Grandes Jorasses. Monumentální legendární stěna, ze které historie srší proudem, je ryzím milníkem alpského horolezectví. Dlouhou dobu se o dobití 1200 metrů vysoké skalní bariéry pokoušeli ti nejlepší lezci z celé evropy, až se v roce 1938 objevili pod obtížnou a obávanou stěnou italští horolezci Riccardo Cassin, Luigi Esposito a Ugo Tizzoni. Po třech dnech a dvou mrazivých bivacích uprostřed stěny se stali prvními alpinisty, kterým se podařilo stanout na vrcholu přes takzvaný Walkerův pilíř.

Od té doby už uběhla spousta let. Pamatuji si, jak jsem o této cestě poprvé četl v knize Radovana Kuchaře „Deset velkých stěn“. Hned jsem věděl, že tohle je přesně cíl, o který se chci jednou pokusit. A tak stojím na ledovci Lechaux – podobně jako před lety Cassin – a koukám vzhůru. V hlavě se mísí nejrůznější pocity. Pokora, odhodlání, strach. To vše se mi motá v palici jako řetízkový kolotoč. Stěna na mě dělá velký dojem. Přesně takový, jaký chceš udělat při první návštěvě u rodičů své holky. Bude to velká výzva. Ideální pro test nejen mé odolnosti, ale také nových horolezeckých bot Asolo Eiger XT EVO GV.

Deset prstů v teple

V tak velké stěně, jako je Grandes Jorasses, může člověka potkat ledasco. Obzvlášť když v ní stráví tři dny, během kterých se vystřídají snad všechny roční období. Bylo nám vedro, pak zima. Chvíli jsme se topili v potu a pak – pro změnu – ve vodě, která nás skrápěla v podobě dešťových kapek. Ani sněhovým radovánkám jsme se nevyhnuli. Ale za všech těchto podmínek zůstávaly mé nohy v teple. Už když jsem si boty Asolo Eiger poprvé obul, pocítil jsem na nohou pocit jako nikdy předtím. To teplo! Od doby, co je mám, jsem se ke stavu, kdy člověk přichází o cit v prstech na nohou, ani nepřiblížil. I když jsem hodinu stál v mokrém sněhu a jistil Ondru v asi nejbláznivější délce celé cesty, nohy mi nepromrzly. Což bych rád řekl také o prstech na rukou a zbytku těla, ale bohužel nemůžu. Byla hrozná kosa.

Komfort ve stěně taky výrazně pozvedne, když si ráno po nouzovém bivaku může člověk skočit do bot a rozehřát zkřehlé prsty. Nebo když po celém dni v lezečkách zajede do pohodlné boty, která nikde netlačí a nemačká. Tohle se stává asi největší devízou bot Asolo Eiger. Ale možná i drobným úskalím. Samotné lezení nám dalo pořádně zabrat. Ale ne tolik jako následný sestup. Tříhodinové šlapání po ledovci za tmy, mlhy a vydatného deště se projevilo – promoklo nám úplně všechno včetně bot. Materiál, který tvoří jejich vnější izolaci, vodu nasával a nasával a já pak boty dlouho sušil na sluníčku. Jedním dechem je ale nutné říct, že i když boty skončily nasáklé jako houba, tepelný komfort se nezměnil.

Velké malé očko

Fast and light – styl, kterým se snaží zdolávat stěny nejlepší horolezci světa, vyžaduje od veškerého materiálu nízkou hmotnost, ovšem při zachování maximálního možného výkonu. I když jsem Grandes Jorasses lezl spíše v old school stylu slow and heavy, zabývání se váhou mě stejně neminulo. Od sedáku přes batoh až po boty jsem potřeboval s sebou mít technické a funkční vybavení. Asolo Eiger tohle splnily ve všech směrech. Váha 710 gramů je opravdu jedna z nejnižší v dané kategorii. Když jsem boty neměl na nohou, visely připnuté na sedáku a nijak mi nekazily požitek z lezení. 

Samozřejmě na botách nechybí výstupky pro upínání automatických maček a climbing zóna ve špičce podešve. Dalším příjemným prvkem je systém rychlošněrování, díky kterému nemá člověk problém zavázat si boty i v hrubých palčácích.

