Vzpomínáte, co jste dostali před třemi lety na Vánoce? Klidně si nechte prostor na přemýšlení. Nebyly to ty skialpy s hejnem vran na špičce, co jste letos na jaře prodali, abyste si mohli pořídit nový model? Nebo tričko s nápisem “Outdoor is my passion”, které už ale moc nenosíte, protože teď frčí minimalismus? I když to možná bylo rok předtím, ne?

Já vím naprosto přesně, že před třemi lety mi Ježíšek pod stromeček nepřinesl nic. Protože jsem žádný stromeček neměl. Pravda, mohli jsme si zazpívat koledy pod velkým umělým smrkem, který tady v pětatřicetistupňové výhni působil – společně s plastovým sněhulákem – jako pěst na oko. Ale když jsme se rozhodli trávit Vánoce v Kambodži, tak rozhodně ne z toho důvodu, abychom se na sociálních sítích chlubili nasíracími obrázky z naší exotické dovolené, při které z celé země poznáme akorát tak personál resortu, chobotici v trojobalu a že Coca Cola je tu sladká stejně jako všude jinde na světě.

A tak jsem 23. prosince seděl s notebookem v kavárně, kde obsluha za barem trdlovala ve srandovních santovských čepicích, z repráků vyhrávala tehdejší jednička hitparád One Direction a na hladině špinavého Mekongu – sotva 50 metrů ode mě – se zástupci místní nižší střední třídy snažili ze svého plovoucího domova o rozměrech čtyři krát jeden metr ulovit něco k snědku.

Ten paradox

Sedíte u cappuccina v prostředí, kterým by neopovrhla ani pražská kavárna. Kožený křesla, kávovar Nuova Simonelli, klimatizace na ideální teplotu. A přes monitor Macbooku koukáte na lidi, co mají ve svém životě akorát tu čtyřmetrovou džunku s přetaženým cárem igelitu proti dešti. A na břehu se jim pase kráva hubená tak, že by jí u nás doma naskočila husí kůže.

Na jednu stranu tu mají dostupnější mobilní data než u nás, kambodžský král studoval v České republice a mrakodrap Vattanac Capital Tower by Phnom Penhu mohlo i Brno závidět. Na stranu druhou tady maso suší v prachu na ulici, odpadky se válí všude kolem a lidé žijí v chatrčích z vlnitého plechu. Pravda, když se dobře ubytujete někde stranou – do nějakého pěkného resortu, nemusíte to vidět. Ale my jsme chtěli. Proto jsme zůstali v Phnom Penhu – hlavním městě Kambodži – dobrých 10 dní.

Bydleli jsme v apartmánu, rezervovaném přes booking.com. U rodiny, která mluvila francouzsky. Pan domácí nosil vestičku a naleštěné kožené polobotky. A na oběd jsme chodili do nedaleké ulice, kde se rýže servírovala z ohromného kastrólu, v prosklenné výloze se hřálo denní menu, ze kterého vám nabrali přímo na talíř, a bělocha tady spatřili podruhé v životě. Poprvé to byl Lionel Messi s plechovkou Pepsi na billboardu u mostu přes Mekong. Viděli jsme děti, hrající si v prachu u cesty se starými plastovými brčky, krávu pasoucí se u kruhového objezdu za dohledu policejního strážníka a viděli jsme člověka umřít na ulici.

Kambodža dává ten největší vánoční dárek. Pokoru.

Ale chtěli jsme vidět víc. Proto jsme se den po štědrovečerní večeři na místním night marketu – rýži s krevetama – přesunuli o kus dál.

Čtěte taky náš článek o tom, jak cestování změní životní hodnoty a pohled na svět.

Doprostřed slumu

Chrámy Angkoru jsou na seznamu světového dědictví UNESCO a jak by pravil klasik: “Když to srovnám s tím výletem na Kokořín, byl jsem z toho zájezdu vysloveně zklamanej.” Hlava na hlavě. Američtí důchodci, japonští dokumentaristé, evropští influenceři. Celý svět. Jen o Kambodži samotné se tady nedozvíte zhola nic. Leda vás začne z tolika lidí bolet hlava a poserete se z ananasu koupeného u cesty. A jakože hodně rychle. Takže největší a nejznámější chrám Angkor Wat jsem viděl jen z druhého břehu vodního kanálu, kde se toaleta nacházela v doběhové vzdálenosti. Prý byl opravdu krásný. Nevím, nemrzí mě to.

