Vlakem na Lomničák

autor: Honza Navrátil
Doba čtení: 9 minut
Možná by to bylo pohodlnější. Nebojovat sedm hodin o pozici pro svůj levý loket s pravým loktem mladého Izraelce sedícího vedle. Mířit do mísy, která se mezi nohama nepohybuje, což podle množství kapek po obvodu netrápí pouze mě. A neodpočítávat nekonečně se táhnoucí minuty na popradském vlakovém nádraží, které v pozdně večerních hodinách nelze považovat za příjemné a nejspíš ani příliš bezpečné místo. Alespoň dva uniformovaní muži, procházející v pravidelných intervalech okolo, působí lehce uklidňujícím dojmem.

Určitě by bylo pohodlnější jet autem. V lehoučkých keckách a nikoli ve festovních horolezeckých botách. A v čistém tričku namísto toho smradlavého hadru, ve kterém jsem čtyři dny lezl po horách, večeřel i spal. Ale my se rozhodli, že rozmazlování se autem bylo dost. A že jakožto horolezci bychom měli k přírodě projevit kromě dobyvatelského vztahu i vztah odpovědný - s minimem emisí. Proto zůstalo auto tentokrát zaparkované před domem a v 19:00 přesně jsme na liberecké Fügnerově ulici nastoupili do autobusu, který nás přiblížil k nástupišti nočního vlaku Praha - Poprad. Jedno lahvové pivo značky Chotěboř pak pomohlo přežít noc ve vydýchaném kupé, kde se pět spolucestujících několikrát za noc hromadně vytrhlo ze svého mělkého snění při apnoe spolucestujícího číslo šest.

Konečně vzduch!

Rychlé procitnutí ve tři čtvrtě na pět ráno si připisuje na vrub ledový vítr prohánějící se po peróně společně s deci a půl instantní kávy za sedmdesát centů z automatu. Krámek o rozloze dva krát dva metry, na jehož ploše najdete vše od pohlednic, přes čerstvé fornetti až po plyšové sviště, zůstává zavřený. Eskalátory zdobí cedule "Mimo provoz". A z hlasového projevu dvou popradčanů je zřejmé, na co padly jejich sociální dávky. Skrz nevelké okénko s poličkou, které vládne věkem zašlý porcelánový talířek s modrým lemem, se ozývá hlas pracující důchodkyně, toho času štrykující šálu. Prý jestli jdu na veľkú alebo na malú? "Na velkou." "Tak 40 centov. Na malú by to bolo za 30. Tu si zoberte papier. Keď prídete nabudúce, už budete vedieť." Uklizená za přepážkou na protější straně nádražní haly si zakrývá zíváním otevřená ústa paní, od které výměnou za 3 Eura získáváme dva lístky na električku do Smokovce. Hodina popradského nádraží stačila.

Když se z reproduktorů ozve uniformní hlas Tatranské elektrické železnice oznamující stanici Starý Smokovec, dere se na jasnou oblohu slunce. Dolní stanici lanovky na Hrebienok obcházíme obloukem zprava. Jsme přece horolezci a ne nějací rozmazlení cepri, co se vozí do hor lanovkami, překáží bez nesmeků na zledovatělém chodníku, nezdraví a na chatách vyjedí všechny halušky, takže na nás horaly, co dřou celý den ve stěně a bojují o holý život, nezbyde zhola nic. No a okrem toho jede první kabina až za dvě a půl hodiny. Takže jdeme pěšky. Osamoceni stoupáme začátkem Malé studené doliny a po osmé už nabíráme na vidličku míchaná vajíčka na Zámkovského chatě - pohostinný to výchozí bod pro horolezecké túry hned do třech tatranských dolin. Malý útulný pokojíček obložený dřevem, vybavený patrovou postelí, nočním stolkem, na zdi přitlučenou poličkou a několika kovovými háčky porůznu našroubovanými do stěny. Mezi všemi skvosty horolezecké literatury dole v restauraci vyniká zejména jedna kniha - Expedícia Vysoké Tatry 1955. Večer, po návratu z výšin, si nahlas předčítáme její kapitoly, hrajeme horolezecké pexeso a připíjíme s chatári horcem. Prostě Zámka, pohoda.

