∆* horolidi

Jsme hrdým distibutorem značek

Sněžná leopardice

Dvě osoby se uprostřed bouře krčí v mokrém spacáku ve výšce 6700 metrů nad mořem. Kus pod hlavním hřebenem sedmitisícové Pik Pobědy. Tam nahoře zůstali úplně sami. Nejbližšími lidmi je skupina Rusů v basecampu o 2000 metrů níže. Vichřice lomcuje stanem, rachot větru nahání strach. Jeden z nich musí každou chvíli vylézt ze stanu a odházet sníh, jinak se konstrukce pod jeho tíhou zhroutí. Na holku je toho už moc.

Druhý den se sice bouře uklidní, ale prošlápavat stopu na dvanáctikilometrovém hřebeni v sedmi tisících metrech pouze ve dvou lidech se jeví nemožné. Jediná možnost je sestoupit a nechat si na titul Sněžného leoparda minimálně rok nechat zajít chuť.

Katka Mandulová stála na vrcholech čtyř nejvyšších sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu a k titulu Sněžného leoparda ji chybí poslední – Pik Poběda. Jsou roky, kdy se o tento kopec nikdo nepokusí, zatímco pod osmitisícovkami v Nepálu stojí fronty. Katka leze na hory, které stojí stranou hlavního zájmu a málokdo by ji nazval horolezeckou celebritou. Navzdory tomu – nebo snad právě díky tomu – je tolik inspirativní. Mimo jiné se setkala s Dalajlámou, prostopovala celé Rusko až do Vladivostoku a od obyvatel Sibiře se naučila, jak se oblékat do zimy. A v neposlední řadě je klíčovou advokátkou Deloitte Legal. Čtěte naše povídání s Katkou Mandulovou.

Začneme zlehka. Co jsi dnes snídala?

Vajíčko – to je tak jediné, co jsem schopná si uvařit.

Jakou knížku zrovna čteš?

Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky – taková útlá brožurka, našla jsem ji v koši Čtenáři čtenářům a velmi mě potěšila. 

Teď už trochu do hloubky. Vzpomeneš si, co ti naposledy udělalo na horách radost?

Měla jsem radost z poslední výpravy na Pik Pobědy. Prožili jsme krásné chvíle vysoko v Nebeských horách, co víc si člověk může přát? Dobře jsme si zalezli a vrátili se živí a jsme pořád kamarádi.

A naopak – co tě na horách opravdu zamrzelo?

Nepovedlo se nám letos dojít až na vrchol, to vždycky trochu zamrzí. Ale nakonec to není to nejdůležitější. Je to aspoň důvod se na Pobědu vrátit a sundat ten imaginární pytel, co jsme tam pověsili.

Soudě podle tvé lásky k jasankám, budeš asi docela staromilec. Co ti dnes na horách z dob minulých nejvíc schází?

Nejsem staromilec. Jen mě přitahují věci, které zrovna nejsou mainstream. Ať už je to autostop, lyžování na jasankách nebo sedmitisícovky. Všichni totiž chtěji na osmičky, ale přitom budoucnost lezení jsou sedmy. Jsou to často neprobádané hory, mimo zraky davů a směřují k nim spíše nekomerční výpravy. Slibují nové, nekonečné možnosti lezení a dobrodružství. Z dob minulých mi nanejvýš chybí některé ledovce, které už dočista zmizely nebo mizí. Nebo stromy, které likviduje kůrovec. Je to znepokojující, ale snad najdeme způsob, jak krásu přírody zachránit.

Napsala jsi dvě knihy a máš za to můj velký obdiv. Jak ses k psaní knížek dostala?

Já jsem přirozený psavec. A navíc mám v hlavě tisíc příběhů ze svých cest po světě, proto jsem se rozhodla je v jednu chvíli sdílet. Vladivostop byl jakýsi upgrade mých cestovatelských článků, které lidi hltali. A Jasanové básně? Ty jsou pro fajnovější publikum. Musíte být především lyžař, abyste je řádně docenili. Kdo sdílí moji vášeň pro lyžování, ten si je přečte rád. 

Můžeš ty knížky v krátkosti představit?

Vladivostop je cestopis o jízdě autostopem přes celé Rusko až do Vladivostoku. Proto Vladivostop. Knížka vyšla v roce 2010 vlastním nákladem. Je to stopařský bestseller a inspirativní čtení. Někteří čtenáři dokonce po přečtení knihy odfrčeli směrem na východ. Jasanové básně – to je vlastně taková encyklopedie lyžování ve verších. Vyšla předloni a já se bavím tím, že občas básně recituji lyžařům přímo ve stopě.  Obě knížky mají neotřelý design, spolupracovala jsem vždy se zajímavými kreativci, takže jsou to taková malá umělecká díla.

Procestovala jsi kus světa. Jižní Ameriku, Rusko, Čínu, Írán atd. Potkala jsi na svých cestách někoho, kdo tě nějak významně ovlivnil? 

U jezera Rewalsar jsem se letmo setkala s Dalajlámou, což bylo samozřejmě krásné a v kontextu mých zkušeností z cestování po Tibetu také smutné. Ale mnohem více si vážím opravdových přátelství, která na cestách nebo v souvislosti s mým cestováním vznikla. Mám řadu dobrých přátel mezi horolezci a čerpám z toho inspiraci pro své počínání.

Lézt na sedmitisícovky je bezpochyby velké odříkání. Ty máš na kontě už čtyři – Chan Tengri, Pik Korženěvská, Pik Komunismu a Pik Lenina. Co ti na expedicích chybí nejvíc?

