výstupem 120 metrů vysokého ledopádu opět posunul limity možného.

V nejčistším možném stylu

Jako ostří nože prořezává oblohu nad Karákóramem 2500 metrů vysoký severní hřeben hory Latok I (7145 m), který tvoří nepřístupná žulová masa ledabyle potřísněná sněhovou polevou. Záměr vystoupit po tomto vyzývavém břitu na vrchol v dokonale alpském stylu zdál se být v roce 1978, kdy na úpatí hory stanuli Jeff Lowe, Jim Donini a Michael Kennedy, přinejmenším vysoce ambiciózní. Expediční styl s postupným budováním výškových táborů, fixováním obtížných úseků a opakovanými vynáškami materiálu ovšem představoval pro tuhle trojici těžkopádný přežitek. A společnými silami opravdu rychle a takřka bezproblémově dosáhli druhého bivaku v šesti tisících metrech.

Jenže šest dní trvající bouře neměla pro jejich úmysly pochopení. S polovičními příděly jídla a pouhou hrstí naděje se krčili v malém stanu a čekali na zlepšení počasí. Když se obloha sedmý den vyjasnila, rychle překonali klíčové místo stěny, a to navzdory viru, který od počátku expedice oslaboval tělo Jeffa Lowa. Původně pomýšleli na maximálně dvoutýdenní výstup, ale po dvaceti dnech ve stěně jim stále zbývalo 250 metrů těžkého lezení na vrchol. Přičemž Jeff přišel o veškerou energii. Přesto se následujícího rána pokusili o vrchol, ale několik desítek metrů od cíle se stav Jeffa Lowa katastroficky zhoršil. Nikdo už ani nepomyslel na cestu vzhůru. Museli bezvládného kamaráda dostat dolů. Rozběhl se souboj o život, při kterém se před nimi rýsovaly čtyři dny sestupu s těžko představitelnými osmdesáti pěti délkami slanění. Jim Donini se později svěřil, že si tehdy pod vrcholem myslel, že Jeff Lowe nepřežije noc. Přežil. A dodnes se nikdo další nepokusil jejich nedokončené dílo završit.

"Latok mi ukázal, jak daleko můžu jít v týmu opravdových přátel."

O rok později se Jeff Lowe stal součástí velké expedice na Ama Dablam (6812 m) a jakožto její člen také vystoupil na vrchol hory, jejíž název se překládá jako „Matka s perlovým náhrdelníkem“. Ale zatímco všichni v základním táboře oslavovali úspěch, on seděl rozmrzelý stranou. Výstup vedený stylem, jež bychom mohli nazvat obléháním, ho zhola neuspokojoval. Ve tři hodiny následujícího rána vyrazil na vrchol znovu. Jen on sám. A neznámou jižní stěnou. Po 1300 metrech lezení v terénu tvořeném skálou, sněhem i ledem opět stanul na vrcholu Ama Dablam a ještě odpoledne téhož dne se vrátil do základního tábora. Nyní bylo - podle jeho pravidel - vše v pořádku.

Tři bratři s batohem

Jeff Lowe dokázal vylézt sólo linie, o kterých si mnozí mysleli, že jsou nelezitelné. K tomu ovšem potřeboval vybavení, které odpovídalo jeho vysokým nárokům. Vybavení, které neexistovalo, dokud ho Jeff Lowe a jeho bratři nenavrhli. "Měl schopnost najít skvělé linie. Měl schopnost je vylézt a dokázal si vyrobit nástroje, které mu to umožnily," řekl lezecký spisovatel Doug Robinson.

V roce 1967 vytvořil Jeffův starší bratr Greg Lowe první batoh s vnitřním rámem na světě - základ všech moderních batohů - a společně s dalším ze sourozenců Mikem založili v roce 1972 značku Lowe Alpine, pod kterou uváděli na trh další inovace, které přicházely společně s jejich novými ambiciózními cíli v horách. Zatímco Mike a Greg se starali o obchodní stránku, Jeff lezl po horách, navrhoval a testoval. A díky svým výkonům, které už přesahovaly hranice horolezecké komunity, se samozřejmě stal tváří značky Lowe Alpine.

