„Jak daleko ještě?“
„Už to není daleko.“
„To jste mi říkal už před hodinou.“
„Ano,“ přikývl Castiglioni.
„A od té doby jsme ušli kolik?“
Castiglioni se zastavil a zadíval se na téměř sedmdesátilého muže opírajícího se o svou hůl. Únava v jeho očích se skrz kulaté profesorské brýle násobila.
„Dost,“ odpověděl.
Senátor Einaudi, který vlastně zůstával senátorem už jenom na krátkou chvíli, neboť jeho mandát vyprší, jakmile uprostřed noci překročí státní hranice, se usmál pod šedivým knírem.
„To je zvláštní jednotka vzdálenosti.“
„V horách docela užitečná,“ přikývl Castiglioni.
Senátor se zasmál, ale hned se rozkašlal.
„Když člověk celý život sedí u stolu s mocnými lidmi, má pocit, že všechno důležité se rozhoduje právě tam,“ řekl přerývaným hlasem a upravil si kabát okolo krku. „Potom ale přijde den, kdy zjistí, že to úplně nejdůležitější nejspíš rozhodne jakýsi průsmyk uprostřed hor.“
„Až budeme nahoře, bude to lepší,“ ujistil ho Castiglioni.
„To říkáte, protože je to pravda? Nebo protože to lidé, které vedete, chtějí slyšet?“
„Protože potřebuju, abyste šel.“
„To zní jako poctivá odpověď.“
Znovu se dali do chůze. Podrážky skřípaly na kamenité stezce a senátor Einaudi supěl jako lokomotiva. Krok za krokem se blížili k nebesům a to těžké ze svých životů nechávali v hlubokém údolí Aosty. Zpoza mraků se tu a tam vynořil měsíc, ozářil strhané tváře a pak zase zmizel. Jako by jen po očku kontroloval své ovečky, které vede pryč ze země, kde už je nečeká nic dobrého.
„Pane Castiglioni,“ ozval se po delší době senátor.
„Ano?“
„Proč to děláte?“
„Co?“ Castiglioni se neotočil a pokračoval nezměněným tempem dál k sedlu Fenêtre de Durand.
„Tohle všechno. Proč nás vedete? Nás a všechny ty další lidi, co už jste převedl před námi?“
„Protože znám cestu.“
„To přece nestačí.“
„Mně ano.“
O týden později se Castiglioni vydal přes dva tisíce osm set metrů vysoké sedlo sám. Už nebylo koho vést. Senátor Einaudi s jeho ženou a několika dalšími politickými disidenty byli poslední, co si stihli sbalit kufry.
Cestu od statku Alpe Berio, kde se usadil s komunitou antifašistických horolezců, znal zpaměti. A přece to tentokrát bylo jiné. Po třech týdnech převádění uprchlíků před nacisty teď zodpovídal jen za sebe.
Hory tu zase byly jen pro něj. Jako když se poprvé ve třinácti navázal na lano s horským vůdcem Titou Piazem. Ach, prolezli spolu celé Dolomity, než se s Brunem, věrným spolulezcem, odvážili do jižní stěny Marmolady nebo severozápadní stěny Pizzo Badile. Všechny tyhle výstupy – byly jen jeho. Uskutečnil je pro sebe a nikoho jiného. Takže ta medaile za horolezeckou statečnost? Závaží, které neměl chuť snášet – ale ani sílu odmítnout.
„Co s tím mají všichni ti lidi společného? Hloupá maškaráda. Jako celý ten mizerný fašismus,“ stoupal po srázech a mluvil sám k sobě. Věděl, že nikdo ho slyšet nemůže. Jen ty hory okolo. A těm se svěřit mohl.
Vítr ho studil ve tváři a od úst se mu řinuly obláčky páry. Vyjasnilo se, kameny přimrzaly ke stezce a on je pohorkami zase odlupoval.
V sedle se zastavil jen na malý okamžik. Nechtěl příliš prochladnout a taky – zpět na italské straně hranice musel být ještě před svítáním. Sestupoval po moréně, kterou na stranu vyhrnul fenêtreský ledovec. Občas mu na štěrku podjely nohy, ale nic, co by jeho tělo nebylo zvyklé ustát.
