Cvaknutí dveřní západky zní v tuhle hodinu jako rána kladivem. Miram shlíží do údolí, kde ještě všechno spí. Jen několik drobných světýlek napovídá, že tam dole žijí lidé. Kdežto tady nahoře, jen hrstka bláznů, co si nemůže pomoct. Posedlí horami, zamilovaní do chladné žuly, co rozdírá tělo a drásá duši. Samí muži – a dnes, dvě a půl hodiny po půlnoci, i ony dvě.
Od výstupu na Aiguille du Peigne neuplynuly ani tři dny. První čistě ženský výstup na tuhle horu kamenní. Ale to bylo nic – ve srovnání s tím, co Miriam právě teď chová ve své mysli. Dívá se pod nohy, jen chvílemi vzhlédne k blednoucí obloze a stěnám, které ji podpírají. Poslouchá Alice, jak jí pravidelně oddechuje za zády.
Na skalním výběžku Rognon des Nantillons snídá několik dalších dvojic. Vůně teplého čaje, závan tabáku, drobky z včerejšího pečiva, pro které už mají v merku černočerné kavky. Barva oblohy napovídá, že nový den začíná. Ještě ale potrvá, než znovuzrozené paprsky ohřejí tváře horolezců. Hradba Grands Charmoz a Aiguille de Grépon zastíní vše, co přichází z východu. A možná, že je to i dobře. Možná bude lepší, když se ledovec neprobudí k životu příliš brzy.
„Vous deux seuls?“ prohodí jeden z mužů. „Vy dvě samy?“
Miriam přikývne: „Oui! Jen my dvě.“
Ostatní muži skrývají úsměv. Předstírají, že si hledí svého. Že je tahle informace nijak nezaskočila.
Alice upírá pohled na Grépon, když ji Miriam zatahá za rukáv. Čas vyrazit. Přivazují si mačky a vstupují na ledovec, zatímco šestice mužů ještě vypouští do chladného vzduchu poslední obláčky kouře.
Miriam tuhle pasáž mezi skalami dobře zná. Ví o riziku padajícího ledu, který se znenadání odlomí a zřítí se dolů dřív, než člověk stačí zaklonit hlavu a uvědomit si blížící se riziko – před kterým stejně není kam utéct. Ví to, protože už na Grépon vystoupila. A ne jednou.
Tahle hora není jen jednou z mnoha nad Chamonix. Patří k tomu nejobtížnějšímu, na co může vůbec horolezec pomyslet. Snad je to i cíl ze všech nejtěžší. Dostat se nahoru na hřeben? Krajně obtížné. A dál? Je třeba proplést se změtí nespočtu věží. Trčí tam k nebi jako jehly z jehelníčku a vypadají, že se každou chvíli musí vyvrátit do údolí. Ostré hřebeny se překonávají obkročmo. A na uzounkých římsách se musí člověk přilepit čelem ke skále a bokem se krok za krokem sunout nad propastí.
Ach, Grépon! To je pro horolezce zkouška odvahy. Prověrka technických dovedností a ryzosti charakteru.
Už dvakrát tu zkoušku zakusila. Dvakrát přešla z jedné strany hory na druhou. A stejně pořád neměla ten pocit, že obstála. Že se může ráno postavit před zrcadlo a říct: „Zvládla jsem to. Překonala jsem Grépon.“
Poprvé se tam nahoru vydala přede dvěma roky. A na jednom laně s Margaret Helburn se respektovanou cestou prokousaly, zdárně túru dokončily. Jenže vedení nespočívalo v jejich rukách. Na ostrém konci lana se přes ty nejobtížnější pasáže vydávali dva horští vůdci. Na jejich bedrech ležela zodpovědnost za každé rozhodnutí.
Rok na to už Miriam odsunula horského vůdce do role vedeného. Výstup vedla ona. Jedinkrát nezaváhala. S lanem pod sebou překonala i ty nejtěžší pasáže. A stejně věděla – kdyby došlo k potížím, kdyby se třeba zhoršilo počasí, byl by to muž, horský vůdce za jejími zády, který by v krizové situaci automaticky převzal vedení. Zbývala už jen jedna jediná možnost, jak vystoupit na Grépon s tíhou veškeré odpovědnosti.
Alice vzhlíží k hladké žulové stěně, jaká se nedá zdolat. Pro tenhle záměr zdolat Grépon v čistě ženském týmu o ní Miriam usoudila, že právě ona bude ta nejlepší možná partnerka. Zkušená horolezkyně, která se v Alpách narodila. Miriam ji pobízí: „Pojď! Polez první, to zvládneš.“ A jediná možnost, jak se hnout ze skalní police vzhůru, je ona nevlídná puklina, co dělí skálu vedví: Mummeryho spára.
