Na jedné noze vyvažuju zatáčky natlačený mezi sedačkou a hromadou lyží. Přes sklo, na kterém se vysrážel dech mých 80 spolucestujících, už nejde vidět ven. Silnici na Ovčárnu znám ale za 30 let života nazpaměť, takže vím, že se s pánem vedle mě budeme intimně dotýkat ještě tři kilometry. Další den už se do autobusu, stavícího u našeho domu v 8:41, ani nesnažíme vměstnat. Z dvanácti lidí nechává na zastávce devět. Nevlezli se.

Bereme lyže na ramena a šlapeme vzhůru údolím Kotelského potoka. Ve sněhu, kterého o pár set metrů výš začíná být tak akorát dost, abychom nazuli lyže, nepozorujeme jedinou známku přítomnosti člověka. Všichni se hrnou na Praděd. A tím “všichni” myslím tisíce a tisíce lidí. My si svou stopu zatím prošlapáváme v naprostém tichu a pod hřebeny si nás pohledem měří dva kamzíci. O tři kilometry dál by už ale raději strčili hlavu do sněhu – kdyby byli pštrosi.

Jaký paradox, že v místě s nejčistším vzduchem ve střední Evropě napočítáte víc aut než třiadvacáteho prosince v nákupáku. Vyhrazené parkovací plochy to samozřejmě nepoberou a tak poslouží krajnice všech tří silnic, které vedou do… ehm… klimatických lázní Karlova Studánka. Čistý vzduch? To bejvávalo. Ekologické uvědomění musí ustoupit touze vidět, jak vypadá zima. Aby ne, když ji vlekaři v údolí letos vyrobili v tak mizerném množství. Každopádně ten převzácný bílý poklad – na jehož přemístění z potoka na svah padne za jeden den víc elektřiny, než naše domácnost spotřebuje za 20 let – umí rozzářit až do nebes. Co na tom, že pro záři umělého osvětlení se pak nedají pozorovat hvězdy. Takové chudinské radovánky, jako zírání do nebe, nikomu peníze nepřinese.

Jenže my tento průmysl nepodporujeme. Chodíme do hor s ohleduplností, jako součást přírody. Tak se protahujeme mezerou tvořenou zadním nárazníkem jednoho auta a předním nárazníkem druhého a ztrácíme se v lese. Boříme se do sněhu. Hledáme správnou cestu. A nacházíme. Na paloučku uprostřed ničeho zkoušíme, který z pěti klíčů na kroužku pasuje do rzí poznamenaného zámku na dveřích malé chatičky, v níž půl roku nikdo nebyl. Nikdo – kromě myší. Těch tady naopak prošlo dost. Ale smrad se vyvětrá, bobky vymetou a teplo nám taky bude – když si v dřevníku za chatou naštípeme dřevo a zprovozníme kamna. Jídlo se servíruje průběžně – jak ho kdo vytahuje z batohu, který si sem přinesl na zádech. Dokonce máme i víno. Taky deskovky, na jejichž hraní si rozsvěcujeme zbytky starých svíček. A když se jdu ven vyčůrat do závěje, vidím, že se vyjasňuje. Budou vidět hvězdy. Tady ano.

Jenže způsob pobytu v horách, kdy si umýváme obličej sněhem, o teplo na spaní se musíme postarat sami a zanecháváme za sebou jen minimální nebo žádnou stopu, začíná být spíše anomálií. Pod náporem člověka, který hory postavil na roveň s kratochvílemi typu fitka, nákupáku či aquaparku prohrává pokora a ohleduplnost 0:1. Nicméně skóre se snažíme svou troškou alespoň malinko korigovat.

1. Chodíme pěšky, jezdíme na kole, využíváme hromadnou dopravu. V tomto pořadí podle vzdálenosti a auto bereme až jako poslední možnost. Možná se nedostaneme tak daleko a vysoko, ale proč bychom si měli vše usnadňovat technikou?

2. Chováme se ohleduplně, nehulákáme, neškodíme. Jako na návštěvě, které se za její pohostinnost dokážeme odměnit – například tím, že posbíráme odpadky podél stezky.

3. Místo elektrokoloběžek, stezek v oblacích a bobovek si hledáme vlastní zábavu z toho, co dává příroda. Každou utracenou korunou na těchto atrakcích totiž volíme, jak budou hory jednou vypadat.

Honza Navrátil