Po dvou dnech, kdy má střeva už neměla záchodové míse co vydat, jsme znovu šlápli do pedálů půjčených kol. Tentokrát směrem na jih od města Siem Reap. K jezeru Tonlé Sap, kam turisté nejezdí.

Po několika kilometrech za městem silnice přestala naplňovat parametry tohoto pojmenování pozemní komunikace a proměnila se v prašnou cestu plnou výmolů. A pak najednou skončila mezi chatrčemi z vlnitého plechu. “Jsme tady správně? Žena škube slepici, táta s kamenem v ruce kouká na dvě pobledlé postavy, které se tu znenadání zjevily, a banda dětí se řítí naproti nám.” Ujet jsme nestihli. A za naši opovážlivost jsme byli “potrestáni” půlhodinou blbnutí s místní omladinou. V jednu chvíli jsem vozil dva malé kambodžánky na zadním nosiči, další stál na rámové trubce mezi mýma nohama a čtvrtý nás tlačil.

Kdyby tak českou vilovou čtvrtí procházel ušmudlanej šikmookej mužík v žabkách a začal si hrát s vašimi dětmi… Moc dlouho by si asi nepohráli. Spíš by dostal tím kamenem. Nám se nic zlého nestalo. Spíš jsme dostali další dárek. Další dávku pokory.

Snídaně s místními

Pravda, jsou lidé, kteří v Kambodži žijí docela na úrovni. Jako Reth, který nás po týdnu pobytu v jeho domě pozval na snídani s celou rodinou. Vysvětlil nám, jak se správně jí typická kambodžská polévka a dal nám ochutnat banány, se kterými se ty český nedomrlý bezchuťáci nedají strovnat. A taky nám vysvětlil, že aby se měli takhle dobře, pracuje on přes týden v Phnom Penhu, jeho žena na druhé straně země v Battambangu a společně se svými dvěma malými holčičkami se vidí vždycky jenom o víkendu tady v Siem Reapu.

To byl náš Reth. A pak žije v Kambodži dost lidí, co mají nad hlavou jenom ten vlnitej plech. A v rodině alespoň jeden telefon s Youtubem, na kterém sledují, jak na západě vyhazujeme třetinu jídla a kupujeme kdejakou kravinu, kterou za chvíli odložíme. Taky jsme jim tam ve jménu setrvalého ekonomického růstu vyexportovali Coca Colu, Lays, Heineken v plechu a plastový pytlíky. Žel už jsme jim k tomu nepřibalili návod, že to nemůžou jak banánovej list jen tak zahodit do škarpy. A tak je tady bordel. Mimo jiné taky z fabrik, ve kterých se vyrábí ty hezký trička s nápisem “Outdoor is my passion” pod náš český stromeček.

O tom, jak na cestách nakládat s vlastním odpadem jsme psali v článku Neničit, neodpadit a… vůbec necestovat?

Kdo dostane víc?

Po Novém roce jsme opustili Kambodžu a zamíříli do Vietnamu. Dál poznávat. Mimochodem, tamní pláže… taky dobrá skládka. A o rok později 24. prosince 2018 dopoledne ve vichřici, jakou umí jen Jeseníky, stoupám na lyžích s rodiči a dalšími skvělými lidmi na Praděd. Jeden jako druhý máme omrzlé levé poloviny obličeje. Podle toho bych si tipnul, že fouká od severovýchodu. Je to hnus. A je nám fajn. Nahoře na vysílači z ruky do ruky koluje Daliborova flaška slivovice, v misce od cukroví už se pomalu objevuje dno a občas se člověk musí naklonit, aby slyšel toho vedle sebe. Ale lepší, než se naklánět z gauče pro ovladač.

Budou se večer nadělovat dárky? Asi ano. Ale po návratu z Kambodži mi bohatě stačí, když pod stromkem najdu jednoho měkkouše s ponožkama. Ať si ten zelenej paskřivec v pruhované šále říká cokoliv.

Honza Navrátil