Obě znají tu legendu, která k tomuto místu přísluší. „To nejtěžší lezení, jaké jsem kdy absolvoval,“ prohlásil Albert Frederick Mummery, když osmnáct metrů vysoký úsek v roce 1881 překonal.
Za osmačtyřicet let se tu nic nezměnilo. Puklina, ze které se do okolí line chladný vzduch, je pořád stejně převislá, pořád stejně nebezpečná. Zajistit se v ní téměř nedá, pád může být tím posledním.
Alice do trhliny zasunuje pravou ruku a Grépon její paži požírá až po rameno. Noha mizí po koleno. Levá polovina těla vlaje do prostoru a snaží se využít jakýkoliv drobný náznak opory na ledem vyleštěné skále. Miriam, s lanem omotaným okolo těla, tlačí svou přítelkyni vzhůru pohledem. Vybavuje si, jak je pro každý, byť jen drobounký pohyb potřeba zapojit celé tělo. Krajně vyčerpávající. Alice si ale vede dobře.
Po devíti metrech, které se zaryjí hluboko pod kůži, stojí na malé, šikmé plošince. Odtud už je další postup snazší. A když se obě setkají nad Mummeryho spárou, pod nimi se ozve potlesk. Dlaně Armanda Charleta a Guida Alberta Rivettiho vzdávají hold dvěma ženám, které právě ukázaly, že samy zvládnou i toto nejtěžší lezecké místo na trase. Před nimi se ale dál napíná hřeben Gréponu, který zdaleka neřekl poslední slovo.
Manless climbing. Tak Miriam nazvala to, co teď s Alice na jednom laně provádějí. Grépon se před nimi rozpadá na desítky skalních útvarů, které vypadají, jako by se nazdařbůh zřítily z nebe a zabořily se do dlouhého klenutého hřbetu. Věže, co se vyklání nad propastí. Bludiště, kde se při každém druhém kroku rozhoduje, jestli zvolená cesta má i pokračování nebo bude následovat namáhavý návrat a nové hledání. Samy nesou zodpovědnost za svá rozhodnutí. Přesně jak to Miriam chtěla. Spoléhat se jen pouze na sebe.
Jedna jistí druhou, střídají se ve vedení a odvážně si nacházejí cestu přes další a další skalní bloky. Grépon jim nedává nic zadarmo. Každý další úsek vyžaduje trochu jiný pohyb, jinou polohu těla, jiný způsob, jak se se skálou domluvit. Výstup se vleče a ukrajuje síly.
Grand Gendarme už ale kličkování nestrpí. Mohutná skalní věž jim stojí v cestě – a nedá se jí vyhnout. Tedy nahoru. A pak? Zase dolů.
Miriam přehazuje lano přes skalní hrot a jako první se vydává do prázdnoty. Nohama hledá oporu ve strmé žule, spoléhat se ale musí jen a pouze na konopný špagát omotaný okolo vlastního těla. Křečovitě ho svírá unavenou dlaní, zvolna se sune níž. Pětačtyřicet metrů. Pomaličku, aby z lana nevyklouzla.
Ani v nejvyšším bodě celého Gréponu není příliš místa. Teď se tam musejí porovnat v pěti. Když Miriam s Alice vykouknou zpod hrany, ve společnosti smířlivé sochy Panny Marie už obědvají Charlet s Rivettim. O půl jedenácté dopoledne neexistuje jediná překážka, která by srpnové slunce zastínila. Mají ho přímo nad hlavou a hliníkovou lžičkou vyškrabují zbytek masové konzervy.
Ještě to ale nedokázaly. Ještě není ten správný čas si gratulovat. Podat ruce – to ano, to se snad sluší. Ale hotová je jen polovina práce. Zbývá ještě sestup. Další dlouhá slanění, další srázné skalní stupně. A přidává se také souboj s únavou. Ochabující pozornost v terénu, který není k chybám tolerantní. Co se při výstupu zdálo jako nekonečné stoupání, se teď obrací v dlouhou cestu dolů.
Z Rognon des Nantillons k nim ale doléhají hlasy. Už na ně čekají. A Maurice Damesme, Alicin manžel, jim vychází vstříc. V rukou mačky, které prve zanechaly výše na ledovci, aby je na hřebeni netížily.
„I při manless climbing je fajn mít po ruce manžela,“ směje se Miriam.
