∆* horolidi

Když se ze světa vrátí úplně jiný člověk

Další razítko v cestovním pasu. Další vlaječka na obří nástěnné mapě v obýváku. Další várka fotek na sociální sítě. A další trumf pro konverzace na téma kde kdo byl a nebyl. Ale tohle jsou jenom taková pozlátka na povrchu. V prvé řadě nám cestování zpřehází kolečka ve strojovně – změní životní hodnoty a pohled na svět.

Z domova máme jasnou představu o tom, jak svět funguje, jak se zařizují věci, jak se lidé chovají a jak se máme o sebe starat. Jenže tohle všechno je jenom bublina. Svět je ve skutečnosti úplně jiný a hodně nás o sobě samých naučí.

Stereotypy, předsudky a tolerance

Islám je špatný. Rusové jsou šmejdi. Američani namistrovaní. A černoši mají velký penis. Krom toho posledního, což nemám ověřené, není ani jedno pravda. Jenže žijeme v Česku – monokulturní zemi uprostřed Evropy, kde máme tak nějak zakořeněný strach ze všeho cizího. Ovšem nepodložený strach. Jakmile totiž vycestujete za hranice Evropy, zjistíte, že všude žijí lidé jako my. S docela podobnými radostmi i starostmi. V 99 % případů hodní a dobří. Možná dokonce lepší jak u nás doma. Lidé ochotní, vstřícní a schopní pozvat vás až k sobě domů a starat se o vás jako o váženého hosta.

Že tam ženy chodí zahalené, dětem se nesmí sahat na hlavu a bankovky se zásadně podávají oběma rukama? Je to jejich zvyklost – stejně jako naše pití piva. Respektujme to a přizpůsobme se. Každý jsme se narodili ve svém světě, a ten nás naučil žít podle nějakých pravidel. A jediná správná pravidla pro celý svět neexistují. Existuje jenom tolerance.

Stačí nám opravdu málo

Když se sbalíte do malého batohu a cestujete s ním několik měsíců po jihovýchodní Asii nebo se pár týdnů touláte v Kyrgyzstánu, zjistíte, bez kolika věcí se najednou obejdete. V zemích, kde lidé žijí v plechových chatrčích a děti si hrají se starou plastovou lžičkou nalezenou ve škarpě u cesty, se člověk naučí vážit si toho, co má.

A vlastně… schází nám snad něco? V kontextu úsporného balení a nízké životné úrovně tamních lidí dojdeme ke zjištění, že uspokojení nepřichází s nejnovějším iPhonem. Na zádech jedno dvě čistá trička, kartáček na zuby, foťák, knížku, zápisník a nezbytné horovybavení. Žádné další prkotiny navíc ramena neunesou. A s takovou zkušeností se po návratu domů můžete zbavit poloviny svého oblečení a 90 % kravin z poliček. A možná i těch poliček.

Eko brčka planetu nezachrání

Žijeme si tady v dokonale čistém prostředí. Recyklujeme plasty, nakupujeme bez obalu, pijeme kafe z vratných kelímků. Chvályhodné, ale (téměř) k ničemu. Problematika životního prostředí je mnohem zašmodrchanější, než se na náš středoevropský pohled zdá. Možná by pro začátek stačilo zrušit pravidelný každotýdenní svoz odpadu a nechat ho před domem hnít pár měsíců. Jen abychom viděli, jaká jsme ve skutečnosti čuňata.

Nic proti papírovým brčkům a eko taškám z Lidlu. Každá kapka dobrá. Ale když se vám ve vlnách vietnamského moře neustále otírají o tělo plastové pytlíky, zjistíte, že z Česka planetu nezachráníte. Vysbíráte kus pláže a po dalším přílivu jako byste nic neudělali. Thajec dopije kolu a flašku zahodí do křoví. Podle barvy indických řek poznáte, jaká barva textilu je zrovna v módě. A viděli jste Aralské jezero? Neviděli. Protože tohle kdysi čtvrté největší jezero na světě z 90% vysosli kvůli zavlažování bavlny. Říká se tomu ekologická katastrofa.

Jakmile tyhle problémy spatříte na vlastní oči, začne vám vynechání plastového víčka u kávy s sebou připadat jako totální marginálie. A možná začnete hledat jiné cesty, jak přispět k záchraně planety. Třeba si tu kávu nekupovat vůbec.

Jste čistí, jak příroda káže

Večer se opláchnete u pramene nebo ve sněhu na ledovci. Vaše kůže se před spaním obejde i bez tělového mlíka. A až slezete z hor do údolí, dáte si důkladnou koupel v řece. A světe div se! I bez mýdel a šampónů budete mít tělo čisté a vlasy zdravé. Příroda naše tělo navrhla dokonale a obyčejná voda k hygieně absolutně stačí. Na cestách i doma. Mýdla kůži vysušují, takže pak potřebujete to tělové mlíko. A co vaše tělo přijímá, to taky vylučuje. Proto, nejíte-li průmyslově zpracované potraviny a jiné nechutnosti, nesmrdíte.

I ten čistý horský vzduch má blahodárné účinky na zdraví. Lepší jak celý farmaceutický průmysl. A po pár týdnech stravování na ulicích v Asii a spaní se šváby, vám přestane vadit, když vám kus rohlíku spadne pod skálou na zem a u stropu se vám uhnízdí pavouk. Vždyť je to příroda a trocha špíny je pro posílení imunity potřeba.

Stud, sebedůvěra, samostatnost

Ať už v ulicích Phnom Penhu nebo uprostřed Kavkazu, nejspíš se tam neobjeví nikdo, kdo vyřeší problémy za nás. Je potřeba otevřít pusu a vzít osud do vlastních rukou. Lidé jsou všude milí – obzváště k cizincům v nouzi – a i když neumíte jejich jazyk, není to problém. Ruce, nohy a gesta fungují po celém světě. A tam nahoře v horách, kde si musíte poradit úplně sami? Tak snad nevyrážíte úplně bez zkušeností a teď nastal čas převést je do praxe. Jenom žádné hrdinské skutky.

Cestování člověka otrká. Naučí vás oslovovat cizí lidi, což se pak může hodit i na nějakém českém večírku. Dodá sebedůvěru a naučí samostatnosti, která v naší společnosti začíná být docela raritním ukázem.

Ne tak rychle, prosím

Dva dny dřepíte ve stanu a čekáte na lepší počasí. Vegetíte u rodinky v jednom ze čtyř obydlených domů uprostřed Kavkazu – bez vody a odříznutí sněhem od civilizace. Vaší jedinou starostí je, co budete jíst, kde budete spát a jestli vám bude teplo. Touláte se po Thajsku, kde čas je veličina relativní a kdy pojede vlak nikdo neví. A nikdo to ani neřeší. Prostě pojede. Někdy. A pak přistanete zpátky v Praze – mezi těmi šílenci, co utíkají po eskalátoru, aby už už stáli ve frontě na Brno.

Uf! Přidáte se? Ne? Možná vás cestování naučí hodit se do klidu i doma a smířit se s tím, že se můžete hnát, jak chcete, a stejně to nikdy všechno nedoženete. Leda tak infarkt myokardu – si uženete.

Takže? Asi cestujte, dokud můžete!

Honza Navrátil