Pokusy o vlastní podnikání ovšem Jeffovi nevycházely. Inovativní úspěchy jeho firem Latok Mountain Gear a Cloudwalker zastínila jedna velká finanční katastrofa. V roce 1988 - tomtéž, kdy se mu narodila dcera Sonja - uspořádal v americkém Snowbaru v Utahu vůbec první závody ve sportovním lezení. Samotní horolezci byli organizací akce nadšeni, ale Jeff Lowe prodělal spoustu peněz a v roce 1991 skončil v bankrotu a rozvedený. Nezbývalo mu už nic jiného, než lezení.

"Když se věci v mém životě zhoršovaly, zjistil jsem, že dlouhé a tvrdé lezení mi pomůže dostat se zpět."

Osamocen v diretissimě

Pod ledovou maskou pokrývající jeho tváře a za poškrábanými skly lyžařských brýlí Swans s bílým rámem lze jen ztěží rozpoznat toho věčně vysmátého člověka, jakým Jeff Lowe bezpochyby byl. Celou noc a den se třásl zimou. Neprůhledná vánice, vytrvale obrušující svahy Eigeru, nepolevuje ani na okamžik a jemný prachový sníh se vtírá pod tropiko, které má chránit vstup do chladné bivakovací jeskyně. Přichází další trpká noc. Hodiny se vlečou a on upírá zrak na obrázek své dvouleté dcery - jediný světlý bod, který uprostřed temné nicoty rozjasňuje žlutá záře vycházející z čelovky. A najednou jakoby se jeho vědomí oddělilo. Cítí nízké, hluboké vibrace. Zvuk, který od toho neuvěřitelného sólo výstupu na Ama Dablam neslyšel. Napřed tomu nedokáže porozumět. Ale pak...

"Konečně jsem potkal sám sebe a vibroval uprostřed svého vesmíru.“

Následujícího rána už nemůže déle čekat. Slábnoucí sněhová bouře mu nabízí časově omezený prostor k dokončení výstupu. Jenže únava z předchozích dní, kdy osaměle, metr po metru, zdolával dosud neprostoupené partie této k opovážlivcům natolik nepřátelské alpské stěny, otupuje jeho smysly. Hrot levého cepínu se odráží od tvrdého výstupku a Jeff padá. Rotuje ve vzduchoprázdnu, dokud v záblesku prozření nespatří město Grindelwald o dva kilometry níže. Po asi dvacetimetrovém bezvládném kutálení se po větrem ubitém sněhovém svahu zapruží jistící lano a kyvadlovým pohybem jej vrhá přímo do ledové stěny. Téměř v bezvědomí lapá po dechu. Bolest ale opět aktivizuje jeho pozornost. Přesnými a svižnými pohyby teď ukrajuje poslední výškové metry k rameni západního hřebene Eigeru. Už nezbývá mnoho.

Na dohled vrcholu ho ale jistící lano nepouští dále. Jeho druhý konec upevnil k batohu, který zahrabal do sněhu o padesát metrů níže. Musí tedy svůj konec lana ukotvit tam, kde nyní skončil, slanit zpět pro batoh a celou délku vylézt znova - jištěný shora. Tímto způsobem sebejištění zdolával většinu stěny. Jako při všech svých výstupech trval Jeff Lowe na nejčistším možném stylu - nepřipouštěl vrtané nýty ani jiné technické pomůcky. Jenže právě teď bouře znovu nabírá na síle. Proklatých dvacet metrů, které mu chybí na vrchol! Tým jeho přátel na úpatí hory k němu rádiem vysílá radikální návrh: "Odvaž se od lana a vylez bez jištění na hřeben. Pošleme pro tebe vrtulník." "Ani náhodou," zní jeho první myšlenka. Ale kosmické prozření v ledové jeskyni a obrázek andělského obličeje jeho dcery převažují nad jakoukoliv jinou úvahou. Jeff Lowe odhazuje lano, batoh, který už nebude potřebovat, nechává napospas věčnému sněhu Eigeru a na rameni hory nastupuje do vrtulníku.

Mise je u konce. Devět osamocených dní v nejtěžší alpské stěně vrací Jeffa zpátky na trať. Tento výstup představuje jeho mistrovské dílo. A také duchovní transformaci.

