Nebyli tím nijak výjimeční. Přesně podle zvyklostí vídeňské vyšší třídy odjížděla celá rodina Preussových na léto do hor. V jezerním městečku Altaussee, které shůry střežila vápencová hradba hory Loser, se Paul Preuss 19. srpna 1886 ostatně také narodil. A otec – amatérský botanik a povoláním učitel hudby – ho odmala popotahoval po kopcích za rodinným letním sídlem. A kdyby se rok co rok na zimu nevraceli do rakousko-uherské metropole, možná by mrazivý horský vzduch šestiletého Paula ochránil i před virem dětské obrny. Takto strávil celou zimu a jaro ve své vídeňské posteli. Nebo na invalidním vozíku. Částečně ochrnutý.
Naštěstí gymnastická cvičení, dlouhé procházky a čistý vzduch proudící z hor k hladině Altaussee – to vše dohromady vyhnalo z těla invalidní topornost a vrátilo do něj zase sílu a mladickou obratnost. Celé léto se pak zase s otcem skláněli nad vždy zelenými pěnišníky, zkoumali všechny druhy hořců, hledali drobné silenky zakořeněné ve skalních štěrbinách a vzácně na ně mezi ostrými listy alpských trav vykoukli i chlupaté kvítky protěží. Tak uplynulo léto v Solné komoře, vystřídala ho zase ta šedivá vídeňská zima, přišlo další barevné horské léto, pak zima, léto... a pak otec umřel.
Ale ani potom se desetiletý Paul Preuss nepřestal na celé dny ztrácet v horách. Občas ho doprovázely sestry Sophie a Mina, ale když se později začal škrábat po těch nejstrmějších travnatých svazích, ze kterých se s přibývající výškou prořezávaly k nebi i vápencové skalní ostruhy, musel si čím dál tím častěji vystačit sám. Od místních odkoukal kolébavou horskou chůzi, naučil se jejich písně, jazyk a dokonce se začal i smát jako horalové. Nezapomněl ale ani na nic z toho, co prožil se svým otcem, a na univerzitě ve Vídni začal studovat fyziologii rostlin, aby později v roce 1911 získal v Mnichově doktorát a místo asistenta na Botanickém institutu. V té době už si mohl říkat i „doktor horolezec“.
Čistě. Sám a bez lana
Terén pod nohama Paula Preusse se měsíc za měsícem a rok za rokem stále více svažoval – a když mu bylo dvacet, změnily se jeho výpravy do hor v nefalšované horolezectví. Něco opravdu velkého, co si zasloužilo obdiv a co zaznívalo při hovorech na horských chatách, ale předvedl až měsíc před svými dvaadvacátými narozeninami. V tom červenci roku 1908 vylezl docela sám – tedy bez partnera na laně a bez jakýchkoliv technických pomůcek – Pichlovu cestu v sedm set metrů vysoké severní stěně Planspitze v pohoří Gesäuse. A od té doby stěny a vrcholy v jeho deníku přibývaly závratným tempem. Výstupy počítal na stovky. Prvovýstupy na desítky. A čím dál častěji se odvažoval vzhůru jenom s tím, čím ho obdařila příroda – sám, bez jištění, bez lana – žádné skoby, karabiny a jiné technické pomůcky.
Časem se z toho stala jeho životní filozofie. Tak se mělo lézt, myslel si. „Lano je povoleno jako prostředek přinášející úlevu, ale nikdy jako jediný skutečný prostředek pro umožnění výstupu na horu,“ napsal Paul Preuss v září 1911 do své eseje Umělé pomůcky na alpských cestách, která se objevila v magazínu Deutsche Alpenzeitung jakožto zapálená polemika s rostoucím využíváním „technických šidítek“ v horolezectví. Ještě předtím v létě toho roku si ale stačil získat věhlas teprve druhým výstupem západní stěnou Totenkirchlu, o kterém se po sedm hodin trvajícím prvovýstupu skupiny okolo Tita Piaze tvrdilo, že patří mezi nejtěžší v celých Alpách. Paul Preuss nicméně stěnou prostoupil docela sám a za dvě a půl hodiny.
28. července se pak se sestrou Minou a jejich společným přítelem Paulem Rellym vydali pod štíhlou skalní věž Campanile Basso – slavnou Guglii di Brenta –, která jako vztyčený prst ční z těžké mlhy, jež se líně povaluje v labyrintu pohoří Brenta. Už tehdy byl bytostně přesvědčen, že „vylézt na horu vlastními silami nestačí, je třeba umět ji i slézt“. A když po zdolání slavné žlutočerné stěny Paroi Pooli a čtyřicetimetrového komína dosáhli společně prstence Stradone Provinciale, který obklopuje skalní jehlu ze tří stran a přináší ve strmých stěnách až přemíru prostoru pro odpočinek před vrcholovým náporem, Paul Preuss se od dvojice odpočívající u svačiny vzdálil.
