Ubohý Gousseault už od včerejšího dne nevypustil ze zmrzlých úst jedinou slabiku. Žije ještě? Zdá se. Podle slabých obláčků, které se derou mezi jeho rty do dusivého vzduchu nedaleko od vrcholového hřebene Grandes Jorasses, to vypadá, že Gousseault ještě pořád žije. Sedí tam, schoulený, na sotva metr široké skalní římse. Omotaný provazy, záda přimrzlá ke stěně.
Desmaison ve svém modrém spacím pytli sedí vedle něj a snaží se pořád dokolečka dokola hýbat prsty na rukou i nohou. Nechce o ně přijít. Ještě je naděje. Vrchol se zdá tak blízko. Nějakých osmdesát metrů. Tak blizoučko – přitom tak daleko. Po devíti dnech vysilujícího lezení – po tisíci metrech nebetyčné dřiny – jako by se jim ta strmá hladká stěna, co se před nimi najednou objevila, vysmívala. Postavila se jim do cesty a vše ukončila. Nešlo jít vzhůru, dočista vyčerpaný Gousseault se ztěží držel na nohou, a nešlo to už ani zpět. Mohli jen zůstat na místě – a čekat.
Velký francouzský horolezec René Desmaison poklimbává. Mráz ho uspává stejně jako uspal nebohého Gousseaulta. Víčka je pod tíhou námrazy stále těžší a těžší rozklížit. Desmaison se vznáší – a pak klesá. Řítí se do náruče přízračných představ, jež ho unáší daleko od mrazu, který jak člověka jednou sevře, tak už nepustí. Zpátky na ledovou římsu ho ale vrací dunění, které se nese vzduchem. Zpátky do stěny, kam slunce nikdy nesvítí.
Jako by někdo mlátil kladivem do plechové střechy. Zdá se to být blíž a blíž.
Z mraků se vynořuje červený stroj. Rachot rotorů se odráží od stěny. Desmaison je ještě jako omámený. Realita, nebo sen? Tlak, který mu buší na ušní bubínky, je ale příliš přesvědčivý. A pak se objevuje člověk. Boční dveře helikoptéry se otevírají a v nich se rýsuje postava mechanika. Stojí tak blízko, že nebýt řevu rotoru, mohli by si i povídat.
Mechanik ukazuje palcem nahoru, pak jej nasměruje směrem dolů. Takto se ptá: „Vše v pořádku? Nebo potřebujete pomoc?“
Desmaison vysouká malátné paže z tepla spacího pytle. Zamává jimi v několika gestech a nataženým prstem namíří na spícího Gousseaulta. Vrtulník se zatřese a rázem se vzdaluje od stěny. Jako by ho odfoukl vítr. Fííí... a mizí za mraky. Nechává ty dva zase samotné, v náruči jejich hory.
Dunění slábne a Desmaison zasunuje ruce zpět do spacáku, zase se snaže rozhýbat voskově bílé prsty, do kterých se ihned zakousl mráz. Najednou ale dunění zase zesiluje. Vrací se. Helikoptéra se znovu vynořuje, zjevuje se před nimi a Desmaison chvíli zírá do proskleného čela, které připomíná oči mouchy. Pohledy se potkají a pak už zase jen poslouchá, jak rachot uvadá a uvadá – až se do stěny nadobro vrací ticho.
„Jsou v pořádku, ukázal palec nahoru,“ hlasí četník Monet poté, co v Chamonix vystoupí z helikoptéry. „Osmdesát metrů od vrcholu. Znáte Desmaisona, jak nerad prohrává.“
Nepotřebují tedy zachránit, tak to je. Chtějí na tom děsivém Walkerově pilíři ještě zabojovat o vrchol. Desmaison má svou pověst, která ho předchází. Je to profesionální horolezec. A taky mediální hvězda. Před třemi lety několikrát denně – po celý týden – z té samé stěny Grandes Jorasses hlásil nažhaveným posluchačům rádia RTL, jak si během prvovýstupu vedou. A ještě o dvě léta dříve sledovala francouzská televize jeho expedici na italské straně Mont Blanku.
I teď se v údolí srocují novináři a reportéři. René Desmaison, to jmého je jako patent na drama, co přináší sledovanost. Už je to ale třináct dnů od okamžiku, kdy před svítáním opustili chatu Leschaux. Třetí den od setkání s Monetovým vrtulníkem kousek pod vrcholem – a o dvou horolezcích nepřichází žádná další zpráva. Manželka Serge Gousseaulta začíná před kamerami a mikrofony vyjadřovat své obavy. Jenže teď už vítr na francouzské straně hory fouká příliš silně na to, aby vrtulníky z Chamonix mohly přistát na jejím hřebeni a vysadit záchranáře.
Dny se sčítají. Horolezci se nehlásí, záchranáři jen hledí k temnému nebi, média větří kořist. A pilot Alain Frébault, povolaný jako posila z Grenoblu, míří k hoře z odvrácené, italské strany.
Z očích Reného Desmaisona pořád kouká trocha života. V drobných, ledem zatížených škvírkách se zrcadlí známá tvář. Gérard Devouassoux. Ti dva už se potkali. Před pěti lety na západní stěně Dru, kdy se společně pokoušeli zachránit dva německé horolezce a Desmaison se před kamerami pokusil strhnout zásluhy na sebe. Teď se role obrátily. René Desmaison je obětí, Gérard Devouassoux se má stát tím, koho budou novináři oslovovat „hrdino“.
