∆* horolidi

Jak se leze na Dračí zub

Tati, koukej, skály! A támhle je skála! A támhle taky! Ježkovi voči, vždyť vono je to tady samá skála! … Tati, tatínku, počkej. Jenom si na skálu sáhneme a hned zase pojedeme.

Přesně! Na skály jsme jako dělaní. Síla, rozum, mrštnost. Jak na Dračí zub jsme po dvacátém šestém zhlédnutí filmu Jak dostat tatínka do polepšovny okoukali dokonale. Takže jdeme lézt na Draka! My se ho nebojíme.

Jenže ouha! Dračí zub na Hrubé skále sice stojí. Ale vypadá úplně jinak než ve filmu. Nevidím hodiny, kterými měl táta Luboš provázanou smyčku, ani chyt, který se s ním vylomil. Vůbec je to celý nějaký strmý. Protože to není ten Dračí zub. Filmový Dračí zub se totiž vůbec nejmenuje Dračí zub, nýbrž Skaut. A jsme doma. Teda pod věží. Už tou správnou. Dobrý den!

Dobírám!

Takže, co to v tom filmu říkali? Jo, tři pevný body. Jasně. Hezky na špičky. A očima si najít cestu. Naštěstí je tahle televizní linie tak často lezená, že horolezci v měkkém hruboskalském písku vybrousili nohama nepřehlédnutelné stupy. Tady někde měl ten Luboš založenou smyčku, ne? No jasně. Hodiny jak blázen. Když už ve stopách náčelníka horský služby, tak se vším všudy. Akorát jeho smyce byla modrá. Já mám jen žlutou. Tak tohle fotit nebudeme.

Aha! A koukám, spodem to nepůjde. Musím vrchem. Nad sebou mám kapsu. Vpravo chyt. Vyměnit ruce. A konečně ty hodiny! “Drž je dole, aby nepraskly.” Och, na tenhle okamžik jsem čekal dobrých 20 let. Kdykoliv beru na písku hodiny, vždycky si na to vzpomenu. Ale dnes držím TY Vaškovy hodiny. Bože, to je pocit. Tak ještě chviličku je podlachním. Doufám, že nezdržuju.

Pošťák nejede

To znamená, že Hovorka je v pořádku, fraktura žádná a žebra v celku. Trest se nám dnes vyhne. Aby taky ne, když jsem vzal mámu na skálu s sebou. Takže si můžeme dál hrát na horolezce – lezeme ještě vejš.

Vaškolubošův manuál má ovšem jeden zásadní nedostatek – chybí tam záběr, jak a kudy dolézají ti dva na vrchol. Přičemž průvodce Nejkrásnější cesty na písku uvádí: “Stěnou podél spárky pod převis.” Jasný, to sedí. Převis máme nad hlavou. A pokračuje: “Spárou přes převis na vrchol nebo traverz doprava do komína a jím.”

Ujasněme si tedy situaci. Ta spára, to je nějakej omyl, ne!? Vždyť je to vysolený, nehezký a nahoře beztak čeká nějakej hnusnej rajbas. Do toho nejdu. Ovšem komín? Vpravo? Jako kde? Nejbližší komín vidím na hruboskalském zámku za zády.

Padej trochu doprava

Ještě víc doprava, než si myslím. Komín je až za rohem. V jedný chvíli jsem se tam teda zašprc, div jsem se nerozbrečel. Ale naštěstí tady už není kam padat – podvrcholový komín má i podlahu.

A tak sedíme nahoře a připadáme si v pohádce. Nikde nikdo. Jenom slunce, skály, jabko jsme zapoměli dole (sakra), Dračí zub… ehm, vlastně Skaut a my dva. Včetně mámy. To znamená, že Máňa může zůstat v muzeu, dolů se dostaneme po laně. Jenom najít slaňák, který je tady schovaný opravdu jak pro Colomba. Čímž se opět dostávám k dalšímu drobnému nedostatku lezeckého manuálu z roku 1978 – slaňuje se jinde. A vůbec né pohodlně. Bojím!

Ale dokázali jsme to. Jsme přece víš co, viď? No přece horolezci!

Honza Navrátil