Zbývá jen několik posledních desítek metrů. Vrchol máš na dohled. Musí to být on, protože nic vyššího za oblým horizontem nevidíš. Dvanáct hrotů maček se zakusuje do tvrdého větrem vyfoukaného sněhu a tvé tělo se při každém kroku unaveně zvrátí doprava, kde najde oporu v dlouhém topůrku cepínu. Vyprázdněný žaludek, který ráno s vypětím všech sil strávil půlku tatranky, se v návalech zvedá až kamsi ke krku. Pocity na zvracení. Nauzea se tomu říká, ne?

Ale už opravdu jen kousek. Naposledy se vydýcháš a… ano! Výš už to opravdu nejde. Při vrzavém zvuku maček, zanechávajících po sobě ve sněhu jen změť geometricky pravidelných čárek, se otáčíš k ostrému hřebeni, který ti zůstal za zády. Na znamení společného úspěchu natahuješ pravou ruku vstříc parťákovi, jemuž chybí poslední dva kroky. Vaše huňaté palčáky na okamžik splývají v jeden celek. Hotovo! Nikde ani noha. Kromě těch vašich čtyř. Než stanuly takto vysoko, musely urazit dlouhou, předlouhou, cestu. Pět let? Deset? Patnáct? Jak dlouho trvala tvá příprava?

O 4000 kilometrů dále na západ se jiná dvojice – dost možná i lépe vybavená – právě zařazuje do vlaku světýlek, plynule se sunoucího vstříc vrcholu Evropy. Také u těch dvou se dostaví nauzea. Zanechají za sebou ve sněhu stejné čárky od maček. A na vrcholu si potřesou v rukavicích zahalenýma rukama. Všechno stejné. Stejný sníh, stejné výhledy, stejná radost. Jen ta jejich cesta trvala čtyři dny – včetně aklimatizace na ledovci Argentière. Příští týden mají domluvený seskok padákem a za měsíc odlétají do Egypta na kurz freedivingu.

“Mnoho cest vede k Bohu, jedna vede přes hory.”

náhrobní kámen Rudolfa Kauschky a úvodní strana autorova deníku

Ti druzí dva žijí pestrý život plný zážitků. Zatímco ty se celý život akorát učíš, jak uvázat prusík z volného konce lana, hrabeš se při každé skialpové túře ve sněhu, aby ti pohled pod lupu ukázal, jestli sněhové krystalky náhodou zase nezměnily podobu, a po večerech ležíš v průvodcích a přepínáš okna na počítači ve snaze najít co nejvíc informací pro svou další pošetilou výpravu.

Přitom sis taky mohl najmout guida. Jsou to profíci.

Ale ty máš svoji hlavu.

Paličáku! Jdeš si zase tou svou cestou. Dlouhou předlouhou cestou, na které i přes všechny ty své zkušenosti stejně zase uděláš nějakou hovadinu. Kolikrát tě už zastavila některá z mnoha slepých uliček? Tak jako švédský spisovatel August Strindberg experimentálně zjistil, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne, tobě se podařilo exaktně ověřit, že jako sedmičkový sportovní lezec jsi na písku úplná nula. A zase začínáš od začátku. Pokolikáté už? Ze sedmiček jsi klesl na čtverky. Učíš se zakládat smyčky s uzlem na konci a ošálit tak svou vystrašenou mysl. Kruh! Kde je kruh? Ve čtverce? Žádný není. Až si tvoje nohy zvyknou na nejistou přilnavost osolených plošinek, můžeš se posunout k pětkám a šestkám. Tam už nějaký ten kruh najdeš. Jeden. Na kruhy musíš dospět.

A dospívání trvá. Sladkých sedmnáct, jak se na to krásně vzpomíná. Přece tuhle etapu šmahem nepřeskočíš. Pravda, šlo by to. 250 Éček a za dvě hodiny se zapíšeš do vrcholové knížky na Kapelníkovi. A možná odpoledne vybojuješ i Taktovku.

Anebo si na ni počkáš. Přece jen, Stará cesta na Taktovku je obtížnost VIIb. Ale na fotce v průvodci tě dočista uhranula. Popis výstupu už odříkáš nazpaměť. A pak se jednoho dne, v dobré konstelaci dané přechodem Jupitera přes Mars, odhodláš nastoupit. Tou nepříjemnou drolivou stěnkou. V traverzu za druhým kruhem pak vložíš do spáry tutový uzel, ale v odlezu ke třetímu se stejně poděláš strachy. A když pak, na malinkém prostoru hlavičky, uchopíš mezi prsty kratičkou červenou tužku, s tuhou ztrácející se ve dřevě, a zvěčníš svůj výstup v knížce, hned za tou včerejší údernou dvojicí, pochopíš víc než tvůj platící předchůdce – z úcty ke skále by bylo lepší tady nahoře vůbec nebýt. Od roku 1925, kdy Rudolf Hanke se svými druhy vytyčil tuhle cestu, vydrolilo se z Taktovky do svahů pod stěnami miliony zrníček písku. Každé šlápnutí prohloubilo stupy o několik setin milimetrů – za bezmála sto let pak v součtu o několik centimetrů. A broušení lana v traverzu za prvním kruhem podřezává věž jako Lotrandova pila dvojmužná. Řízni řízni, řízni,…

„Kořenem zla je nedostatek poznání.“

— Konfucius

Uděláš si o lezení ve Skaláku komplexní obrázek, protože máš za sebou celou tu cestu poznávání a učení se. Znáš slepé uličky, nikoliv zkratky. Pochopíš, že výkřiky “Dojistěte ty pískovcový vraždy! Ať to můžeme lézt taky,” jsou voláním z brány pekelné. Lidí ve stěnách přibyde, písku však ubyde. A chudák Hanke, který kolem Taktovky obcházel od roku 1922 dlouhé tři roky, než se probojoval až nad poslední čtvrtý kruh, se před dodanými borháky ani nemohl bránit. Touha být nahoře hned – beze strachu, bez překážek – zabila jeho odkaz. Ducha oné cesty.

Bezpečný adrenalin. Taková je doba.

Máme peníze, nemáme čas.

Nebo ten čas, který bychom mohli věnovat horám, jenom měníme za peníze, abychom si za ně mohli hory koupit? Na hlavu postavené, že? Lanovky až na vrcholy, stezky v oblacích, hotely v ledovcích. Kdo to všechno vybudoval? My, přece. Naší touhou hory (vy)užívat – teď a tady. Vítězství je jisté, porážka vyloučena. Pýcha se dme, hory podvolují. Pokora, držkopády a naslouchání zůstávají už jen staromódní výsadou romantiků, pro které se heslo “Čas jsou peníze!” dosud nestalo hlavní mantrou života.

Honza Navrátil

Lezu po horách. Píšu o horách. Fotím hory. A vždycky se šťastně vrátím. Mám to přece vepsané ve jméně.

Autor důvěřuje

Horolezecký batoh Lowe Alpine Halcyon 35:40

Tenisky Asolo Flyer

Horolezecké boty Asolo Eiger XT EVO GV

Merino ponožky Bridgedale Hike Ultralight