Světýlko Cabane de Chanrion bylo stále jasnější a Castiglioniho ruce podivně brněly. Strčil si je do kapes, ale nepomohlo to. Na chvíli zastavil, pohlédl na sedlo Fenêtre de Durand za svými zády, třikrát se zhluboka nadechl a pokračoval.
Po úzké dřevěné lávce překročil koryto říčky, vyvěrající přímo z čela ledovce. Vyškrábal se na druhý břeh a po travnatých loukách došel k chatě. Nemínil se nijak zdržovat. Dá si jen trochu teplého čaje, zabalí zboží, které zase na nějaký čas pomůže s financovaním komunity na statku Alpe Berio, a hned půjde.
Opřel se do dveří, byly odemčené. Dřevěná podlaha zavrzala a obličej mu olízlo vlhké teplo.
Když se po měsíci, kdy si ho švýcarští četníci přehazovali mezi věznicemi v Martigny a Sionu, vrátil zpátky na statek Alpe Berio, nikoho tam nenašel. Okolní louky už pokrýval první sněhový poprašek. Zasypal hory, jako když hospodyňka pocukruje jablečný štrůdl. Kamna byla vychladlá a trvalo, než se mu v nich podařilo vykřesat hřejivý plamínek, kterým vyhnal z kamenných zdí ledovou samotu. Jeho společníci museli statek opustit už před týdnem, ne-li dřív.
Až do prosince zůstal tam nahoře sám. Nikdo se neukázal. A pak už ani on nemohl zůstat. Hlad a zima ho vyhnaly do údolí.
Sestoupil až do Milána, města zničeného bombardováním. Procházel mezi rozbořenými domy, vnímal tu zkázu. A mezi rozvalinami hledal alespoň jednu známou tvář. NIkdy se v tom městě necítil dobře a teď na něj úzkost dolehla plnou silou.
„Musím se vrátit zpátky do hor,“ svěřil se příteli, bývalému spolulezci Bramanimu, kterého zastihl v kavárně Cova na Via Montenapoleone.
„Teď není vhodná chvíle blouznit o další expedici na Fitz Roy,“ ušklíbl se Bramani.
„Nemluv hlouposti. Víš, že můžu být užitečný.“
„Něco o tom vím,“ přikývl, teď už vážně.
„Tak?“
„Je tady jeden úkol,“ odsunul láhev grappy a naklonil se k němu. „Ale nic snadného.“
„Snadné není trčet tady dole.“
„Když to vidíš takhle.“
V průsmyku Muretto leželo nejméně osm metrů sněhu a dalších dvacet centimetrů připadlo, než se na lyžích spustil do švýcarského údolí Val Forno. Dobře, že sněžilo. Jeho stopy zmizí dřív, než se obyvatelé Maloji probudí.
Se švýcarským pasem Oskara Brändliho a seznamem lidí, kteří s jeho pomocí prchli přes hory už před několika měsíci, si hýčkal jistou naději, že se mu deníky, které získal před půlnoci v klášteře Servitů u San Carlo al Corso, podaří doručit. Nesl je pečlivě zabalené v batohu, chráněné před vlhkem, jako svátost. I když sám ani nevěděl, proč jsou tolik důležité. Prý to tak bylo lepší, nevědět.
Do Maloji dorazil akorát včas na snídani v restauraci Alpina. Čerstvé briošky a káva, tohle po dlouhé cestě přes hory potřeboval.
Dopil druhý šálek, zvedl se od stolu a zamířil na bar.
„Un vermut, per favore.“
„Bílý nebo červený?“
Castiglioni se podíval k oknu. Sklo rozptylovalo po místnosti paprsky, které vytlačily mraky z oblohy. Jak už to ostatně po přechodu fronty bývá.
„Červený.“
„Jste u nás ubytovaný?“
Castiglioni to přešel. „Poraďte mi, jak se dostanu do Lausanne.“
„To nebude tak jednoduché,“ zavrtěl hlavou barman a přisunul sklenici naplněnou po okraj.
„Proto se ptám vás.“
„Nějaký čas potrvá, než po té noční vánici prohrnou cestu.“
„Dnes to nebude?“
„Spěcháte?“
„Čeká tam na mě synovec.“
„Hmm,“ přikývl barman a odešel do kuchyně.