A je hotovo. V Chamonix už to vědí. Dalekohled prozradil, co se tam nahoře, na hřebeni Gréponu, událo. A sotva stačí ty dvě sestoupit zpátky mezi běžné lidi, místní horolezec Étienne Bruhl už prohlašuje:
„Grépon zmizel!“
Tahle mimořádná túra, modla několika generací, už neexistuje. Zmizela, vytratila se. Tedy alespoň co se mužů týká. Snad tam nahoře ještě nějaké skály stojí, ale lézt na Grépon? To už přece nemá žádný smysl. „Žádný sebeúctyhodný muž,“ vysvětluje Bruhl, „se přece nevydá na horu, kterou právě zdolaly dvě ženy samotné.“
A co na to Miriam? Nic, Grépon už je minulost. Torre Grande, nejvyšší z dolomitských věží Cinque Torri, je vize, která teď zaplňuje její mysl. Cesta na vrchol tam už ostatně nese její jméno: Via Miriam. A tak nejspíš nastal čas potvrdit, že to jméno nese právem.
Miriam Eliot O’Brien, později Underhill (1898-1976) byla americká horolezkyně, která se ve 20. a 30. letech 20. století zařadila mezi nejvýraznější osobnosti ženského alpinismu. Narodila se v americkém Forest Glen v Marylandu a už jako šestiletá chodila s rodiči do hor v New Hampshire.
Alpinismu se věnovala od roku 1926, kdy pravidelně trávila léto v Evropě. Zpočátku lezla s horskými vůdci, postupně ale začala přebírat vedení výstupů. Chtěla sama rozhodovat o směru, taktice a bezpečnosti výstupu. Právě z této snahy vzešel její koncept manless climbing – lezení v čistě ženských družstvech, bez mužského vedení a bez horských vůdců.
V roce 1929 společně s Alice Damesme jako první vystoupily v čistě ženském družstvu na Aiguille du Grépon. Nebyly ale prvními ženami, které lezly bez mužů. Už v roce 1900 uskutečnily Elizabeth Le Blond a Lady Evelyn McDonnell ženský přechod Piz Palü. Grépon byl ale mimořádný jak obtížností, tak významem.
V roce 1932 se Miriam pokusila o ženský výstup na Matterhorn. S Alice Damesme a nyní také s Jessie Whitehead postupovali ze švýcarské strany Hörnliho hřebenem. Po několika neúspěšných pokusech se jim podařilo dosáhnout vrcholu 13. srpna 1932. Šlo o první ženský výstup na Matterhorn bez mužského doprovodu.
V témže se Miriam provdala. Jejím manželem se stal americký horolezec Robert L. M. Underhill. Její období čistě ženských výstupů tím skončilo, nikoli však její horolezecká kariéra. Lezli spolu především v horách amerického Wyomingu, Montany a Idaha. V roce 1956 vydala Miriam autobiografickou knihu Give Me the Hills.
Alice Damesme byla francouzská horolezkyně a jedna z výrazných osobností francouzského alpinismu počátku 20. století. Pohybovala se v prostředí nejlepších francouzských horolezců své doby a patřila mezi členy zakladatelského okruhu francouzského Groupe de Haute Montagne, významné instituce francouzského alpinismu, která vznikla v roce 1919.
Aiguille du Grépon (3482 m) je výrazný vrchol v masivu Mont Blanc. Členitý vrcholový hřeben a náročné skalní pasáže z něj na konci 19. století udělaly jeden z nejvýznamnějších horolezeckých cílů Alp. První výstup na Grépon uskutečnili v červenci 1881 britský horolezec Albert Frederick Mummery a švýcaři Alexander Burgener s Benediktem Venetzem. O jedenáct let později, 18. srpna 1892, uskutečnil Mummery spolu s Johnem Normanem Colliem, Geoffreyem Hastingsem a Henri Pasteurem první přechod Gréponu ze severu na jih. Právě tento přechod se stal jedním z klasických výkonů raného alpinismu. V roce 1893 vystoupila na Grépon jako první žena Lily Bristow, která lezla s Mummerym a Williamem Cecilem Slingsbym.
Mummeryho spára (Mummery Crack) je jedním z nejslavnějších míst na Gréponu. Moderní horolezci ji hodnotí podle použité linie a varianty zhruba v rozmezí 5b až 6b francouzské stupnice. Na rozdíl ode dneška ale v době prvovýstupu neexistovaly téměř žádné spolehlivé možnosti jištění.
Výrok „Grépon zmizel!“ se stal jedním z nejznámějších komentářů k ženskému horolezectví meziválečného období. Zcela přesně vystihuje tehdejší mužské předsudky vůči ženám v horách.
