Už jako malý kluk jsem často lezl po stromech. Ať už pro třešně, kaštany nebo jsme si s ostatními jen tak hráli. Měl jsem strach z výšek, ale tolik mě zajímalo, jak vypadá svět z ptačí perspektivy. Nevěděl jsem, jestli mi budou síly stačit, abych se dostal až do koruny nebo jestli pode mnou nepraskne až příliš křehká větev. Přesto byla touha po dobrodružství a překonání vlastních – zatím jenom tušených – limitů mnohem silnější než strach a nejistota.
Z dnešního horolezeckého pohledu se to samé dobrodružství a nejistota stále více a více vytrácí. Přináší to, zdá se, především technický rozvoj. Technika a vynálezy nás provázejí na každém kroku. Všechny ty chytré telefony, sociální sítě, sdílená videa, virtuální prostor – to všechno změnilo opravdový život i tam venku, v přírodě. Čím dál méně je míst a věcí, které by tě mohly překvapit a zaskočit. Když něco nevíme nebo neznáme, donutí nás to hledat, zkoumat, zkoušet a pokoušet se najít vlastní řešení a dosáhnout svého maxima. Vždyť z nevědomosti vychází poznání. Mám ale pochyby, co dnes představuje ideál našeho jednání.
Argumentačně to vidím na straně rozumu, který sleduje užitečnost, racionální jednání, myslí v kontextu a dokáže vše analyzovat. Umíme vypnout chytrý telefon, počítač či tablet. Umíme se odpojit se od sociální sítě. Ale umíme od nich odpojit také naši mysl? Dokážeme se soustředit čistě na daný okamžik a být sami sebou? Třeba vylézt určitou cestu na skále v režimu tady a teď a přitom v nitru cítit, že jsem právě udělal tu nejvíc pasující věc v celém vesmíru, jaké jsem byl schopen? Zážitek z tohoto dobrodružství je zařazen do vědomí a zkušenosti jsou uplatnitelné i v jiných situacích a v jiných souvislostech. Nemusíš říct vůbec nic, aby ses zapsal do dějin. Stačí skutek, který vydá za spousty slov, dokonce i nad spousty činů slavných borců. Je důležité mít svůj vlastní názor a nepřemýšlet o tom, jaký budeš mít ohlas u ostatních. Nikdo nejde dál, když neví kam. A proto je potřeba naslouchat své mysli a zvyšovat sebedůvěru. Jenže výsledky vyžadují úsilí.
Vytvořili jsme si zvyk hledat souhlas. Ovšem toto chování nám komplikuje život. Hlavní je, aby měl každý ve svém životě alespoň trochu jasno a nad důležitostí vlastních pocitů přemýšlel. Já si chodím pro krásné pocity do skal – prostě si tam chodím pro radost.
Notebook ve vodotěsné přihrádce
Dnes se prosazuje reálný pohled na svět a pocity jsou zatlačeny do pozadí a prostoru se jim nedostává. Je to dobře? Horolezectví je převážně nesoutěžní sportovní odvětví, spočívající v překonávání sama sebe, v kamarádství, lásce k přírodě a volnosti. A vždy pro mě znamenalo volnomyšlenkářskou svobodu. Myslím, že by se do něj nemělo vkrádat konkurenční prostředí. Není třeba porovnávat svoje úspěchy s ostatními. Dostaneš se tak do začarovaného kruhu a cítíš se bezcenný – všechny šťastné chvíle už nejsou tak skvělé a vše, čeho se ti podařilo dosáhnout, je minimalizováno. Představuje to past, v níž začneš ztrácet sebe sama.
Nelze vyřešit jakýkoli problém za použití týž myšlenek, které ho vytvořily, a každý potřebuje jiné množství času, aby se připravil změnit své myšlení. Někdy se jedná o pouhé vyladění, jindy je tomu nezbytné věnovat spoustu energie.
Neporovnávej se s ostatními. Být sám sebou přináší spokojenost a lepší pocit ze života.
Tvým jediným soupeřem jsi jenom ty sám.