Do stěny naráží vítr. Ledový dusivý proud, který vysává z lidského těla vše živé. Z Gousseaulta už odnesl, co mohl. Dávno nedýchá.
Gérard Devouassoux se snaží vysoukat Desmaisona ze spacího pytle a navázat ho na záchranné lano, které jako pavoučí nitka visí z vrcholu hory. Mátožná skořápka je ale jen stínem alpského velikána a příliš mu práci neusnadňuje. Desmaison vnímá, ale sám sebou nevládne. Leží tam, na sněhem pokryté skalní římse, balancuje rozkročený mezi životem a smrtí.
Zachránce ho na poslední chvíli strhne na tu lepší stranu. A stoupají vzhůru. Tam, kam si René Desmaison přál vystoupat vlastními silami, ho táhnou jiní. Helikoptéra Alaina Frébaulta se zahnízdila v malém průsmyku nedaleko vrcholu. Jeho pozoruhodný klid – a taky slabší turbulence na italské straně hory – to obojí mu dovolilo přistát v orlím hnízdě, do kterého se jeho kolegové z Chamonix neměli šanci dostat. Stihl to právě včas. Včas pro Desmaisona. Nebohý Gousseault si počká na lepší počasí.
„Pomalost a zjevný nedostatek přesvědčení,“ uleví si René Desmaison ještě z nemocničního lůžka do živého vysílání rádia ORTF. Po umlknutí mikrofonu je ale ještě ostřejší: „Někdo si přál moji smrt!“
Záchranáři se brání: „Proč Desmaison tak dlouho otálel s přivoláním pomoci? Proč nepoužil standardní nouzové signály?“ A samotný kapitán Mollaret, který celou věc důkladně prozkoumá a vyšetří, dospívá k závěru, který se dá nazvat závěrem zničujícím: René Desmaison bude obviněn z úmyslného zabití!
Maurice Herzog, starosta Chamonix a první muž, který kdy stanul na osmitisícové hoře, přispívá do bouřlivých vod filozofičtějším tónem: „Jak bychom se v takové situaci zachovali my samotní? Jsou to vnitřní debaty, které se dotýkají nejhlubších motivů lidí, a o kterých se dá diskutovat jen s tou nejvyšší diskrétností.“ Proč je pro horolezce tak těžké požádat o pomoc? Je to říše osobní volby, říše vlastního ega a kognitivních zkreslení, kam se člověk dostává osmdesát metrů od vrcholu. Jak v takové situaci může akceptovat návrat a neúspěch? Proč vrchol hory tak silně polarizuje lidské touhy?
Po několika týdnech prokurátor celý případ zastavuje. Média si nachází jiné sousto. Svět uhání dál. René Desmaison vychází z nemocnice. Pro některé jako psanec, sám to ale vidí jinak – a znovu míří vzhůru. Pro vlastní slávu, pro Gousseaultovu památku.
René Desmaison (1930-2007) byl francouzský horský vůdce a vrcholový horolezec. Během své kariéry vystoupil na více než tisíc vrcholů a uskutečnil 114 prvovýstupů na dosud nezdolané hory v Alpách, Andách i Himálaji. Na kontě má taky několik zimních prvovýstupů v Alpách. Jakožto velmi medializovaný horolezec byl ale také zapleten do několika kontroverzí.
Serge Gousseault (1947-1971) byl francouzský horský vůdce, který měl během zimního výstupu Walkerovým pilířem na Grandes Jorasses s René Desmaisonem jen 23 let. Předtím vystoupil na Grandes Jorasses v létě Cassinovou cestou a sólo prostoupil Gervasuttiho pilíř na Mont Blanc du Tacul.
Desmaison s Gousseaultem zahájili 10. února 1971 pokus o první zimní výstup Walkerovým pilířem na Grandes Jorasses. Během obtížného výstupu došlo k poškození lan padajícími kameny, brzdilo je taky nepříznivé počasí. Serge Gousseault začal podléhat únavě a podchlazení, měl omrzlé ruce a lezení bylo pro něj stále obtížnější. Docházely skoby, zásoby jídla se zmenšovaly, přišli také o rádiové spojení. Gousseault zemřel na podchlazení a vyčerpání osmdesát metrů pod vrcholem. Vyčerpaný Desmaison tak uvízl na skalní římse a čekal na záchranu, která přišla až 25. února – po dvou týdnech ve stěně.
Po návratu do údolí se rozhořela prudká mediální a společenská polemika. Desmaison veřejně obviňoval úřady a záchranáře z příliš pomalého, vlažného zásahu a tvrdil, že právě to stálo Serge Gousseaulta život. Autority naopak kladly otázku, proč Desmaison tak dlouho váhal se žádostí o pomoc a proč neudělal jednoznačné signály SOS. Vše vyústilo až v obvinění z úmyslného zabití a celonárodní proces v médiích.
Aféra nakonec přispěla k zásadnímu přeorganizování horské záchrany ve Francii. Organizace záchranných akcí přešla z rukou místních horských vůdců především do rukou profesionálních, centralizovaných struktur jako PGHM de Chamonix.
16. února 1973 se René Desmaisonovi v doprovodu italského vůdce Giorgia Bertoneho a rodáka z Chamonix Michela Clareta podařilo dokončit svůj přímý výstup na Walkerově pilíři Grandes Jorasses, který pojmenoval Gousseaultova cesta.
342 hodin ve stěně Grandes Jorasses (342 heures dans les Grandes Jorasses) se jmenuje kniha, kterou René Desmaison o celé události sepsal. V roce 1994 vyšla také v češtině.