"Byl to začátek změněné perspektivy, která osvítila zbytek mého života."

Metanoia vyjadřuje v pojetí starověkých řeckých klasiků změnu smýšlení. A právě takovým jménem obdařil Jeff Lowe svou extrémně obtížnou diretissimu v severní stěně Eigeru. Cestu na hranici možného, která se dočkala jediného opakování, a to až po dlouhých pětadvaceti letech na třetí pokus trojice světových alpinistů Thomas Huber, Roger Schaeli a Stephan Siegrist.

Poslední slovo

Kolem roku 2000 Jeff poprvé nečekaně upadl. Na rovné zemi. Tělo mu poslalo své varování. Od té doby se jeho motorika a rovnováha začaly rychle zhoršovat. Lékaři v počátcích usuzovali na roztroušenou sklerózu, ale se stále zhoršujícím se stavem rozpoznali příznaky amyotrofické laterální sklerózy - známé též jako Lou Gehrigova choroba. Jeff Lowe, který se kdysi v těch nejobtížnějších stěnách světa pohyboval s pozoruhodnou lehkostí, zůstal upoután na vozíku a jeho myšlenky reprodukoval do světa počítačový hlas nazývaný Ryan. Ještě mnohem více než jeho výkony v horách ale zůstala pro jeho okolí nepochopitelná odvaha s jakou se své nemoci postavil. Humor ho nikdy neopustil.

Michael Levy v Loweově nekrologu pro magazín Rock and Ice vzpomíná, jak se Jeffa při jejich posledním setkání na veletrhu Outdoor Retailer v Denveru v roce 2018 zeptal, jaké měl léto. A on po minutě ticha s drzým úsměvem odpověděl: "Letos jsem moc nelezl."

Jinak lezl, dokud mohl. Naprosto obdivuhodně.

V suterénu domu v Utahu navrhovali Jeff, Greg a Mike Lowe vybavení, které posouvalo hranice stejně jako Jeffovy výkony ve vertikálách. V roce 1967 vyrobili první batoh s vnitřním rámem, kompresními popruhy a dalšími nikdy předtím neviděnými funkcemi. O dva roky později bratři navrhli a vyzkoušeli první portaledge - závěsný stan pro bivakování ve velkých stěnách. V roce 1973 představili prototyp lezeckého cepínu Hummingbird se zakřiveným hrotem a vyměnitelným kladivem a lopatkou. Greg Lowe ho nejprve testoval v zamrzlém bazénu svých rodičů a následně byly cepíny zařazeny do sériové výroby italským výrobcem lezeckého vybavení CAMP. A ještě v témže roce bratři uvedli předchůdce dnešních mechanických vklíněnců - pružinové vačkové zařízení sloužící k zajištění ve spárách, aniž by došlo k poškození skály. Jméno Lowe tak ovlivňovalo horolezecký svět po všech stránkách.

Honza Navráti

Lezu po horách. Píšu o horách. Fotím hory. A vždycky se šťastně vrátím. Mám to přece vepsané ve jméně.

Před patnácti lety jsem byl ještě puberťák, kterému po lícních kostech stékaly kapičky potu, když se v ruinách středovýchodního města plížil prachem, aby nezpozorován teroristy zneškodnil bombu, jejíž výbuch by ho poslal do dalšího kola s nepříznivým skóre. Náročné období. Tehdy se říkalo, že nový počítač, který si člověk právě přinesl domů, byl už v tu chvíli zastaralý. Tak rychlá byla doba. A dnes? Podívej se na facebook - živý přenos života tvého kamaráda i holky, co ti poslala žádost o přátelství, přestože nemáš páru, o koho jde.

Svět funguje v režimu sdílení. Nebo lépe řečeno - online sdílení. Závratným tempem se upgraduje nejen počítačová střílečka Counter-Strike, která letos slaví dvacet let, nebo nové funkce iPhonů, ale taky život na horách. Jestliže si člověk před deseti lety cestou na kopec sakra máknul a mockrát při tom rozbaloval a zase skládal papírovou mapu, aby se stejně minimálně jednou vrátil zpátky na poslední křižovatku, dnes tam vyjede na elektrokole s navigací na řídítkách. Tehdy stoupal sám, z lesa na něj hleděli tři svobodní kamzíci a cestu mu překřížila vyplašená laň. Dnes stojíš na vrcholu s dalšími deseti, dvaceti, třiceti lidmi. Zvíře žádné. Nepočítáme-li jorkšíra v batohu.

