Jak přečkat (ne)zimu

Po šesté budíček, ranní jóga, teplá sprcha, vločková kaše, u kávy několik stránek z knížky Hory v hlavě, odházet čerstvých deset centimetrů sněhu kolem domu a před devátou šlapu v přeskáčích k zastávce autobusu na Praděd. Před polednem máme prašanu tak akorát. Poslední oblouky krájím na louce u domu a lyže odepínám před garáží, jejíž vjezd jsem si ráno odházel. Teď tam leží pět čísel nového. Už jen něco rychle uklohnit k obědu a zasednout k práci.

Právě takové to bylo před rokem. S téměř každodenní nadílkou čerstvého sněhu mě hned po ránu čekala rozcvička s lopatou a pak se prostě nedalo sedět doma na zadku a zírat do monitoru počítače. Stejně by mi ta práce nešla. Alespoň dvě hodiny lyžování ve volném nebo jen šoupání pásů v prašanu byla denní nutnost. A letos? No dobře, teď zrovna tam venku za okny něco poletuje. Ale výsledek je podobný, jako když moučkovým cukrem vylepšíte povrch bábovky. Fouknete a je to pryč.

Nicméně do takového stádia zkrátka příroda dokráčela a můžeme se jen dohadovat, kolik klacků jí na té cestě naházel pod nohy člověk. Grónsko prej taky dřív bylo zelený, takže co. Holt se jako homo sapiens outdooriens musíme přizpůsobit. A tím nemyslím vyrazit na bílý pruh sněhu vyprsknutý za přispění miliónů korun doprostřed zelené louky. Vždyť je to proti přírodě i zdravému rozumu. Není sníh? Tak si ho vyrobím - abych se nenudil. A navíc, jak už jsem psal, každou utracenou korunou v takovýchto velkovýrobnách sněhu a lyžařského potěšení spoluutváříme budoucí tvář hor. Podle kalendáře je sice zima, ale na zimní sporty to není. I tak se ale dají dělat docela fajn věci. Určitě lepší než drhnout pásy na okraji sjezdovky nebo bobovat na hlíně.

Lezení

Držím se té malé škrabky, protože mi prsty ještě úplně nezmrzly nebo právě proto, že zmrzly docela a tak necítím, jak se mi ostrý krystal zařezává do kůže? Toť věčná otázka, která ke skalnímu lezení při teplotách jen mírně nad nulou patří. Každopádně svítí-li venku sluníčko a údaji teploty nepředchází znaménko mínus, tak stokrát radši budu lokat čerstvý vzduch třeba i ve snadné cestě na skále, než šňupat magnézium vznášející se v propoceném ovzduší na bouldrovce. A tak na tvrdém písku Českého ráje a ještě tvrdší žule Jizerských hor hledáme suché jižní stěny, které nás pustí vzhůru. Jasně že na nějaké těžké kousky to není. Přece jen hluboká kapsa si se zkřehlými prsty rozumí líp než centimetr nad okolí vyčnívající krystal. Ale držím v ruce skálu. Ne růžovou umělinu přilepenou na překližce. Na jaře jako když najdeš. A možná mi díky tomuhle výcviku nebude na štandu v Tatrách taková kosa.

Bivakování

Přímo od skal stoupáme po hřebeni ještě výš. Na severovýchodních svazích se přece jen nějaký sníh drží. Poprašek. Když se ohlédneme, napočítáme ve sněhu jen dvě stopy lidské, ale desítky stop zvířecích. A když obracíme zrak opět před sebe, abychom střežili své kroky před bahenní lázní, kříží nám cestu dva statní jeleni. Takového macka jsem potkal naposledy před sedmi lety v Jeseníkách nad Zelenými kameny. Byl tehdy říjen a myslím, že respekt ovládal spíš mě než jeho. Tihle dva předstírají, že nás nevidí a po pár vteřinách zase mizí v lese na druhé straně stezky. My ji taky brzy opouštíme a ve srázech nad potokem pátráme po jeskyni k noclehu.

