Každý kilometr pro Julii

autor: Richard Štěpánek
Doba čtení: 4 minuty
„Co není pomíjivé?“ pomyslím si, když zaslechnu slova známé písně. „Tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl.“ Ani ten Waldemar už není mezi námi. Ale SMĚR a CÍL – ta dvě slova mě nutí ptát se: „A dál? To je všechno?“

Chybí mi totiž ještě jedna věc – a tou je SMYSL. S jeho přítomností se pak ona pomíjivost okamžitě mění na příležitost. Šanci, jak se může zrodit něco nekonečného. Smysl je totiž podobný poselství, které se předává a nemělo by zaniknout. Pokud pouhý výkon vylepším o funkci „nosiče informace“, dám mu zároveň smysl okořeněný dávkou zodpovědnosti. 

Když nad tím přemýšlím, tak na startu spousty velkých výkonů nezazněl žádný startovní výstřel. A přesto se jednalo o počiny, které si vysloužily velkou pozornost. Jejich cílem bylo poselství, a to onomu výkonu dodalo smysl. Třeba takoví Konstantin s Metodějem. Ti podali ohromný výkon a jejich poselství se díky učení, které přinesli, stalo nesmrtelným. Výsledek je jasný – mělo to smysl.

Často se mě lidé ptají, proč to nebo ono dělám. 

„Protože to má smysl,“ odpovídám. A když se zeptají jaký, dávám už odpověď dle konkrétní akce, kterou jsem podnikl.

Vždy říkám, že člověk musí mít pro svůj výkon důvod nebo příběh. A ideálně, když má obojí.

Ať jsou mé podniky jakkoliv dlouhé a přesto, že na nich většinu času trávím sám, zároveň je vždy někdo virtuálně se mnou. Jednou jsou to lidé z ústavů se zdravotním postižením, jindy děti z dětských domovů. Většinou tedy ti, co potřebují motivaci, pomoc, vzor nebo pouhý důkaz, že všechno, pro co se člověk rozhodne, se dá zvládnout – jenom když si za tím jde.

Nyní, stejně jako už tolikrát v uplynulých deseti letech, sedím a přemýšlím. Ale ne o tom, co udělám, ale jak to udělám. Protože cíl už znám. A přitom vše začalo tak nevinně. 

Organizoval jsem tehdy chodeckou výzvu na 24 hodin. V jejím průběhu mě oslovil pan Václav Lys a seznámil mě s projektem výstavby Domu pro Julii. Vašek se mě zeptal, jestli bych jim nechtěl pomoci se šířením informace o projektu, popřípadě rovnou se sbírkami. Výstavba dětského hospice je technický pojem – ale osudy dětí a jejich nejbližších už pro mě představují citlivé téma. V celém projektu a možnosti pomoci jsem tak našel SMYSL. 

Rozhodl jsem se zapojit tím, že budu šířit informace a zřizovat takzvané pokladničkovny. Tedy místa, kde budou dočasně, a někdy i na stálo, instalovány pokladničky, do kterých mohou lidé na projekt Domu pro Julii přispívat. A k šíření informací si pomohu výkonem. Ten poslouží jako nosič sdělení – rozšíří možnost pomoci.

Rozhodl jsem se vydat z tepla svého jihomoravského domova na koloběžce nejprve na Sněžku, poté na Králický Sněžník a nakonec na Lysou horu. Dojedu pod horu, tam odložím koloběžku a symbolicky vystoupím na vrchol. Během cesty mám v plánu na již předem dohodnutých místech zřizovat pokladničkovny. Ohledně jejich umístění mě může oslovit kdokoliv, kdo má zájem pomoci. Pokud máš tedy ty, nebo někdo z tvého okolí, zájem ve svém podniku či provozovně pokladničkovnu zřídit, rád na dané místo přijedu. A vzhledem k tomu, že budu vyrážet od Brna, může se cestou objevit nespočet mít pro jejich umístění.

Nyní mi jen zbývá zvolit tu správnou trasu. 

Jak správně uchopit poselství, které dává celé mé cestě smysl? Plánování představuje prvopočátek série nejen myšlenkových pochodů, ale také počinů směřujících k jejich uskutečnění. 

Volám, píšu, zkoumám, trávím spoustu času nad úvahami, jak vše optimalizovat – jak efektivně využít naplánovanou trasu, kde zřídit sbírková místa, kde se potkat s lidmi, jak dát o celé této cestě vědět co největšímu množství lidí? Musím zabezpečit sledování, reporty – zkrátka naplnit čas, který má sloužit dobré věci. Stejně tak se ale setkávám i s obavami, zrazováním a nepochopením. To mě ale nesmí a nemůže odradit. Vždyť jsme se rozhodli pro dobrou věc, která má smysl, a to je můj cíl: Dát výkonu smysl!

To, co jsem popsal, ale pořád představuje jen jednu stranu mince. Druhou se stává touha vyrazit a ucítit tu blaženost svobody, kterou mi propůjčí město za zády a svobodný nádech, který vžene vzduch do plic. Výstroj spíše jen kontroluju, než ladím. Zkušenosti mi samy říkají, co bude potřeba, a proto už moc chyb nedělám. 

Pomoci těm, kterým pomoct nemůžu – to není překlep, ale uvědomění si potřeby šíření informace o možnosti pomoci. Dětský hospic je totiž zařízení, které může jen ulevit těm, jimž nejde pomoci. Stejně jako těm, kteří s nimi a s touto myšlenkou žijí 24 hodin denně.

Výstroj a výzbroj čekají na svůj čas. Čas, který je tím nejcennějším co máme. Ale kolik ho kdo vlastně máme?

Dům pro Julii

Podpoř výstavbu dětského hospice
Nezisková organizace realizující výstavbu dětského hospice Dům pro Julii v Brně. Místa, kde zkušení zdravotníci, pečovatelé, psycholog, duchovní, sociální pracovník a další poskytnou tu nejlepší možnou péči v těžkém období. Dům pro Julii nabídne péči odlehčovací pro dlouhodobě i krátkodobě pečující, i možnost společného prožití terminálního stádia onemocnění.

Julinčin příběh

Autor

Richard Štěpánek
Jednoho dne se probudil a bylo mu řečeno, že se pár věcí změní. Měli pravdu – změnil se mu život.

Sdílet článek

Další příběhy

Vyber si jazyk
envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down