Do svítání ještě pár hodin zbývalo, když se Castiglioni rozhodl, že nebude dál čekat. Že nehodlá jen slepě přijímat to, co mu osud přichystá. Jako už tolikrát předtím se v lidech zklamal. Pohraničníci si pro něj přišli přímo do hotelu Alpina, když měl sklenici vermutu ještě napůl plnou.
Barmani vědí všechno, pomyslel si, když mu prohlíželi doklady. Ale taky to všechno vyžvaní.
Byli by ho hned poslali na policejní stanici do Svatého Mořice. Jenže za celý den po zaváté engadinské silnici neprojel jediný vůz. Tak ho zamkli v hotelovém pokoji ve druhém patře. Aby nemohl utéct, sebrali mu boty a bundu a svlékli z něj i kalhoty.
Umrznout v horách nebo sedět v chládku několik let? Castiglioni se rozhodl. Otevřel okno, mráz ho štípl do tváří. Nebe poseté hvězdami podepíraly temné obrysy jeho hor. Ty jediné ho nikdy zklamat nemohly. Zabalil se do deky, nohy zasunul do plstěných pantoflí a sešplhal po svázaných prostěradlech. Zabořil se do sněhu do půli lýtek, přemrzlý prašan se sypal jako cukr.
Před poštovním úřadem stály ve sněhu zapíchnuté lyže a hůlky. Utáhl řemínky okolo pantoflí, řezaly ho do achilovek, ale na to si nehodlal stěžovat. Časem si nohy zvyknou.
Castiglioni stoupal údolím. Tak rychle, jak jen mohl. Aby ho pohraničníci, kteří brzo najdou prázdný pokoj a vyrazí v jeho stopách, už nemohli na švýcarském území dohonit.
Za svítání překročil ledovec Forno, řemínky už necítil, necítil totiž nohy vůbec. Spodní prádlo, které jediné měl pod tou chabou dekou, dávno propotil. Lepilo se na něj – jako ledový zábal, který v něm udusával žár lidství. Před ním už se ale otevíralo sedlo – proluka v třítisícové horské hradbě – a za sedlem ležela Itálie.
Už bude doma. A tři měsíce nato ho tam najdou. Navždy oddaného svým upřímným horám, jak odpočívá na italské straně průsmyku Muretto.
Ettore Castiglioni (28.8. 1908 – 12.3. 1944) byl jedním z nejvýznamějších italských horolezců meziválečného období. Na dolomitské vrcholy začal lézt ve 13 letech a poté po celých Alpách vytvořil přes 200 prvovýstupů. Sepsal taky mnoho horolezeckých průvodců, v roce 1937 se účastnil expedice na patagonský Fitz Roy a v roce 1934 byl vyznamenán zlatou medailí za horolezecké zásluhy.
V květnu 1943 byl Ettore Castiglioni povolán k vojenské službě a přidělen do vojenské horolezecké školy v Aostě jako instruktor.
Po 8. září 1943, kdy se armáda ocitla v chaosu, se s několika spolubojovníky přemístil na statek Alpe Berio ve Valpelline, kde pomáhali židovským exulantům a prchajícím antifašistům dosáhnout švýcarských hranic přes Fenêtre du Durand, průsmyk mezi údolím Aosta a kantonem Valais v nadmořské výšce téměř 2 800 metrů.
12. března 1944 uprchl z hotelu Longhin v Maloji oblečený v dece a prostěradlech, bez bot. Jeho zmrzlé tělo bylo nalezeno o tři měsíce později na italské straně průsmyku. Důvody jeho cesty do Švýcarska a jeho zoufalého útěku zůstávají zahalené tajemstvím.
Pohřbený je v Tregnagu (Verona), kde jeho rodina vlastnila vilu, kterou Castiglioni využíval pro svou dovolenou a pro psaní některých svých horolezeckých průvodců. Místní pobočka Italského alpského klubu, založená v roce 1999, je po něm pojmenována.
Luigi Einaudi (1874-1961) byl italský politik, ekonom, novinář a také druhý prezident Italské republiky (první zvolený italským parlamentem). Je považován za jednoho z otců Italské republiky. Po 8. září 1943 a následné invazi nacistů do Itálie uprchl se svou ženou Idou v doprovodu Ettore Castiglioniho do Švýcarska. Do Itálie se vrátil 9. prosince 1944.