V ústí Malej Studenej doliny, pod Lomnickým hrebeňom, vo výške 1475 m n. m., vyrástla v roku 1943 drevená chata. Nemala oficiálny názov, ale z atmosféry, ktorú Štefan Zamkovský s manželkou Ľudmilou vytvárali svojou srdečnosťou a z povesti Štefana Zamkovského, špičkového tatranského horolezca, vynikajúceho horského vodcu a obetavého záchrancu, prirodzene vyplývalo, že ju nik nepoznal ináč než Zamkovského chatu.

Územím kamzíků

Kolik může být okolo chaty sněhu? Dvacet centimetrů? Je konec ledna a naposledy tady prý pořádně sněžilo 26. prosince. Podivná zima. Chodník na Térynu je botami stovek lidí do hladka oklouzaný a když za tmy a svitu čelovek opouštíme před šestou ranní Zámku, noha se nám i při sebevětší opatrnosti několikrát podšmýkne. Ve svahu pod Téryho chatou pak nasazujeme mačky. Bez ostrých hrotů stoupacích želez se v lednových ledových Tatrách nedá hnout. Než opustíme relativní bezpečí před den frekventovaného chodníku, zakusujeme se při východu slunce do tááák velkého krajíce chleba, jaký jsem viděl naposledy naposledy u dřevorubců. V pohádce. I my budeme dnes rubat a doufejme, že vpravdě pohádkově - Jordánkou až na Lomnický štít. Při snídani máme toho velikána vysoko nad našimi hlavami.

Károly Jordán bol maďarský horolezec, matematik, člen Maďarskej akadémie vied, profesor Vyššej školy ekonomickej v Budapešti. Bol jeden z popredných tatranských horolezcov na prelome 19. a 20. storočia, iniciátor mnohých zaujímavých prvovýstupov i v zimných podmienkach. Na Lomnický štít vystúpil ako prvý Karol Jordán v sprievode Jána Franza st. 6. júla 1900 zo Sedielka pod Lomnickým. 

Chleba měníme za cepíny. Žlab vedoucí vzhůru vpravo od Pyšného štítu je plný tvrdého zmrzlého firnu - jako na jaře - a jestliže na chodníku znamenalo uklouznutí při nejhorším tvrdý pád na zadek, tady nahoře se podobné zaváhání nepromíjí. Do vyšlapaných stop se nám naše vlastní kroky nedaří srovnat, a tak zakopáváme hroty maček o kus vedle do neposkvrněné plochy. Ony známky nedávné přítomnosti jiných lidí totiž vytvořil kdosi mířící žlabem dolů a své kroky tak oproti našim stoupajícím nepoměrně natáhl. Dokonce se nás pokusil i malinko zmást. Zaslepeně ale nekopírujeme jeho stopy spadající od Pyšného štítu a přelézáme nevýrazné skalní žebro do vedlejšího žlabu. Tam už je sníh veskrze panenský.

Když pro rostoucí sklon ledového svahu bereme do rukou i druhý cepín, vynořují se zpoza skalního ostrohu další dva hrdinové, mnohem odvážnější než my. "Dívej, dívej na ně! To není možný." Stejně jako my se pohybují v kluzkém terénu po čtyřech, ale narozdíl od nás bez ostrých hrotů cepínů a maček. Šílenci? Ne. Ryzí Tatranci. Kamzíci.

Pozrite, horolezci

Pravidelný rytmus zasekávání cepínů a maček ukončujeme ve štrbině u Poslednej veže. Začíná lezení po skále. Tvrdý a spolehlivý jižní firn střídá přemrzlý a sypký hranatozrnitý sníh záludně skrývající klíčové stupy. Pod nohama otevírá svůj chřtán strmá Medená kotlina a v hlavě nezbývá prostor na žádné z těch údolních starostí. Hroty maček se naštěstí vždycky někde zachytí - jen tomu uvěřit - a i ruce nakonec najdou kýženou oporu v obnažené skále nebo na cepínu tutově zaseknutém v převislé tatranské trávě. Jakým uklidněním jsou pak železné řetězy fixující některá zvlášť nepříjemná místa. Temnou severní stranu necháváme za zády chvíli před jedenáctou a v Sedle pod Lomnickým připevňujeme cepíny na batoh. Už nebudou potřeba. Skála je pod jasnou oblohou prostá sněhu a vrcholové podání rukou máme na dohled maximálně několika desítek minut snadného lezení s občasnou dopomocí řetězů, kramlí a kolíků, namlácených do masívu Lomničáku Uhorským karpatským spolkem. Poslední překážkou, která se nám staví do cesty, je zábradlí na vyhlídce.

