Dneska nelezeme. Místo ke kase lezeckého centra Šutr míříme tentokrát po schodech do baru v patře. Na jednu Plzeň. Protože mám rád soukromí, kdy člověka neobletují hlasy dalších lidí, hned zaplouváme do volného místa v koutě. Na okně za mnou stojí do komínku vyrovnaný štos horolezeckých časopisů. Některé vypadají nově, jiným se častým otáčením stránek zkroutily rohy a tím se jakoby pootvírají k nahlédnutí. Mě ale zaujal jeden docela nepokrčený.

Skryté poklady Slovinska aneb průvodce, který vám řekne kam nejezdit?

No tak se ukaž. To mě zajímá, co se skrývá uvnitř. Otevírám tvrdou přední obálku, obsah čísla letmým pohledem odsouvám na “možná později” a zaostřuji svůj zrak do prvních řádků úvodníku. Závěrečný odstavec už ani nečtu. Poslední dvě věty toho předchozího bohatě stačily, aby časopis definitivně ztratil mé sympatie.

“Hledali jsme místa, která jsou stejně krásná a zatím výrazně méně navštěvovaná. Podělíme se s Vámi o skryté poklady Slovinska!”

Zatím výrazně méně navštěvovaná! Proto jsme o nich napsali do tohoto plátku, který vypouštíme do světa zdarma offline i online. A tedy se o těchto tajných místech, na nichž se nám při naší návštěvě tolik líbila jejich divoká osamělost a vzdálenost od davů směřujících na ta profláklá hromadiště zážitku chtivých dobrodruhů, dozví další tisíce lidí. Čímž jsme svým drobným dílem přispěli ke ztrátě jejich toliko opěvované úchvatné atmosféry, kterou vám v tomto čísle popisujeme.

Skryté ať zůstane skryto

Ne, nelíbí se mi tohle dnešní dobývání hor prostřednictvím (nejen) internetového vyzrazení všeho. Dobrodružství přestává existovat. Už není co objevovat. Hledání sto let starého loveckého chodníku, dnes do ztracena zarůstajícího borůvčím a zatlačovaného do zapomění mohutnějícím smrkovým porotostem, se odehrává především při zkoumání satelitních snímků na Google mapách a rozklikávání odkazů ve výsledcích vyhledávání.

Dříve poloha malého plechového bivaku zůstávala jen tušená na základě tečky v papírové mapě.

Dnes se pod mnoha odkazy objevuje cesta podrobně popsaná. Včetně závěrečného neznačeného úseku, kde si má člověk dát bedlivý pozor a odbočit u velkého balvanu rozděleného křemennou žílou mírně vlevo a pokračovat tímto směrem zhruba sto metrů. Jinak by se mohlo přihodit, že ho stezka svede příliš daleko a bude po bivaku pátrat dlouhé desítky minut.

No to by se toho stalo!

Konečně nějaké vzrušení okořeněné nepříjemnou nejistotou, zda s blížícím se soumrakem nakonec neskončíte – místo na rovné palandě v bivaku – skrčení ve spacáku mezi pohodlnému uvelebení bránícími vápencovými kameny pod nejbližším převislým balvanem.

Ale to ne. Na to dneska není prostor. Dobrodružství je potřeba nasypat instantní.

Kdo chodí po horách

Prozrazení neznámého není nezbytně zlé. Pokud se ovšem odehrává v režimu ústním. Mezi známými, případně známými těch známých. “Prosím tě, slyšel jsem, že pod hřebeny jsou prý snad základy nějaké staré salaše nebo co? Ty víš kde to je?” … “No jasně, tomu se říká Volárna. Musíš odbočit na vegeťáku…” Tam a tam, bla bla bla. Takto se do hor a na ta poslední vzácná místa, dosud pečlivě skrytá před davy lidí, dostávají jenom ti, kteří jsou připraveni opravdu objevovat. Ti, co si dokáží najít cestu a nevadí jim nechat si půl dne očesávat holeně přerostlým borůvčím a nesčetněkrát se poraženecky prodírat pod nízkými větvemi smrků zpět na hlavní stezku, protože popis bývalého člena horské služby, toho času na penzi, stal se přece jen poplatným době, kdy se tam objevil naposledy jako velitel pátračky po zbloudilém Polákovi.

Hromadné prozrazení neznámého ale kromě uloupení atmosféry skrytých pokladů hor přináší ještě další velký problém.