Je tam. Trochu jiná, než jsme si představovali, a možná i malinko zavlhlá. Ale jakmile se nám podaří vyvolat plameny dostatečně silné, aby si poradily i s lehce mokrým dřevem, bude nám fajn. A se slovy "Jak se setmí, bude nuda" nepodcenili jsme vynášku proviantu a tak pro prvotní zahřátí putuje do žil několik vydatných loků slivovice. Posléze pak při předčítání kapitol na zašlých policích antikvariátu objevené knihy Příběhy můžu a hor, usrkáváme z bílého plecháčku a víčka od termosky teplý svařák. Dobrou noc.

Čtení

Středoškolský profesor Jan Havelka se vydal na Praděd. O tom je celá tahle knížka - 88 stran. Většina lidí to dokáže shrnout do čtyř slidů ve storiečku, tak co se dědek rozepisuje? No jo, jenže on tam šlapal v roce 1883. Před 137 lety! To tam ještě nebyla asfaltka, rozhledna, ani ta hospoda, bez které by se tam dneska sápal málokdo. A výstup z nejbližšího vlakového nádraží v Sobotíně jím zabral dva dny. Navíc se podařil až na druhý pokus. A tohle mě baví. Číst o tom, jak ještě po horách chodili lidi, kteří k nim přistupovali s pokorou a věděli, že dostat se na kopec, znamená sakra zabrat. Ne sakra zaplatit. A taky mě baví, na řádcích psaných starou češtinou, poznávat nejen místa, která dnes vypadají úplně jinak. Ale i ta, která se za století a půl až tak nezměnila, protože dojít tam po svých bolí.

Vlastně tady mám docela slušnou zásobu knížek, posbíranou v knihkupectvích i antikvariátech, ke kterým se během léta, kdy se nejsme schopni udržet pod střechou po dobu delší než nezbytně nutnou k vydělání pár korun na život a cestování, prostě nedostanu. Tak teď, když mě netáhne ven prašan, hltám písmenka a nasávám inspiraci. Třeba k tomu, až se na jaře vydám ve stopách pana Havelky.

Objevování

Na skialpech se po těch pár centimetrech přemrzlého sněhu - ušpiněného vrstvou jehličí, co spadlo ze stromů při posledním tání - nijak příjemně šlapat nedá. A pěšky? To je vopruz. Když to neklouže, tak se při každém třetím kroku podlomí pod nohama krusta. A kde není sníh, tam je bahno. A kde panují takové podmínky, tam není ani noha. Takže ideální příležitost pro nás, které to táhne ven a nevadí nám, že si přitom ušpiníme nové goráče barvy sapphire.

Starých loveckých stezek a chodníků je v horách namotáno až až. Místní horalé - a německými obyvateli před odsunem počínaje - tyhle cestičky udržovali po desetiletí a vždy měly svůj praktický význam. Takže takové toulání se v horách přináší jisté tajemno a v myšlenkách vrácí člověka třeba o století zpátky. "Kolik muselo dát práce vyskládat tu kamennou zídku, která tady podpírá stezku ve strmém svahu? A proč ji vedli právě tudy? Uprostřed lesů, kde nic není?" To se pak vymrzlý navrátilec může po návratu usadit na kanape s horkým čajem a nad nějakou tou prastarou knížkou začít pátrat. A takových míst, která máme "za barákem" a o kterých nemáme ponětí, je mraky.

Běhání

"Co je!? Co tam hledáš?" ... "Ale, popadám dech." ... "Tak ho popadni a nečuč do země, když je to kolem tak hezký." ... Marná sláva. S roztaženýma plícema a napumpovanýma stehnama se na kopec prostě leze líp. I ta cesta pod skálu s osmdesátkou lanem na zádech a dvěma sadami friendů si vyžádá méně otisků maglajzem znečištěných dlaní na kolenou. A tak, když není podmínka na nic, běhat se dá vždycky. Pravda, občas se do cesty postaví slabá vůle zákeřně podepřená o teplé ústřední topení, gauč s načechraným polštářkem v koutě a bábovka, kterou žena právě vytahuje z trouby. Ale ona bude po návratu z tréninku a horké sprše chutnat ještě líp. Tak hybaj ven.

Naše (ne)zimní volba