Pravdepodobne po prvýkrát dosiahol z Medených lávok vrchol Lomnického štítu kežmarský obuvník a amatérsky baník Jakub Fábry v období rokov 1760 – 1790. Príslušníci tejto rodiny v týchto končinách hľadali poklady a kutali zlato. Prvý zaznamenaný turistický výstup vykonal 16. augusta 1793 z Malej Studenej doliny anglický lekár, prírodovedec a cestovateľ Robert Townson počas svojej cesty po krajinách Rakúskej monarchie.

"Preboha, odkiaľ to idete?" "Ále z Téryho chaty, vyšli jsme si na pivko, víte." "Jej! A nie je to nebezpečné?" "Nebezpečné? Nevím. No asi trochu ano. Ale hlavně je po tom žízeň," přičemž se touto větou snažíme proklestit cestu mezi postaršími sympatickými dámami přímo k baru. "Počkajte! A ako pôjdete dole?" Mávnu cepínem doprava do šluchty směřující ke Skalnatému plesu: "Tady žlabem přes Emerciho nářek." "Preboha! Tak snáď odtiaľ nepočujeme aj váš nárek." "To víte že ne, na zdraví!"

Poprad podruhé, pořádně

Ještě dva dny nacházíme radost, vzrušení a často také limity vlastní odvahy v ledopádech a sněhových žlabech Malé i Velké studené doliny. Když se v úterý odpoledne nad Tatrami zatahuje obloha, sestupujeme. Před šestou večer se opět objevujeme na nádraží v Popradu a ani v tomto čase se nezdá být tohle místo přívětivější, nežli v čase našeho příjezdu. Náš vlak odjíždí ve 22:40.

Jak zabít pět hodin? Kino! Multikino je dneska přece v každém městě. I v Popradě. Procházíme mrtvé náměstí, kloužeme ze svahu pod Lidlem a přebíháme rychlostní silnici oddělující Sídlisko Juh II od Cinemaxu. Sto sedm minut snímku Příliš osobní známost se už po prvních třech scénách především ukazuje jako příliš dlouhá doba. Nicméně představa sto sedmi minut na studených kovových lavicích popradského nádraží nás udržuje v polstrovaných sedačkách s tím, že červenou knihovnu na plátně přežijeme snáz, jen hodnocení filmu vynecháme, abychom nezneuctili stupnici. Přes čtyřproudovku se vracíme zpět na Sídlisko Juh II. Ve svahu pod Lidlem opět nasazujeme mačky a na nádraží obdarovávám bezdomovce svou poslední tyčinkou. Ve zcela prázdné hale si k mému batohu přisedají dva občané tmavší pleti. Přitahuju si batoh k sobě. Občané odcházejí. Taky už bych odešel. Kolik ještě Popradu? Hodinu a čtvrt? Ale jo, to už uteče.

Naše volba

Batoh Lowe Alpine Halcyon 35:40

Pohorky Asolo Alta Via GV

Ponožky Bridgedale Hike Midweight

Rukavice Rab Pivot GTX

Honza Navráti

Lezu po horách. Píšu o horách. Fotím hory. A vždycky se šťastně vrátím. Mám to přece vepsané ve jméně.

Autor

Honza Navrátil
Kluk z Jeseníků, který v myšlenkách utíká do světa Jacka Londona a v teniskách do míst, co zavání právě takovou divočinou.

Sdílet článek

Další příběhy

Vyber si jazyk
envelopemagnifiercrossmenuchevron-upchevron-down