∆* horolidi

Jsme hrdým distibutorem značek

Dva ztracení lidé v opuštěném Kyrgyzstánu

Neřešíte nic. Jenom to, kde si večer postavíte stan, co budete mít k večeři, jestli tam najdete vodu a zda v noci nezmrznete. A nic víc v hlavě nemáte. Snad občas nějakou vzpomínku na domov. Jinak se staráte jen o naplnění těch nejzákladnějších lidských potřeb. A pokud přemýšlíte, co to právě proudí vaším tělem, tak to je život.

Zrodilo se to, jako takový ten spontánní nápad, kdy si řeknete: “Tak jo, Kyrgyzstán! To zní dobře, doma mě nic nedrží, jedu!” A koupíte letenky. A až pak si pořídíte průvodce, kde už na druhé stránce zjistíte, že v půlce května se do Kyrgyzstánu vůbec nejezdí, protože v horách leží mraky sněhu a panuje tam neskutečná kosa. Co by tam kdo dělal. Jenže právě tohle byla ve finále naše výhra. Pokud je totiž Kyrgyzstán považován za divokou zemi, tak v tomhle období byl ještě divočejší. Ještě opuštěnější. A ještě krásnější.

Náš plán? Nic neplánovat

Protože ono to všechno přijde samo a plány existují stejně akorát proto, aby Boha rozesmály. Nebo spíš Alláha, tady v Kyrgyzstánu. Takže v pět ráno v příletové hale v Biškeku ještě pořád nemáme páru, kam z letiště vyrazíme. Tím pádem na nás ti taxikáři dorážejí marně. Děkujeme, nevíme. Nemáme plán. Nemáme ho ani o dvě hodiny později, když nás polomrtvé po probdělé noci zpovídá další taxikář v jeho oblíbené kavárně, do které nás s vidinou tučného zisku na dvou zmatených turistech zatahuje. A plán nemáme ani žádné další ráno po dva týdny v téhle úchvatné zemi. Jen nějakou představu a spoustu příležitostí, které nás vždy dovedou k těm správným zážitkům.

Takže se v té kavárně rozhodujeme vyrazit do údolí Ala Arča hodinu a půl od Biškeku. A samozřejmě, že nás ten taxikář hned pořádně natahuje. Ostatně jako každý první taxikář, kterého v nějaké nové zemi potkám.

Žlutý hotel ve 4000 metrech

Kdyby bylo na mně, dám mu pět hvězdiček. Ale tady hodnocení na booking.com nesbírají. Čtyři lůžka asi nejsou dostatečnou kapacitou pro zařazení do nabídky. Parkování je možné jen o 1800 výškových metrů a 1,5 dne pochodu níže. Datové pokrytí mají mizerné a topení funguje, jen když svítí slunce. A navíc se tu usadily myši. Nic pro dámičky. Kromě těch dvou, co visí na zdi. Bohužel ani pod jejich dohledem se mi nespí nikterak úchvatně. Chybí kyslík. Bolí mě hlava. A nohy. Prášek na spaní nefunguje ani jako placebo. Zabral až Ibalgin ve čtyři ráno.

Ale stejně to bylo krásné tady přespat – v Hotelu Korona. Obklopení horami. Sněhem, ledem a prázdnotou. Ráno vzdáváme výstup na stejnomenný vrchol nad námi. Počasí nám do toho háže vidle. Pokoušíme tedy zdánlivě snazší masív Pik Boks na druhém břehu ledovce, ale vystupujeme jen strmým žlabem plným spadlých lavin do sedla a tam se dáváme na ústup. Mixový hřeben v mlze a chumelenici není zrovna dvakrát lákavý. Mizíme do údolí. Ve sněhu, dešti, zimě. Večer rozděláme ohýnek a usušíme se.

Tak nevím, jestli ten stan vydrží

Ještěže jsme kolem něj vyskládali tu kamenou bariéru. To byl jen takové krátkodobé prozření, že by se to mohlo v noci hodit. A teď, když nám vítr lomcuje s tropikem a budí nás ze spánku, mi už není líto, že jsem si při stavění kamenů mezi ně skřípnul ukazováček. To přebolí. Hlavně aby už ten vítr ustal.