Uprostřed východní stěny spatřil linii, která se zdála tak logická, že by byla škoda se o ni teď hned nepokusit. Proč taky otálet. Na jakou příhodnější chvíli čekat? A tak svými typicky plynulými pohyby začal překonávat první metry skály. Maximálně soustředěný na každičký dotek se skálou zaplul až do žlutého koutu, který po desítkách metrů vyústil zpět v pevné šedivé skále. Tu pak přerušila úzká žlutá římsa – příhodné místo pro krátké svěšení paží a drobné vydechnutí. Další kout ho vrátil do otevřené stěny s několikasetmetrovou hlubinou pod nohama a nevýrazná černá trhlina ho nakonec vyvedla až na samý vrchol Campanile Basso. Sto deset metrů vysokou stěnu Paul Preuss vylezl i slezl za dvě hodiny – dvě hodiny, které napsaly novou kapitolu do kroniky dolomitského lezení. „Možná krátká, přesto snad nejpůsobivější trasa v celých Dolomitech,“ prohlásil tehdy Angelo Dibona, horský vůdce – legenda.
Batoh do výšek
Tři oběti pro jedno uklouznutí
„Schopnosti horolezce by neměly končit na obtížnosti výstupů, které podniká. Měl by být připraven ještě lépe.“ Tak zněla další z celkem šesti zásad, které Paul Preuss představil ve své eseji v Deutsche Alpenzeitung. Sám pak na své výstupy trénoval i tak, že na kraj skříně položil dvě sklenice dnem vzhůru a dělal za ně přítahy. Což byla prý vynikající příprava pro lezení v nestabilní skále.
Tvrdil také, že „použití umělých pomůcek je opodstatněné pouze v případě bezprostředně hrozícího nebezpečí“ a že „skoba je jen nouzová rezerva a ne základ lezeckého výstupu,“ čímž podtrhl čistotu své lezecké filozofie, ale také proti sobě popudil jiné slavné alpinisty, kteří mu vytýkali přílišnou extrémnost a na druhou stranu i nedůslednost, protože boty a cepíny, které používal, by se také měly počítat jako umělé pomůcky. Jen pramálo si to ale bral k srdci a naopak o tom uměl i zavtipkovat: „Prolezl jsem si konečky prstů, a tak mi na pomoc musela přijít lepicí páska, což snad ani jeden můj zarytý kritik nebude označovat za porušení mých teorií o umělé pomůcce, protože jsem pásku použil lepicí stranou dovnitř.“
Když pak v létě roku 1912 zamířil do italského Courmayeuru, aby podnikl své první výstupy v masivu Mont Blanc, jeho lezecká filozofie se dočkala tragicky rudého štemplu. Tři dny čekal Paul Preuss na chatě Gamba na zlepšení počasí a zatímco mžoural skrz kapky stékající po okenních tabulkách do mraků, dohodl se s H.O. Jonesem, jedním z nejlepších horolezců ve Walesu, jeho ženou Muriel Gwendolen Edwardsovou a jejich vůdcem Juliem Trufferem, že se po odeznění bouře společně pokusí o jediný cíl, kterého se dalo dosáhnout bez sněhu – ani ne tři tisíce metrů vysoký Mont Rouge du Peuterey. Preuss stoupal na čele sám, zatímco Truffer vedl své klienty na laně. Nad krátkým, ale strmým komínem pak už jen s hrůzou sledoval, jak Truffer zavrávoral a stáhl s sebou do hlubin smrti i H.O. Jonese a jeho ženu.
„Princip bezpečnosti patří k nejvyšším principům. Ne však jako zběsilé napravování vlastní nejistoty pomocí umělých pomůcek, ale spíše jako ono primární zabezpečení, které by u každého lezce mělo být založeno na správném odhadu jeho schopností ve vztahu k jeho touze.“ Tak zněla šestá zásada z Preussovy eseje Deutsche Alpenzeitung.
Hřeben ke slávě
Chvíli trvalo, než se dočista zbavil těch děsivých vzpomínek na tři bezvládná těla, která se zastavila až na ledovci Freney. Ale o rok později se do Courmayeuru vrátil. V nařaseném hřebeni táhnoucím se od Mont Rouge de Peuterey přes ostří Aiguille Noire ke štítu Aiguille Blanche a dál po ohromné žulové mase Grand Pilier d'Angle až k samotné střeše Evropy spatřil cosi vizionářského. Napřed ale plánoval vylézt na většinu těch vrcholů samostatně – než je spoutá do jednoho souvislého výstupu – nejdelšího hřebenového traverzu v Alpách.