Co mě na botách Asolo Eiger XT EVO GV hodně bavilo, tak malé textilní očko ve špičce – na začátku svrchního zipu. Zdánlivá prkotina, kterou by člověk na první dobrou odsoudil jako věc k ničemu. Ha! Opak je ale pravdou. Očko umožňuje boty kamkoliv bezpečně a pohodlně pověsit. Na sedák, na štand, na batoh nebo na šnůru při sušení. Ono když člověk boty pověsí za tkaničky, zůstanou v poloze komínem nahoru a takto dovnitř naprší. Použije-li ale tohle malé očko, budou viset obráceně – komínem dolů – a ráno zajedou nohy do suchého. Miluju, když výrobce přemýšlí nad tím, co vyrábí.

Měkčí nevadí

Přestože Walkerův pilíř tvoří z velké části skála, měl jsem lezečky na nohou sotva půl dne. Ve většině pasáží mi byly oporou právě tyhle rakety Asolo Eiger. V položené suti, na mokré skále, v roztáté břečce připomínající sníh a taky v poměrně těžkých lezeckých pasážích jsem se cítil komfortně. Snad to bylo tím, že tyto boty nepatří k těm nejtvrdším na trhu. Samotného mě překvapilo, jak je podrážka relativně ohebná. Nicméně přesně tohle člověk potřebuje ve chvíli, kdy stojí na hladké plotně a chce udělat krok na tření. A přitom i ustát malou lištu nepředstavovalo problém.

Měl jsem Asolo Eiger XT EVO GV i v Tatrách při přelezu cesty “Havraní vlasy” (M5) nebo při lezení drytoolů u nás za barákem v Jeseníkách a ani v techničtějších věcech o obtížnosti M7 jsem nepocítil v měkčí podešvi problém. Spíše v tom vidím jejich přednost. Ve chvíli, kdy je nutné jít po tvrdším povrchu, v suti nebo po ledovci, noha tolik netrpí a chůze se stává o dost pohodlnější. 

Pozor, suť!

Nic a nikdo nejsme dokonalý, a tak i tyhle boty naráží v drobných nedostatcích. I když nedostatky jsou silné slovo. Přednosti, kterými vynikají, je zkrátka k těmto slabším místům předurčují. Jedná se o lehké boty. Nízká hmotnost je jejich nejsilnější zbraní, ale zároveň se v ní skrývá i ona drobná slabost. Svrchní softshellový převlek skvěle izoluje od chladu a nic neváží. Bohužel to je příčinou nižší odolnosti vůči protržení. Není to kůže. Kdyby ale byly Asolo Eiger XT EVO GV kožené, ztratily by právě na té své eleganci a lehkosti, kterou vynikají.

Nejhorší na lezení Grandes Jorasses je sestup dolů. Nekonečné šlapaní, slaňování, hrabání se v suti. Člověku pořád něco padá na hlavu nebo je po kotníky zapadlý ve štěrku. Na špičce bot se po téhle mordě vyklubalo pár malých trhnutých dírek. Nic co by nezpravila jehla, nit a trochu lepidla. Ale přeci jen je dobré počítat s tím, že pokud člověk plánuje kodrcat se delší dobu v suti, můžou tyhle problémy nastat. Pro dokreslení situace ale: přilba dopadla daleko hůř než boty.

Vítězem se tedy stává: Asolo Eiger XT EVO GV! 

Tyhle boty dali stěně za vyučenou. Stěna se bránila a snažila se odolat. Nedala se jen tak, ale proti těmhle pohorkám neměla šanci. Dá se to ale považovat za vítězství? Jo, místy to byl boj. Ale když jsme dolezli nahoru, necítil jsem pocit vítězství. S horou jsem nezávodil. Žili jsme spolu. Celé tři dny jsme se vzájemně poznávali, popichovali a oťukávali. Na začátku se možná objevily ambice jeden druhého pokořit. Nakonec jsme se ale loučili spíš jako dobří přátelé než jako vítěz s poraženým.


ASOLO EIGER XT EVO GV

Technické boty pro lezení v ledu, výstupy ve vysokých horách a tvrdé podmínky, ve kterých bojuješ proti mrazu.