Zabalení ve spacáku čekáme až téměř do osmé hodiny, kdy se stanu dotýkají první sluneční paprsky, které přelézají hřeben hor nad námi. Čas posnídat a vyrazit. Jdu pro vodu. A hele… říčka zamrzla! A já si říkal, že v noci byla docela zima. Aby ne! Jsme ve 3050 metrech, obloha je totálně vymetená a kousek nad námi už začíná hranice sněhu. Však on nás výstup do sedla pod vrchol Elektro zahřeje.

A zahřál. Grrr! Ve sněhu se nedá jít. Je tak mokrý a měkký, že se co pár kroků boříme po pás. To jsem nezažil. Takže musíme stoupat sutí. Ujíždím. Klopýtám. Proklínám. V sedle to balíme. Raději než tohle, tak si užijeme poslední dvě hodiny sluníčka u stanu. V šest už stejně zalézáme do spacáku. A vyklubeme se z něj zase až další den v 8 ráno.

A tyhle koně jsou všichni…?

“No, na maso. Byznys. Charašo?” Ach jo. Taková romantika to doteď byla. Patnáctikilometrové údolí, 150 volně se pasoucích koní… a oni je tu chovají na maso. Nejhorší na tom je, že ani nemůžu říct, že bych to nikdy nedal do huby. Protože je dost pravděpodobné, že v předchozích dnech strávených v údolí jsem se koňskému masu nevyhnul. Dávají ho do všeho. Ale to zkvašené koňské mlíko zkoušet nebudu. Bych se pos…

Dnes končíme v Bivaku Sirota na hranici lesa ve 3000 metrech. A překvapení na konec dne – není tady voda. Normálně asi bývá, ale protože jezero Alakol, ležící 600 výškových metrů nad námi, je ještě celé zamrzlé, neteče v kamenném korytě nic. Krčí se tady – schovaný před slunečními paprsky pod kořeny stromu – jen zhruba metrový kus tvrdého ledu. Narovinu – úplně vábně to teda nevypadá. Ale to převaříme, přefiltrujeme a při nejhorším zavřeme oči. A alespoň ten cepín nevláčíme zbytečně. Bez něj bychom ten jediný kousek vody tady v zemi nikoho mohli leda tak olizovat. Fuj!

Když se druhý den kolem poledne rozhlížíme v ohromném zamrzlém kotli jezera Alakol a marně hledáme tu zářivě modrou hladinu z pohlednic, začíná sněžit. Zase. Odcházíme. Teď už chumelí. Dole bude asi pršet. Ach jo. Zase budeme balit mokrý stan. Sestupujeme. A v údolí pršet nebude. Bude tam taky sněžit. Tak snad se večer alespoň zahřejme u ohýnku…

Chce nás zabít jídlem

Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč to do nás ta ženská pere horem dolem. Vždyť už to jídlo přepadává na zem přes okraje stolu. Jestli jsme v uplynulých deseti dnech strádali na instantní pytlíkové stravě, tak během tohohle večera u místních doma ty kalorie rychle nabereme zpátky. A to paní domácí neví, že nás už v poledne zatáhla banda dětí z Karakolu do jurty, kde jsme se s nimi přecpali k prasknutí. Prostě nás chtějí zabít jídlem. Na druhou stranu – neskutečně dobrým jídlem z čerstvých surovin posbíraných ze záhradky a od sousedů. Se toho nedotkněte…

Poslední dvě noci před návratem do Biškeku trávíme u místní rodiny na břehu jezera Issyk Kul. Děti si hrají s cepínem a karimatkou a s maminkou a babičkou zabředáme do rozhovoru, který je asi tak hluboký, jako když mluvíte se svým psem. Angličtina v Kyrgyzstánu zkrátka není úplně univerzální dorozumívací prostředek. Asi se začnu učit Rusky.

Ráno už zkušeně najímáme maršrutku do Biškeku – tenhle týpek s námi nevydrbe. A rovnýma nohama skáčeme zpátky do zběsilé civilizace. Nevidím moc rozdíl mezi takovým Bangkokem a tímhle městěm. Snad jen ty motorky tady schází. Nevrátíme se zpátky do hor? Tam budeme sami…

Honza Navrátil

Žádný článek už vám neuteče...

Jednou za měsíc dávka inspirace přímo do vaší emailové schránky.