Lezení se stalo nedílnou součástí mého života. I plánování volných dní a dovolených se točí kolem něj. Nejinak tomu bylo mezi Vánocemi a Silvestrem. Neustále jsme přemýšleli, kam vyrazit na skály a trochu se tam ohřát. Z rodinných důvodů nakonec naše plány nedopadly a tak jsme zůstali přes svátky v Čechách. Mám ale úžasnou ženu a ta ví, že by se mnou nebylo k vydržení. A tak mi jako dárek koupila letenku do Katalánska na 10 dní. Není úžasná?

Vše do sebe skvěle zapadá. Okolo Tarragony se už nějakou dobu pohybuje kamarád Jirka, který mě vyzvedává na letišti v Barceloně a míříme směr Siurana a Margalef. Už jsem lezl v El Chorru, prolezl Baskicko, ale tady jsem nikdy nebyl. A tak jsou očekávání velká. Před odletem jsem se párkrát dostal ven na bouldry, kde jsem vylezl pár 7C, 7C+, a tak si troufám říct, že sílu mám. S vytrvalostí jsem na tom byl vždycky podstatně hůř, ale spoléhám na to, že se i v Katalánsku najdou kratší úderné cesty, které mám rád.

První rozlezový den – ráno je opravdu zima, ale s prvními paprsky člověk začne pookřávat a slunce dobíjí ty člověčí baterie. Pár prvních cest, seznámení se s materiálem a leze se mi celkem příjemně. Trávíme v Siuraně další dva dny a já začínám pomalu cítit, že to lezecky nebude ono. Plácám se v cestách, které jsou hluboko pod mým maximem a pytlím to, co bych lezl normálně v pohodě. Navrhuji Jirkovi změnu prostředí a přejezd do Margalefu – tam trávíme zbytek lezeckých dní. Zkouším cesty v obtížnosti, které by měly být mé maximum a charakterem by mi měly sedět. Nejsem ale schopný se v nich pohnout. Co se děje? Co je to se mnou? Okolo vidím borce z celého světa, kteří lezou právě TY obtížnosti a nedělá jim to sebemenší problémy. Nechápu to! Moje nálada klesá jako akcie na Černý pátek a frustrace raketově stoupá. Už párkrát jsem si říkal a vím, že to není jen o číslech, ale užít si krásný den ve skalách s kamarádem. Na druhou stranu mě baví posouvat své fyzické i psychické možnosti a hledat výzvy.

Pomyslím si, že bych si mohl na chvíli dopřát tu rozkoš mít nedostatky a po čase se zase dostat do rovnováhy, aby mohl být můj porušený řád opět nastolen. Ale za osm lezeckých dní ve Španělsku jsem vylezl méně cest než za víkend v Juře. O obtížnostech ani nemluvím. Najednou to nejde. Někde se to zaseklo, někde se něco zlomilo. Vnitřní hlas mě zve k pasivitě a nabádá k porážce. Cítím se vyčerpaný, zklamaný, neschopný a unavený. Potřebuju pauzu? Mezičas? Každý má k životu svůj přístup, své tempo, své cíle. 

Během tohoto španělského výjezdu už se mi nepodařilo motivaci najít a nedaří se mi i nadále. Jak si znovu začít věřit? Jak zase získat to palivo, pohon pro hlavu i mysl? Je to snad o tom zbavit se tlaku v hlavě? Toho: “Dělej! Bojuj! Musíš!” Někdy to nejspíš chce pominout své ego a nechat věci plynout, ať přijdou samy. Člověk může trénovat tělo i mysl, avšak tlačit na ni může být často kontraproduktivní. Někdy nás tlačí i okolí, výkony jiných, kterým se chceme vyrovnat, a právě to nás svazuje. Prohra je vždycky nepříjemná. Ale jaké by to bylo, kdyby neexistovala? Bylo by to lepší?

A proč to vlastně píšu? Vím, že to, co stojí v cestě, je zároveň i její součástí a samotný výsledek by měl být na stejné emoční vlně jako cesta k němu. Vylézt cestu je chvilková radost. Trvá týden, měsíc… a po určité době je člověk zase nespokojený a hledá výzvu. Samozřejmě bychom chtěli VÍC, VÍC, VIIC, VIIIC, IXC… Nedívat se na úspěch nebo neúspěch pouze podle výkonu, ale brát to jako proces sebepoznávání a zlepšování sebe sama. Nejdůležitější je tvůj vlastní pocit. Kdo tě hodnotí, jsi jedině ty. Někdy je třeba přijmout sebe i okolnosti takové, jaké jsou. Prohry budou přicházet a vždycky to bude emociální sekec. Rozladění, únava, chaos – a z toho má plynout poučení. Poučení z prohry. Všechno, co prožíváme je součástí nás samých, všechno je jen na nás. Pokud chce člověk něčeho moc dosáhnout, spíš ho to svazuje. Ale pokud miluje tu samotnou věc, ten samotný pohyb – LEZENÍ, které je moji celoživotní vášní, mým životním stylem, pak snáze promění krizi v novou příležitost.

Autor: Ondra Šnopl