Je to dobře? Nebo špatně?

To ať zhodnotí povolaní odborníci, jejichž argumenty přispěchají vyvrátit samozvaní investoři. Pravda má mnoho podob. Fakta jsou ale neoddiskutovatelná - člověk je součástí přírody.

"Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidi (Hominidae), k němuž patří jediný současně žijící zástupce člověka – člověk moudrý (Homo sapiens)... Hominidé jsou středně velcí až velcí savci s výrazným pohlavním dimorfismem u orangutanů a goril a méně zřetelným u šimpanzů a lidí."

Zdroj: wikipedia.org

A jakožto součást přírody cítím odpovědnost vůči svému životnímu prostoru. Odpovědnost vůči horám, pod kterými žiju a které se dokáží koupat v jasném měsíčním svitu a stejně tak utápět v mlze a dešti - jako právě teď, když píšu tyto řádky směřující... k psaní.

Máš internet, máš facebook, máš blog, máš svobodu. Můžeš napsat cokoliv. Sdílet GPS záznam jakékoliv stezky, kterou prozkoumaly podrážky tvých běžeckých bot. Můžeš se s celým světem podělit o snímky ze sjezdu Velkého kotle - co na tom, že území leží v národní přírodní rezervaci a celá lokalita je lavinovým katastrem, přičemž tví případní následovníci nemusí vyhodnotit riziko správně. Můžeš vypustit do éteru tipy na nejlepší lezecké cesty nebo rovnou info o celé oblasti, do které chodí jenom místní. Teda chodili.

Nad displeji na mnoha dalších vyústěních internetové sítě se jistě najdou lidé, kteří tvé tipy ocení. Ale taky existuje možná i početnější skupina, která se nemůže proti uveřejněným slovům bránit - zvířata, rostliny, místní obyvatelé. Zazněla z tvé strany před uveřejněním otázka, zda jim to nevadí?

„Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“

John Stuart Mill

Já sám píšu hodně - do časopisu a na několik blogů. A určitě jednou z motivací, proč usedám za monitor počítače a vyťukávám příběhy do klávesnice, je podělit se o zážitky, pocity a emoce, které mnou na nějakém tom krásném místě hor zacloumaly. Máš to asi podobně. Ale nepovažuji za nutné - ba dokonce považuji za vhodné - ponechat ono místo nepojmenované. Nekonkretizované. Neodhalené.

Nedávno jsem dokončil velkou reportáž o lezení na Zbirohu, při které jsme na vrcholu jedné pískovcové věže objevili starou vrcholovou knížku se zápisy tamních legend ještě z roku 1965. Navíc popsanou jen z poloviny. Mohla by tam nahoře tedy dalších 55 let vydržet - jako svědectví a romantická vzpomínka pro několik dalších generací. Nebo bych mohl název oné věže vyzradit, aby... no proč vlastně? Čtenář tedy zůstává ochuzen. Ochuzen o název, nikoli však o příběh. Ten svůj si už ale musí najít sám.

Je jednoduché něco napsat. Porušit letité tajemství. Narušit životní prostor svých soukmenovců z říše mnohobuněčných heterotrofních organismů - čili živočichů. Je tak snadné navést okolo domu místního starousedlíka množství lidí mířících ke skále. Po jeho pozemku. A sdělit světu, že freeride v "Kotli" je pecka, ale už nedodat to Bé - tedy, že tam padají laviny a zákon do této lokality ani vstup nepovoluje.

Psaní je i odpovědnost.

Tak to vnímám já. Proto v mých textech nenajdeš konkrétní názvy a popisy. Tady mé prsty mlčí. Píšu o emocích, pocitech, atmosféře. Je to tak správně? Nevím. Udělej si svůj názor. Máme svobodu, ne?

Honza Navráti

Lezu po horách. Píšu o horách. Fotím hory. A vždycky se šťastně vrátím. Mám to přece vepsané ve jméně.

envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down