Do hor se díky tomu často dostávají lidé nepřipravení.

Lidé neschopní řešit nečekané problémy, o nichž v magazínu nepsali. Linie výstupu byla jasně předurčena. Ale svah pokrytý ohromným sněhovým polem – pozůstatkem poslední vydatné zimy – staví pod nohy překážku, se kterou se nepočítalo. Uklouznutí může mít fatální následky. Cepín? Nemají. A tím peripetie nekončí. Mlha ve svém tajemném nitru utopila všechny kamenné mužíky vytyčující bezpečnou cestu a správný směr se v šedivé pustině stává velkou neznámou. Na internetu psali jen: “Postupujte podle mužíků.” Mapa? Kompas? Taky nemají. Zdáli se houstnoucím vzduchem nese zlověstné dunění a do půl hodiny se ozývají rány, jakoby se mělo zřítit celé nebe. Provazy deště neznají slitování. Najednou chumelí a už tak dost tmavá obloha s přibývajícím časem přichází o veškerý jas. Jak přečkají noc? Bivakovací vak? Péřovku? Teplé rukavice? Nemají.

Otupeni průmyslem

Ano, zvolil jsem extrémní případ. A ono opravdu stačí mnohem méně, aby se internetová příprava změnila v minimálně nepříjemný zážitek. “Píšou zajištěné ocelovým lanem, nicméně v pohodě zvládnutelné bez jištění. Tak to si ty ferratové sety ani půjčovat nebudeme, ne?” V ten okamžik uchlácholení dostupnými informacemi už neberou na zřetel závratě jednoho z nich. 26. srpna 2011, jakožto datum publikování článku, neúmyslně přehlížejí. A utvrzeni výrokem “jistit se ani nebylo třeba” jim nedochází, že v květnu se může na ferratě ve 2000 metrech objevit nemálo sněhu, který naprosto změní pravidla hry.

Možná kdyby místo internetových článků plánovali rozumem, vzali by si vybavení podle svých schopností.

Nebo se do tak odvážného podniku nepustili vůbec.

Bohužel, dnešní až neskutečně snadná dostupnost informací doplněná urputnou snahou outdoorových značek, televizních stanic a všemožných dalších podnikavců urvat si na rostoucím horském průmyslu svůj díl – ano, opravdu už to můžeme nazvat průmyslem – vede k zaplavení hor lidmi, kteří na jejich nástrahy nejsou zdaleka připraveni. Nehledě na nedostatek respektu k přírodě samotné.

“Zažij to s námi!”

“Připravte se vyrazit!”

“Hory zážitků!”

Hlásají takto mnozí do světa ve snaze umocnit hodnotu v kolonce zelených čísel účetní uzávěrky. Ale už do éteru nezaznívá to B. A ani těmi nejmodernějšími technologiemi natřískaná bunda, super vychytané jistítko čekající na patent a aplikace pro určení lavinového rizika nikoho před nástrahami hor neochrání. To umí jen zkušenosti a pokora. Ale o tom se nemluví.

Teď hory likvidujeme

Prozrazením neznámého ničemu neprospíváme. Lidí přibývá a s rostoucími částkami na účtech přibývá i touha po zážitcích. Hory trpí. Stačí se ráno o slunečném víkendu postavit na záchytné parkoviště Hvězda nad horskými lázněmi Karlova Studánka a pak – jestliže se vůbec vlezete do autobusu – pokračovat s davem na vrchol nejvyšší moravské hory. A tohle chceme udělat i s oněmi skrytými poklady, ať už Slovinska, Jeseníků nebo dosud exotické Gruzie?

Už dávno jsem dospěl k rozhodnutí ve svých článcích neuvádět konkrétní místa a jako nejnižší místopisnou jednotku používám název pohoří. Zbytek nechávám v oparu tajemství. Popisuji jen emoce a atmosféru. A považuji to tak za správné.

Ať si každý najde svoji vlastní cestu do hor. Postupnou. Ať vyráží vzhůru nejprve se svým zkušeným kamarádem nebo se přihlásí do horolezeckého oddílu. Ať se naučí o všech možných rizicích, orientaci v terénu, nezbytném vybavení a především respektu k přírodě.

A takto připravenému se mu hory budou postupně otevírat.

Ochráníme tím hory i sebe samotné.

Honza Navrátil

Lezu po horách. Píšu o horách. Fotím hory. A vždycky se šťastně vrátím. Mám to přece vepsané ve jméně.