Nějak zvášť tam nahoře netrpím. Materiální věci nepostrádám, ráda se uskromním. Na druhou stranu, když se člověk rozhodne trávit každé léto někde na ledovci, logicky tím přichází o další příležitosti, které jsou minimálně stejně lákavé. Když ležíte týden zaseknutí ve stanu a nemůžete se hnou z místa, objeví se myšlenky, jestli to celé dává smysl a jestli by člověku nebyli líp třeba u Lago di Garda. Zvlášť v těžkých chvílích přichází malomyslnost, ale s odstupem času to všechno zase vypadá jinak.

Jak zvládáš zimu? Hlavně na ruce asi. Holky s tím mívají problémy v českých horách, natož pak na sedmitisícovkách v mínus dvaceti.

Jednou jsem měla omrzliny na nohou. Načernalé konečky prstů se nakonec zahojily, ale byla to nepříjemná zkušenost. Od té doby si hodně dávám pozor. Poučila jsem se, koupila jsem si lepší boty. Vybavení je důležité. Poučila jsem se o tom na Sibiři, když jsem zjišťovala, jak místní zvládají krutou zimu. Sibiřané nejsou oproti jiným lidem ničím zvláštní. Prostě se jen umí líp oblékat.

Bylo to tam nahoře někdy takové, že sis říkala: “No, tak tohle když nevyjde, je konec.”

Ve vysokých horách se pohybujete v terénu, který není nijak přívětivý. Svahy jsou lavinézní, často hrozí, že se s vámi utrhne převěj a svezete se s ní do údolí. Nebo když vám vítr bičuje už několikátý den stan, přejete si jen už ať jste odtud pryč. Nejsou to podmínky, které by se daly dlouhodobě snášet. Musíte doufat, že nějak vyklouznete, že vás hora pustí – nahoru nebo aspoň dolů. Riskovala jsem vědomě mnohokrát, ale nikdy jsem nebyla v situaci, že bych opravdu bojovala o holý život. To samozřejmě může také změnit perspektivu.

Chce se ti z těch hor zpátky do civilizace? Do běžného života a každodenního pracovního procesu?

Překvapivě ano. Jsem advokát a moje práce mi dává smysl. Každá práce dává smysl víc než nekonečné zevlování. Cestování nemusí být nutně jen zevling, ale cestovatelský život se po určité době svým způsobem vyčerpá. Když jsem se před lety vracela po roce na cestách domů, záviděla jsem pomalu i čističům bot, že jsou víc užiteční světu než já. Je dobré vědět, proč člověk cestuje, co mu to přináší a co to přináší okolnímu světu. Ve chvíli, kdy už se ten efekt nového, objevného a dobrodružného vytratí, je lepší vrátit se domů.

Když lezeš na hory, zajímá tě jejich historie? Kdo je objevil, pojmenoval, poprvé se pokusil vystoupit na jejich vrchol? Inspiruje tě to?

Zajímá mě hlavně objevování centrální Asie. Fenomenální výprava Alexandra Velikého někam do severního Pakistánu nebo cesta mnicha Fa-Siena do Turkestánu na mě udělaly velký dojem. Také mě baví působení geografických společností v imperiální době a tzv. Velká hra, která se o toto území hrála. K tomu patřily průstupy vysokých horských sedel Karakoramu a Hindukúše, tajné pronikání do uzavřeného tibetského království, cesty známého cestovatele Prževalského a mapování horského terénu v Tian Šanu. Na tom jsem vyrostla a kvůli tomu se do této části světa stále vracím.

Proč lezeš na hory?

Protože se v horách dobře pozná podstata. Lépe je vidět, co za to v životě stojí a co ne. Lezením poznávám sama sebe, své nové možnosti i své limity. Baví mě dát si do těla, pořádně se nadechnout čerstvého vzduchu, trochu vymrznout a trochu vyfoukat hlavu. Zoceluje mě to, dává mi to odolnost, vnitřní sílu zvládat velké věci s nadhledem a hlavně radost. Vy byste snad nechtěli koukat se na svět shora?

Dneska na kdejaký kopec vede lanovka. Na Pitztalu bagrují kvůli lyžařským zážitkům ledovec. Skoro až na Elbrus tě vyveze rolba a na Everest už chodí spíš jenom ten, kdo má peníze. Přemýšlíš někdy nad tím, jak horám oplatit to, že v nich jako lidé zanecháváme tuhle nesmazatelnou stopu?

Když jsem šla kolem posvátné hory Kailash, na které sídlí bůh Višnu, dozvěděla jsem se od smutných Tibeťanů, že tam chtějí Číňani postavit silnici a občerstvení McDonalds. Nechápu, jak to vůbec může někoho napadnout? Ztrácíme úctu k duchovním místům a k přírodě a tím ochuzujeme sami sebe. Volíme zkratky, pohodlí a krátkodobý zisk. Zvrátit se to dá jen osobním příkladem a výchovou ostatních. Bylo by fajn změnit trend, aby se veselá skromnost zase stala nejvyšší ctností. Nejsem zcela důsledná, ale snažím se alespoň při cestování neškodit a minimalizovat svou stopu a inspirovat ostatní.

A poslední otázka. Kdybys mohla čtenářům tohohle rozhovoru vzkázat jednu jedinou věc, co by to bylo?

Chtěj míň!

“Skoro všichni, kdo se po bouři ocitli na vrcholu, se nevrátili dolů. Z pěti horolezců se do base campu dostal jen jeden. Ostatní zahynuli.”


Katka Mandulová si svými výkony a přístupem k horám vysloužila podporu našich značek Asolo, Lowe Alpine, Rab a Bridgedale.

Honza Navrátil

Žádný článek už vám neuteče...

Jednou za měsíc dávka inspirace přímo do vaší emailové schránky.