Opět to trvalo několik dní, než počasí dovolilo Preussovi na takové výšiny vůbec pomyslet. Ale hned jak sluneční paprsky rozzářily čerstvý sníh na ledovci Brenva, vylezl osamoceně normální trasu na Aiguille Noire za méně než pět hodin. A hned poté namířil pozornost k Aiguille Blanche de Peuterey – nepříliš stabilní žulové mase, kterou pokládal za poslední vážnou překážku na cestě k vrcholu Mont Blancu. Vycítil ale, že pro samotného člověka je to přece jen až příliš velká výzva, a tak do výpravy přizval přítele hraběte Aldo Bonacossu a jeho lezeckého partnera Carlo Prochownicka. První bivak si připravili u Dames Anglaises – mezi Aiguille Noire a Aiguille Blanche. Jenže ráno vše překryl čerstvý sníh a oni tak museli vyčkat v chladném sedle ještě další den a noc, během nichž Paul Preuss udržoval dobrou týmovou náladu zpěvem oplzlých vídeňských pouličních písní. A za úsvitu konečně vyrazili.
Preuss byl stále na čele. Skála sice z velké části zmizela pod ledem a sněhem, ale všichni tři s mačkami na nohou jistojistě ukusovali metr za metrem. A za dvacet osm hodin už scházeli do zeleného údolí Courmayeuru. V tu chvíli i jindy zdrženlivý Gunther von Saar na stránkách British Alpine Journal prohlásil, že: „Preuss uspěl ve vyřešení velkého alpského problému.“ Propojení celého hřebene, jehož jednotlivé části Preuss postupně zdolal, bylo na spadnutí. Zbývalo jen počkat na dobré počasí. Jenže to už v tom roce nepřišlo. Neurvalý déšť a sníh zhatili jeho plány.
Bylo to zklamání. Po návratu domů do Altauassee navíc onemocněl. Tak moc ale toužil po horách – po svobodě výšek – po alespoň drobné satisfakci za zmařený sen v horách nad Courmayeurem. A tak se i navzdory přetrvávajícímu nachlazení a varováním lékaře vydal v pátek 3. října na severní hřeben Mandlkogelu. Na svou poslední cestu vzhůru.
„Samotářské lezení bude mít vždy své kritiky i své oddané. Ale s pocitem lítosti nad předčasnou smrtí skvělého lezce a skvělé osobnosti přichází i pocit hrdosti, že v naší generaci stále existují muži nejvyššího intelektu, kteří s plnou znalostí všech jednodušších a výnosnějších alternativ, které život nabízí, pokračují v posilování svých dovedností vůči rostoucí obtížnosti a přijímají problémy s klidnou odvahou.“
Závěrečná slova nekrologu Geoffreyho Winthropa Younga
Paul Preuss (19. srpna 1886 – 3. října 1913) za svůj krátký, jen 27 let trvající život zvládl přes 1200 výstupů. Z toho 300 výstupů absolvoval sólo a ve 150 případech se jednalo o prvovýstup. Byl uznáván za své odvážné sólové výstupy a za svou obhajobu eticky čistého alpinismu. Živil se přednáškami a psaním článků do alpských časopisů a svým životem a přístupem k lezení inspiroval mnoho dalších horolezců. Reinhold Messner prohlásil, že „žádný jiný alpinista už nebude mít větší význam pro to, co děláme.“
První souvislý výstup hřebenem Peuterey Ridge, jak si ho vysnil Paul Preuss, uskutečnila až v červenci 1934 trojice Adolf Göttner, Ludwig Schmaderer a Ferdinand Krobath. Trvalo jim to čtyři dny, než dosáhli vrcholu Mont Blancu.
Na počátku 20. let se mezi německými a rakouskými horolezci šířil antisemitismus. Židovská část alpských klubů byla v roce 1924 vyloučena a protože i Paul Preuss měl židovský původ, bylo jeho jméno vymazáno z historie. Až v 70. letech 20. století byl jeho odkaz konečně znovu obnoven.
Tito Piaz – tehdejší Preussův lezecký rival, oponent v jeho filozifii, ale také přítel – postavil ve dvacátých letech v Dolomitech na úpatí Torri del Vajolet chatu, kterou pojmenoval Rifugio Paul Preuss, což byl s ohledem na rostoucí vlnu antisemitismu velmi riskantní počin.
Jedna ze skalních formací v masivu Tre Cime di Lavaredo – Cima Piccolissima – byla na počest Paula Preusse pojmenována Torre Preuss. Jeho jméno nese také komín v jihovýchodní stěně Grohmannspitze – Preusskamin. V Mnichově je po něm pojmenovaná celá ulice – Paul-Preuß-Straße. A památník Paula Preusse stojí také u hladiny jezera v jeho rodném Altausee.
Pohorky do výšek
