∆* horolidi

Jsme hrdým distibutorem značek

66 km v nových botách

To se tak jednoho srpnového dne roku 1906 vydal horolezec Rudolf Kauschka z Liberce přes Jizerské hory a Krkonoše na Sněžku. Na vlak do Harrachova dorazil po 17 hodinách s 98 kilometry v nohách. Přičemž údajně ještě dvě hodiny odpočíval na vrcholu Sněžky. Nezopakujeme to? Když to dal on před víc jak sto lety…

Je teda polovina října, nutno podotknout. A v plánu máme vyrazit přesně jako Kauschka tehdá – ve 2 hodiny ráno z libereckých lidových sadů. Balíme se minimalisticky. Při nejhorším se zahřejeme polívkou někde na boudě.

Jediné dlema jsou boty. S prázdným žaludkem to ujdu spíš než s rozedřenýma patama a bolavým nártem. Takže musí být lehké, přitom pohodlné. Taky prostorné, protože noha po tolika kilometrech nateče a jestli mě začnou tlačit malíčky, tak radši skočím do Sněžných jam. I když… no… do Polska… to si ještě rozmyslím.

Takže mám geniální nápad. Nechávám si z Asola poslat tenisky Flyer. V pátek dopoledne je vyzvedávám na poště, odpoledne v nich jdu do města na kafe – rozšlápnout je, to se prý s novýma botama dělá – a v sobotu ve 2 ráno vyrážíme.

Už tam budem?

Nesnáším asfalt. Nesnáším nekonečnou Promenádní. Nesnáším toho, kdo vymyslel tenhle nápad se Sněžkou. Takže sebe. Už v pět ráno na Smědavě mám stehna dřevěný. Konečně, ony Jakuszyce taky nejsou špatný cíl, ne? Minimálně odtamtud jezdí autobus do Liberce. S vycházejícím sluncem na Jizerce a přechodem na měkkou lesní stezku naštěstí jako bychom dostali nové nohy. Dnes už žádný asfalt. A upřímně – zírám, že mě zatím na chodidlech nic netlačí. Prsty mají místa, že by se tam vešel ještě nějaký polský paš. Na jinak úzké Asolo docela překvapivé.

Už “jen” 20 kilometrů

Dáme polívku na Vosecké? Je to odbočka jen půl kilometru z trasy. Nedáme. Každých 100 metrů pro naše nohy dobrých. I když musím říct, že ani po více jak 40 kilometrech v nohách necítím v teniskách Asolo Flyer jakoukoliv známku nekomfortu. Dobře to šlape.

A pod Vysokým kolem ji konečně vidíme. Sněžka! A je to ještě sakra daleko. Tak se tam raději nebudeme dívat. Na Petrovce dáváme pauzu, bagrujeme rohlíky, Ája se vyzouvá, už ji začíná pobolívat nárt. Má chodidla úlevu nepotřebují, o botech na nohou nevím.

Češč!

Ne, ti Poláci prostě jdou a ani za Boha z cesty neuhnou. A ještě u toho ty jejich Agnieszky tááák šíleně vřeští… Už tam budem? Nohy pomalu přestávají poslouchat a Cesta česko-polského přátelství není zrovna základem, na kterém se dá stavět. Samý balvan, samá díra. Naštěstí vibramová podrážka Flyerů drží tutově. Ať šlápnu, kam šlápnu. Ještě by mohla mít křidýlka.

Ve třičtvrtě na pět stojíme na Sněžce. V mlze. Ája už přes bolest nemůže na nohu došlápnout. Mně dřevění stehna. Zbylých 28 km do Harrachova dnes už asi nedáme. Končíme nejvýš, jak to jen jde, po 66 km, 2400 nastoupaných a 1200 sklesaných metrech. Čest panu Kauschkovi. Čest teniskám Asolo Flyer, že mě donesly bez jediného otlaku či puchýře až sem.

A teď nám řekněte, v kolik jede lanovka a kde se můžeme najíst!

Ještě P.S.

Od návratu ze Sněžky jsem nešel ven v jiných botách než Asolo Flyer. Chodím v nich lézt do Jizerek, špacírovat po Jeseníkách i na to kafe do města. Dokonce jsem v nich lezl jednu lehčí cestu na jizerské žule. Jakpak se jim asi bude líbit v jordánské poušti?

Honza Navrátil

Žádný článek už vám neuteče...

Jednou za měsíc dávka inspirace přímo do vaší emailové schránky.